neděle 10. srpna 2014

Východ - Needy



Naše rodina nebyla vždy chudá. Můj dědeček EsbjörnLavrans vedl velmi respektovaný obchod s mapami a otec mého otce byl prosperujícím farmářem. Ale otec se nepohodl se svou rodinou, když šel do Bergeru, aby se stal učedníkem mapaře Esbjörna. Moje matka, Eugenie, byla Esbjörnova dcera, a tak se setkali.

Otec a matka měli osm dětí. Rose byla poslední a já byl předposlední, čtyři roky starý, když poprvé vynesli Rose z Askoyského lesa. Někdo by mohl říct, že čtyři roky jsou příliš málo na to, abych si to pamatoval, ale já vzpomínky rozhodně měl. Spoustu. Pamatoval jsem si její vůni, jako teplé mléko a měkký zelený mech. Pamatoval jsem si na zvuky, které vydávala, bublavé jako potůček, který jsme později nazvali Roseinou zátokou, protože do něj tak často padala; jak mlaskala jazykem, jako když střízlík kloval v našem komíně; frustrované zavytí pokaždé, když spadla, jak se učila chodit. Ne, že by jí to trvalo dlouho. Pobíhala na těch malých nožkách v pouhých pěti měsících.
Také jsem si jasně pamatoval na večer, kdy se matka i otec vrátili z odpoledního sběru bylinek a místo bylin nesli ranec, který vydával divné zvuky.
Mí starší bratři a sestry si dělali starosti o matku a otce, protože byla bouřka a dlouho se nevraceli. Řekl jsem jim, aby se nebáli, že šli ven, aby přinesli domů dítě, a to je také důvod, proč ještě nejdou.
Má starší sestra Selme se rozesmála: „Matka má ještě víc jak měsíc, než bude čas,“ řekla. „A kromě toho, všichni vědí, že z Askoyského lesa jen tak nemůžeš vyškubnout dítě,“ dodala s nadřazeným pohledem.
Ale ukázalo se, že jsem nakonec měl pravdu.
Když konečně prošli dveřmi, matka vypadala velmi bledě a posadila se, jakmile to šlo, s tou hlučnou věcí na klíně. Ostatní se shlukli kolem, ale já stál opodál a čekal. Když se všichni dostatečně vynadívali, otec mě přivedl k matce. Jak jsem shlédl na tu zkřivenou tvářičku, cítil jsem zvláštní zář hrdosti. Jako bych udělal něco dobře. Věděl jsem, že to matka přivedla dítě do tohoto světa (a jistě z toho vypadala dostatečně vyčerpaně), ale od té chvíle jsem se cítil, jako by ta divoká, malá, hnědovlasá holčička byla mým vlastním darem – a bude mým úkolem na ni dohlížet.
Kdybych věděl, jak moc divoká nakonec bude, možná bych si to rozmyslel. Jak legrační. Myslím, že to já i matka jsme nejhůře snášeli Roseiny potulné způsoby. Ale oba jsme se s tím naučili žít po svém. Matka se ji vždy snažila přilákat. Udržet ji blízko. Ale já věděl, že to není možné, takže jsem jen cítil bolest a sebelítost, jakmile zmizela. To je totiž ta potíž, když milujete divokou věc: vždycky zůstanete sami a sledujete dveře.
Ale taky si na to tak trochu zvyknete.


6 komentářů: