čtvrtek 14. srpna 2014

Černá noc - 8. kapitola 1/2



„Myslíš, že ti useknou hlavu před celým dvorem, jako Luciferovu poslednímu vyjednavači?“ zeptal se mě tiše Beezle.
„Můžeme mluvit o něčem jiném, než o mojí popravě? Jsem z toho nervózní,“ řekla jsem koutkem úst.
„Odpověz mi, vetřelče, nebo budeš okamžitě popravena za trestný čin.“ Promluvil prostřední vílí muž a sevřel tětivu ještě pevněji, aby dokázal, že to myslí vážně.

Zvedla jsem ruce. „Klid. Jsem Madeline Black, Agentka a dcera lorda Azazela. Přišla jsem sem nevědomky, přes portál, když jsem hledala svého chrliče.“
Ukázala jsem palcem na Beezla, který mi seděl na rameni. Ten třem vílám rozpačitě zamával.
Vílí muž si odfrkl. „Dcera Azazela? Jsi Luciferova vyslankyně?“
„Ano.“ Odpověděla jsem opatrně. „A kdo jsi ty?“
„Říkají mi Ivin. Pokud jsi vyslankyně, co děláš tady, proč nejsi u dvora?“
„Dnes jsem se nepřišla se záměrem vyjednávat. Jak jsem řekla, ani jsem si neuvědomila, že jsem v Amaranthině království. Hledala jsem Beezla a skončila tu vlastně kvůli nehodě.“
Ivinův obličej ztvrdl. „Nehoda není omluvou. A kromě toho známe až příliš dobře dvojakost vašeho druhu. Jak bych mohl vědět, že jsi sem nepřišla špehovat, získat nějakou výhodu před zahájením vyjednávání?“
„Dávám ti své slovo Agenta, že jsem sem nepřišla špehovat.“ Prohlásila jsem. Začínala jsem být čím dál víc nervózní. Věděla jsem, že to, co se tady odehrává, činí mé poslání mnohem obtížnějším. Ale přemítala jsem, zda bych dokázala tři lučištníky pomocí své magie zneškodnit, pokud se mě rozhodnou na místě zastřelit.
„Slovo Agenta má možná nějakou váhu, ale slovo padlého nikoliv,“ namítl vílí muž.
„Nikdy jsem z ničeho nespadla.“ Odsekla jsem bláhově.
„Tvůj otec je jedním z pánů Grigori, takže jsi jednou z jeho druhu.“
O chvíli později zašustily větve stromů, ozvala se tupá rána a pláč. Znělo to, jako by tam někdo bojoval.
Ivin, který byl zřejmě vůdcem, pokynul rukou muži po své levici a ten zmizel v lesích. O pár minut později se objevil, spolu se čtvrtou vílou, která držela svíjejícího se Nathaniela. Ruce mého snoubence byly svázané tenkým lankem, jež nápadně připomínalo vinnou révu, jeho vlasy byly rozcuchané a plné peří, ledově modré oči měl naplněné vztekem.
Povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, jestli se Nathaniel pokoušel protáhnout okolo víl a zachránit mě, nebo se protáhnout k portálu a zachránit sebe sama, ale tak i tak bylo jasné, že plížení se nebylo jednou z jeho silných stránek. Opravdu, opravdu mi chyběl Gabriel, v situacích, kdy šlo o přežití, se vyznal mnohem lépe, než Nathaniel.
„Našel jsem toho anděla, jak se snaží kolem nás proklouznout.“ Promluvila čtvrtá víla ke svému vůdci.
„Nathaniel ap Zerachiel?“ řekl překvapeně Ivin. „Ty, který jsi vždy přicházel k Amaranthě v dobré víře?“
„Ap Zerachiel?“ zamumlala jsem směrem k Beezlovi. „Co to má znamenat?“
„Zerachiel je jeho otec.“ Zašeptal Beezle zpátky. „Jeden z archandělů, ještě před Pádem.“
Už chápu, proč Azazel chce, abych si vzala Nathaniela. Chtěl pravděpodobně, abych porodila nějaké superandělské dítě. Mezi linií od mé matky, přímého potomka lorda Lucifera, Azazelovou vlastní mocí a Nathanielovým dědictvím, bychom pravděpodobně zplodili příšeru. Nevědomky jsem se otřásla. Další důvod, proč se ujistit, že se naše manželství nikdy neuskuteční.
Nathaniel krátce zakroutil hlavou. „A i nadále s královnou v dobré víře vyjednávám. Byl jsem od Madeline oddělen a pokoušel se s ní znovu spojit.“
„Ale co jste, v první řadě, na tomto místě dělali?“ zeptal se Ivin.
„Věřím, že vám Madeline už pověděla, jak jsme zachraňovali jejího chrliče.“
„Takže proto jsi číhal v lese a špehoval nás při naší konverzaci? Pokud jsou tvé úmysly čisté, proč ses jednoduše nepřipojil ke svým společníkům?“
Právě v okamžiku, kdy Nathaniel otevřel ústa, aby promluvil, se z bažin přiřítila další víla. Tento muž byl vysoký, hubený a tmavovlasý. Všichni vypadali podobně, jako by byli naklonovaní.
Nově příchozí se zastavil před Ivinem a spustil: „Leviathan byl zabit. Upálen k smrti.“
Ivinovo obočí vyletělo až ke kořenům vlasů na jeho čele. Otočil se ke mně a probodl mě vyčítavým pohledem.
„Chtěl mě sežrat.“ Bránila jsem se. „Co jsem podle tebe měla dělat?“
Jeho oči se zatvrdily. „Měl bych tě hned zabít, ale protože jsi Azazelova dcera, odvedu tě ke královně a ta tě bude soudit. Svažte jí ruce.“
Nechtěla jsem ohrozit naše životy jen kvůli tomu, že jsem udělala něco hloupého, a nemyslela jsem si, že by Lucifer ocenil, jak jsem zkazila vyjednávání ještě dřív, než vůbec začalo tím, že bych všechny tyhle idioty zneškodnila kouzlem a utekla pryč. Ale bylo zřejmé, že se chystají mě spoutat. Nechtěla jsem být před Amaranthu předvedena jako vězeň. Možná jsem byla pokrytá blátem a oblečená jako bezdomovec, ale pořád jsem byla i Madeline Black. Měla jsem nějakou hrdost.
Jeden z víl přistoupil s lankem z vinné révy. Ustoupila jsem, vykouzlila kouli Nočního ohně a držela ji před sebou. Ostatní čtyři víly byly pořád připraveny střílet.
„Nespoutáš mě,“ řekla jsem jemně a cítila, jak sebou Beezle na mém rameni překvapeně škubl. Nepodívala jsem se na něj. Kdybych to udělala, musela bych o sobě pochybovat, jelikož jsem byla přesvědčená, že měl jeden z těch co-to-sakra-zase-děláš obličejů.
„Budeš předvedena před dvůr.“ Křikl Ivin.
„A půjdu. Ale nepovedete mě jako kriminálníka.“ Odpověděla jsem. Napadlo mě, že bych mohla Noční oheň roztříštit do okolí, jako broky z brokovnice. Samozřejmě teď však nebyl čas přemýšlet, jak využít svou sílu.
„V mých očích jsi zločinec. Vstoupila jsi do Amaranthina království s pochybnými úmysly.“ Namítl Ivin.
Má magie mě obalila jako plášť, tlačila se ven a dožadovala se zúčtování. Chtěla jsem, aby věděli, s kým mají co do činění. Všechny víly o krok ustoupily, jelikož pocítily mou sílu.
„Nesvážete mi ruce.“ Zopakovala jsem. „Budete se ke mně chovat s úctou, jakou si Luciferův posel ve vašem království zaslouží.“
„Mohl bych tě zabít dřív, než bys zformovala kouzlo.“ Vyhrožoval Ivin, napnul tětivu ještě pevněji.
Přimhouřila jsem oči, dala do koule Nočního ohně ještě více síly. „Opravdu to chceš zkusit?“
Věděla jsem, že Ivin je ve špatné pozici. Byl zde autoritou, zastupoval královnu a bylo by pro něj obtížné před svými muži ustoupit. Na druhou stranu, zde můj soucit končil. Měla jsem dost rozumu na to, abych věděla, že pokud před královnu nepředstoupím podle svých vlastních podmínek, nikdy mě nebude respektovat.
Nikdo na mýtině se nepohnul. Ivin a já jsme se na sebe stále dívali, vyčkávali na další tah svého protivníka. Vílí muž, který držel pouta z vinné révy, zadržoval dech. Chtěla jsem se podívat na Nathaniela, abych zjistila, zda by mi pomohl, kdyby došlo k přestřelce, ale nechtěla jsem Ivina spustit z očí.
Všichni čekali. Minutu, dvě. Připravila jsem si své schopnosti. On se zřejmě nehodlal vzdát. Přemýšlela jsem, kolik z nich mohu sejmout, a jestli bych dokázala uhnout dřív, než by se ze mě stal jehelníček.
Ivin náhle spustil luk. Ostatní víly strnuly, užaslé nad jeho chováním, a pak sklonily své zbraně.
Lehce se uklonil. „Vítejte v říši královny Amaranthy, vyslankyně Black. Je nám potěšením tě předvést před naší paní.“
Sevřela jsem ruku v pěst a zářivá planoucí koule zanikla. Královsky jsem přikývla. „Mohl byste prosím rozvázat ruce mému doprovodu?“
Ivin se tvářil, jako by mu tento úkol způsoboval nesmírnou bolest, ale vzhledem k tomu, že upustil od své cesty, musel kráčet po té mojí bez vzdoru. Uklonil se a jeden vílí muž letmým pohybem svého meče přesekl Nathanielova pouta. Můj snoubenec mu věnoval pěkně jedovatý pohled. Kdybych byla tím mužem, vyhnula bych se osamělému potulování v noci.
Nathaniel stanul po mém boku. Vůdce Ivin nás obešel, jeho podřízení nás obklopili a pokynul nám, ať ho následujeme do lesa. Kráčeli jsme v naprostém tichu.
I když Ivin pronášel správná slova a propustil Nathaniela, stále jsem se cítila jako vězeň. Dva vílí muži šli před námi, jeden za námi a ještě jeden z každé strany. Luky si založili zpět do toulců, ale všichni byli napjatí a ostražití. Bylo jasné, že nám nevěří a jakýkoliv chybný krok z naší strany bude mít za následek krvavou řež.
Terén se výrazně zlepšil, jakmile jsme se dostali z bažin. Stromy se staly silnějšími, lesy rozlehlejšími. Země pod našima nohama přesto moc nepřipomínala cestu. Sice jsme nešlapali po žádných nečistotách, ani o nic nezakopávali, ale ze země vyčnívaly gigantické kořeny, větve nám často zkřížily stezku. Malé pichlavé keře s ostrými trny škrábaly a zachycovaly se v kabátu.
Víly lehce vyskočily na skálu, vyhnuly se nebezpečným trnům. Vypadalo to, že se lesem pohybují stejně ladně, jako by to byla voda. Já jsem byla spíš jako nosorožec. Uklouzla jsem na každé překážce, zamotala se do každého kousku vyčnívající zeleně. O dvacet minut později jsem pod svým zimním kabátem byla zpocená jako prase.
Sice se k Amaranthě dostanu jako vyslankyně, ale rozhodně tak nebudu vypadat. Byla jsem zpocená, pohmožděná a pokrytá bahnem od hlavy až k patě. Nikdo se takhle nechce objevit před královnou. Otřásla jsem se při pomyšlení, jak asi vypadají moje vlasy.
Šli jsme asi hodinu. Poté, co jsem zakopla o stý kořen, jsem se rozhodla prolomit ticho.
„Jak ještě dlouho?“ zeptala jsem se Ivina.
Podíval se na mě. „Dvůr královny Amaranthy je odsud vzdálený zhruba den cesty.“
Zírala jsem na něj. „Den? Zbláznili jste se? Nemůžu ztratit den tím, že se budu vláčet ke dvoru. Proboha, já a Nathaniel můžeme letět. Určitě to bude rychlejší než chůze.“
„Vy můžete létat, ale my ne.“ Odpověděl. „Vstoupili jste na královnino území až u hranic její autority. Není to má vina, že jste se takto rozhodli.“
„Věř mi, to nebyla má volba.“ Zabručela jsem. „A co portál?“
„Nemáme schopnost vytvářet portály. To je specialita vašeho druhu.“ Prohlásil.
„Ale Nathaniel ho může udělat. To je směšné. Vážně si myslíte, že…“ zarazila jsem se, neboť půda pod mýma nohama se otřásla, ale víly stále šly. „Co to je?“
Vůdce se zatvářil hodně zděšeně. „Musíme jít. Jak jen nejrychleji dokážete, následujte mě.“
„Co to je?“ zeptala jsem se znovu, ale víly zmizely do křoví.
Země se otřásla. Slyšela jsem praskání větví. Znělo to, jako zvuk několika nohou, dopadajících na půdu. O kmeny stromů se otírala srst nějakého zvířete.
„To zní jako -“ začal Beezle, ale já jsem ho umlčela.
„Neříkej to. To není fér.“ Řekla jsem a zhmotnila svá křídla. Mám mírnou až střední arachnofobii. Pokud je ta věc to, co si myslím, pak bych pravděpodobně omdlela a probudila se až omotaná pavučinou, visící na stromě. „Pojď.“
Nathaniel a já jsme se prodírali horní klenbou stromů, ale větve byly hodně hustě propletené, takže bylo téměř nemožné se dostat nad les. Moje oblečení a křídla se zachytávala téměř o všechno a po pár minutách jsem měla hodně poškrábaný obličej.
Zvíře se blížilo. Nathaniel se na mě podíval.
„Nemůžeme se dostat nahoru.“ Oznámil.
„Řekni mi něco, co nevím.“ Zamumlala jsem. „Beezle, můžeš se tady protáhnout, vyletět nad stromy a zjistit, jestli se někudy nemůžeme vymotat ven?“
Beezle se na mě pochybovačně podíval. „Můžu to zkusit. Ale jak vás seshora budu navigovat? Nikdy mě neuslyšíte a stoprocentně neuvidíte.“
Nathaniel odlomil větev. Přelomil ji v půli, zamumlal nějaké kouzlo a ona začala zářit.
„Vezmi si tohle.“ Promluvil, podal ji Beezlovi. „Bude to k nám vysílat signál a zavede nás kamkoliv, kde budeš.“
„Magická GPS,“ řekl Beezle, zřejmě ohromený. „Dobře, tak se nenechte sníst tím obrovským pav- “
„Neříkej to.“ Utnula jsem ho. „Jdi a buď opatrný.“
„Radši nahoru, než dolu.“ Řekl a zmizel ve větvích.
Tvor, který nemá-být-jmenován přestal pochodovat. Stále jsme ho neviděli, ale byl děsivě blízko. Vzduch se začal naplňovat podivným zeleným plynem. Zajímalo mě, zda je to zbraň toho zvířete, nebo jen další překvapení lesa. Amarantha si zde vybudovala velmi efektivní obranný systém. Pravděpodobně bych ho víc ocenila, kdyby se mě nesnažil sníst.
„Co myslíš?“ zeptala jsem se Nathaniela.
„Myslím, že bychom měli zůstat tak vysoko, jak to jen půjde.“ Zabručel.
„S tím souhlasím.“ Prohlásila jsem. „Ale neměli bychom se příliš vzdalovat od Beezla…“
Zmlkla jsem, neboť mnou projela vlna závratě a já málem spadla ze stromu. Na minutu jsem si položila hlavu na kůru, a pak křečovitě sevřela větev. Nepomáhalo to. Nevolnost sílila a já začala zvracet.
„Co se děje?“ zeptal se Nathaniel. Jeho oči se stále rozhlížely po okolí. Tvor buď usnul, nebo odešel, protože jsem ho už neslyšela.
Pot mi stékal po tvářích a po páteři. Moje tričko bylo během několika okamžiků nepříjemně vlhké. Lehla jsem si na větev, položila si na ni tvář a břicho, nohy rozkročila a sedla si na ni jako na koně. Otočila jsem hlavu a snažila se dýchat nosem. Bohužel, dýchání to ještě zhoršovalo. Můj žaludek se svíjel bolestí, hruď se mělce vzdouvala.
„Jsi nemocná?“ zeptal se Nathaniel. Slétl ke mně, své tělo měl v úrovni s mým.
Slabě jsem kývla a zavřela oči. Dívat se na něj mě nutilo se cítit ještě hůř.
Zamračil se. „To musí být ten plyn. Ovlivňuje tvé lidské tělo.“
„Skvěle.“ Řekla jsem skrz zaťaté zuby. „Jako bych toho neměla málo. Ještě ke všemu jedovatý plyn.“
„Musíme tě odsud dostat pryč, než to zasáhne tvůj mozek.“ Zvolal.
„Špatné zprávy,“ promluvila jsem. „Už se stalo. Můj žaludek dělá kotrmelce.“
Těsně poté se tvor začal znovu pohybovat a zřejmě mnohem rychleji, než předtím. Nathaniel se pro mě natáhl.
„Opatrně… pokud… nechceš mít… pozvracenou… celou… bundu…“ řekla jsem slabým hlasem. Jazyk v ústech mi ztěžknul, bylo čím dál těžší myslet.
„Risknu to,“ ozval se a zvedl mě z větve. Položil mou hlavu na své rameno, jako bych byla miminko a dal mé ruce okolo jeho krku. „Dej mi nohy kolem pasu a nepouštěj se.“
„Dobře…“
Jediné, co jsem chtěla, bylo spát. Vzdáleně ke mně doléhaly zvuky, jež dělalo zvíře, které se snažilo k nám přiblížit. Jen už to pro mě nebylo důležité. Spánek ano. Spánek byl dobrý.
„Madeline, neusínej.“ Nařídil mi Nathaniel.
„Unavená,“ zamumlala jsem.
„Neusínej. Poslouchej mě. Jsem tvůj manžel.“
„Ještě ne, ještě nejsi,“ odporovala jsem, nebo jsem si to aspoň myslela. Bylo těžké si vzpomenout, jak se mluví.

14 komentářů:

  1. Skvělé, díky za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Páni... díky za další kapitolu... Tak Nathaniel je potomek padlého anděla? Zajímavé... a logické. No, upřímně nevím, koho teď mám radši - jestli Gabriela nebo Nathaniela.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Díky holky za komentáře. :-)
    Jen bych poprosila človíčka, který zaškrtl "chyby v překladu", aby do komentáře napsal, jaké přesně to jsou, abychom je mohly odstranit - díky. :-)

    No, Nathaniel je vážně dobře napsaná postava - možná ještě lépe, než Gabriel. :-) Taková výraznější, co se týče povahových rysů. :-)

    A mimochodem, nemáte nějaký nápad, jak překládat "vílí muže" - jako "víláky", nebo to nechat, jak to je? :-D
    Hezký den,
    Claire

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě se líbí výraz z Artemise Fowla - víl. :-) A díky za přelad

      Vymazat
  7. Skvela knizka. Dakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  10. Dík za Vaši práci :-)

    OdpovědětVymazat