sobota 2. srpna 2014

Ledový král - Kapitola 4



„Nad horním rtem jí vyrašil pot, jak sbírala odvahu zaklepat. Nakonec se jí podařilo přinutit jednu malou, třesoucí se pěst, nesměle dopadnout na zdobené dřevo.
„Vstupte.“
Těžké dveře se pod její rukou snadno otevřely a ona se vplížila přes práh. Pokoj byl stejně jasně, světle vybaven, jako zbytek paláce, a Ledový král seděl ohnutý nad stolem v protějším rohu. Nevšímal si jí, jak přistupovala blíž a blíž, až dokud nestála na okraji masivního mahagonového stolu.

„Já jsem… jsem tady,“ zašeptala nakonec, když ji i nadále nebral na vědomí.
Ledový král si povzdechl a odhodil brk. „No, vidím, že nejprve budeme muset zapracovat na tvém chování.“ Vzhlédl a okamžitě se zamračil. „A postoji. A vzhledu.“
Jeho malé narážky jí zranily víc, než by čekala.
„Kdo jsi?“ Zeptal se náhle.
Calia sklonila hlavu, aby skryla zmatek. „Jsem Calia? Vaše nová služka?“
Zavrtěl hlavou se zřejmou zlostí. „Ne. Jsi osobní služkou nestárnoucího krále. Ne neupravené, krčící se dítě.“
Kousla se do rtu, nejistá si tím, co na to říct.
Znovu si přehnaně povzdechl a vstal od stolu. „Žádám toho od tebe mnoho. Na něco budeš mít dost času, aby ses to naučila, ale nejdůležitější je to, že jako má služka mě i reprezentuješ. Budeš elegantní, schopná a připravená. Každé slovo, které vyslovíš, bude promyšlené a přiměřené situaci. Rozumíš mi?“
Znovu se jí chtělo brečet. „Ne.“
„Porozumíš.“ Ukázal na místo u pravého rohu stolu. „Pokaždé, když ke mně přijdeš, vstoupíš po jednom zaklepání a stoupneš si tady, dokud tě nevezmu na vědomí. Už nikdy se mi nebudeš dívat do očí a budeš odpovídat jen jako, Ano, Vaše Veličenstvo‘ nebo Ne, Vaše Veličenstvo‘ pokud výslovně nepožádám o jinou odpověď. Budeš stát rovně s pohledem upřeným kupředu. Nebudeš si pohrávat se šaty ani se kousat do rtu.“
Calia rychle uvolnila zuby ze rtu a vyhladila si tvář.
„Nechci tě muset poučovat ohledně každé maličkosti, takže se naučíš můj rozvrh a budeš ho spolehlivě sledovat.“
Calia přikývla.
„A nekývej!“
„Ano, Vaše Veličenstvo.“ Připadala si jako zkopané štěně a měla co dělat, aby se neschoulila.
Na rtech mu pohrával úsměv. „Při prvním zvonu vstoupíš do mého pokoje s tácem se snídaní a postavíš ho tady,“ řekl a ukázal na jeho stůl.
Calia prudce přeskočila očima ke kulatému, mahagonovému stolu v rohu. „Proč jíte u vašeho stolu, když máte tak krásný jídelní?“
Znovu si povzdechl. „Vždycky jím sám. Takže u toho alespoň můžu udělat nějakou práci. A nepřerušuj. Při třetím zvonu přineseš oběd a při šestém večeři.“ Jeho nenávistná maska ji rozptýlila a rozvázala jí jazyk.
„A za tu dobu mezi?“
Pokračoval, jako by ani nepromluvila. „A nikdy mě nebudeš zpochybňovat. Sama budeš uklízet mé pokoje a čistit mi prádlo. Budeš stát vedle mě, když budu mít důležitou schůzku a budeš se účastnit jakékoliv sešlosti s jinými šlechtici. Mohu jen předpokládat, že nevíš nic o podávání jídla.“
Znovu se kousla do rtu a zavrtěla hlavou.
Založil si ruce na prsou a zavrtěl hlavou. „Takže musíme začít pomalu. Zůstaneš se mnou dnes, a zítra, a pozítří, dokud tvé způsoby nebudou přijatelné.“
Srdce se jí pozastavilo při představě, že bude uvězněna v jeho pokojích, kde bude muset stát v pozoru a držet jazyk za zuby.
Přešel k velké skříni a vytáhl světlou, hedvábnou košili. Snažila se napřímit a držet oči na stěně, jak se blížil. Zastavil se až příliš blízko ní a ona se rozechvěla a snažila se nezírat do jeho třpytivé masky.
„Umíš šít?“
Dech jí ovanul vlhké čelo a měla co dělat, aby neustoupila.
„Umím, trochu,“ řekla nejistě. Jeho hruď se jí otřela o rameno a uskočila.
Strčil k ní látku. „Budeš šít mé košile.“
Podívala se na nádherný materiál v rukou a pak si nemohla pomoci, ale pohlédla i na něj. Z tohoto úhlu dokázala letmo nahlédnout pod masku, která mu clonila oči a viděla, že jsou teple, tmavě zelené. Znovu se otřásla. Nebylo divu, že je stále skrýval. Byly v rozporu s jeho image Ledového krále.
„A nikdy nezmíníš mé košile, jejich materiál či skutečnost, že je šiješ, žádné jiné duši!“ Přikrčila se, i když si nebyla jistá, zda to udělal kvůli jeho tónu nebo dalšímu důkazu o tom, že je to šílený muž. Kdo by se staral o to, jak se šijí košile nebo kdo je šije? Jeho paranoia byla alarmující a ona se rozhodla šíleného muže lehce obejít. Pokud to tedy byl vůbec člověk.
Král se od ní vzdálil a ona pohlédla zpátky na skříň, ze které vytáhl košili. Byla plná nedotčených bílých oděvů a ona okamžitě zapomněla na slib. „Ale máte tolik…“
Pokud ho tím obtěžovala, nedal to znát. „Šitíčko je vedle křesla. Několika dívkám přišlo užitečné jednu košili rozpárat, aby viděly, jak do sebe zapadají.“
Zmatená se dopotácela ke křeslu a svalila se na něj. Slyšela, jak jí o sebe cvakly zuby a snažila se samu sebe usadit tak elegantně, jak jen to v masivním křesle bylo možné.
Při bližším pohledu byla ta sněhově bílá košile s knoflíky směšně matoucí. Měla dvojitou vrstvu, která se nejspíš tiskla na kůži při nošení. Všude, kde se plátno pojilo, se setkávalo hladce, jako by byla šitá naruby. Otočila látku v ruce a akorát ji to ještě víc zmátlo. Proč by někdo potřeboval tak složitý oděv? Ale i nadále si ji prohlížela od límce přes rukávy až k zádům a spodnímu lemu. Bude muset většinu času šít s rukou uvnitř? Zmatená otevřela ústa, aby se ho zeptala, ale jen tak tak se zarazila. Král znovu seděl u stolu a zuřivě psal.
Její matka ji vždy pokládala za příliš neohrabanou a nemotornou na to, aby se skutečně naučila šít, takže se na ten nepřekonatelný úkol dívala s hrůzou. Nakonec zvedla malé nůžky a začala rozstříhávat stehy, které všechno držely pohromadě.

***

Calia se zpozdila s královým obědem i večeří. Měla být připravená s tácem, až zazvoní zvon, ne vyskočit ze židle, aby pro něj běžela. V jeho pokoji nebyly žádné hodiny a ona se snažila samu sebe přizpůsobit k jeho plynutí času.
V kuchyni se rozplakala. Cato jí podal tác s večeří s výrazem soucitu, ale nenabídl žádnou útěchu.
„Proč pláčeš?“
Calia se otočila na Iaga a z tácu jí sletělo stříbro.
„Klid, holka,“ pokáral ji. „Co se děje?“
„Všechno!“ Zařvala. „Musím šít jeho hloupé košile a nevím-“
„Tiše,“ řekl drsně. „Nesmíš mluvit o tom, co ti zakáže.“
Slzy přestaly téct. „Ale ty jsi také sluha“
Zavrtěl hlavou. „Ale ne jeho. Náš král má své zásady o ochraně soukromí, drahá. Udělala bys dobře, kdybys o nich s námi nemluvila.“
Přikývla, ale nerozuměla tomu.
Iago se něžně usmál. „Jak jsou na tom dnes tvé ruce?“
Vůbec ji neobtěžovaly a teprve teď si vlastně vzpomněla, že byly zraněné. „Jsou v pořádku,“ řekla překvapeně.
„Přijdu se na ně podívat znovu dnes večer,“ slíbil a položil jí na tác nové stříbro. „A vím, že se Abelina také zastaví, aby tě viděla.“
Chtělo se jí znovu plakat, ale aspoň v tom znepokojivě hrozivém paláci bylo několik laskavých duší. S touto myšlenkou se jí podařilo dojít zpět do pokojů Ledového krále.
Calia položila tác na králův stůl přesně tak, jak poručil a přešla zpět ke svému místu v křesle. Mysl jí bloudila, jak prsty pracovaly. Kdo byl tak bohatý, že potřeboval mít své hedvábné košile s dvojitou vrstvou?
Jak pracovala, tak cítila obavy. Calia nikdy nedržela nic tak jemného a přemýšlela, jak moc se král rozzlobí, až si uvědomí, že není schopna okopírovat tu dokonalou práci.
Ale pořád seděla na židli, zatímco on zuřivě čmáral a snažila se přijít na to, proč a jak se košile šila.
Malé svaly v prstech byly namožené a zrak se jí rozmazával, když konečně promluvil. „Jsi pro dnešní večer omluvena.“
Vydechla úlevou a shodila vše z klína do košíku.
„Způsoby!“ Připomněl jí ostře. Snažila se zvednout se elegantně ze židle na ztuhlé nohy a dobelhala se k jeho stolu.
„Můžu vám něco přinést, než odejdu? Vaše Veličenstvo,“ dodala spěšně.
„Ne, děkuji,“ mávnutím ji propustil. „Stůj,“ náhle přikázal.
Pomalu se otočila, vyděšená tím, co řekne. S největší pravděpodobností to bude něco pohrdavého o jejím vzhledu, nebo nedostatku elegance, ale překvapil ji. „Když projdeš terasou v západním křídle, je tam soukromý dvůr. Nikdy tam nesmíš vstoupit. Nikdy.“
Calia otevřela ústa, ale on na ni zíral skrz štěrbiny třpytivé masky.
Nemohla si pomoct; vrhla se ke dveřím a s bouchnutím je za sebou zavřela.
V místnosti, o které sotva přemýšlela jako o své, se svlékla z těch klaustrofobických šatů a ponořila do vany, kde zatočila s kohoutky a vylila se horká voda. Potřebovala se uklidnit, dokonce i když věděla, že bude mít zlobný odstín rudé, až vyleze.
Nic a vážně nic nedávalo smysl, ale nebyla dnes zraněna a hodlala si dopřát tu nejúžasnější věc, jakou kdy zažila.
Voda se jí uzavřela nad hlavou, když se potopila. Co chtěl? Aby mu šila jeho drahé košile? To neznělo složitě, ale nemyslela si, že by dokázala strávit věčnost uvězněná v jedné místnosti s ním, zatímco by se snažila dokončit perfektnost toho oděvu.
Calia vyplula na povrch a ozkoušela všechny ty malé lahvičky na okraji vany. Zdálo se, že si ji jako otrokyni dobře vydržoval. Při tom pomyšlení se jí sevřel žaludek, ale část z ní nedokázala nemyslet na to, co by dělala, kdyby byla doma. Akorát by začínala mýt nádobí poté, co by rozdělala oheň a ohřála vodu. Ruce by měla brzy promočené a bolavé, a přesto by musela udělat ještě hromadu. Doma by byl spánek ještě daleko, aby vůbec měla šanci dodělat všechny své úkoly a nevysloužila si výprask. Doma by spánek znamenal svědivý slamník sdílený se sestrou a matčino chrápání.
Calia již tvrdě spala ve své posteli, když přišel Iago a Abelina.
Dívali se na ni ze dveří, sledovali, jak sebou její obličej škubnul v měsíčním světle.
„Zdá se být v pořádku,“ zašeptala Abelina.
„Je velmi silná,“ odvětil Iago.
„Bojím se o ni, když je mu tak blízko.“
Zahradník jí položil ruku na rameno. „Bude v pořádku. Možná dokonce bude tou pravou.“
Abelina si povzdechla. „Neexistuje žádná ,pravá‘. Tohle prokletí nikdy neskončí.“
„Možná ne,“ řekl Iago. „Ale on by neměl strávit věčnost o samotě jako Ledový král. A ona se tak velmi liší od všech ostatních.“
Abelina smutně kývla, než zavřela dveře.

***
Calia vybalancovala podnos se snídaní na jedné ruce a druhou zaklepala. Ruka se jí stále třásla z hmotnosti královského jídla a málem propadla dveřmi, když se otevřely. Jeho podrážděný povzdech se rozezněl chodbou a opět hrozilo, že se rozpláče, když se napřímila a ustálila drahou konvici na tácu.
„Polož ji sem,“ připomněl jí a hnal ji ke stolu. Poslechla, zatímco čekal s rukama zkříženýma opřený v křesle. „No? Můžeš mi prostřít.“
Tváře jí zaplály a ruce se jí vznesly ke všem těm speciálním hrnkům a nádobí na podnose. „Je mi líto, Vaše Veličenstvo. Nevím, jak na to.“
„V jakém typu domácnosti jsi to vyrostla?“ Vyštěkl. „Jistě tě matka připravovala na manželství?“
Teplo v tvářích vzrostlo, ale tentokrát vzteky. „Ne, to ne. To byl také důvod, proč jsem byla vybrána, abych šla sem.“
Přiložil k sobě bříška prstů a prohlížel si ji skrz perfektní, oválné škvíry očí. „Nepochybuji o tom, že budeš vynikající osobní služka, jen jsem si neuvědomil, že ti chybí tak základní dovednosti.“ Vstal od stolu a pokynul jí, aby ho následovala. „To je jedno, Abelina ti s tím pomůže.“
Calia uháněla, aby s ním udržela krok a pak mu málem vrazila do zad, když se zarazil u dveří šatny. „Promiňte,“ zamumlala.
Nic neřekl, jen ji zavedl dovnitř. Na stoličce tam seděla žena v prostých šatech s metrem kolem krku, jako kdyby čekala.
„To není Abelina,“ řekla Calia, jakmile vstoupila.
Král si přitiskl prsty ke spánkům, jako by ho bolely. „Ne, to není. Nepředpokládal jsem, že se budeš muset naučit, jak servírovat stůl. Tohle je má švadlena.“
Calia se otočila zpět ke králi. „Už mám šaty.“
„Ne, měla jsi hadry, které jsem spálil. Zavrhnula jsi šaty, které jsem ti daroval, ale stejně budeš potřebovat několik dalších. Nemohu dovolit, abys byla viděna v tak špatně sešitém oblečení.“
Ale kdo by mě viděl? Zeptala se v duchu. Možná, že bude mít větší šanci na získání odpovědi od švadleny.
Ledový král za sebou zavřel dveře, když odešel, a žena vyskočila. „Potřebuji si tě změřit,“ řekla. Caliu naplnily rozpaky a svlékla se, až stála jen v jejím jediném, tenkém, bavlněném spodním prádle. „Vylez na stoličku a zvedni ruce.“
Udělala, co jí bylo řečeno a trpělivě čekala, zatímco ji žena pečlivě měřila.
„Jmenuju se Calia,“ řekla nakonec, když žena dlouho mlčela.
„Já vím. Hlavu vzhůru.“ Žena pokračovala v přeměřování.
„Oh, to je od tebe velmi laskavé. Myslím, že si vedu dobře-“
„Ne, myslím tím doslova, hlavu vzhůru. Potřebuju, abys tak stála, zatímco tě měřím.“
Calia trhla hlavou zpátky a lehce si povzdechla. Pokud doufala v novou přítelkyni, byla velmi zklamána.
Jakmile byla žena hotová, ustoupila a přelétla Caliu pohledem od hlavy až k patě. Nervózně se na stoličce zavrtěla. „Máš neobvyklé zbarvení kůže,“ řekla žena nakonec.
„Ano,“ souhlasila Calia něšťastně.
„To je jedno,“ řekla švadlena. Zvedla obrovský pás tkanin všech různých barev a přidržela je u Caliiny tváře.
Calia to znovu risknula s přátelstvím. „Jak se jmenuješ?“
„Imogene.“ Žena jí zahalila krk královsky modrým kusem látky a ustoupila. Ústa jí pozvedl drobný úsměv a vykročila, aby na ni hodila tmavě fialovou tkaninu. Její úsměv se prohloubil, než obojí vzala a nahradila je černobílou zástěrou. „Výborně,“ vydechla.
Calia byla zmatená. „Co to děláš?“
„Porovnávám barvy s tvou kůží a barvou vlasů. Barvy, které ti nejvíce sluší, jsou také těmi, které nejvíce sluší králi.“
Calia zavrtěla hlavou, stále zmatená. „Proč na tom záleží?“
Imogene jí kolem krku přehodila tmavě vínový pruh látky, zavrtěla hlavou a strhla jej. „Král musí vždy vypadat bezchybně. Oblékám našeho krále tak, aby vypadal co nejlépe, stejně tak jeho služebníky, ale vždy to nefunguje tak, že to co sluší služebníkům, se hodí i k pánu.“
„A kdo si toho všimne?“
Imogene k ní vzhlédla. „Všichni, kdo se na tebe podívají. A teď si natáhni tohle.“ Podala jí tmavé, prosté šaty a Calia si je oblékla.
Trpělivě stála s rozpraženýma rukama, zatímco Imogene škubala a tahala a dělala si značky malým kouskem křídy.
„Jaký typ šatů se chystáš dělat?“
Imogene si z úst vytáhla špendlík a odpověděla. „Všechny typy. Obyčejné na každý den, ty k zasedání i dvoru, ty na schůzky s ostatními hodnostáři.“
Calia zalapala po dechu. „To opravdu budu muset?“
Imogene se zamračila. „Samozřejmě. Co si myslíš, že budeš dělat? Sedět a sloužit mu čaj?“
„Ale já jsem nikdo! Nemůže opravdu myslet vážně, že budu sedět na tak důležitých setkáních.“
„Nerada bych tě urazila, ale v tomhle okamžiku ti nemůže věřit ani s tím, že naliješ čaj správně. Zabere to nějaký čas, než mu s tímhle budeš pomáhat.“
Calia neměla tušení, že bude opravdu až tak zapletena do vnitřních záležitostí krále. Copak nevěděl, že byla jen ošklivka, kterou vlastní město obětovalo, aby splnilo jeho potřebu sluhy? Nevěděla nic o šlechtě či správném chování. Calia byla vyděšená až do hlouby duše. Byla nicka a neměla právo sedět u dvora či se setkávat s jinými králi. Kolena se jí třásla a ulevilo se jí, když byla konečně propuštěna ze stoličky a znovu se oblékla.
„Vrátím se pak pro konečné úpravy,“ řekla Imogene, než ji vyhnala ven. K Caliině naprosté úlevě na ni čekala Abelina.
„Pojď se mnou,“ řekla starší žena laskavě. „Zapracujeme na tvých prostíracích dovednostech.“
Calia jí následovala do velké formální jídelny ke stolu. Na jedné ze židlí se hrbila mrzutě vypadající žena.
„Klaribel, posaď se pořádně, drahá. Tohle ti musí mučit záda.“ Žena, Klaribel, si povzdechla a napřímila se.
„Proč mě k tomu potřebuješ? Nemůžete prostě předstírat, že někomu posluhujete?“ Zeptala se, očividně nešťastná, že má být zahrnuta do Caliiny výuky.
Ta zvláštní žena na sobě měla sako, kalhoty a boty po kolena. Z oblečení i vlasů jí čouhala sláma a Calia byla překvapena, že měla svaly jako kdejaký chlap. Klaribel se otočila směrem k ní a probodla ji tvrdýma, ale ne bezcitnýma očima. Natáhla k ní ruku a Calia byla příliš překvapena, než aby odmítla.
„Klaribel,“ řekla žena bez cavyků. „Jsem stájník.“
„Calia.“ To bylo to jediné, co chtěla říct, ale zvědavost ji přemohla. „Nejsou to obvykle muži?“
Klaribel si odfrkla. „Ano. A ženy jsou obvykle kuchařky a služky. Ale naštěstí já neuvízla v žádné takové roli, když jsem se rozhodla přijít sem.“
Ta žena byla plná překvapení. „Chtěla jsi sem?“
„Samozřejmě. Co jiného jsem měla dělat? Zůstat tam, kde jsem byla a dostávat neustále výprask od mé macechy za to, že chci nosit kalhoty a pracovat s koňmi?“ Klaribel si odfrkla. „Ne, to není nic pro mě.“
Její upřímnost byla překvapující a skoro neuvěřitelná. Chtěla přijít na hrad? Chtěla být v pasti, navždy sluhou?
Abelina poklepala prstem na stůl. „Dost řečí, moji milí. Musíme Caliu naučit její povinnosti.“
Začala pojmenovávat každou nádobu a položku na stole, vysvětlovat jejich použití a umístění. Po několika minutách se Calie točila hlava. Letmým pohledem na Klaribel viděla, že má žena zamlžené oči. Abelina znovu poklepala prstem na stůl a obě ženy na ni znovu zaměřily svou pozornost.
Abelina pokračovala ve své lekci, občas klepnula o stůl nebo se zarazila, aby zodpověděla otázky. Když přišel čas na to, aby Calia ukázala, jak se podává čaj, bídně selhala.
„Ne, musíš stát na druhé straně, ouško musí směřovat k tomu, komu ho podáváš. Ne, tak ne!“ Hodná a trpělivá Abelina se zhluboka nadechla. „Pamatuj si, že musíš podávat zleva, správně umístit šálek a když naléváš, přidržuj si konvičku, aby ti to šlo snáz. S cvikem to bude jednodušší. Nyní si vyzkoušíme, jak se podává oběd, než zazvoní zvon.“
Calie se sevřel žaludek při pomyšlení, že se bude muset vrátit do královských pokojů, aby mu posloužila. Ale Abelininy lekce se prokázaly býti plodné a byla schopna Ledového krále obsloužit, aniž by se dopustila chyby dost velké na to, že by ji komentoval. Počítala minuty do chvíle, kdy bude moci znovu uniknout k Abelině a jejím lekcím.
Když sesbírala nádobí, král konečně promluvil: „Vrátíš se do mých komnat a budeš pokračovat s šitím košil.“
Calia přikývla, ale srdce se jí rozbušilo. Její matka jedinkrát pohlédla na její první pokusy o vyšívání a prohlásila, že je k ničemu.
I tak se vrátila do jeho pokojů, sedla si k oknu a přitáhla si na klín šitíčko. Když se v něm prohrabávala, našla několik knoflíků, které na sobě měly zaschlé bahno. Hruď se jí sevřela, když si vzpomněla, jak pomáhala stařence posbírat šití, když upadla. Zdálo se jí to jako před sto lety, přitom to byl jen týden.
Podívala se do očí Ledového krále. Tak se cítil? Opravdu nestárl, jak se tvrdilo? Byl prokletý?
Sluneční světlo se odráželo od masky, jak zvedl hlavu v reakci na její pohled. Sklopila hlavu, utřela si zpocené ruce o sukni a připravila si nit na jehlu.
Hodiny ubíhaly, zatímco se pokoušela o malé, rovné, stejné stehy na látce, kterou jí dal k procvičení. Ramena i ruce ji bolely. Sluneční světlo příliš hřálo a svěděl ji krk.
„Jak se k tobě chovají ostatní zaměstnanci?“
Calia vzhlédla, překvapena tou otázkou, překvapena tím, že se staral. Stále se skláněl nad psacím stolem, brk jezdil přes papír. Kdyby ho neslyšela tak jasně, myslela by si, že ani netuší, že je s ním v místnosti. „Velmi dobře, Vaše Veličenstvo,“ odpověděla nakonec.
„Jsou na tebe hodní?“ Zeptal se dál.
„Ano.“ Protáhla si ztuhlý krk. „Obával jste se, že by nebyli?“
Jeho neviditelný pohled vzhlédl k ní a věděla, že si zvolila špatná slova. „Nebojím se ničeho.“
„Samozřejmě,“ zamumlala a vrátila se zpátky k šití.
Když mu prostřela večeři, nic neřekl, jen ji propustil mávnutím ruky. Rozhodnutá nezkazit úplně vše, se vrátila k cvičení svých stehů.
A tak pokračoval celý jejich týden. Podávala mu snídani, než ji Abelina učila více o prostírání a správném chování. Občas přiměla nějakého jiného služebníka, na kterém se Calia cvičila, a všichni byli velmi příjemní, až na Jose.
„Mám lepší věci na práci, než tady postávat, aby tahle coura věděla, kolik kroků přesně musí stát za králem,“ vyštěkl, když ho požádaly o pomoc.
Ale všichni ostatní k ní byli milí, ne li rovnou laskaví. Komorník, Marchello, se na ni stále díval, jako by měla špínu na tváři, ale brzy zjistila, že se tak dívá na všechny. Klaribel byla hrubá, ale obvykle ji dokázala přesvědčit, aby jí pomohla, když ji podplatila sladkostmi. Iago několikrát nabídl svou pomoc, než byla Abelina nucena ho přijmout. Calia byla překvapena její nechutí, ale brzy zjistila, proč se vyhýbala nabídkám toho laskavého muže.
„Zvládáš to naprosto úžasně,“ pochválil ji a otočil se na židli, o které předstírali, že je to trůn.
„Otoč se,“ pokárala ho Abelina. „A snaž se chovat jako král.“
Čelila znovu Calie. „Vždy dva kroky za ním a dva doprava. Ne, na základě jeho kroků, ne tvých.“
Iago se znovu otočil. „Neboj se, brzy se to naučíš.“
Abelina se na něj ostře podívala a on se znovu otočil.
Pak si povzdechla a pokračovala. „Přesně tak. A nyní zatáhni ramena a tác nes s oběma rukama v rovině tvého pupíku. Znovu správně.“
Iago se ohlédl. „Perfektní, má drahá!“
Abelina dupla nohou. „Král ji neustále nebude uklidňovat a musí se to naučit perfektně! Bude v tom sama!“
„Ach, omlouvám se.“ Rychle na Caliu mrkl a uvelebil se v křesle.




23 komentářů:

  1. Děkuji za překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Krásna kapitola a teším sa na ďalšie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Dík za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za další úžasnou kapitolu, těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za další pokračování:-)

    OdpovědětVymazat
  7. veľmi pekne ďakujeme je to úžasné :) ♥

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji moc za překlad i korekci :)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad! :)

    OdpovědětVymazat
  10. Moc díky za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  12. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za kapitolku

    OdpovědětVymazat
  14. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  15. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat