sobota 9. srpna 2014

Ledový král - 5. Kapitola



Když přišlo na ty prokleté košile, byla na to Calia sama. Chtěla poprosit Abelinu o lekce v šití, ale pamatovala si, že král jí zakázal mluvit o čemkoli, co by mělo co dělat s oděvy, a tak se tomu vyhnula.
Naštěstí byla tkanina, na které cvičila, tmavá, protože brzy byly špičky jejích prstů opět zkrvavené a bolavé. Každým druhým stehem se jí podařilo nějak se bodnout, bez ohledu na to, kam dala prsty. Podrážděně odhodila látku na podlahu ve chvíli, kdy se ozvalo zaklepání na dveře.

Ledový král vzhlédl od svých klikyháků, aby pohlédl na dveře a pak na Caliu.
„Mám otevřít?“ Vypískla.
„Ano,“ řekl s naprosto jasnou zlostí.
Vrhla se ke dveřím a přivítala švadlenu a Marchella, který za ní stál s obrovským kufrem a mračil se na Caliu za její nedokonalé chování ve vítání u dveří.
Nevšímala si ho.
Imogene si odnesla své věci do šatny a podávala Calie jedny šaty za druhými, aby si je vyzkoušela. Byly tam jedny tmavě fialovomodré, hvězdně černé a bílé, a jedny velmi krásně zelené v barvě králových očí.
„Všechny je miluju,“ vydechla Calia. Švadlena si kriticky prohlížela své výtvory, zvedala neviditelný smítka, odřezávala malé nitky.
Každé šaty perfektně seděly. Z těžkého kufru vytáhla Imogene kombiné, hedvábné punčochy a spodničky. Calia nikdy neviděla tolik luxusu a hlava jí plava z pomyšlení, že je to vše pro ni.
Nakonec Imogene vytáhla pár bílých bot zdobených krajkou. Měly ostrou špičku a malé podpatky.
Calia odkopla staré boty a dychtivě vklouzla nohama do nových botiček. A pak sebou trhla.
„Trochu tlačí,“ řekla a doufala, že to švadlenu nenaštve. Více než tlačily. Cítila se v nich, jako by se jí o paty a prsty třelo neobroušené dřevo a tuhý materiál.
„Jsem si jistá, že ano, ale budeš si je muset vyšlapat.“ Imogene si začala balit své věci.
„Vyšlapat?“ Calia zavrtěla nohami v botách a snažila se stočit prsty pryč od špiček.
„Copak jsi nikdy předtím neměla nové boty?“ Zeptala se Imogene.
Calia zavrtěla hlavou.
„No, nohy tě budou bolet, ale brzy si zvykneš.“
Nezvykla si.
První den měla sedřené a bolavé nohy, a v noci, když si sundala boty, zjistila, že má punčochy přilepené k prstům a patám krví. Zadržela dech, strhla je a odhalila velké, otevřené puchýře.
Druhý den byl ještě horší. Vykřikla, když se snažila si boty nazout a prolévala skutečné slzy, jak se konečně postavila. Dokulhala do kuchyně se zarudlýma očima.
Kuchař vzhlédl při jejím zafunění. S utěrkou v ruce zaváhal, než se nakonec zeptal: „Co se děje?“
„Moje boty,“ zamumlala Calia.
Trhl sebou. „První pár nových bot?“
Utrápeně přikývla.
Cato jí dal těžký podnos se snídaní a řekl: „Pošlu k tobě dnes Iaga.“
Schody byly mučivé a než vstoupila do královských komnat, zastavila se a otřela si z obličeje pot. Vklopýtala na ztuhlých nohou a snažila se nedělat žádný zbrklý krok, při kterém by se jí noha otřela o botu.
Ledový král si povzdechl, než vzhlédl. „Postrádáš jakoukoli základní ladnost, která se rozvine u většiny lidí přirozeně, ať už jsou to vesničané nebo ne.“
Calia mrkáním zahnala nové slzy, proklínajíc svou vlastní slabost. „Omlouvám se, Vaše Veličenstvo. Těžko se přizpůsobuji novým botám.“
Král zvedl hlavu a ta hrozivá maska jako vždy skrývala jeho pocity i náladu. „Nevyhovují ti?“
Opatrně přešlápla z jedné zkrvavené nohy na druhou. „Možná, kdybych si mohla nazout své staré boty…“
Drsně se rozesmál. „Nikdy. Nikdy ti ve svém paláci nedovolím nosit ty ošklivé věci. Nos boty, co jsem ti dal, dokud si nezvykneš.“
Calia kývla a dopotácela se k židli. S velkou úlevou do ní padla a uvolnila své zneužité nohy. Stálo ji veškerou vůli jednoduše ty boty neskopnout. Nejen, že by to nebylo vhodné, ale nebyla si jistá, zda by si je poté byla schopna nazout.
Odchod pro její vlastní oběd a pro králův byl mučením, a po celou dobu pevně svírala čelist, aby nevypustila ven tiché steny bolesti. Večeře byla ještě horší, a jakmile byla propuštěna, odbelhala se do své místnosti, kde na ni čekal Iago.
„Ve vaně je voda, musíš si do ní namočit nohy.“
Vděčně kývla a klopýtla kolem něj, cestou stahovala ty zlomyslné boty a zkrvavené punčochy. Vana byla naplněná jen mělce s voňavou vodou. S povzdechem dala nohy dovnitř. Když voda vychladla, osušila si nohy o předložku a odkulhala zpátky k Iagovi.
Pohlédl na nohy a zašklebil se. „První pár nových bot?“ Zeptal se.
„Jak to všichni víte?“
Tiše se zasmál. „Většina z nás tu získala svůj první pár bot. Byl to luxus, který jsme nečekali, ale tvé nohy jsou zatím to nejhorší, co jsem viděl. Už jsi požádala krále o jiné boty?“
Povzdechla si a snažila se sebou nešít, když jí natíral mast na rozedřené paty. „Chce, abych nosila tyhle.“
Iago kývl. „Vzhled je pro něj hodně důležitý.“
„Ale jsou to moje nohy.“
„Ano, ale jsi jeho služka. Chce, abys pro něj byla tou nejlepší reprezentací.“
„No, nevím, jak to dokážu, když budu kolem kulhat a zanechávat krvavé stopy.“
Iago si povzdechl a pokračoval v ošetřování. „Jsem si jistý, že se ty boty brzy vyšlapou a tvé nohy se uzdraví. Nejdůležitější je, aby se ti do ran nedostala infekce.“
Instruoval ji, jak si má namáčet nohy a používat mast a obvazy na noc, aby se nohy ráno vešly do bot. Poslouchala ho s rostoucí hrůzou a vztekem. Jistě ten chlap ustoupí, až uvidí její naprostou agónii.

***

Ale neustoupil, nebo se to rozhodl ignorovat, a její bolest pokračovala následující dny. A pak pomoc přišla z toho nejvíce nečekaného místa.
Jednoho rána, když Calia nešťastně seděla na židli s příšerným šitím v rukou, se ozvalo zaklepání na dveře Ledového krále. Možná, protože se nad ní slitoval, král zavolal na osobu, aniž by ji nutil jít otevřít dveře.
Vstoupil Marchello s podnosem, na kterém byla obálka. „Pro vás, můj pane,“ řekl svým hřímajícím hlubokým hlasem. Uklonil se, jak pozvedl tác a držel jej pro Ledového krále, aby si mohl vzít dopis. Král ho propustil mávnutím ruky a Marchello se otočil k odchodu, ale u dveří se zarazil.
„Slečno Calio,“ řekl, při čemž prudce vzhlédla. „Mohu jen podotknout, že vaše boty jsou naprosto úchvatné? Ten styl byl vždy mým oblíbeným, když jsem byl mladší, a celé roky jsem čekal, až se vrátí znovu do módy. Jsou mnohem víc vhodné pro dámu, než ty strašlivé ploché kotníkové boty, které poslední dobou nosí. Řekl jsem to i švadleně, ale ona si myslí, že budou brzy znovu módní.“
Přidal k tomu mrknutí a Calia málem spadla ze židle, ale podařilo se jí uklidnit se, jak ji Ledový král sjel pohledem.
„To je vše, Marchello. Ale prosím, pošli pro Imogene. Hned.“
Když později večer dorazila švadlena, Ledový král ji uvedl do místnosti a ukázal na nohy své služebnice. Calia si k hrudi přitiskla jehlu a nit, doufajíc navzdory naději, že se konečně zbaví těch zlých bot.
Imogene jí mávnutím poslala do šatny a Calia odkulhala. „Ne, to nikdy nebude fungovat,“ zamumlal si Ledový král pod vousy, jak prošla kolem.
Švadlena se na ni lehce usmála a pak si přitiskla prst ke rtům, aby umlčela Caliinu radost. „Tyhle boty nejsou dle představ Jeho Veličenstva. Posaď se a sundej je.“
To také udělala s velkou chutí a vydechla úlevou, když Imogene vytáhla z kufru několik párů měkkých, plochých bot.
O dvacet minut později vyšla z malé místnosti s nohami v příjemných, kožených botách s oblou špičkou, které se neotíraly o její rány. Byly skoro jako bačkory s jejich jemnou podšívkou a z místnosti málem vytančila.
Králova tvář se roztáhla v zářivý úsměv jaký Calia nikdy předtím neviděla, a prudce se zastavila.
„Ne, ne,“ trval na svém. „Tohle je ta ladnost, v kterou jsem doufal.“ Zvedl se od stolu a stiskl jí ramena.
Zavrtěla se z jeho náhlé blízkosti a přinutila se mu podívat do tváře a na tu strašlivou masku. „Jsi připravena,“ vydechl.
„Na co?“ Zeptala se třesoucím se hlasem.
„Na soud.“
Jeho slova v ní nepodnítila zrovna odvahu. Jako král byl soudcem, porotou i katem. A velmi, velmi přísný. Pro lidi v městě bylo vzácné řešit osobní problémy se zásahem krále ze strachu z jeho drsného rozsudku.
Ale docházelo i ke zločinům, a tak se třásla dva kroky za ním napravo, zatímco seděl na trůně a čekal na obviněného.
Calia držela stříbrný podnos stejně jako předtím Marchello a kupodivu na něm byla růže. Skutečná růže.
Zalapala po dechu, když jí ho Abelina podala, ale nebyl čas se na nic ptát.
Sladká vůně se linula až k jejímu nosu a ona hluboce vdechovala, jak čekala, až se vzdálené dveře na konci trůnního sálu otevřou.
Nakonec se tak stalo a Ledový král se napřímil. Oba pozorovali mladého muže a ženu, jak vstupovali do místnosti. Dlouhá cesta k trůnu jakoby pro ni byla až příliš zdlouhavá a mladý muž se několikrát sklonil a šeptal jí do ucha, aby ji přemluvil, ať jde s ním.
Calia to sledovala se zájmem a strachem.
Konečně došli až ke trůnu, napřímili se a třásli.
Ledový král nakonec přerušil tíživé mlčení: „Jsi obviněn z krádeže z paláce.“
Žena se začala ještě víc třást, ale mladý muž položil ruku na její a udělal krok vpřed: „Ano, Vaše Veličenstvo.“
„A jak mi na to odpovíte?“
Calia mohla jasně vidět úzkost a strach na jeho tváři, zakrývajíc identitu, až dokud jí neprobleskla hlavou. Byl to Konstantin, syn řezníka. Tu mladou ženu nepoznávala, ale byla štíhlá a krásná, perfektní pro bohatého a pohledného mladého muže.
„Je to tak.“
Mladá žena začala vzlykat, ale najednou ustala, když král zvedl ruku. „A proč bych tě neměl pověsit?“
Calia polkla. Co mohl ukradnout, že si zasloužil tak drsné rozhodnutí?
„Udělal jsem to z lásky,“ řekl Konstantin statečně.
Calia nepotřebovala vidět tvář Ledového krále, aby věděla, že zkroutil ústa do krutého úsměvu. „Ale přesto jsi kradl.“
„Jen květinu!“ Vybuchla dívka. „Byla to jen květina! Jistě vám to můžeme nějak splatit?“
Král se na ni ani nepodíval. „Máš vůbec představu, jak těžce jsem ty květiny vypěstoval?“
Calia mezi nimi zmateně přeskakovala pohledem. Jediná květina takového významu v jejich kraji byla růže. A ta zde nerostla po mnoho let. Zvyk, kdy muž žádal o ženinu ruku se skutečnou růží, byl nahrazen papírovou. Calia do dneška nikdy ani skutečnou růži neviděla.
Konstantin konečně promluvil: „Omlouvám se, Vaše Veličenstvo. Ale nic kromě skutečné růže by jejího otce nepřesvědčilo, aby mi ji dal.“ Prosebně vzhlédl. S překvapením Calia viděla, že prosil ji stejně jako krále.
„A tak jsi ji ukradl?“ Ledový král byl nemilosrdný.
„Nedáváte je k prodeji, i když jich máte tolik,“ obvinil ho Konstantin.
„Protože jsou moje!“ Zařval král.
Kdyby neměla tolik hodin přípravy, nadskočila by Calia stejně jako obviněný.
Žena se protáhla kolem svého snoubence a elegantně si klekla před trůn Ledového krále. „Prosím vás, pane, pochopte naši situace. Mého otce by nepřesvědčilo nic, než skutečná růže a vás nic nemohlo přesvědčit, abyste se jedné vzdal. Co jiného jsme mohli dělat tváří v tvář opravdové lásce?“
„Vždy máte na výběr,“ řekl král tiše. „Deset let vězení za krádež.“
Konstantin, jeho snoubenka i Calia zalapali po dechu.
„To přece nemůžete myslet vážně!“ Vykřikla žena.
„Myslím,“ odpověděl král zdvořile. „Byla to má květina a on ji ukradl. Měl by zaplatit.“
Žena s pláčem padla do Konstantinovy náruče a Calie za ně bolelo srdce. Ano, kradli, ale tento rozsudek jim vzal vše, v co doufali.
„Pokud,“ podotkl Ledový král, „má služebnice nevymyslí vhodnější trest.“
Calie zrudla tvář a pak ztuhla. Očekával od ní, že vynese rozsudek? Nebo si s ní pohrával tak, jako si pohrával s nimi všemi?
„Vaše Veličenstvo?“ Zeptala se přiškrceným hlasem.
Opřel se o trůn, aby se na ni podíval. „Jaké by bylo tvé rozhodnutí?“
Z tohohle úhlu mohla vidět jeho oči a viděla, že i když se zdály být teple zelené, byly stejně prázdné a chladné jako zbytek jeho těla. „Pečlivě se zamysli,“ zamumlal a ona věděla, že její rozhodnutí musí být vhodné, jinak jeho vztek padne na její hlavu.
„Nejprve musím vidět růži, o které tu mluvíte,“ řekla a snažila se probruslit kolem toho, co se zdálo býti její blížící se zkázou. Nečekaně si představila celu, ve které strávila své první dny, jak následovala krále na roztřesených kolenou, když je vedl ven.
Na západní straně hradu byla soukromá zahrada a král vytáhl z kapsy klíč, kterým odemkl bránu a pozval je dovnitř.
Calia zatajila dech, když se rozhlédla.
Růže rostly po celé zahradě - podél stěn až k samotnému hradu. Překypovaly barvami a vůní, a okamžitě pochopila, proč byla jen jediná tato květina tak cenná. Jediný pohled na milence odhalil, kolik pro ně květina znamenala a pohled na krále ukázal, jak zuřivě ochraňoval svou zahradu.
Ale hluboko uvnitř cítila vztek. Král jistě věděl, jak důležité byly růže pro vesničany. A určitě věděl, že k žádným neměli přístup, zatímco on pro sebe měl celou zahradu.
Jeho rty lemovala radost a štěstí, jak sledoval svůj výtvor, a Calia nenáviděla, že to musí narušit, ale přesto to udělala.
„Vy jste je vypěstoval, Vaše Veličenstvo?“ Zeptala se.
„Všechny do jedné,“ odpověděl.
„Takže jsou vaším majetkem,“ potvrdila.
„Ano,“ souhlasil, potěšen svou služkou.
Calia se obrátila na mladé milence. „A vy jste zhřešili tím, že jste ukradli růži kvůli žádosti o ruku?“ Zeptala se nuceně silným hlasem.
Mladá žena na ni zírala, zatímco Konstantin svěsil hlavu. „Já jsem to udělal. Pro lásku.“
Calia přikývla a doufala, že zní zrale a moudře. „Pak musíš za květinu zaplatit spravedlivou cenu.“
Král i Konstantin se na ni podívali a přimhouřili rozzlobené oči. Natáhla ruku. „Věřím, že vlastníš vzácné kapesní hodinky.“ Modlila se, aby to byl on a ne nějaký jiný bohatý mladý muž, který se kolem chlubil tím zlatým kouskem.
Konstantin zalapal po dechu a chytil se za svou vestu. „Ano.“
„Pak budou stačit jako platba,“ řekla Calia rozhodně.
„Ale byly mého otce a jeho otce před ním!“ Namítl.
Calia se narovnala v ramenou a modlila se, aby tenhle mladý muž pochopil její logiku. „A jsou pro tebe vzácné stejně, jako si král cenní svých květin. Buď můžeš zaplatit svými hodinkami, nebo svým časem.“
Pohlédla na snoubenku a viděla v jejích očích slzy vděčnosti. Konstantin si jich také všiml a povzdechl si, jako kdyby se mu lámalo srdce, než sáhl do kapsy vesty a vytáhl hodinky.
„Jsi pro mě cennější než jakýkoliv majetek, dokonce i kapesní hodinky mého dědečka,“ slyšela Calia, jak jí pošeptal.
Měla co dělat, aby neprotočila oči. Kapesní hodinky, i když velmi milované, nebyly nic ve srovnání se ztraceným časem. Deset let v cele za květinu by znamenalo konec jejich lásky i snů o rodině. I kdyby mu snoubenka zůstala věrná, s největší pravděpodobností by v tak pokročilém věku již neotěhotněla.
Ale přesto mladého muže bolelo je ztratit a král to viděl. „Přijmu hodinky jako platbu,“ řekl nakonec. „A doufám, že ostatním vyřídíš, že kdykoliv ode mě něco ukradnou, aby oslnili svou lásku, vždy jim vezmu to, co je pro ně nejcennější.“ Calia opět měla co dělat, aby neprotočila oči. Samozřejmě, že si Ledový král bude cenit víc cetky nad lásku nebo čas.
S tím propustil mladý pár ze zahrady a posadil se na lavičku na slunci. Calia tam stála s rukama kolem hrudi, nejistá si, co má dělat. Nakonec na ni král mávnul, aby se k němu připojila.
Posadila se tak daleko, jak jen mohla a silně nesnášela to, jak je mu nablízku. Dokonce i když seděl, se nad ní král tyčil a ona slabě cítila jeho mýdlo a mátu, kterou tak rád žvýkal. Byla překvapená, že z něj ve vlnách vycházelo teplo. Byla si jistá tím, že je vytesán z ledu.
Král si pohrával několik minut s hodinkami, než je hodil do hlíny. „Výborný rozsudek,“ řekl nakonec.
Z tak špatného zacházení s dědictvím toho muže se jí zadrhlo srdce. „Myslíte?“ Zeptala se.
„Ano. Byl to spravedlivý a správný trest.“
Calia zavrtěla hlavou. „Za květinu.“
Král po ní hodil postraním pohledem a ona si musela dávat pozor, aby nezírala do té nenávistné, třpytivé masky. „Květina nebo zlato, kradl ode mě.“
Calia se zamračila. „Víte, že žádost o ruku u nás musí doprovázet růže. V údolí je nemůžeme pěstovat! Nikdy předtím jsem skutečnou růži neviděla. Takže si musíme vystačit s papírovými květy, zatímco náš král sedí v zahradě plné pravých.“
Král se opřel o lavičku. „Ano. Těžce jsem pracoval, aby tyto květy vyrostly. Každou jsem sám zasadil. Sleduji je a dávám pozor na plevel i na to, aby měly dost vody, když neprší. Velmi tvrdě jsem pracoval, aby vyrostly v tak chladném horském počasí. Proč bych měl dovolit, aby je ode mě někdo kradl?“
Calia zaskřípala zuby. „Nikdo by neměl krást. Ale nikdo by neměl ani tak hromadit. Pokud můžete poskytnout zásnubní květiny, měl byste tak učinit. Neříkám, že máte dovolit lidem je krást, nebo jim je dávat zadarmo. Ale pokud jich máte tolik, mohl byste si dovolit jich pár dát pryč z dobré vůle a za dobrou cenu.“
„A co myslíš, že je dobrá cena? Zlatá mince? Deset zlatých mincí?“
Calie nezaváhala. „Něco, co je pro ně drahé. Cena by byla pro každého jiná. Ne všichni si mohou dovolit platit penězi, ale mohli by zaplatit něčím, co je pro ně drahé.“
Dlouhou dobu seděl, než řekl: „Budu o tom přemýšlet. Nyní je na čase, abys odešla.“
S úlevou přikývla a zamířila ke dveřím, ale slabý, melodický zvuk ji zarazil a ona se rozhlédla. Na velmi vzdáleném konci zahrady se světlo odráželo od vlnícího se povrchu směrem ke kamenné zdi. Zamířila k němu, fascinována tím kvapným zvukem.
V rohu zcela zastíněn růžemi byl bazén vytesaný do skály. Viděla, jak z přírodního podzemního pramene vytéká teplá voda i místo, kudy odtékala. Otvory byly chytře umístěny tak, aby utvořily příjemný proud a člověk by musel umět plavat, aby zůstal na místě.
„Sem nikdy nesmíš.“ Král u ní stál tak blízko, že jí jeho dech polechtal na uchu a ucukla. Popadl ji za paži a otočil čelem k sobě. Očekávala vztek, ale kupodivu se zdál vyděšený. „Tohle je můj osobní prostor. Ať se stane cokoli, nikdy sem znovu nechoď.“
Polkla a přikývla, snažíc se nerozhlížet. Lehce uvolnil své sevření, ale nepustil ji, jak ji vedl zpět do hradu. Celou cestu až do jejího pokoje nic neřekl, a Calia přemýšlela, co je na jeho bazénu tak zvláštního, že byl naštvaný a vyděšený tím, že věděla o jeho existenci.
„Vedla sis dobře,“ vyštěkl nakonec, jako kdyby ho bolelo složit jí kompliment.
A nechal ji u jejích dveří, než se zabouchl ve svých komnatách.
Calia vešla do pokoje a nejistě se posadila na postel, zápasila se svými emocemi. I když byla pravda, že byla otrokyní šíleného krále, alespoň už nebyla služkou vlastní matky. Alespoň už nebyla neviditelná. Nebo ne?



21 komentářů:

  1. Díky za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujeme velmi pekne

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  7. Dík za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Diky ,diky moc uz se nemuzu dockat dalsi ;)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za další úchvatnou kapitolu a netrpělivě očekávám pokračování.

    OdpovědětVymazat
  12. Moc děkuji za překlad a korekci ;) a moc se těším na další kapitoly :)

    OdpovědětVymazat
  13. Vďaka za ďalšiu kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat