středa 13. srpna 2014

Temný úsvit - 3. kapitola 2/2



Hlad drápal v Rolandovi jako břitva ostrými drápy, jak se pomalu probouzel. Potřeba krve byla silná. Jeho zranění se neuzdravila, když spal. Jak by mohla, když měl několik ran na ruce. Měl by mít příležitost nakrmit se na tom grázlovi, který ho nabodl. 
Ale pak by se ho Sára bála. 
Sára. 

Otevírajíc oči, Roland ji uviděl v kuchyni. Zavírala dvířka od trouby a natáhla se, aby vrátila chňapku na její háček na zdi. 
Její zakrvácené oblečení bylo nahrazeno světle modrými džíny s nízkým pasem a olivově zeleným tričkem, které obepínalo její urostlou postavu, zdůrazňujíc její úzký pas, plná ňadra, pěkně zaoblené boky a svůdný zadek. Její vlasy byly ještě vlhké ze sprchy a zvlněné na jejich zádech.
Zamračil se. Byl jeden z jejích loktů poškrábaný? Stalo se to, když ho zachraňovala? 
Podívala se na něj přes své rameno, podívala se pryč, pak se podívala podruhé. Rozjasňujíc obličej, otočila se.Jsi vzhůru.“ 
„Ano.“
Svraštila obočí a přešla na jeho stranu.Jak se cítíš?“ 
„Pořád stejně.“ Byl upřímný, kdykoliv mohl.Jak dlouho jsem byl mimo?“ 
„Téměř čtyři hodiny.“ 
Do té doby si neuvědomil, že krev a špína, které ho pokrývaly, byly umyty. Nyní předváděl mnoho elegantních bílých obvazů a byl přikryt prostěradlem. 
„To ty jsi to všechno udělala?“ 
„Ano.“ 
Vyzkoušel obvaz omotaný kolem jeho levé ruky.Pěkný obvaz. Jsi doktorka?“ 
Nabídla mu ironický úsměv.Ne lékařské druhu. Mám doktorát v oboru hudební teorie a učím na UNC Chapel Hill.“ 
Krásná a chytrá. Perfektní kombinace.No, odvedla jsi skvělou práci. Děkuji ti.“ 
Její laskavost ho i nadále ohromovala. Dokonce i Druhý by ho neočistil a neudělal mu pohodlí. Jen by nadával a stěžoval si, že narušuje jeho spánek a musí mu dát krev. 
Rolandova představivost dočasně zesílila s obrazy jí, jak se dotýká jeho nahého těla, zatímco on spal. 
Kdyby jen mohl zůstat při vědomí. 
Sára s obavami skousla svůj spodní ret a sepjala před sebou ruce, náhle vypadajíc nejistě. 
Zamračil se.Co je?“ 
„Snažila jsem se přijít na taktní způsob, jak se na něco zeptat...“
Do prdele. Vystoupily mu tesáky, když byl v bezvědomí? Rychlý dotyk jeho jazyka ho ujistil, že jsou schovány, jak by měly být. Ale pokud viděla jeho tesáky dříve, vysvětlovalo by to, proč se zdála tak znepokojena. 
„Zapomeň na takt,“ řekl jí a přemýšlel, jak bude reagovat, pokud se ho zeptá, jestli je upír. „Jen se zeptej.“ 
Kývla, zhluboka se nadechla a pak vyhrkla: „Jsi HIV pozitivní?“ 
Obočí mu vyletělo. Nebylo to to, co očekával.Ne.“ 
„Jsi si jistý? Protože mnoho lidí, kteří to mají, nevědí, že to mají.“ 
„Jsem si na 100 procent jistý. Žádné HIV. Žádná hepatitida. Nic. Já jsem čistý.“ 
Napětí ji opustilo, zatímco se na něj s úlevou usmála.Díky bohu.“ 
Vzhledem k tomu, kolik kontaktu měla s jeho krví, chápal její obavy, zvláště když měla nějaké otevřené rány. 
Znovu se zamračil.Byla jsi zraněná, Sáro?“
Nakrčila nos a zvedla ruce, aby mu ukázala poškrábané a odřené dlaně. To mu také umožnilo vidět její proškrábané lokty.Úplně jsem na ně zapomněla, dokud jsem tě neumyla. A když jsem je uviděla... Přiznávám, že jsem dostala trochu strach.“ 
Roland se pomalu posadil, zatnul zuby, když mu tento pohyb způsobil pocit, jako kdyby byl znovu bodnut do žaludku. 
„Co to děláš?“ zeptala se, když se otočil a spustil své nohy na podlahu, jistíc přikrývku, aby ho nadále pokrývala od pasu dolu. 
Jakmile bolest ustoupila natolik, aby uvolnil svou čelist, pokynul k prázdnému místu vedle něj.Sedni si se mnou na chvíli.“ Bylo to víc otázka než příkaz. 
Sladká plachost pronikla do jejích rysů, když se poslušně posadila vedle něj. 

Roland vzal její ruce do svých a otočil je dlaněmi vzhůru, aby mohl studovat ošklivé červené skvrny. „Co se stalo?“ 
„Něco mě srazilo na louce, než jsem tě našla,“ odpověděla.Bylo to tak velké a pohybovalo se to tak rychle, že jsem myslela, že to byl medvěd, ale...“ Naklonila hlavu na stranu a přitáhla jeho pohled na její. „Byl jsi to ty? A ti ostatní?“ 
Musel být. Nevybavoval si, že by ji viděl, nebo že by do ní narazil. Ale když bojují tři upíři, v té době zabil už čtyři, a přemisťují se pomocí nadpřirozené rychlosti, podrobnosti o okolí mohou být někdy rozmazané. 
„Já nevím. Byl jsem zaměřený na své soupeře a viděl trochu jinak.“ 
Špehujíc to co zbylo z její první pomoci na konferenčním stolku, pustil její ruce, zvedl poloprázdnou láhev Vilínu a popadl čistý hadřík. 
„Vynechala jsem ránu?“ zeptala se, těkajíc svýma očima přes jeho zasaženou pokožku. 
Roland předvedl svou hruď a paže zběžné kontrole.Ne, pokud mohu říct.“ Díky za její péči, ale hojil by se rychleji, kdyby se nakrmil.
Víko se uvolnilo snadno. Navlhčil hadřík a vrátil Vilín na konferenční stolek. 
„Tak co jsi...?“ 
Její slova zeslábla, když znovu zvedl jednu z jejích elegantních rukou a jemně očistil její dlaň.
„Ach. Ach, ne. Ne, ne, Rolande, nemusíš to dělat.“ 
„Ano, musím,“ odpověděl tiše, avšak pevně. 
Tato žena poslala k zemi dva muže usilující o to, aby ho umučili k smrti, vyndala kolíky, pomohla mu nahoru, odtáhla ho asi sto metrů do kopce, přivítala ho ve svém domově poskytujíc mu přístřeší na den a očistila a obvázala jeho rány. 
Chtěl to pro ni udělat. 
Sářino srdce udělalo kotrmelec, když ho sledovala, jak pečlivě ošetřuje její odřeniny. Její ruka vypadala tak malá, jak ji držel ve své. 
Opravdu zapomněla na škrábance, dokud si neumyla jeho krev ze svých rukou. Voda pálila, a když viděla čerstvé čisté rány, okamžitě začaly pulzovat a pálit. 
Upouštějíc hadřík do klína, Roland našel tubu antibiotické masti a snažil se sejmout uzávěr. Sval mu poskočil podél čelisti. 
Musí ho to zabíjet, pohybovat prsty takhle. Myslela si, že je docela zázrak, že s nimi vůbec mohl pohybovat. Díra takové velikosti musela také zlomit kosti a poškodit nervy a šlachy. 
Sáhla po tubě svou volnou rukou. „Nech mě...“ 
Vrhl po ní varovným pohledem. 
Sára se rychle stáhla. „Dobře.“ 
Konečně úspěch, vymáčkl pořádné množství čiré masti na svůj ukazováček a aplikoval ji na její dlaň dotekem lehkým jako pírko, který rozbušil její pulz. 
Jako kdyby slyšel, jak se její tlukot srdce zrychlil, zvedl tmavě hnědé oči a setkal se s jejími.
Chtěla se podívat jinam, ale nešlo to. 
Co bylo na tomto muži, že ji tak ovlivňoval? 
Jeho prsty pokračovaly ve svých pomalých tazích. „Neubližuju ti?“ zeptal se a jeho hlas byl hladký jako rozpuštěná čokoláda a stejně přitažlivý. 
Neschopna najít svůj vlastní, Sára zavrtěla hlavou. 
Bolest v její dlani ustupovala pod jeho dotekem, nahrazena teplým brněním. 
Roland jemně pokryl škrábance nepřilnavým tampónem a některé omotal zbývající gázou kolem její ruky, stejně jako to ona udělala jemu. 
Druhé ruce se dostalo stejného pečlivého zacházení. Když skončil, podržel obě její ruce ve svých. 
„Pasujeme k sobě,“ dobírala si ho. 
Jeho tmavé oči se rozjasnily pobavením, když přitáhl její pozornost k tomu, že celá jedna její ruka sotva naplnila jeho dlaň. „Ne tak docela.“ 
Usmála se. 
„Sáro, na něco se tě musím zeptat.“ 
Vystřízlivěla jeho vážným výrazem a naklonila se dopředu. „Co je?“ 
Nepatrně se posunul blíž, jeho oči provrtávali její. „Je to pizza, co cítím? Protože umírám hlady.“
Koutky jeho úst sebou cukly. 
Sára se zasmála. „Ano, je to pizza.“ Podívala se na hodiny na DVD přehrávači. „A už by měla být hotová.“ 
Roland se na ni usmál, když vstala, jeho havraní vlasy spadli dopředu přes jeho pohmožděné čelo a propůjčovaly mu chlapecké kouzlo. 
„Doufala jsem, že se probudíš,“ řekla a zamířila do kuchyně, „a snažila se vymyslet něco, co bys mohl jíst bez použití příboru. Usoudila jsem, že bys odmítl, abych tě nakrmila.“
„Měla jsi pravdu. Odmítl bych. Pizza je perfektní. Děkuji ti.“ 
Popadla chňapku a doufala, že si to nerozmyslí, až ji uvidí. Teplo ji ovanulo, jak otevřela dvířka trouby, vytáhla pizzu a položila ji na varnou desku. Z nějakého důvodu si většina Američanů zřejmě myslí, že jakékoliv jídlo, které neobsahuje žádné chemické látky, které byly zakázány v každé další průmyslové zemi, nebo že nezvyšují riziko vzniku rakoviny, Alzheimerovy choroby a dalších oslabujících nemocí, musí chutnat jako sračka a ohrnují nos, aniž by ho zkusily. 
Pokud byl Roland takový, jeho škoda. Bude hladovět. 
Povzdechla si a zavřela dvířka trouby. Z koho si dělá srandu? Ne, nebude. Jen by mu připravila něco jiného a byla by naštvaná. 
„Chceš k tomu čaj nebo vodu? Čaj je bez kofeinu.“ 
„Čaj, prosím.“ 
Usmála se. Roland řekl "prosím" a "děkuji" za dobu, co ho znala vícekrát než Tom, její bývalý přítel, za celý poslední rok co byli spolu. 
Nesla dvě sklenice a džbán ledového čaje ke konferenčnímu stolku, položila je dolů, pak se vrátila pro talíře a ubrousky a nakonec pro pizzu. 
Roland zíral dolu na pizzu, když ji krájela na plátky. „Tahle pizza je bio.“ 
A je to tady. „Hele, já vím, že neobsahuje umělé sračky, geneticky modifikované organismy, ozářenou zeleninu, překombinovaný umělý hovězí růstový hormon, pesticidy nebo jiné škodlivé chemikálie, ale pokud jí jen dáš šanci-“ 
„Nemusím jí dát šanci,“ přerušil ji. „Jím to po celou dobu. Je to vynikající.“ 
Jak na něj Sára zírala s údivem, popadl kozím sýrem a zeleninou naložený plátek a prakticky ho celý polkl. 
Sakra! Tento muž by mohl být dost dobře perfektní! Byl hezký, milý, statečný jako peklo, loajální ke svým přátelům, bojovat s padouchy bylo jeho živobytí a jedl přírodně? 
Kdyby jí nepozval ven, až nebezpečí pomine, zatraceně dobře najde způsob, jak překonat svůj ostych na dost dlouho, aby se ho zeptala! 
Druhý kus pizzy zmizel tak rychle, jako první. 
„Víš, mám ještě jednu v mrazáku,“ řekla a snažila se nesmát. „Chtěl bys, abych ji taky ohřála?“ 
„Ano, prosím,“ řekl dychtivě jako chlapec, kterému byl právě nabídnut kousek dvoupatrového čokoládovo-karamelového dortu. 
Sára radostí strčila do trouby další pizzu a pak se znova posadila vedle Rolanda, a protože nejedla nic od včerejší večeře, vrhla se na pizzu sama. 
Roland, což se brzy naučila, byl dokonce zlatíčko, i když jedl. 
„Tady, vezmi si tohle,“ řekl, když dojedla svůj první kousek. „Je to ten nejsýrovější.“ 
Jedl kousky s kůrkou, které byly příliš hnědé, a schovával ty nejlepší kousky pro ni. Kdykoliv hladina čaje v její sklenici klesla, dolil jí. A bylo zábavné s ním mluvit. Teď, když zjistili, že mají něco společného, kromě faktu, že oba jejich životy byly před několika hodinami v ohrožení, povídali si jako staří přátelé. 
„Už ses snažil usmažit vafle-hranolky?“ zeptala se ho. 
„Nejen to, jsem na nich závislý.“ 
„Co sójové zmrzliny?“ 
„V mrazáku mám tři příchutě.“ 
„Tofurky?“
„Chudáci tofurky. Mají špatnou pověst.“ 
Oba se rozesmáli. 
Dokonce i tohle na něm měla Sára ráda. Hluboký hřmot narůstal v jeho hrudi a zdálo se, že ho chytil nepřipraveného, jako kdyby se nesmál moc často a byl překvapený, že se to teď děje.
Nebylo to dlouho předtím, než obě pizzy byly pryč, džbán čaje byl prázdný, a oba byli opřeni o zadní stranu matrace, dotýkajíc se rameny, ospalí a nasycení. 
*   *   *
Roland sledoval Sáru skrýt zívnutí za malou ovázanou ruku. Vypadala tak vyčerpaná, jako se on cítil a s plným žaludkem byla pravděpodobně tak blízko odpadnutí, jako byl on. 
To vše se zdálo tak neskutečné... skoro jako sen, vyvolaný snědením těžkého jídla těsně před spaním. Nebyl tolik fyzicky zraněn od doby, kdy byl přeměněn, a přesto si vlastně poslední hodinu užil, smál se a povídal si s krásnou ženou, sdílel s ní jídlo a vřelou sounáležitost, jako by jeden nebyl nesmrtelný a druhý smrtelný. 
Jako kdyby nebyl o 937 roků starší, možná jí bylo dvacet osm nebo třicet. 
Jako by byl ještě schopen důvěry. Nebo přátelství. Nebo něčeho víc. 
Ve svém smrtelném životě, předtím než byl přeměněn, si vážil chvil jako je tato. Sdílení jídla se svojí manželkou u vysokého stolu ve velké síni. Nabízení nejvybranějších soust. Dosáhnutí jejích úsměvů a zvonivého smíchu. 
Ale, i když ta zrádná děvka nedosáhla ničeho jiného, naučila ho, že věci nebyly vždy takové, jaké se zdály. 
„Myslím, že zavolám Marcusovi teď, pokud je to v pořádku.“ 
„Jistě.“ 
Sára šmátrala skrz ubrousky a různé odpadky, které se shromáždili na konferenčním stolku, dokud nenašla blok s číslem Marcuse. 
„Tady.“ Podala mu blok a telefon. 
„Děkuji ti.“ 
Její úsměv se rozšířil, pak se proměnil do dalšího zívnutí. „Omlouvám se. Včera v noci jsem nespala.“ 
Roland se zamračil. „Proč?“ Obtěžovali ji upíři, kteří ho tam nalákali před tím, než přišel? 
Ušklíbla se. „Jarní semestr právě skončil a jeden z mých rozmazlených studentů si šel stěžovat k řediteli, prohlašoval, že dostal čtyřku, protože jsem ho neměla ráda. Učila jsem tam teprve dva semestry, takže jsem si nebyla jistá, jak bude ředitel reagovat.“ 
„Dostala jste se do průšvihu?“ 
„Ne. Ten student neudělal polovinu svých úkolů a propadl u většiny zkoušek. Celá katedra věděla, že je plný sraček a vyskočila na mou obranu. Jen mě to opravdu vytočilo.“ 
„Předpokládal bych, že ano.“ 
„To je vlastně důvod, proč jsem byla dnes ráno na louce. Myslela jsem si, že několik hodin strávených převracením půdy na zahradě, mě vyčerpá natolik, že mě zbaví mé nespavosti a nechá mě dnes večer spát.“ 
Trhl sebou. „Promiň, že jsem ti pokazil plán.“
Usmála se. „Nejsou nutné žádné omluvy.“
Za předpokladu, že by Sára chtěla poslouchat tak jako předtím (on by chtěl a ostatní nesmrtelní tvrdí, že je paranoidní), Roland stiskl tlačítko pro hlasitý odposlech a vytočil Marcusovo číslo. 
Na čtvrtém zazvonění, podrážděný hlas ochraptělý spánkem odpověděl. „Co je?“ 
„Marcusi, tady Roland.“ 
„Roland?“ Zněl dosti překvapeně. Bylo to deset let nebo tak, od doby, co ti dva naposledy zavadili o základnu. „Čau, člověče. Jak je?“ 
„Vlastně-“ 
„Počkej. Voláš mi jenom, když jsi zoufalý. Co se stalo?“ 
Roland se úkosem podíval na Sáru. 
Usmála se a zašeptala: „Začínám v tom vidět systém.“ 
„Kdo to sakra byl?“ dožadoval se Marcus, bezpochyby šokován, že Roland by měl někoho, zejména ženu, sebou během denních hodin. 
„Nevinný, který mě přišel zachránit.“ 
„Potřeboval jsi zachránit?“ 
„Ano, všechno ti vysvětlím později. Právě teď potřebuju laskavost.“ 
„Povídej.“ 
„Potřebuju, abys mi přinesl nějaké zdravotní dodávky,“ řekl významně, pak požádal Sáru o její adresu a tlumočil ji Marcusovi. 
„Jak moc jsi zraněný?“ 
Jak Roland otevíral ústa, aby odpověděl, Sára vyhrkla: „Vážně.“ 
Zvedl obočí. 
Pokrčila rameny. „Omlouvám se. Vím, že to bylo hrubý, ale bála jsem se, že to budeš znovu zlehčovat.“ 
„Kolik krve jsi ztratil, Rolande?“ tlačil Marcus. 
„Hodně,“ připustil. 
Sára k němu vyslala svůj souhlas a poplácala ho po paži, snažíc se o to, aby se usmíval. 
„Vydržíš až do večera?“ 
„Ano.“ 
Zamračila se. 
„Dobře. Dnes večer ti přinesu vše, co potřebuješ.“ 
„Skvěle.“ 
Sára se naklonila dopředu a zašeptala: „Nezapomeň na šaty.“ 
„Pravda,“ řekl, rozrušen její těsnou blízkostí. „Taky budu potřebovat nějaké oblečení.“ 
Nastalo dlouhé ticho. 
„Oblečení?“ zopakoval Marcus. 
„Ano.“ 
„Mám se ptát?“ 
„Ne.“ 
„Tak dobře,“ řekl, zjevně pobaveně. „Zdravotnický materiál a oblečení. Budu tam hned, jak jen budu moct.“ 
Roland stiskl tlačítko pro hlasitý odposlech a vrátil telefon na konferenční stolek. 
Sára ho pozorovala s mírným úsměvem, její oříškově hnědé oči zářily veselím. 
„Já nejsem asociální,“ řekl. Opravdu byl, ale najednou se zdálo být důležité, že ona věří opaku.
Její úsměv se rozšířil. „Jen chceš být sám?“ 
„Ne vždycky,“ opáčil se svým vlastním úsměvem. „Ne dnes.“ 
„To říkáš jen proto, že jsem ti upekla pizzu,“ dobírala si ho. 
„Z části,“ dobíral si ji zpět a ona se zasmála. „Nepředpokládám, že máš oblečení, které by mi sedělo, že ne? Marcus mě nikdy nevyslechne, pokud nebudu mít na sobě nic, kromě přikrývky až přijede.“ 
„Ne. Ano. No... nevím. Myslela jsem, že by ti sedělo triko s dlouhým rukávem, které jsem měla na sobě, když jsem tě našla, ale ty jsi mnohem větší než můj ex.“ 
„Ex-manžel?“ 
„Ex-přítel. A všechno ostatní co mám, je v mojí velikosti.“ 
Kývajíc nepřítomně, nemohl odolat se nezeptat: „Je zde současný přítel, o kterého bych si měl dělat starosti, že se vrátí domů a najdeme mě nahého na matraci?“ Je mazaný. 
„Ne. A co ty? Je zde nějaká manželka či přítelkyně, která na tebe bude naštvaná, když se dozví, že jsi strávil celý den se mnou?“ 
„Žádná manželka či přítelkyně,“ odpověděl automaticky překvapený, že se zeptala. 
Zajímala se o něj? 
Pokud ano, proč? Byl pro ni akorát potíž a ona by mohla být velmi dobře zabita, když se mu snažila pomoct. 
„Měla jsem kamaráda v Houstonu, který byl v HPD (=Houston Police Department) a říkal, že ženy vždycky špatně reagovaly, když jim řekl, že byl policista. Myslím, že celý vztah musí být pro tebe ještě těžší, vzhledem k tomu, že většina toho co děláš je přísně tajné.“ 
Nemáš ani ponětí. „To má tendenci věci komplikovat.“ 
Potlačila další zívnutí. 
„Chceš si jít lehnout?“ otázal se. „Jsem v pořádku, teď když jsi mě dala do pořádku.“ 
„Ty nejsi v pořádku,“ protestovala s nevěřícným smíchem. „Jsi v bolestech. Jsi zubožený. A neexistuje žádná možnost, že tě nechám o samotě. Dokud tvůj přítel dnes večer nepřijede, obávám se, že ses se mnou zasekl.“
Usmál se. „Docela příjemný osud, to připouštím.“ 
Usmála se zpátky a začala shromažďovat jejich ubrousky na tác od pizzy. „Proč bych neuklidila část z tohoto nepořádku? Pak se můžeme dívat na film nebo si najít něco v televizi, aby nám to pomohlo trávit čas.“ 
„To zní dobře.“ Srdce se rozjasnilo navzdor mnoha bolesti, která ho bombardovala, a sledoval, jak nesla tác do kuchyně. 

6 komentářů:

  1. Bože, to je úžasné! Je to napínavý jak kšandy. Nemůžu se dočkat dalšího pokračování! Moc, moc, moc děkuji za překlad a korekturu!
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Mockrát děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat