neděle 3. srpna 2014

Studium jedů - 20. kapitola 3/3



„Dávej pozor,“ řekl Ari. Bodl mě do břicha dřevěným nožem. „Jsi mrtvá. To je dneska počtvrté. Co se děje?“
„Nedostatek spánku,“ odpověděla jsem. „Promiň.“
Ari ukázal na lavici u zdi. Sedli jsme si a pozorovali Maren a Janca, kteří byli zabrázděni přátelským utkáním s bo, na druhé straně skladiště. Jancova rychlost předčila Mareniny schopnosti, takže byla nucena ustupovat do kouta a blokovat se.

„Štíhlá a vysoká je, ale přesto nevyhraje,“ zpíval Janco. Jeho slova ji měly rozzuřit – byla to taktika, která dříve fungovala. Marenin hněv příliš často zapříčinil zvratové chyby. Ale tentokrát zůstala v klidu. Zapřela konec svého bo mezi jeho nohama, což znamenalo, že jeho zbraň byla uvězněná příliš blízko u jeho těla. Pak udělala salto přes jeho hlavu, přistála za ním a chytila ho kolem krku, dokud jí nepřiznal porážku.
Moje bezútěšná nálada se rázem zlepšila, když jsem sledovala, jak Maren používá něco z toho, co jsem ji naučila. Rozhořčený výraz na Jancově tváři, byl k nezaplacení. Trval na odvetě. Tak se pustili do dalšího hlučného duelu. Ari a já jsme zůstali na lavičce. Myslím, že Ari vycítil, že jsem neměla energii pokračovat v naší další lekci.
„Něco se děje,“ řekl potichu. „O co jde?“
„Já-“ zasekla jsem se, nejistá, jak odpovědět. Měla jsem mu říct o Valekově studené sprše a změně srdce? Nebo o mém celonočním rozhovoru s duchem člověka, kterého jsem zavraždila? Ne. Místo toho jsem se zeptala: „Myslíš si, že je tohle ztráta času?“ Reyadova slova o plýtvání časem se možná točila kolem pravdy. Možná byl čas strávený tréninkem opravdu jen podvědomým trikem, abych nemusela řešit své skutečné problémy.
„Kdybych si myslel, že je to ztráta času, nebyl bych tady.“ Náznak hněvu zabarvil Ariho hlas. „Potřebuješ to, Yeleno.“
„Ale proč? Můžu být mrtvá dřív, než dostanu šanci tohle použít.“
„Já to vidím takhle, už teď jsi dobrá ve skrývání a utíkání. Zabralo ti týden vůbec promluvit s Maren. A kdyby to bylo na tobě, stále by ti říkala Zblitek. Potřebuješ se naučit stát a bojovat za to, co chceš.“ Ari si netrpělivě pohrával s dřevěným nožem, protáčejíce ho v ruce.
„Balancuješ na špičkách, připravená zmizet, pokud se něco zvrtne špatným směrem. Ale až budeš umět vyrazit Jancovi bo z rukou, a podrazit mi nohy, budeš posílená.“ Odmlčel se, a pak řekl, „Pokud máš pocit, že potřebuješ svůj čas trávit něčím jiným, pak to udělej… ale krom tréninku. Pak příště, až tě někdo nazve Zblitkem, budeš mít dost sebevědomí, abys ho poslala do pekla.“
Byla jsem ohromená Ariho oceněním. Ani jsem nemohla říct, zda s ním souhlasím nebo ne, ale věděla jsem, že má pravdu o tom, že bych chtěla dělat něco jiného. On nevěděl co to je, ale já ano – najít protilátku na Motýlí prach.
„Tohle je tvá představa povzbuzení?“ řekla jsem rozechvělým hlasem.
„Ano. Teď už přestaň hledat výmluvu pro zastavení tréninků, a prostě mi věř. Co dalšího potřebuješ?“
Z tiché intenzity v Ariho hlese mi přeběhl mráz po zádech. Věděl, co plánuji nebo jen hádal? Mým úmyslem vždycky bylo sehnat protijed a utéct do Sitie. Utéct, utéct, utéct. V tomhle měl Ari pravdu. Ale útěk na jih by vyžadoval mou fyzickou kondici, a schopnost ubránit se strážím. Nicméně, stále jsem se vyhýbala jednomu důležitému detailu – Valekovi.
Následoval by mě do Sitie, a překročení hranice by mě neochránilo. Ani Irys by mě nebyla schopná ochránit. Považoval by mé dopadení nebo mou smrt za svou osobní odpovědnost. A to bylo to, čemu jsem se bála postavit. Okolo čeho jsem tancovala. Soustředila jsem se na trénink, takže jsem nemusela řešit dilema, že se bojím toho, že nejsem dostatečně chytrá, abych tohle vyřešila. Musela jsem vylepšit svou strategii, aby zahrnovala získání protijedu, ale vypořádala se i s Valekem, aniž bych ho zabila. Pochybovala jsem, že má Ari řešení.
„Těmito ranami můžeš porazit Valeka.“ Řekl Janco bez dechu, když blokoval Marenino bo. „Bude se tak smát tomu, jak slabé jsou, že ti dá perfektní příležitosti k útoku.“
Maren zůstala zticha, ale zvýšila tempo svého útoku. Janco ucouvl.
Jancova slova pohnula mou myslí. Zvláštní maličký plán dlouho prosakující napovrch se začal rýsovat. „Ari, můžeš mě naučit, jak odemykat zámky?“
V tichosti zvážil má slova. Nakonec řekl, „Janco může.“
„Janco?“
Ari se usmál. „Vypadá neškodně a vesele, protože mu štěstí přeje, ale jako malý kluk byl při každém darebáctví, dokud nebyl chycen v prekérní situaci. Poté mu byla umožněna volba – buď vstoupí do armády, nebo půjde do vězení. Teď je z něj kapitán. Jeho největší výhodou je to, že si všichni myslí, že nic nebere vážně, a to je přesně to, co sám chce.“
„Budu se snažit na to pamatovat, až bude praskat další vtipy a zároveň má žebra.“ Sledovala jsem, jak Maren podruhé porazila Janca.
„Nejlepší tři z pěti, nemůže má paní odepřít mi,“ volal Janco neúnavně.
Maren pokrčila rameny. „Pokud se s tím tvé ego dokáže vypořádat,“ odpověděla a švihla svým bo po jeho nohách. Vyskočil, vyhnul se jejímu útoku s ladností atleta, a udělal výpad. Rytmický praskot dřeva, narážejícího dřeva, naplnil tréninkovou místnost.
Ari vstal, zaujal obranný postoj, a já nějak našla energii čelit mu.
* * *
Po tréninku jsme všichni čtyři odpočívali na lavičce, když přišel Valek. Maren vyskočila na nohy, jako by si myslela, že je zločin být nachytána při nečinném sezení, ale zbytek z nás zachoval uvolněné pozice. Zjistila jsem, že je fascinující sledovat malé změny v Marenině chování kdykoliv byl Valek poblíž. Jakoby její hrubé hrany změkly, více se usmívala a snažila se ho zapojit do rozhovoru nebo zápasu. Většinu času s ní probíral taktiku boje, nebo něco zkoušeli v praxi, a jako toulavá kočka chtěla dostat pohlazení od největšího kocoura. Ale tentokrát chtěl mluvit se mnou. O samotě. Ostatní opustili místnost. Maren po mě střelila temným pohledem se stejnou silou, jako s jejím bo. Za tohle zítra zaplatím, pomyslela jsem si.
Valek přecházel. S nepříjemným pocitem jsem doufala, že nehledá kámen, který by hodil.
„Co se děje?“ zeptala jsem se. „Jde o dnešní noc?“ Vzrušení nad odhalením Margg kazila nervozita, když jsem přemýšlela o riziku, které na sebe beru. Vynořila se další myšlenka na to, že je to jen plýtvání časem. To ten Reyadův zpropadený duch! Díky němu jsem o všem pochybovala. Únik informací ovlivnil můj život. Někdo poslal hrdlořezy na ohňový festival, a Irys věděla, že jsem v lese. Margg musí být zastavena.
„Ne. Všichni jsme na dnešek připraveni,“ řekl Valek. „Tohle se týká Velitele.“ Odmlčel se.
„Co je s ním?“
„Měl tenhle víkend setkání s někým neznámým?“
„Neznámým?“
„S někým, koho neznáš nebo s úředníkem z jiného Vojenského Kraje?“
„Nikdo, koho bych neviděla. Proč?“
Valek se znova odmlčel. Mohla jsem sledovat, jak se mu v hlavě otáčejí kolečka, jak zvažoval, zda mi může nebo nemůže věřit. „Velitel Ambrose souhlasil se přijetím delegace ze Sitie.“
„A to je špatně?“ zeptala jsem se, zmatená.
„Nenávidí jižany! Každý rok už od převratu žádají o setkání. A posledních patnáct let jim Velitel odpovídal jediným slovem: ne. A teď do týdne dorazí.“ Valekovo přecházení se stupňovalo. „Od chvíle, kdy ses stala ochutnávačem a objevilo se Criollo, se Velitel začal chovat divně. Dříve jsem na to nemohl ukázat prstem, byl to jen dotírající pocit, ale teď tady mám dva zvláštní případy.“
„Změna nástupce a delegace z jihu?“
„Přesně tak.“
Na to jsem neměla odpověď. Moje zkušenost s Velitelem byla opakem toho, co jsem očekávala od vojenského diktátora. Zvažoval názory ostatních, byl spolehlivý, rozhodný a spravedlivý. Jeho síla byla zřejmá – každý příkaz okamžitě uposlechnut. Žil spartánský život, který sám podporoval. Mezi jeho úředníky a vysoce postavenými důstojníky nebyl žádný strach, jen vyrovnaná loajalita a nesmírná úcta. Jediný hrůzostrašný příběh od převratu, co jsem slyšela, byl o Randově matce. Samozřejmě, že kdysi byly atentáty nechvalně známé.
Valek se zastavil a zhluboka nadechl. „Poslal jsem nějaké Criollo do našeho apartmá. Chci, abys snědla kousek pokaždé, když si ho dá on. Ale nikomu to neřekneš, ani Veliteli. To je rozkaz.“
„Ano, pane,“ odpověděla jsem automaticky, ale moje mysl stále vrávorala toho, že své komnaty nazval „našimi“. Slyšela jsem dobře? Přemýšlela jsem.
„Sejdi se dnes večer s Margg. Budu tam.“
„Měla bych jí říct o delegaci z jihu?“
„Ne. Použij změnu Velitelova nástupce. Už tady kolují nějaké fámy, takže je jen potvrdíš.“ Valek odešel z místnosti.
V případě, že by někdo objevil naši tréninkovou místnost, schovala jsem cvičné zbraně, zahladila viditelné stopy naší přítomnosti a zamkla dveře.  Po cestě do lázní se mé myšlenky stáčely k večernímu setkání. Nepozorná, vešla jsem přímo do otevřených dveří. Což bylo zvláštní. V této části hradu, vedla většina dveří do skladišť, která byla zamčená.
Po mé levici se mihl pohyb. Ruce chytily mou paži a vtáhly mě dovnitř. Dveře se zabouchly. Padla úplná tma. Byla jsem hozena tváří napřed na kamennou stěnu. Po dopadu mi z plic vyletěl vzduch. Otočila jsem se. Zády proti zdi jsem lapala po dechu.
„Zůstaň, kde jsi,“ zavrčel mužský hlas.
Vykopla jsem dopředu do míst, kde jsem uslyšela hlas, ale proťala jsem vzduch. Smích se mi vysmíval. Svíčka byla odkryta. Slabá žlutá záře se odrážela od stříbrné čepele. Vyděšená, sledovala jsem nůž, pak ruku, a nakonec skončila u obličeje. Nix.

19 komentářů:

  1. Dík za Vaši práci :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc, nemůžu se dočkat pokračování...:)

    OdpovědětVymazat
  3. veľmi pekne ďakujeme , kto je Nix?

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další pokračování a překlad. Lvice

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Konečně jsem se odhodlala k přečtení této knihy!!krásně si jí přeložila moc děkuju :) jen doufám že bude přibývat trochu častějc

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Kdy bude další kapitola?

    OdpovědětVymazat
  9. dikicko za prekladik Paty :) :) :) :)

    OdpovědětVymazat
  10. Paty, ty jsi snad překladatelský bůh. Děkujinkuju! - Don Krokosatka

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za další kapitolu .)

    OdpovědětVymazat
  12. supr, dik za preklad

    OdpovědětVymazat
  13. Díky za další část

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji za překlad a korekturu :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  15. Prosím, kdy bude další kapitola? Bobo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co nejdřív něco přidám, teď toho bylo hodně, tak jsem nic nestíhala, do toho zlobí noťas, ale už na tom pracuju, tak doufám, že do neděle to stihnu dodělat. :)

      Vymazat