čtvrtek 14. srpna 2014

Východ - Rose



Mohla bych říci, že jsem se cítila provinile a styděla jsem se za problémy, do kterých jsem se jako dítě neustále dostávala, což mou matku neustále dohánělo k šílenství. Ale pravdou je, že jsem nic z toho nikdy necítila.
Nemyslím si, že by to bylo proto, že jsem byla sobecká a bezcitná. Nemohla jsem pochopit, proč dělali všechen ten poprask. Co bylo na troše rozlité krve a tu a tam zlomené kosti?

Nikdy jsem se vysloveně nerozhodla být neposlušná. Jen jsem nedokázala udržet své myšlenky a nohy v klidu. Něco jsem spatřila – azurový záblesk motýlích křídel, mrak ve tvaru lodního stožáru a plachty, zralé žluté jablko vysoko na stromě – a bez rozmýšlení jsem se za tím vydala.
Touha po poznání byla v mé krvi. Můj dědeček Esbjörn byl kartograf i průzkumník. Můj pra-pra-pra dědeček byl jedním z prvních Njordenů, kteří cestovali do Konstantinopole.
Jediná věc, kvůli které jsem cítila drobné záchvěvy smutku, byl Neddy a jeho podrážděný, sebelítostivý pohled, když mě našel poté, co jsem utekla, aniž bych to komukoliv řekla.
„Ale já viděla králíka s ocasem tak bílým, že zářil!“ Zkoušela jsem vysvětlit (když jsem byla dost stará na to, abych dokázala vyslovit své pocity.)
Neddy si jen povzdechl a řekl, že matka chce, abych okamžitě přišla do kuchyně.

„Je mi to líto, Neddy,“ řekla jsem, obtočila mu ruce kolem nohou a sledovala, jak mu koutky úst cukají úsměvem, který se mi z něj vždy podařilo vymáčknout. A pak jsem šla do kuchyně, kde mi máma vynadala ještě jednou.

7 komentářů:

  1. Děkuji za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za super překlad. Jiťa

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za pokračování.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za Vaši práci :-)

    OdpovědětVymazat