úterý 1. července 2014

Práce pro Ďábla - 24. kapitola






Gabe seděla na zkřížených nohách na koberci naproti mně. V ruce jsem držela stopaře a sledovala, jak krystal hází odlesky. Šipka se líně pohybovala, ale zatím se neustálila. Nechtěla jsem stopaře použít, pokud to nebude nezbytně nutné, ale bylo příjemné ho mít. Když se nic nedozvíme od zdejších kontaktů, můžeme ho použít.

„Kde je démon?“ Zeptal se Eddie.

„Šel ven,“ nepřítomně jsem odpověděla. „Potřeboval se nakrmit.“

„Hade, ochraňuj nás,“ odfrkla si Gabe, „Nakrmit?“

„Jo, říkal, že půjde na jatka. Spokojená?“ Neklidně jsem se zavrtěla na modrém perském koberci. „Kde je Jace?“

Gabe vytáhla z tašky krabičku vykládanou černým sametem s balíčkem karet vevnitř. Prsty se jí při míchání karet míhaly, rozprostřela je do vějíře a začala obracet. „Říkal, že bude zpátky do setmění. Už je tma, takže buď lhal nebo...“

„Ty ve mně vůbec nemáš důvěru,“ řekl Jace mezi dveřmi. Vešel do místnosti, kosti na jeho holi do sebe narážely. Vlasy měl vlhké, přilepené k hlavě, vypadaly tmavší než obvykle. Oči měl taky tmavé. Je rozčilený, uvědomila jsem si a automaticky jsem zaznamenala napětí v jeho ramenou, způsob, jakým lehce pohyboval levým kolenem a prolínání modré a fialové v jeho auře. Kdysi jsme byli milenci a svým způsobem byla úleva zjistit, že ho pořád dokážu přečíst jediným pohledem.

Podívala jsem se dolů, na svou dlaň, na líně se pohybujícího stopaře.

Byli jsme dole, v rozlehlém obývacím pokoji s dvěma gauči potaženými modrým sametem a sbírkou saténových a hedvábných polštářů vyzývajících k línému povalování se. V pozadí se pohyboval personál, oba místní z Nueva Ria. Štíhlá hnědá žena v naškrobené uniformě a číšník v černém obleku. Ani jeden z nich nemluvil anglicky.

Gabe vzhlédla k Jaceovi. „Hej, Monroe, hezky sis to tu zařídil.“ Tón zněl neutrálně a výraz byl varovný.

„Cokoliv pro proslulou Spocarelli krásnou Danny Valentine. Přešel k baru u zdi. „Něco k pití?“

„Skotskou s ledem pro Eddieho, vodku pro mě a Danny vypadá, že má náladu na brandy.“ Hbitě odpověděla Gabe. „Co se povídá, Šamane?“

Mávl svou holí s rachotícími kostmi. „Dej mi minutku, Gabe, ano?“

Se zuby zaťatými do spodního rtu jsem pozorovala stopaře. Jestli jsem ho pořád dokázala přečíst...

Ne. On nikdy neuměl číst v mé auře.

V levém rameni mi pulzovalo. Japhrimel odešel se západem slunce. Nechtěla jsem vědět, co dělá. Držela jsem prsty od značky dál, nechtěla jsem se přes ni dívat jeho očima.

Gabe na mně spočinula pohledem. Cinkání skleniček, zvuk nalévané tekutiny. „Nic neřekneš?" Teatrálně zašeptala.

Šlehla jsem po ní vražedným pohledem. Zašklebila se, její smaragd na mě blýsknul a mě přemáhala naprosto neobvyklá potřeba rozesmát se. Chovala se jako pubertální středoškolačka z nějakého holovizního seriálu, která se nevinně hihňá a dělá oči na kluky.

Pokrčila jsem rameny. Neměla jsem náladu na řeči, tak jsem se jednoduše soustředila na ukládání stopaře do kožené tašky. Jestli to budu muset použít, ať to radši funguje, běželo mi hlavou, jinak se vrátím do Saint City a vytáhnu Dakea z cely, ve které trčí a přinutím ho přát si, aby se nikdy nenarodil.

Pokud ho, dřív, než se vrátím, nedostane závislost na Ledu.

Vůbec, jak dlouho může trvat najít Santina?

Dlouho ne. Jen do té doby, než zjistí, že po něm pátrám.Roztřásla mě zima, ztuhly mi bradavky a po celém těle mi vyrazila husí kůže. Všechny staré vzpomínky najednou ožily a pohltily mě.

Jace se otočil od baru a jeho oči se střetly s mými. Ani jsem si neuvědomila, že na něho zírám. „Slyšel jsem, že honíš Santina, Danny,“ řekl tiše. „Kvůli tomu jsi do mého domu přivedla démona?“

Vyskočila jsem na nohy, meč v ruce. „Ok,“ řekla jsem tiše. „To stačí.“

Gabe si povzdechla. „Nechtěla jsem...“

„Tak se na to podívejme,“ vyštěkla jsem a sevřela jílec meče. Jeden pohyb a byl venku. „V první řadě jsem, Monroe, nechtěla být tady. Raději bych byla v té nejšpinavější díře z celého Nuevo Rio, než v tvém domě.“ Zhluboka jsem se nadechla. „A ten démon mi od té doby, co vypukl tenhle zmatek, zachránil život víc než jednou. Víckrát, než můžu říct o komkoliv v této místnosti.“

Ticho. Jace vyměnil svou hůl za dvě skleničky. Přešel přes místnost, jednu podal Eddiemu, který mě pozoroval rozšířenýma očima. Gabe otočila další kartu a vzala si druhou.

Začala jsem se cítit trochu směšně. Když jsem tam stála nad Gabe, která si něco polohlasně pobrukovala, nějakou klasiku. Berliotz. Ustoupila jsem o krok a otočila se.

„Takže jsi v průšvihu.“ Řekl tiše Jace. „Máš mimořádný talent dostávat se do potíží.“

Obešla jsem ho, uvolněné vlasy se mi otíraly o krk. „Nestarej se, já se tě o pomoc neprosila.“

„Já vím,“ odpověděl a trochu se narovnal a prsty se lehce dotýkal svého meče. „Gabe říkala, že o mou pomoc nestojíš. Chtěl jsem, abyste zůstali tady. Je to bezpečnější. Zvlášť, když honíte Santina.“ Hlas mu klesl. „To jméno jsem slyšel hodně často, když tě trápily noční můry.“

Zatlačila jsem palcem proti záštitě.

Ozval se tichý zvuk a černobílý ofrakovaný číšník vklouzl dovnitř. Zhluboka jsem se nadechla a uvolnila jsem stisk. Vyslal směrem k Jaceovi vodopád slov tichou portugalštinou. Ten pokrčil rameny a něco mu odpověděl. Číšník na mě na chvíli spočinul pohledem a s úklonou se vytratil.

Jace znovu pokrčil rameny. „Večeře bude za patnáct minut, zlato. Jen jsem byl zvědavý. Je to tvrďák. Ten tvůj démon.“

Nasucho jsem polkla. Z levého ramene mi naposled vystřelila bolest, pak mi tělem projela teplá vlna úlevy a bolest za krkem polevila. „Asi ano,“ řekla jsem. „Podívej, já jsem to nechtěla.“ S pohledem upřeným do mých očí přikývnul. „Já vím. To je v pořádku. Pojď si něco sníst, byl to dlouhý den. Odvolal jsem všechno na zbytek měsíce, zítra můžeme začít s kontakty, které tady mám.“

„Takže jsi sám sebe přizval k mojí akci.“ Ztuhla mi čelist.

Jace se pousmál. Byl to jeho výraz já-vím-všechno-nejlíp a způsobil, že se mi ruka znovu sevřela kolem jílce. „Proč ne? Při práci s tebou nikdy není nouze o zábavu, Danny.“

Podívala jsem se dolů na Gabe. Vlasy padající do tváře se bezúspěšně snažily zakrýt její samolibý úsměv. Eddie mě pořád pozoroval. Byl napjatý. Příliš napjatý. Čekal, že po Gabe vyjedu.

To se mě opravdu dotklo.

Ustoupila jsem ještě o krok, bosé nohy se mi bořily do perského koberce. Kdybych měla obuté boty, už bych možná byla z domu venku. „Jestli už se všichni dostatečně pobavili na můj účet,“ řekla jsem upjatě, „tak bych se omluvila.“

„Večeře,“ řekl jemně Jace.

„Nemám hlad.“ Odsekla jsem.

„Když nejíš, vypadáš za chvíli jako duch,“ připomněl mi. „No tak, Danny, přece nenecháš hloupou pýchu, aby zničila takové příjemné setkání po letech.“

Musela jsem napnout všechny síly, abych se ovládla. Jílec jsem drtila rukou. Gabe vyskočila na nohy a zavěsila se do Eddieho. „Pojď, Eddie, necháme ty dva na chvíli o samotě.“ Vypadala náramně spokojená sama se sebou.

„Není třeba,“ řekla jsem. „Odcházím.“

„Nechoď.“ Řekl Jace. „No tak, Danny. Povol trochu.“

Pokrčila jsem rameny. „To mi nikdy nešlo, pamatuješ? Odešel jsi kvůli tomu.“

Gabe táhla Eddieho ven a něco mu šeptala. Zarostlý skinlin se pochybovačně ohlédl přes rameno. Gabe za nimi kopnutím zavřela dveře. Poprvé po třech letech jsem byla s Jacem o samotě. Obličej měl otevřený, plný zájmu, oči jasně modré. Jeho tetování se lehce pohnulo, trnité linky se zavlnily.

„Dante,“ začal.

Povytáhla jsem meč a ruka se mi napjala. „Ne.“

Jeho ruka se taky pohnula a dotkla se jílce. „To je to, co chceš?“

„Nebudu se držet zpátky,“ varovala jsem ho. „Netlač na mě, Jace. Jsem na lovu a Gabe se zjevně rozhodla zasvětit do toho každého zatraceného žoldáka na světě. Zavlekli mě kvůli tomuhle do Pekla. Dokonce si mě označkovali.“ Zasunula jsem meč zpátky, odtáhla si tričko a odhalila značku na levém rameni.

„Do prdele,“ vydechl Jace. „Dante...“

Vrátila jsem tričko zpátky. „Netlač na mě Jace, ano?“

Stropní ventilátory se líně točily a posílaly proti mé kůži závany chladného vzduchu. „To jsem nikdy nedělal,“ řekl. „Ty jsi vždycky byla ta, která na všechno tlačila.“

„To už je za námi, Jace. Nech to být.“ Znovu jsem se otočila, ale nedokázala jsem odolat, abych nevypálila poslední ránu. „Přinejmenším mě ten zatracený démon nemůže zradit.“

Skvěle vyváženým pohybem mi hrábnul po ruce a zaryl do ní prsty. Poznala jsem ten postoj, čekal, že na něj zaútočím. Chvíli jsem to nasupeně zvažovala. „Nezradil jsem tě. Nikdy bych tě nezradil.“

Pokrčila jsem rameny. V mých prstenech praskalo, reagovali na Sílu ve vzduchu.

„Dej. Tu. Ruku. Ze. Mě.“

„Ne.“

„Dej. Tu...“

Nepřišlo žádné varování. V jednu chvíli jsem se snažila uvolnit ruku z Jaceova sevření a řvala jsem na něho a v příštím momentu Jace padal dozadu s vytaseným mečem a Japhrimel na něj mířil lesklou zbraní v natažené pravé ruce. Démon stál mezi námi, dlouhý kabát se nadouval Silou a vzduch se po jeho vpádu do místnosti chvěl. Jaceovy obranné štíty, probuzené k životu, zvonily a praskaly pod náporem Síly, kterou shromažďoval, jako když se kobra připravuje k útoku.

„Dost!“ Zakřičela jsem. Démon zastavil, ale zbraň nesklonil.

„Jsi zraněná?“ Zeptal se, aniž by uhnul pohledem od Jaceho. Na jednu šílenou chvíli jsem si myslela, že se ptá, jestli není zraněný Jace.

„Odvolej ho, Danny,“ řekl nasupeně Jace. Používal delší meč než já, dotanuki namísto katany; ostří se pod ostrým světlem lesklo. Byl ve střehu, vyvážený a připravený, čelisti zaťaté a oči mu modře plápolaly. Pořád byl ale jen člověk.

Položila jsem Japhrimelovi levou ruku na rameno. Projela mnou vlna Síly, spoutané do malého prostoru. Bylo to jako když se mi při velké rychlosti na slickboardu zhoupnul žaludek. „To je dobré,“ řekla jsem „Opravdu. Uklidni se Jafe, nic se neděje.“ Stálo mě to trochu úsilí, abych nepoužila celé jeho jméno. Kdy jsem o něm začala přemýšlet jako o člověku?

Japhrimel ještě chvíli Jace sledoval a pak zacvakl pojistku. Zbraň se pod ostrým světlem stříbrně leskla. „Jsi v pořádku?“ Znovu se zeptal.

„Myslím, že ano,“ odpověděla jsem po hlubokém nádechu. „Kde jsi byl?“

„Doplňoval jsem palivo.“ Odpověděl s pohledem pořád upřeným na Jace. „Cítil jsem, že jsi vystresovaná.“

„To ne, jen jsem unavená, hladová a naštvaná a přeju si, aby už bylo po všem.“ Pořád jsem držela ruku na jeho rameni. Kdyby po Jaceovi skočil, co bych udělala? Bodla ho do zad? „V pořádku? Díky, Jafe. Vážně. Ok?“

Zbraň zmizela. Japhrimel se napůl otočil a pozorně si mě prohlížel jedním laserově zeleným okem. Svěsil koutky úst. „Takže už mě nepotřebuješ?“

Sevřela se mi hruď. „Děkuju ti.“ Myslela jsem to vážně. „Půjdu na menší průzkum.“

Japhrimelovi trochu poklesla ramena. Kdybych mu nezírala na krk, neviděla bych to. Co je s ním? Vypadá, že každou chvíli exploduje. „V tom případě tě doprovodím. Je to moje povinnost.“

Rozhodla jsem se, že bude moudřejší se s ním kvůli tomu nehádat. Zaťala jsem zuby, pod neustálým náporem Síly mi třeštila hlava. Co kdyby se Jace pohnul směrem k Japhrimelovi nebo kdyby Japhrimel usoudil, že mi Jace chtěl ublížit?

„Danny.“ Jace zasunul meč. „Měla bys něco sníst. A zítra ráno si můžeme dát cvičný zápas. A jestli se pak budeš cítit líp, tak tě nechám, abys mi nakopala zadek.“

„Dobře,“ nechala jsem sklouznout ruku po Jafově paži a chytila ho za loket. „Beru tě za slovo. Budu zpátky za pár hodin.“

„Hej, démone.“ Jace vystrčil bradu. „Postarej se o ni.“

Japhrimel se na něj chvíli díval a pak jen přikývnul.

Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral, Jace. Sklapni. Zavěsila jsem se do Japhrimela. „Sklapni, Jace. Prostě jenom sklapni. Užij si svou zatracenou večeři a uvidíme se ráno.“

Neodpověděl. Japhrimel mě poslušně následoval z místnosti ven a ukázal doprava. „Hlavní vchod je tímhle směrem.“

„Potřebuju boty,“ řekla jsem chraptivě. Z nějakého důvodu mě škrábalo v krku. Jako by mi tam něco uvízlo.

„Schodiště.“ Ukázal Japhrimel správným směrem. Byla jsem mu vděčná dokonce i za to, že prozkoumal rozložení Jaceova domu. Čekalo na mě na poznávání celé město a nechtěla jsem se zdržovat jedním bombastickým domem.

Přikývla jsem a vyrazili jsme. Jen tak pro jistotu jsem se ho pořád držela za loket. Nic nenamítal.



20 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Ochranitelskej Jaff se mi moc líbí, jen tak dál, díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Super kapitolka :-) Uz se nemuzu dockat dalsi. Moc dekuju za skvely preklad a korekturu. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. To bude ještě třenice,hiši si asi polezou pěkně na nervy :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Móóóc děkuji:-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Vďaka za preklad a korekciu, som strašne zvedavá ako sa to bude ešte vyvíjať.

    OdpovědětVymazat
  10. Moc díky za další překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za další skvělou kapitolu... pěkně to tam jiskří, nemůžu se dočkat pokračování :D

    OdpovědětVymazat
  14. Uau... sice chápu, proč jsou ty jejich vztahy tak napjaté, myslím mezi Jacem a Dante, ale nerozumím, co tahle mocenská hra - nebo jestli to tak můžu nazývat - měla znamenat? Děkuji za překlad.
    Pavla

    OdpovědětVymazat