úterý 8. července 2014

Práce pro Ďábla - 25. kapitola





Když jsme vystoupili z taxíku, který nám Japhrimel dokázal nějak sehnat, vybrala jsem si k průzkumu náhodně několik ulic. Při brouzdání městem jsem cítila, jak moje štíty při dotyku s cizí atmosférou zesilují. Byl to takový divný proces, seznámit se s novým městem; normálním lidem to zabralo měsíce. Psionici proces zvládali rychleji, stačily nám dny a pokud jsme se dokázali napojit na Sílu města, tak jen hodiny.

Šli jsme, démon a já, jeho kabát se o mě občas otřel. Potila jsem se, z ulic sálalo horko a můj kevlarem vyztužený kabát mi těžce ležel na zádech. Popruh od tašky jsem měla zařezaný do ramene. Prsty jsem poklepávala po jílci meče.
Možná bych se tentokrát nemusela držet zpátky, přemýšlela jsem, když jsme zahnuli do čtvrti s červenými lucernami.
Dole, v zakouřeném Nuevo Riu jsem našla taquerii (rychlé občerstvení, které se specializuje na mexické jídlo) a lámaně jsem si objednala něco k jídlu. Démon stál nepříjemně blízko, žár z jeho těla se míchal s horkem z rozpáleného chodníku, který vyzařoval teplo nasbírané přes den. Nic neříkal, když jsme stáli stranou, mezi vinárnou a zavřenou trafikou. Kolem nás proudil pestrobarevný dav. Většina lidí měla váčky s grisgris (amulet, výraz z voodoo). Vaudun a Santeria ovládly oblast po kolapsu Římsko - katolické církve a skandálu Vatikánské banky mezi Probuzením a Parapsychickým aktem. Odhalení, že církev sponzorovala teroristické skupiny Evangeliků z Gileadu dopadlo dokonce i na protestantské křesťany, kteří byli už tradičně v opozici proti katolíkům. A Sedmdesátidenní válka zatloukla novokřesťanům poslední hřebíčky do rakve.
Lidé žijící v Nuevo Riu rozuměli Síle o něco víc než obyvatelé jiných měst, jen zřídkakdy vycházeli bez amuletu proti uřknutí nebo náhodné kletbě.  Nuevo Rio bylo cítit horkem, tamales a krví. Bronzově zbarvení normálové s tmavýma očima mluvili portugalsky, staré paláce sousedily s mrakodrapy z plastů, rušnou dopravou na ulicích se proplétaly dvojkolky a rikši. Pot, horko a ještě jednou horko; viděla jsem, proč se město zdá tak zavrženíhodně rychlé a pomalé v jednu chvíli. Pomalé, protože v horku se zdálo, že všechno trvá nekonečně dlouho, a rychlé, protože místní se zdáli být nekonečným proudem potu nedotčení.
Zhltla jsem jídlo s nadějí, že se mi z něj neudělá špatně. Pro jistotu jsem měla v tašce základní léky, i když jsem je málokdy potřebovala. Většina Nekromantů má kachní žaludek. Řekli byste, že taková banda neurotických podivínů bude mít zhýčkané trávení, ale já jsem se nikdy s žádným takovým nesetkala.
Když jsem si z prstů olízala poslední zbytky omáčky, démon se na mě letmo podíval. „Ublížil ti?“ Zeptal se lhostejně, ale ramena měl napjatá; všimla jsem si toho, jen jsem nevěděla proč. Samozřejmě, pokud by se mi něco stalo, Jaf  by byl nahraný. Sama sebe jsem se ptala, jestli si myslí, že je Jace nebezpečný.
Pokrčila jsem rameny. „Doopravdy ne.“ Aspoň ne fyzicky. Dodala jsem si pro sebe při pohledu do démonových zelených očí.
Podal mi vychlazenou plechovku limonády a díval se, jak ji otvírám, naučeným pohledem. Zařadili jsme se do davu chodců, pořád nepříjemně blízko u sebe. Démon se pohyboval s podivnou grácií, přesně koordinoval pohyby, aby do mě nevrážel a neotíral se o mě. „Proč na tebe sahal?“ Zeptal se mě Japhrimel s hlavou nakloněnou k mému uchu, aby nemusel křičet.
„Nemám nejmenší tušení,“ odpověděla jsem. „Myslím, že je na mě naštvaný.“
„Opravdu?“ I když byla ulice přeplněná, měli jsme kolem sebe pořád trochu prostoru. Můj smaragd pod pouličními lampami zářil, z prstenů vycházely barevné spršky a štíty se přizpůsobovaly rozdílnému druhu pulzující Síly, která vycházela z proudících lidí a z dláždění. „Proč tě opustil?“
Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Jednou jsem přišla domů a on byl pryč. Pár týdnů jsem čekala, jestli se nevrátí a ...“  Otočila jsem pohled vzhůru na prolétávající slickboard. Mimo vytyčené trasy byla doprava chaotická. Taxíky se proplétaly hustou dopravou, gangy slickboardistů se navzájem honily a prolétávaly mračny kouře. „Dostala jsem se z toho.“
„Jistě.“ Lehce mě poklepal po rameni. Přála jsem si, abych si stáhla vlasy dozadu a aby mi volné prameny nelétaly kolem nosu. „Vypadalo to, že mu na tobě velmi záleží, Dante.“
„V tom případě neměl odcházet. Nezačínej s tím i ty.“
„Rozumím.“ Zněl zamyšleně. Šli jsme dál, v podivném souznění.
Zastavila jsem, abych se podívala na skořápkáře. Pousmála jsem se, když jsem sledovala hbité pohyby hnědých prstů. Kolem zněl proud plynulé portugalštiny. Démon se naklonil přes moje rameno a jeho žár mi zvláštně pomáhal vyrovnat se se zakouřeným upoceným horkem, které nás obklopovalo.
Dole na ulici babalawao kreslila na dlažbu vevé (opět výrazy z voodoo). Dav proudil kolem v uctivé vzdálenosti, jen občas se někdo zastavil zdvořilým pohledem. Žena s ebenově zbarveným obličejem a s bílým úsměvem vzhlédla, když ucítila démonův žár a mou Sílu. Tmavé vlasy jí spadly přes ramena.
Lehce jsem sklonila hlavu na pozdrav mezi dvěma psioniky. Byla tak zaujatá svou činností, že démonovi nevěnovala víc, než bezděčný rychlý pohled, vlastně Šamani většinou nebyli z démonů zdaleka tak vyděšení, jak by být měli. Démoni pro ně znamenali jen jiný druh loa (duch). Já jsem si nemyslela, že démoni mají s loa cokoliv společného. Čarodějnické techniky pro zadržení duchů někteří spiritisté jako Erzulia nebo baron Samedi zvládli, jen jim chyběla praxe s vyvoláváním a blízký vztah k loa, který Šamani získávali během iniciace. Dívala jsem se, jak vevé pod jejími štíhlými prsty získává tvar       a jak z vonné tyčinky stoupá sloupec dýmu. Z jedné strany měla láhev rumu a z druhé proutěný koš, v kterém bylo pravděpodobně kuře.
„Co bude dělat?“ Zašeptal mi démon do ucha.
„Asi plní dohodu, kterou uzavřela s loa.“ Otočila jsem hlavu, abych mu mohla odpovědět, zatímco on pořád sledoval babalawao. Svírala jsem meč příliš pevně, bolely mě kotníky na ruce. „Dívej se, bude to zajímavé.“
Po kůži mi běžely potůčky potu. Bylo to nepříjemné, ale taková blízkost k vzplanutí Síly mi mohla pomoct s přizpůsobováním se městu. Na Akademii jsem samozřejmě vaudun studovala. Tréninkové metody často čerpaly ze šamanismu, vaudun a Santerie; vaudun  a Santeria byly rozšířené dokonce už i před Parapsychickým aktem. Vybíraví Šamani jako Jace sbírali něco tuhle, drobek támhle a obvykle měli dvě nebo tři loa jako ochránce. Tahle babalawao bude svázaná maximálně se dvěma loa a srovnání s někým jako Jace by ji asi naplnilo velkou nelibostí. Koneckonců byl jen gringo vytrénovaný Hegemonií, ne dědic tradičních a neměnných postupů jako byli babalawao. I když tréninkové metody byly stejné, ženina Síla byla jiná; tady v Nuevo Rio byla na domácí půdě a byla tu přirozeně ve výhodě.
Kéž bych se učila portugalsky, pomyslela jsem si.
Vevé ke komunikaci s loa bylo hotové, žena si lokla z láhve rumu a vyprskla ho do vzduchu, kapky zavířily nad vevé.
Vytryskla Síla, narazila na mou kůži a do mých štítů, bodala mě do žil.
Cigareta ležící přes čáru nakreslenou křídou začala doutnat, když žena otevřela košík a vytáhla kuře. Kuře ještě stihlo vyděšeně zapípat, než mu nacvičeným pohybem podřízla krk a jeho krví pokropila vevé.
„Večer ho uvaří a zítra ho nejspíš bude mít k obědu,“ řekla jsem mu. Zvedl se sloupec vzduchu a začal se otáčet proti směru hodinových ručiček, kuřecí tělo s sebou ještě škubalo. Gejzír krve se zmírnil v proud a pak v pramínek, hlas babalawao stoupal v monotónním zpěvu hodně podobnému tomu nekromantskému. Tímhle zpěvem ukončila oběť pro loa. Kapky rumu zmizely, strávila je Síla. Cítila jsem, jak se mých tváří dotýkají nehmotné prsty. Koutkem oka jsem zahlédla nejasný obrys vysokého muže s cylindrem nad bílou kulatou tváří, s vybouleným rozkrokem, poskakujícího v davu. Mých potících se zad se dotknul závan chladného vzduchu. S loa jsem nemarnila čas.
Na kůži mi praskala Síla, nával horečnatého žáru mi zvedal žaludek. Nával Síly mě dobíjel a pozvolna jsem se přizpůsobovala odlišné energii, kterou bylo město naplněné. Snažila jsem se dýchat mělce. Jen pár minut, říkala jsem sama sobě. To přejde. Jen si ještě potřebuju trochu odpočinout, než se pustím do práce, to je všechno. Zůstaň v klidu, Danny. Jen klid.
Zatímco jsem hleděla na vevé a čekala, až se moje tělo aklimatizuje, zatočila se mi hlava a svět zčernal v náhlé předtuše.
Démon mě držel za ramena a odvedl mě o kousek dál. Zpěv babalawao pořád zněl na pozadí městského hluku. „Dante?“
Bože, to zní, jako by měl starost?
„Je něco špatně? Dante?“
„To nic,“ slyšela jsem svůj zastřený hlas. Věštby nepatřily k mým nejsilnějším talentům, kdyby ano, byla bych Prorok, ale občas byly moje předtuchy užitečné. „Nic se neděje.“ Kolem mě se rozprostřela temnota a klid, zvuk křídel. Vidina se třepotala na okraji mého vědomí. Kdybych se dokázala uvolnit a nechala svůj talent pracovat, dokázala bych ji polapit?  Dostalo by se mi varování?  Ale před čím?
Potřebovala jsem vůbec nějaké varování? I tak jsem věděla, že jsem až po krk ve sračkách.
„Nic se neděje.“ Šeptala jsem. Horké prsty se dotkly mého čela; moje ruka se sevřela kolem jílce meče, hlava se mi točila. Ponořila jsem se do mihotavého obrazu budoucnosti a zkoušela jsem mu dát pevné obrysy.
„Nelži mi,“ skoro vrčel, trochu mě to překvapilo. Proč by měl být tak rozzuřený, že mu lžu? Ponořila jsem se znovu do tušení, přes kůži mi přebíhalo horké mravenčení, žaludek se mi houpal a oči slzely. „Dante! Dante!
„Je mi dobře,“ řekla jsem podrážděně. „Můžeš mi dát minutku? Prosím!“
„Jak si přeješ.“ Z démonovy ruky se mi přes kůži převalila horká vlna. To byl on? Z démonovy ruky se mi po páteři sklouzl proud horké, syrové Síly. Uťal vizi a zalila mě úleva. Bylo to jako rána na solar plexus, ale veškerá naděje na náhled do budoucnosti byla pryč.
„Do prdele,“ bylo všechno, co jsem mohla říct. Zaryla jsem podpatky do dláždění a zkroutila se kolem doznívající bolesti v břiše. Sílu pohltila hladová žhavá atmosféra Nuevo Ria. „Zatraceně, bohové...“
„Co se děje?“
Bylo to příliš temné. Co to mohlo...
Pomalu jsem otevřela oči. Démon stál s rozkročenýma nohama, oči mu plály jako drahokamy. „Ztratilo se mi to,“ řekla jsem. „Předtucha, přišla jsem o ni. Příště, než to uděláš, tak se zeptej, ano?“
Pokrčil rameny. Rozhlédla jsem se. Cihly, plast, lepenka, hliníkové fólie, šikmé stěny bytových domů se bláznivě vypínaly do výšky. Už jsme nebyli na hlavní třídě, ale v nějaké boční uličce. Proč mě to nepřekvapovalo? Odtáhl mě sem v domnění, že jsem nějakým způsobem mimo?  „Udělal jsem to kvůli tvému bezpečí,“ řekl tiše, ale neústupně. „Bál jsem se, že tě něco napadlo.“
„Kdo by byl tak stupidní, aby mě napadl, když mám vedle sebe démona?“ odsekla jsem a vytrhla se z jeho rukou. Nechal mě jít, zase si založil ruce za zády, narovnal se a přivřel oči. „Skvěle. Předtucha většinou znamená, že se stane něco hodně ošklivého. A teď nemám ani žádné vodítko. Perfektní.“
Japhrimel nic neříkal.
Vzdychla jsem a naplnila si plíce zakouřeným vzduchem Nuevo Rio. Všechno kolem bylo cítit odpadky a lidským zoufalstvím. Moje štíty se ztenčily, byly teď jen jako cár papíru. Předtucha mě vyčerpala; donutila jsem se dýchat zhluboka i přes ten smrad. Anubis et´her ka, vydechla jsem a zatřásla hlavou. „Radši půjdeme nazpátek. Mám pocit, že se složím.“
„Dobře.“ Japhrimel mě vzal za loket a vedl mě k ústí uličky. „Měla bys na sebe dávat víc pozor, Dante.“
„Opatrností ještě nikdy nikdo nezbohatnul,“ zamumlala jsem, „Mimochodem, co je ti po tom? Hned, jak najdeme to Vejce, budeš pravděpodobně zpátky na cestě do Pekla a mě necháš uklidit nepořádek. Budu mít štěstí, jestli vyváznu živá a ty mi říkáš, že bych měla být opatrnější.“ Zavrčela jsem a soustředila se na kladení jedné nohy před druhou.
„Neodešel bych, dokud bych se neujistil, že jsi v bezpečí.“ Odpověděl sotva slyšitelně. „Zarmoutilo by mě, kdybych zjistil, že jsi mrtvá.“
„Bravo,“ neobratně jsem zamumlala.
„Opravdu.“ Trval na svém.
„Sakra,“ řekla jsem, za očima mi začínala ozývat nepříjemná, bodavá bolest. „Prostě mě jen vezmi zpátky k Jaceovi, ano? Začíná mě bolet hlava.“
„Dante,“ řekl. „Je tady něco, co bych mohl...“
Kdyby ještě chvíli mluvil, začala bych křičet. „Jen mě vezmi zpátky.“
Jeho ruka sevřela můj loket. Zavřela jsem oči. „Rozumím.“


20 komentářů:

  1. díky, pěkný překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Uau! Tohle je tak napínavé... Co bylo v té předtuše? Něco, co viděla ta divná vědma v tom vetešnictví? Má to něco společného s její smrtí? Mimochodem - ten Jace se mi nelíbí. A nelíbí se mi ani Dante, která si nevidí ani přes špičku nosu. Kdy jí dojde, že Jaf je do ní blázen? Alespoň to se mi tak jeví z jeho chování...
    Děkuji za úžasný překlad a korekturu!
    Pavla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dante sama o sobě občas říká, že se k lidem kolem sebe nechová moc hezky, i když mám pocit, že spíš až v dalších dílech. A jestli si Jace zaslouží zatracení ukáže teprve čas :-)
      Díky za všechny komentáře.

      Vymazat
  7. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za další skvělou kapitolu, škoda, že o tu předtuchu přišla, jen doufám, že to nebude příliš velký problém do budoucna, těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat