sobota 16. srpna 2014

The Cold King - 6. Kapitola



Ačkoli se zdálo, jako by zima byla již několik týdnů, když se druhého dne ráno Calia probrala, cítila, že opravdu sestoupila. Obloha byla mléčně bílá, ostrá, ale klidná. Vrhla se k oknu, zklamaná, že stále vidí jen padající podzimní listí s temnou vrstvou námrazy.
Oblékla si své nové oblíbené šaty, jemně fialové s hedvábným vrškem, a vklouzla do požehnaně pohodlných bot. Bude muset najít způsob, jak Marchellovi poděkovat.

V kuchyni bylo živo a několik minut stála v šoku ve dveřích.
Byli tam všichni služebníci, což bylo něco, co ještě neviděla, a Cato pro všechny připravoval talíře s vařenými vejci a pití. Marchello a Abelina seděli s Josem v koutě u malého stolku a zkoumali dlouhý seznam. Vypadal staře a byl pokryt prachem a špínou. Klaribel a Iago seděli u pultu a dohadovali se o tom, co může či nemůže být ve stájích.
„Ne, stáje jsou pro zvířata, ne věci,“ říkala.
Iago odhrnul pramen vlasů, který jí vypadl z těsného copu a Calie téměř vypadly oči. „Je to jen na chvíli, má drahá, než spotřebujeme část zásob. Děláme to tak každý rok a koně jsou vždy v pořádku.“
Cato si všiml jejího pohledu a řekl: „Nasnídej se a pak jdi ke králi, dnes je tu hodně práce.“
Ohromeně popadla talíř s jídlem a házela ho do sebe, zatímco kuchař připravoval tác pro krále.
„Co se děje?“ Zeptala se přes sousto kouřících vajec. Abelina se na ni zamračila a ona rychle zavřela ústa.
„Dnes dorazí poslední zásoby na zimu, ty největší v roce. Tady máš tác a pospěš si!“
Calia zvedla podnos a pak zaváhala. „Ale co mám dělat a jak mohu pomoci?“
Marchello si odkašlal. „Dělej, co ti král řekne.“
Calia polkla a kývla.
Chtěla vtrhnout do komnaty a dožadovat se po králi, co se to děje, ale část jejího výcviku konečně začala zakořeňovat, takže se přinutila klidně zaklepat, vejít a položit tác tak elegantně, jak jen mohla. Pro jednou nepsal klikyháky na jeho stole, ale zdálo se, jako by na ni čekal.
Neklidně vše vysázela a poté naservírovala, než zaujala své místo na druhé straně stolu.
„Mohu vám ještě něco přinést, Vaše Veličenstvo?“
Okamžik byl ticho a ona bojovala s nutkáním se na něj podívat. Nakonec se zeptal: „Víš, co se dnes děje?“
Přikývla, ale pak se zarazila. „Ano, Vaše Veličenstvo. Umm, dnes dorazí velká zásilka?“
Povzdechl si nad její nerozhodností. „Ano, velmi velká zásilka, taková, která nás udrží celou zimu.“ Odmlčel se a pak dodal. „Můžeš položit své dotazy.“
Její mysl uháněla, ale moudře usoudila, že přivítá pouze otázky týkající se přepravy: „Co chcete, abych udělala, Vaše Veličenstvo?“
Usmál se, byl s ní spokojen. „Dnes toho dorazí spousty. Jídlo, látky, koření, dokonce i nějaký dobytek. Ale nad tím vším je skříňka, velmi speciální skříňka a já chci, abys ji ty sama vyzvedla a donesla ji přímo mně.“
Calia byla trochu zklamaná tak obyčejným úkolem, ale nedala to najevo. „Ano, Vaše Veličenstvo. Jak ta skříňka vypadá?“
„Je asi takhle velká,“ řekl a rozpřáhl ruce asi půl metru od sebe. „Je z leštěného mahagonu a na víku bude mít tento symbol.“ Zvedl dopis a poklepal na složité znaky na jeho vrchu.
Calia přimhouřila oči a zapamatovala si to. „Ano, Vaše Veličenstvo.“
„Tak se o to postarej,“ řekl a propustil ji mávnutím ruky.
Kuchyně byla prázdná, když se vrátila dolů, takže následovala ven na nádvoří zvuky chaosu.
„Drž!“ Křičel muž a několik zvířat v odpovědi zaržálo a odfrklo si.
Ten pohled byl zdrcující. Calia napočítala deset těžce naložených vozů tažených koňmi, které vedli obrovští muži. Nikdy neviděla koně či tak velké lidi a v údivu sledovala, jak se Klaribel natáhla k jednomu ze zvířat a pohladila ho po sametovém nose. Zvíře k ní sklonilo hlavu a málem ji srazilo k zemi.
Stájnice se jen usmála. „Jednoho dne, Hose, mi přivezeš jedno z těchto zvířat.“
Obrovský muž, který držel otěže, se usmál a odhalil tak chybějící zuby. „Ani ve tvých snech, slečinko, tahle zvířata jsou naším denním chlebem.“
„Dávej pozor,“ zasyčel Jos, který se hrubě protáhl kolem Calii.
Uskočila a omluvila se, ale už utíkal pryč s plnou náručí.
Nejistá koho se zeptat, nakonec přistoupila k muži, kterého Klaribel nazvala Hosem, a dotkla se jeho paže.
Otočil se a ona couvla, jak si plně uvědomila, o kolik je větší. Jeho dlouhé nepoddajné vlasy se proplétaly s jeho dlouhými rozcuchanými vousy, a kožešiny co na sobě měl, akorát zvýrazňovaly jeho hmotnost.
„Promiňte, pane,“ vypískla a on zařval smíchy.
Ostatní muži se smáli společně s ním a to ji přimělo ustoupit. Jeho hlučný smích nakonec utichl a setřel si slzu z oka. „Pane? Nic vtipnějšího jsem za poslední rok neslyšel. Co pro tebe mohu udělat, malá slečinko?“
Calia se váhavě usmála, zahřátá jeho laskavostí. „Hledám skříňku pro svého pána.“
Usmál se a kývl. „Vím jakou.“ Hos se natáhl pod sedadlo vozu a vytáhl ven malý balíček. Pečlivě odloupl obal a s vážností jí dal skříňku do rukou. „Tady to máš, a běž s tím rovnou ke králi.“ Zamračil se, jako kdyby chtěl ještě něco dodat, ale pak ji jen odmávl rukou.
Přikývla a šla zpátky do hradu, při čemž zírala na krabici a její tajemný obsah, jako kdyby jí mohla vybouchnout před obličejem.
Jos se ušklíbl, jak ho míjela. „Jedna skříňka? To je vše, co nese? Já musím tohle všechno vyložit a najít pro to místo!“ Rozzlobeně mávl rukou ke všem vozům.
Iago se na něj zamračil, když probíhal kolem, ale Klaribel byla tou, kdo něco řekl: „Sklapni, sluho. Všichni ti pomůžeme tak jako každý rok.“
Jos našpulil rty. „No, ale vy nemusíte čistit skladovací prostory.“
„Jasně, protože to ty jsi tu sluha. Buď rád, že nemusíš kydat koňská hovna. To je moje práce, protože jsem mistrovou stájí, ale neslyšíš, že bych si stěžovala. Přestaň fňukat a dej se do práce.“
Calia se rychle odvrátila, v rozpacích z toho, že byla svědkem kárání mladého muže. S velmi rudými tvářemi odešla opačným směrem a cítila se za něj špatně.
Nesměle vystoupala schody, zvědavá a vyděšená tou speciální skříňkou. Opatrně ji držela jednou rukou a zaklepala, než vstoupila do královského pokoje. Seděl za stolem a to, co viděla v jeho tváři, byla přísnost. Břicho se jí zkroutilo strachy. Byl s ní nespokojen?
Ledový král jí naznačil, ať před něj položí skříňku. Oba zadrželi dech, když na pár centimetrů nadzvedl víko. Neviděla z místa naproti němu dovnitř, ale ať už viděl cokoli, velmi ho to potěšilo.
Usmál se a zavřel víko, poté sepjal prsty pod bradou. „Každý den mi dokazuješ, že jsi důvěryhodná a máš zdravý úsudek.“
Zamrkala nad tou nečekanou poklonou. Nikdy o ní nikdo neřekl něco tak milého a rozhodně nečekala, že to uslyší poprvé zrovna od něj.
Zeptala se: „Můj pane?“
Jeho úsměv se rozšířil. „Muž, který mi ji poslal, ví, že si nade vše cením jeho diskrétnosti. Vždy tyto skříňky označuje způsobem, díky kterému dokážu poznat, jestli byly otevřeny mezi okamžikem, kdy ji zavřel a já otevřel.“
Potlačila úlevné povzdechnutí, pro jednou vděčná za to, že nedovolila, aby ji překonala zvědavost. Ale poté ji napadlo: „Ale co kdyby muži neodolali a otevřeli ji? Myslel byste si, že jsem to byla já?“
„Věděl bych, že jsi to byla ty. Trest za otevření jedné z mých skříněk je smrt. Doručovatelé si toho jsou velmi dobře vědomi.“
Calia se cítila, jako by na ní někdo chrstl ledovou vodu. I když dokázal být chvílemi milý, skutečně to byl Ledový král.
„Mohu vám ještě něco přinést?“ Zeptala se přiškrceným hlasem.
„Ne, jsi omluvena na den.“
„Celý den?“
Podrážděně sevřel ústa. „Ano, to je to, co jsem měl na mysli.“
„Děkuji vám, Vaše Veličenstvo,“ řekla a vyběhla ze dveří.
Věděla přesně, co udělá se svým volným časem.
Calia se rychle převlékla do ošklivých šatů v barvě uhlí, které poprvé nosila na hradě, a uháněla dolů po schodech, kde hledala Jose. Nesl v třesoucích se rukou brambory a jeho tvář se zkřivila záští.
„Tady,“ řekla a vzala dva horní pytle, které mu málem spadly. „Pomůžu ti s tím.“
Nedůvěřivě na ni pohlédl, ale neřekl nic, když s ním šla dolů uložit jídlo. Poté s ním šla Calia zpátky nahoru a zeptala se, co by měla vyložit dále.
Jos se k ní otočil s rukama v bok. „Proč mi pomáháš?“
Calia pokrčila rameny a spočinula pohledem na hromadách věcí. „Protože to vypadá, že to potřebuješ.“
Sevřel rty, ale ukázal na hory pytlů s mrkví. „Ulož tyhle.“
Byl to velmi dlouhý den. Calia chodila dovnitř a ven z hradu a nahoru a dolů po schodech víckrát, než by dokázala spočítat. Vykládali zeleninu, kila soli, obrovské sklenice koření a těžké kýbly másla. Ostatní zaměstnanci se dřeli společně s nimi a Calia se začala zajímat o to, jak dlouhá zima bude tady v horách.
Nakonec byly vozy prázdné a muži pobídli své obří koně zpět k horské silnici, ze které přišli.
Najednou postrádajíc fyzickou práci, se Calia chvěla na dvoře. Abelina ji objala kolem ramen. „Pojď, Cato pro nás má teplý moučník.“
Všichni se shromáždili u velkého stolu v zadní části kuchyně v blízkosti teplého ohně a jedli, smáli se a naříkali kvůli svým už tak bolavých svalům. Iago a Klaribel seděli blízko sebe, Cato jim neustále plnil misky a dokonce i nevrlý Marchello se zubil.
Mluvili o předchozích letech vykládání vozů a smáli se starým časům, jako když Klaribel upustila klec plnou slepic a hodinu je honili po celém dvoře. Calia se nemohla moc zapojit do konverzace, ale v úžasu tam seděla s malým úsměvem ve tváři.
Nikdy neměla přátele, nikdy nebyla zahrnuta do zábavy, společnosti či konverzací. Ale všichni, co seděli kolem ní, ji vítali do svého vřelého kruhu přátel. Poprvé byla zahrnuta. Vždy udělala vše, co po ní bylo žádáno, ale nikdy za to nebyla odměněna tím jediným, co skutečně potřebovala – přívětivostí a přátelstvím.
Nakonec veselí utichlo a sluhové začali usínat. Se smutkem z toho, že to tak brzy skončilo, se Calia obrátila k Josovi. „Co mám teď dělat?“
Věnoval jí úsměv, jeden z prvních co viděla v jeho tváři. „Teď se jdi ponořit do své vany, aby ses ráno neprobudila celá rozbolavělá.“ Otočil se, ale pak se k ní obrátil zpět s očima upřenýma na podlahu. „Děkuju ti za pomoc.“
Calia kousnutím zadržela úsměv. „Nemáš zač.“


39 komentářů:

  1. Ďakujem, ďakujem, ďakujem moc moc pekne :-P

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Veľmi pekne a z celého srdiečka ďakujem :) ste úžasné dievčatá :) ♥
    S pozdravom
    Ivana :)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky, měla jsem strach, že tu dnes další kapitola nebude:)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! Jste Perfektní ! ! !

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za krásné překvapení, přidání další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  8. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Vďaka za skvelé pokračovanie :-) a teším sa na ďalšie kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuju za tvůj čas který si nám tímto věnovala :)

    OdpovědětVymazat
  11. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Diky moc je super ze to pro nas delate a prekladate tak uzasny knizky. :)*

    OdpovědětVymazat
  13. Tahle knížka je skvělá, chtěla bych ji v angličtině, nemůžu se dočkat, jak to bude dál:))
    Díky
    andy

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za další úžasnou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  15. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  16. Děkuji za překlad i korekci

    OdpovědětVymazat
  17. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  18. Mockrat diky za dalsi kapitolku! :-)

    OdpovědětVymazat
  19. Tinka Tinn: Dakujem :)

    OdpovědětVymazat
  20. No, protože píšu komentář pokaždé, tentokrát k poděkování za překlad a korekci přidám i poděkování Paty za výběr knihy. Je trošičku jiná, taková pohádková a moc se mi líbí!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Knihy vetsinou nevybira Paty, ale dana prekladatelka. Tuhle jsem napriklad objevila ja.

      Vymazat
  21. Děkuji za úžasnou práci:-)

    OdpovědětVymazat
  22. díky za další luxusní kapitolku:-)

    OdpovědětVymazat
  23. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat