čtvrtek 7. srpna 2014

Černá noc - 7. kapitola 3/3



Naštěstí se tvor pohyboval rychlostí slimáka. Myslí jsem uchopila svou magii, a pak udělala něco, co jsem předtím dělala jen jednou. Pomyslela jsem na andělský kámen, na tep slunečních paprsků, které uvnitř mě hořely, a začala jsem z této moci čerpat. Cítila jsem, jak teplo uvnitř mě narůstá, paprsky slunce cestují skrz mou krev, žíly a svaly, a pronikají do zdroje magie uvnitř mého těla.
Magie se rozlétla, jako květ reagující na jejich dotek. Věděla jsem, co mám dělat, věděla jsem to tak jistě, jako by ta znalost byla uvnitř mě pořád, jednoduše čekala, až bude probuzena – což se možná stalo.

Monstrum se připlazilo blíž. Všude se míhala chapadla, jež po mně pátrala. Otevřelo svou hroznou tlamu, tlamu naplněnou řadami malých vroubkovaných zubů, které se přesouvaly sem a tam, jako řetěz na motorové pile.
Natáhla jsem před sebe ruku, tlačila sílu paží až k mým prstům. Z konečků prstů mi vyšlehl zářivý šíp, přímo do tlamy příšery a zmizel v jejím krku.
„Zásah,“ řekla jsem spokojeně.
„Ale nic se neděje.“ Usadil mě Beezle.
„Jen počkej,“ odpověděla jsem.
Monstrum se zastavilo a pokud ta hnusná, rozmačkaná, chapadlatá věc s tuctem slepých očí mohla vypadat zmateně, pak to byl přesně její výraz. Chapadly stále mával ve vzduchu.
„Pořád čekám.“ Zvolal Beezle.
Podívala jsem se na něj. „Trochu mi věř.“
A jak jsem řekla, příšera ze sebe vydala obrovské říhnutí plné pachu síry, a pak se vznítila. Řičela vzteky a bolestí – pach páleného těla byl nesnesitelný. Byla jsem nucená utéct zpět k lesu, abych se vyhnula hořícím chapadlům.
„Ano, samozřejmě, jen mě tady nech!“ křičel na mě Beezle.
„Jsi v bezpečí,“ křikla jsem zpátky, ale když jsem ustoupila mezi stromy, nebyla jsem si tím tak jistá. Doufala jsem, že mu klec poskytne určitou ochranu, kdyby do ní udeřilo jedno z chapadel, ale síla monstra mohla Beezla i s klecí odstřelit do bažiny.
Otočila jsem se, začala usilovně přemýšlet, jako bych mohla Beezla osvobodit z dálky. Hustý, mastný kouř, který stoupal z netvora, mi však znemožňoval scénu pořádně vidět. Mělce jsem se nadechla, ale stejně jsem kašlala a dusila se, neboť mi kouř naplnil plíce, nos i ústa.
„Proč nemůže být něco taky jednoduché?“ zamumlala jsem.
Lehla jsem si na zem, a snažila se nemyslet na to, přes co se plazím. Moje prsty se drápaly skrz mech a bahno, kolena se mi topila v bahně, když jsem se tlačila dopředu. Do očí mě štípal kouř a pot, což způsobilo, že začaly slzet.
„Beezle, zakřič prosím!“ zavolala jsem. „Nemůžu tě najít.“
„Z tvé strany doprava.“ Zabručel trpělivě hlas, ani ne tři palce od mého ucha.
Otočila jsem hlavu a uviděla, jak se ke mně Beezle plazí bahnem, stále ještě zavřený v kleci.
„To ti opravdu vyšlo.“ Zamrmlal.
„Proč jsem tě jen chtěla zpátky?“ povzdechla jsem si.
Klekla jsem si a prohlédla klec. Nevypadalo to, že by na ní byly nějaké dveře, nebo zámek.
„Jak se to otvírá?“ zeptala jsem se.
„Antares to uzavřel jedním z kouzel své matky.“ Odpověděl Beezle.
„Antares tě unesl?“ otázala jsem se. „To on hodil tu bombu do domu?“
„Jo.“ Kývl Beezle. „Přišel pod pláštěm neviditelnosti, a pak se rychle objevil. Než jsem měl šanci vás varovat, spoutal mě pomocí magie a hodil tu bombu.“
„Pak se vrátil a odnesl tě tím portálem v aleji.“ Dokončila jsem. „Nevíš, kdo tam ten portál vytvořil – byl to on?“
„Nemyslím si, že to udělal.“ Prohlásil zamyšleně Beezle. „Vypadalo to, podle mumlání mnoha hlasů, které jsem uvnitř slyšel, že používá portál někoho jiného pro své vlastní potřeby. Asi si připadal hrozně chytře.“
„To si připadá často,“ přitakala jsem. „Ale proč by mi posílal ten vzkaz, když bylo jasné, že mě chce vyhodit do vzduchu? Jaká je pointa?“
Beezle si uvnitř klece odfrkl. „Jaký vzkaz?“
„Bylo na něm napsáno: ´Vím, kde ho drží´,“ odpověděla jsem, stále ještě prohledávající povrch klece. Cítila jsem kouzlo, jež Antares použil, aby se klec nemohla otevřít. Bylo nedokonalé, a když jsem pobídla svou magii, vnímala jsem jeho trhliny. Jediná věc, které jsem se bála, byla nastražená past. „Nevíš, jestli Antares do toho kouzla nevložil něco nebezpečného?“
„Nevypadalo to tak, tedy pokud už v tom kouzle nebyla nějaká past. Měl docela na spěch.“
„Vsázím, že se chtěl vyhnout obrovskému monstru, které žilo v bažinách. No, nezbývá nic jiného, než to zkusit.“
„Říká žena, která – kdyby se mýlila – se určitě nerozletí na tisíc kousků.“
„Vážně si myslíš, že bych ses rozletěl na tisíc kousků?“ promluvila jsem a snažila se zakrýt nejistotu ve svém hlase. Neměla jsem v úmyslu nechat Beezla vybuchnout.
Opatrné jsem v kouzle našla slabá místa a tlačila do nich svou mocí tak jemně, jak jsem jen dokázala. Horní část klece s překvapivým množstvím síly odletěla a zasáhla mě do brady.
Beezle vyprskl smíchy a vyletěl z klece.
Promnula jsem si bradu. „A řeknu to znova: Proč jsem tě jen chtěla mít zpátky?“
Pokrčil rameny, zatímco se vznášel ve vzduchu. „Protože bys beze mě nikdy nepřežila?“
Opatrně jsem si stoupla. „Možná bych tady nepřežila ani s tebou. A teď – co se sakra stalo s mým snoubencem?“
Beezle ukázal do lesa. „Jak jsem řekl, běžel tudy.“
„Zajímalo by mě, jestli ho ta nestvůra odmrštila.“ Řekla jsem, drala se skrz bahno k lesu. „Nathanieli!“
Neodpověděl. Díky těžké mlze a větvím stromů vypadalo všechno děsivě. Pořád jsem si myslela, že v mlze vidím lidskou postavu, ale když jsem se přiblížila, nic vidět nebylo, jen pokroucený kmen stromu, nebo kopeček mechu.
Po pár minutách jsem se zastavila. Beezle tu příležitost využil, aby si odpočinul na mém rameni.
„Proč zůstáváme na tomhle děsivém místě?“ zeptal se.
„Protože si myslím, že bychom už dál chodit neměli, jinak se ztratíme. Už teď si nejsem jistá, jestli se dokážu vrátit zpět k bažině.“
„Jen následuj svůj nos,“ poradil mi Beezle. „Myslím, že pach spálené mrtvoly té nestvůry tě tam zavede.“
„Nathanieli!“ zavolala jsem znovu.
Když jsme v tichosti čekali, něco jsem si uvědomila. Na tomto místě nebyly žádné zvuky. Žádné bzučení hmyzu, zpěv ptáků, žádné kvákání ropuch, které by tady určitě měly žít.
Ustoupila jsem, když se můj pud sebezáchovy a instinkty draly do popředí. Jdete-li lesem, a neslyšíte žádný hluk, pak je to většinou kvůli tomu, že se blíží něco hodně děsivého. „Nemyslím, že bychom tady měli zůstávat.“
„A co Nathaniel? Azazelovi se nebude líbit, že jsme ho tady nechali.“
„Je to anděl. Dokáže se o sebe postarat.“ Řekla jsem, rychle se otočila. A pak se zarazila.
Přede mnou stáli tři lidé, kteří na nás mířili šípy zaklíněnými v lucích. Všichni byli muži, vysocí, hubení, s tmavými vlasy a lehce zašpičatělými špičkami uší. Byli oblečení jako Ztracení kluci z Petra Pana – kalhoty ze zvířecí kůže a košile tkané z listů.
„Víly,“ zamumlal Beezle.
„Na to jsem přišla, díky.“ Opáčila jsem.
Víla uprostřed, muž středních let, promluvil. „Kdo jsi, že ses odvážila vstoupit do říše nejslavnější královny Amaranthy bez jejího povolení?“
„Amarantha,“ zašeptala jsem.
Samozřejmě. Antares mě zavedl přímo do království ženy, se kterou jsem měla vyjednávat, jako Luciferův posel. Asi bych měla Antarovi poděkovat. Nakonec to vypadalo, že můj nevlastní bratr přece jenom ví, co dělá.

12 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad,

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky. :-)
    Příští kapitola bude po dlouhé době zase vcelku. :-D
    Budu se snažit je moc nepůlit, ale mají průměrně 8-9 anglických stránek (10-11 v češtině), takže uvidím. :-)
    Co říkáte na Nathaniela? :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka - som strašne zvedavá - čo sa bude diať teraz :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za kapitolu...no, Nathaniel se mi začíná líbit... ale co je s Gabrielem? Čekala jsem, že bude s Beezlem.

    OdpovědětVymazat
  8. Dík za Vaši práci :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  10. Skvělé, děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat