čtvrtek 7. srpna 2014

Východ - Otec



Ebba Rose bylo jméno našeho nejmladšího dítěte. Až na to, že to byla lež. Její jméno mělo být Nyamh Rose. Ale všichni jí říkali raději Rose než Ebba, takže na lži nezáleželo. Alespoň to jsem si namlouval.
Část Rose z jejího jména pocházela ze symbolu, který ležel v centru spirálovité růžice – což se hodilo, protože byla v samotném středu mého srdce.
Miloval jsem jejích sedm bratrů a sester, ale musím přiznat, že v Rose vždy bylo něco, čím se lišila od ostatních. A nebylo to jen tím, jak vypadala.

Z našich dětí se ji dalo nejhůře poznat, a to proto, že málokdy zůstala v klidu. Pokaždé, když jsem ji jako dítě držel, pátravě ke mně vzhlížela s úsměvem v jejích jasně fialových očích. Ale vždy až příliš brzy začaly ty očí bloudit za mé rameno a hledaly okno s tím, co leželo za ním.
Rosein první dar byl malý pár bot ze sobí kůže. Daroval jí je Torsk, soused, a jak je na Roseiny malé nožky dával svými velkými mozolnatými dlaněmi, viděl jsem, jak se má žena, Eugenia, mračí. Snažila se to skrýt a odvrátila svou tvář.
Torsk to zamračení neviděl, ale když k nám vzhlédl, celý zářil. Byl to vdovec s odrostlými syny a nadáním pro práci s kůží. Toužil nám předvést své dílo a nedbalý k okolnostem nedávného Eugeniina porodu, byl prvním, kdo se objevil na našem prahu.
Většina našich sousedů si byla velmi dobře vědoma toho, jak je Eugenia povědomá. A také věděli, že první dárek miminku v sobě má skrytý význam. Ale veselý Torsk s velkýma rukama tomu nevěnoval pozornost. Jen shlížel dolů na ty malé měkké botičky na Roseiných nohách a vypadal, jako by se chystal prasknout pýchou.
„Sedí dobře,“ poznamenal se širokým úsměvem.
Přikývl jsem a pak jsem řekl, s letmým pomyšlením na to, že ho varuji: „Jsou Roesiným prvním darem.“
Jeho úsměv se ještě rozšířil. „Ach, to je skvělé.“ Pak mu to došlo. „Bude to cestovatelka, badatelka!“ Řekl s nadšením. Takže nakonec věděl o pověře prvního daru.
Tentokrát se Eugenia nesnažila skrýt zamračení, které jí zkřivilo rysy, a já se napjal v obavách z toho, co by mohla říct. Místo toho jen sáhla dolů a narovnala jednu z tkaniček. „Děkujeme ti, sousede Torsku,“ řekla skrz ztuhlé rty. Její hlas byl chladný a velký muž vypadal zmateně.
Popošel jsem blíž a zamumlal něco o tom, že je Eugenia stále slabá, než jsem dovedl Torska ke dveřím.
„Je s těmi botami něco špatně?“ Ptal se zmateně.
„Ne, ne,“ ujistil jsem ho. „Jsou nádherné. Eugenia je unavená, to je celé. A víš, jaké jsou matky – chtějí mít své děti blízko. Není ještě připravená na malou Rose, putující krajinou.“
A ani nikdy nebude. I když to jsem sousedovi Torskovi neřekl.
Tu noc, když jsme Neddyho odtáhli od Roseina košíku a poslali všechny děti spát, mi Eugenia řekla: „Nepřinesla vdova Hautzigová pro dítě hrnec s máslem?“
„Jen vracela, cos jí půjčila,“ řekl jsem.
„Ne, bylo to pro Ebbu Rose. Její první dar, jsem si tím jistá.“ Její hlas byl definitivní.
Eugenia měla ráda své děti poblíž, ale ukázalo se, že Rose chce mít ze všech nejblíže. A mělo to co dočinění s okolnostmi Roseina narození.


10 komentářů:

  1. Díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Prolog a prva kapitola vyzeraju vazne skvelo, uz sa tesim na pokracovanie :) ta povera s prvym darom je zaujimava, som zvedava co sa z toho a z Rose vykluje :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono chvilku trva, nez si clovek zvykne na to stridani pohledu, zvlast tady na zacatku, nez se Rose vyda na to sve dobrodruzstvi :) Ty povery jsou ale jinak skvele :D Ta jeji matka je tak trosku na hlavu

      Vymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za další pokračování, vypadá to dobře, těším se na další část...

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad. Jiťa

    OdpovědětVymazat