úterý 15. července 2014

Práce pro Ďábla - 26. kapitola




Na začátku parného odpoledne jsem vešla do tréninkové místnosti. Nad městem se hromadily těžké, černé mraky. Vypadalo to, že brzy začne pršet, hromy a blesky doprovodí déšť, který uleví rozpálenému, potícímu se městu.

Nebrala jsem si kabát, ani tašku. Měla jsem jen džínsy, košili, boty a prsteny. Vlasy jsem měla mokré, zlehka spletené do copu. Přelakovala jsem si nehty, tak, že vypadaly jako drápy.

Podlaha v tréninkové místnosti byla pokrytá tatami, na zdech visely zbraně a za dveřmi byly připevněné tři boxovací pytle. Přes celou zadní stěnu se táhla zrcadla a před nimi byla zabudovaná baletní tyč. Tohle tady asi předtím nebylo, Jace to sem musel nechat namontovat, proběhlo mi hlavou. Ve středu místnosti proti sobě stáli Eddie s Jacem.

Oba dva měli hole a pohodlné černé kalhoty. Eddie měl navíc bílé tričko, které ale ani náhodou nedokázalo zakrýt, jak je strašně chlupatý. Opřela jsem se ve dveřích a dívala se.

Jace, svlečený do pasu držel hůl v obou rukách. Svaly se mu pod kůží míhaly a vytetovaný škorpion na levém rameni vypadal jako živý. Světlé zpocené vlasy měl přilepené k hlavě.

Gabe byla natažená stranou od nich. Udělala šňůru, předklonila se a hlavou se dotkla kolena. Předvádí se, napadlo mě a tupá bolest za očima se mi znovu připomněla.

Japhrimel stál se založenýma rukama u boční zdi, naproti boxovacím pytlům. Okna byla zakrytá průsvitnými záclonami, ale zbytky slunečních paprsků vykukujících zpoza mraků pořád hodně hřály. Klimatizaci nikdo nezapnul.

Koncentrovala jsem se na Eddieho výpad. Jace ho odrazil, oba supěli námahou. Pozorovala jsem zápas a téměř jsem v rukou cítila vybalancované dřevo, ostrý nádech, když Eddie zespoda vyrazil holí směrem k Jaceovu obličeji. Nebyla to čistá rána, ale oba byli vytrénovaní, a i kdyby někdo schytal těžký zásah, byly tu pro případ nouze dvě Nekromantky.

Japhrimel ke mně pomalu přešel. „Lepší?“ Zeptal se. Sluneční světlo pronikající oknem zešedlo. Zatáhlo se. Vedro nepolevilo, jen se udělalo ještě větší dusno.

Neměla jsem ani ponětí, proč mi do tváří stoupla horkost. „Jo,“ odpověděla jsem s pohledem do jeho nevýrazné, mrzuté tváře. „Díky.“

„Už jsem to viděl,“ odpověděl tiše „Nejlepší je použít na to Sílu a nechat bolest odeznít.“

„Díky,“ řekla jsem znovu. „Pomáhá to, mít u sebe někoho během...“

Prásk.
Eddieho úder vyrazil Jaceovi hůl z rukou. Zamlaskala jsem. To se ještě nestalo, aby Jace přišel o hůl během souboje s Eddiem.

Eddie zavrčel. „Přestaň se motat kolem a bojuj, smolaři! Zatraceně! Nejsi zase tak dobrý, aby ses mohl nechat rozptylovat!“

„Sklapni, čaroději.“ Vyštěkl Jace. „Chceš si to zkusit s ocelí?“

„Chceš se zabít? Beze mě,“ Eddie zvedl Jaceovu hůl a podal mu ji. Jaceova ruka vystřelila; chytil hladké dřevo a otočil hůl svisle. „I tak díky. Už je to nějaká doba, co jsem viděl ty tvoje amatérské pohyby. Hej, Danny!“ Podíval se na mě přes Jaceovo rameno. „Pojď mu ukázat, jak se to dělá. Ten kluk neumí ani chytit hůl do ruky.“

Povzdychla jsem si. Čekala jsem to. „Fajn,“ řekla jsem a pokrčila rameny. „Stejně by k tomu dřív nebo později došlo.“ Podívala jsem se do tiché, zakaboněné tváře. „Dám si zápas s Jacem. Chci, abys nezasahoval, ano?“

Japhrimel kývnul tmavou hlavou.

„Paráda,“ řekla Gabe a vyskočila na nohy. „Chybělo mi to, sledovat vaše zápasy. Lepší než holovize.“

Nevšímala jsem si jí. Co naštve Jace nejvíc? Zamyšleně jsem se podívala na démona. Místností proletěl svěží vánek s příslibem následující bouřky. Mám to.

Stoupla jsem si na špičky blíž k démonovi a ovinula mu ruce kolem ramen. Zaplavila mě vůně pižma a obklopila mě tmavá Síla. „Hej,“ Přitáhla jsem si ho za ramena a on se poslušně sklonil. Jen lehce jsem ho políbila na tvář, ale když jsem uslyšela Jaceův ostrý nádech, věděla jsem, že mám už napůl vyhráno.

Měl by si líp rozmyslet, kdy se má vztekat.

„Díky,“ zopakovala jsem Japhrimelovi, který mě pozoroval přivřenýma očima. Vypadal překvapeně. „Je dobrý mít někoho nablízku, když mě něco bolí.“ Můj hlas zněl o něco důvěrněji, než jsem zamýšlela. „Vážím si toho.“

Přikývnul, narovnal se a uhnul pohledem. Otočila jsem se zpátky do místnosti.

Gabe se usadila u zdi, namáčknutá k zrcadlu, Eddie šel k ní, s pohledem upřeným na Jace. Cenil bílé zuby v širokém úsměvu.

Jace s rozmyslem přešel podél okna a vyměnil hůl za svůj meč. „Jsem připravený, Danny, můžeme si hrát.“ Řekl tiše. Musela jsem bojovat s úsměvem, který se mi dral na rty. Opatrně Danny, už jsi s ním nějakou dobu nezápasila, musíš na to zlehka.

Přešla jsem do středu místnost a zívla. Kromě obvyklého ranního protažení jsem se nijak nerozcvičovala. Jace, s mečem v ruce se ke mně opatrně přiblížil, nohy v těžkých botách vydávaly na tatami tiché zvuky. „Ahoj, miláčku,“ řekl s pohledem upřeným do mých očí. Po takovém pozdravu dřív obvykle následoval polibek. Moje tělo si vzpomnělo na zvuk jeho hlasu. Přistihla jsem se, že se usmívám. Z mých prstenů vycházelo nepřerušované hluboké hučení.

„Abys byl v obraze,“ řekla Gabe démonovi „Jace a Danny bývali nejlepší dvojka v oboru. Občas spolu bojovali na slickboardech s meči bez chráničů a...“

„Pšš...“ přerušil ji Eddie. „Chci to vidět.“

„Ahoj, zlato,“ řekla jsem tiše, prsty jen volně obtočené kolem jílce. „Chyběla jsem ti?“

„Každý den.“ Jace vypadal smutně. Ramena měl uvolněná. Možná jsem ho nenaštvala tolik, jak jsem myslela. „Každý jeden zatracený den.“

„Hmm,“ sladce jsem se usmála. „Neměl jsi odcházet.“

„Neměl jsem na vybranou,“ odpověděl.

Ostražitě jsme kolem sebe kroužili. Přesula jsem váhu dopředu a naznačila výpad, který by skončil s jeho hlavou oddělenou od těla. Okamžitě ho odrazil a vrátili jsme se zpět ke kroužení.

Bod pro něj, přiměl mě k prvnímu výpadu.

„Jo,“ řekla jsem. „Tak strašně jsi spěchal, že jsi nenechal ani žádnou zprávu. Musela být vážně sexy, Jace, že ses prostě jen sebral a odešel.“ Roztáhla jsem úsměv. „Jak se jmenovala?“

„Od té doby, co jsme byli naposled spolu, žiju jako zatracený mnich, lásko.“ Odpověděl s úsměvem v hlase.

Druhý bod byl pro mě. Zatlačila jsem ho hodně daleko.

„Snad se z tebe stal lepší bojovník, než jaký jsi byl milenec.“ dodala jsem, abych ho popíchla.

„Nikdy sis nestěžovala.“

„Ne přímo.“

Usmál se, naznačil výpad. Odrazila jsem ho.

„Kdy už konečně...“ začal Eddie, naladila jsem ho.

„Čekej.“ Odpověděla Gabe.

Koutkem oka jsem zachytila Japhrimela, jak stojí s rukama za zády a dívá se, z očí mu téměř sršely jiskry.

„Zkus to se mnou znovu, lásko,“ zapředl Jace. „Umřel bych pro to.“

„Bylo by pro tebe lepší,“ uhnula jsem dozadu; dostávali jsme se do tempa, „zvykat si na zklamání.“

„Nechceš vysvětlení?“

„Tři roky zpoždění, Jace. Teď už chci jenom zapomenout, že jsi kdy existoval.“ Už jsem skoro šeptala. Oči se mu rozšířily.

„Hodně štěstí,“ řekl „Zrovna jsem se vykoupil z Corvinovy rodiny, zlato, a mám spoustu volného času. Pomůžeš mi ho vyplnit?“

„To bych radši byla děvka závislá na Ledu.“ Ostří mého meče vytaženého z pochvy zasvištělo stejně jako to jeho.

„Teď?“ Zeptal se Eddie.

„Čekej,“ zašeptala Gabe.

„Mmh.“ Řekl Jace. „Řekla jsi nejsladší...“

V tom bez varování vyrazil. Kov skřípal a zvonil. Oddělili jsme se, oba jsme zrychleně dýchali.

„Jsi rychlejší.“ Řekl.

„A ty pořád moc mluvíš,“ řekla jsem. Přála jsem si, abych mohla plivat. To by to povýšilo na slavnost.

„Možná bych našel pro jazyk lepší využití,“ zamumlal a poctil mě svým slavným úšklebkem, kterým vždycky ovládal davy slečen, které se za ním táhly.

„Zkus to na někoho, na koho to bude platit, zmrde,“ vyštěkla jsem na něho, a to zlomilo napětí.

Vyrazili jsme proti sobě, pohybující se nohy, jiskření a Síla ve vzduchu. Moc se nesoustředil a než si uvědomil, že to myslím vážně, jsem ho málem dvakrát dostala. Pak začal frmol. Sek shora, otočka, zkoušel mě zamknout tělo na tělo, kde by byly jeho výška a váha výhodou, ale to byl starý trik. Hýbej se, hýbej, hýbej. Letící pochva ho zasáhla do žeber. Byla to levná rána, ale i malé kousnutí bolí, měla jsem rychlost a výdrž, on měl sílu a jiný druh vytrvalosti.

Odraz, odraz, krátký výpad, který ho donutil ustoupit, klouzající kov, rychle se přibližující zeď. Budu švindlovat nebo...

Švindlovala jsem.

Vymrštila jsem levou ruku, pochvu jsem držela vodorovně a z prstenů vytryskl proud Síly na jeho ochranné štíty.

Oddělili jsme se, oba jsme těžce lapali po dechu. Získala jsem nějaký oddechový čas.

„Podvodnice,“ řekl. Po čele se mu valil pot, vlasy měl úplně promáčené. Venku zarachotil hrom.

„Pro tebe cokoliv,“ odpověděla jsem mu s vyceněnými zuby. Po páteři mi běžel potůček potu. Žebra se vzdouvala pod chraptivými nádechy. „Chystáš se jít po mně a dostat mě, zlato?“

„Měla bys být šťastná,“ řekl. „Jdeme do toho naplno, lásko? Jsi si jistá? Když jsme to zkoušeli posledně, dostala jsi ode mě pořádně na zadek.“

„Držela jsem se zpátky,“ řekla jsem. „Vždycky jsi byl protivný, když jsi prohrál.“

Zašklebil se. „Jsi si jistá, Valentine?“

„Pojď blíž a zjistíš to, Monroe,“ vybízela jsem ho, katanu ve střehu. Byl v předklonu, jeho štíty vířily špičatými turbulencemi typickými pro nepředvídatelné Šamany. Moje aura žhnula, přeskakovaly v ní jiskřivé třpytky v reakci na jeho blízkost. Naše ochranné štíty se prolínaly.

Znovu jsme se k sobě přiblížili, ale tentokrát už si nehrál. Kov skřípal a ve vzduchu byl cítit ozón z náporu Síly. Značka na mém rameni se probrala k životu. Použil sérii výpadů, kterou jsem neznala, ale moje svaly převzaly kontrolu. Bylo to jako jízda na slickboardu, pohyb na hraně, nápor adrenalinu, plná života, naprosto ve střehu, pohlazení vánku na mokrém čele. Zvuk hromu, jako by nad námi zápasili i andělé, otočka, shyb, vztyk, kop do jeho špatného kolena, závan bolesti, který pronikl přes jeho štíty, ale byl příliš napumpovaný adrenalinem, než aby se složil. Byli jsme těsně u sebe, ale měla jsem výhodu setrvačnosti. Rána. Zapraskání Síly, běh přes místnost, jeho tvář jen pár palců od mé, pohledy zaklesnuté, rty stisknuté námahou, známé pocity, které si moje tělo pamatovalo z předešlých zápasů. Vzpomínky, intuice, akce.

Sklo. Tříštění. Protlačila jsem ho oknem, oddělili jsme se jen na tak dlouho, než jsme se dostali na kamenný chodník venku. Ze zahrady za pásem dlažby stoupala těžká vůně mokrých rostlin. Zapřela jsem klouzající podrážky, sek shora, odvrátil ho jen se štěstím, docházely mu síly. Z krku se mi draly chraplavé zvuky. Jeho štíty plály, pokoušel se mě odstrčit, reagovala jsem bez přemýšlení, natáhla jsem okolní Sílu a mrštila jí po něm. Déšť zkrápěl moje tělo, bodal mě do kůže. Jaceovi stékaly po tváři pramínky vody. Byli jsme teď venku, pod nohama nám křupalo rozbité sklo, oba nás bičoval prudký déšť, promáčel nás na kost. Po náhlém ochlazení nám od úst stoupaly obláčky páry a kolem nás stříkala voda, jak jsme kolem sebe kroužili.

Nemusela jsem se držet zpátky. Rytmus boje se změnil, zápas teď byl urputnější. Nemysli!Hýbej se! Pohyb! Zněl mi v hlavě Jadův hlas. Padla jsem na mokrou dlažbu, odvalila se před jeho bodnutím, znovu na nohy, kroužení, zasáhl mě pochvou, zítra tam budu mít modřiny, co na tom záleží, důležité je přežít, zůstat naživu, přežít za každou cenu, přežít.

Hrom.

Upadl, po tváři mu stékala krev, ležel roztažený na dláždění. Ostří mého meče políbilo jeho krk. Na chvíli jsem byla v pokušení, přitlač, nic ti nebrání. Můžeš se dívat, jak krvácí, jak duše opouští jeho tělo a pak...

„Vzdáváš se?“ Zaskřehotala jsem. Žebra se mi prudce roztahovala.

„Samozřejmě,“ řekl, oči zavřené, hlavu zvrácenou dozadu, hrdlo odhalené. Ocel se dotýkala zranitelného místa, kde tepal jeho pulz. Ruce se mi netřásly, ale moc nechybělo.

„Cokoliv si budeš přát, Valentine.“

„Drž se zpátky od mých záležitostí, Monroe.“ Zahnala jsem pokušení. Dnes ne. Dnes ho nezabiju.

Díky bohům, mysli na to papírování. Zastrčila jsem meč do pochvy a najednou jsem si uvědomila, jak jsme oba promáčení. Tričko jsem měla přilepené k tělu, džínsy roztržené, v botách mi čvachtalo. Nabídla jsem mu ruku, pořád v pohotovosti, jen tak pro jistotu s pohledem upřeným na jeho meč.

„Jistě.“ Přijal mou ruku; pomohla jsem mu vstát z potoka vody na kamenném dláždění. „Pořád vypadáš dobře, když zápasíš, lásko.“

Vytrhla jsem prsty z jeho sevření a dívala se, jak zastrkává meč do pochvy. Oba jsme měli zkrvavené kotníky, u něj to odneslo jeho koleno a měl ránu na tváři, já měla rozseknuté rameno a záda v jednom ohni. „Dobrý zápas, řekla jsem zdráhavě. „Trénoval jsi.“

„Ty taky, ta zdvojená osma mě dostala.“

„Kde ses naučil ten malý trik s otočkou? To bylo hezké.“ Zastrčila jsem si pramen mokrých vlasů za ucho. Bylo jedno, jak pevně jsem je zapletla, vždycky se nějaké uvolnily.

„Něco tu a něco támhle. Pořád máš ráda nože?“ Vlasy měl zmáčené deštěm, ztmavlé a přilepené k čelu.

„Když je příležitost.“ Prošla jsem rozbitým oknem. „Za tohle se omlouvám.“

„Nic se neděje, je to jenom okno.“ Z jeho hlasu byl cítit úsměv. „Zatraceně, jsi dobrá.“

„Když zrovna nemám práci, tak trénuju s Jadem.“

„S tím starým drakem? Chango tě má rád, děvče, není divu, že jsi tak dobrá.“ Prošel dovnitř, vytřepával si vodu z vlasů a dupal nohama. To zanese rohože, proběhlo mi hlavou. Rozbité sklo na tatami není dobrý nápad. Samozřejmě, ale asi si to může dovolit. „Já jsem se k němu nikdy nedostal. Prý trénuje jenom ženy.“

„Ne, chodí k němu i muži. Ale říká, že ženy jsou lepší. Rychleji reagují, jsou zákeřnější.“ Všimla jsem si, že se usmívám. Na patru jsem cítila chuť krve. Teď jsem chtěla horkou koupel a sex.

Problém, po ruce není nikdo přijatelný a místním eskortním službám nevěřím.


Jaceova ruka sevřela moje zápěstí. Jeho kůže byla horká, možná až příliš, jeho štíty tlačily proti mým. Palcem mi přejel po kůži důvěrným dotykem. „Danny.“

Odtáhla jsem ruku. Zkusil ji přidržet. Znovu. „Danny:“

„Ne, Jace, zapomeň na to. Už jsi ode mě dostal všechno, co můžeš mít.“

Pokrčil rameny. „Škoda. Pamatuju si, jak skvělé to po zápasech bývalo.“

Lehce nadzvedl obočí. Dokonce i s obličejem potřísněným krví byl pořád hezký. Vždycky se mi líbili blonďáci. Možná proto, že sama jsem si musela odbarvovat vlasy podle nekromantských pravidel.

„Kdybys před třemi roky nezmizel, tak jsi teď mohl být o něco šťastnější,“ řekla jsem a otočila se.

Gabe s Eddiem nás sledovali. Gabe měla oči doširoka otevřené, zato Eddie je měl jen na škvírky. Po deseti vteřinách zavrčel a odvrátil pohled. Ruku měl obtočenou kolem Gabeiných ramen; ona k němu byla doslova přilepená.

Japhrimel stál vzpřímeně, ruce za zády. Oči měl přivřené a místnost byla cítit démonem a deštěm. Rozbitým oknem dovnitř pršelo. Jeho kabát se v šeru vzdouval a šířily se od něj temné vlny plné vzteku.

Nevím, jestli je to opravdu kabát. Pomyslela jsem si a zastavila jsem s pohledem upřeným na něho. Co jiného by to mohlo být? Křídla? Nějaký obal?

Jace stál najednou vedle mě. „Takhle je to?“ Zeptal se. „Randíš s démonem?“

„Nebuď směšný,“ odsekla jsem a poodešla od něho. „Zkus příště myslet hlavou a ne tím, co máš v kalhotách. Díky za zápas. Potřebovala jsem to. Příště to zkusím s Japhrimelem. To bude opravdová výzva.“ Byla jsem sama se sebou spokojená, že jsem použila plný tvar Jafova jména a znělo to, jako bych mluvila o někom jiném. Válela jsem to jméno po jazyku. Japhrimel. Přemýšlela jsem, co to znamená a co by se stalo, kdybych použila celé jeho jméno.

„Zkurvený peke--“ Jaceův hlas začal nabírat výšku. Znala jsem ten tón.

Přestával se ovládat.

„Dost,“ vyštěkla Gabe tak, že dokonce i Eddie od ní odskočil. Ze smaragdu na tváři jí sršely jiskry a svítily v setmělé místnosti. „Pro Háda, nemohli byste vy dva přestat flirtovat? Přeneste se přes to, ať můžeme najít toho zatraceného démona a vypakovat tady toho domácího mazlíka zpátky do Pekla, kam patří!“

„Japhrimele,“ řekla jsem a uťala její řeč, „pojď. A vy ostatní, dvě hodiny po západu slunce vyrážíme na průzkum. Čekám, že budete připravení.“

„Ach, zatraceně,“ začala Gabe, ale Eddie ji umlčel.

„Danny?“ Ozval se Jaceův hlas.

Zastavila jsem. Neotočila jsem se. Japhrimel stál těsně za mnou. Neviděla jsem, jak se ke mně dostal, a to mě trochu znervózňovalo.

„Díky za zápas.“ Řekl Jace. „Rád s tebou pracuju.“

„Je mi líto, Jace,“ odpověděla jsem. „Už je pozdě. Pracuju sama.“

Vykráčela jsem ven z místnosti, kde ve vzduchu praskal můj vztek a Jace zůstal stát v ohromeném tichu. Vyhrála jsem obě bitvy.

Tím líp pro mě.


21 komentářů:

  1. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za další úžasnou kapitolu, popis souboje byl opravdu dokonalý, akorát maličkost "Udělala šňůru, předklonila se a hlavou se dotkla kolena." Tady bych asi zvolila spíše slovo provaz, než šňůru, ale to je jen detail. Těším se na pokračování...:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tady, na jihu Moravy jsme jako děti vždycky dělali šňůru nebo špagát -teda aspoň někteří, já jsem to nikdy nezvládla :-), holt budu myslet na to. že se jazyk časem mění, a Aryo, jen do mě, aspoň mám jistotu, že to někdo čte opravdu pozorně :-)

      Díky za všechny komentáře

      Vymazat
    2. Tak to promiň, opravdu nevím, jak to je na Moravě, my v Severních Čechách vždy říkali provaz, takže to rozhodně neber jako kritiku...:)

      Vymazat
  4. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. vdaka a som zvedavá, čo sa bude diať teraz :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  10. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Uau! Ten zápas bych chtěla vidět ve skutečnosti, muselo to být úchvatný, dech beroucí střetnutí! Pěkně s ním vymetla podlahu. :D Jen chudák Jaf! Neměl v tom, jak Dante bojovala, trochu prsty?
    Mimochodem - omlouvám se, ale co je to "udělala šňůru"? :D Tady by se opravdu hodil spíš výraz provaz. To je, řekla bych, zaběhnutější výraz. Ale neber to jako kritiku tvé úžasné práce. Jsem ti nesmírně vděčná za překlad téhle úžasné knihy. :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak jo holky, ukecaly jste mě. Pokusím se svou "moravštinu" udržet na uzdě. :-)

      Vymazat
  12. Dík za skvělou prqáci :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Ďakujem za preklad ďalšej kapitolky :)

    OdpovědětVymazat