pátek 11. července 2014

Pavučina lží - 13. kapitola 1/2




„Začíná se z toho stávat nepříjemný zvyk.“ Řekla jsem.

V pravé poledne příštího dne jsem stála před výlohou Pork Pit. V restauraci bylo zase prázdno jako v kostele o sobotní noci. Kromě mě už tam byla jenom Sophie, která vzadu v kuchyni míchala dresink na salát. Dnes zvolila o něco málo jasnější barvy. Místo obvyklého černého na sobě měla krvavě červené tričko s obrázkem bílou krajkou vyložené rakve. Náhrdelník, který měla kolem krku připomínal tlustého hada ozdobeného závažími.


Očima jsem přejela přes neobsazené boxy, opuštěné stoly a prázdné židle. Normálně jsme ve středu mívali napilno. Dnes ale ne. Věděla jsem, že Jonah McAllister je číslo dvě v organizaci Mab Monroe, že je slizký, zkorumpovaný a vlivný právník, ale asi měl větší moc, než jsem si připouštěla, když dokázal přimět lidi, kteří k nám pravidelně chodili na jídlo, aby zůstali doma nebo šli jinam. Přemýšlela jsem, jak dlouho ho bude vyvíjení nátlaku bavit – a co s tím budu dělat. Něco jiného, než že ho zabiju. To by pro mě znamenalo jen další problémy.

„Byl tady dnes nějaký platící zákazník?“ Zeptala jsem se. „A byl tady vůbec někdo jiný než ty?“

„Um-mmm.“ Sophiino zabručení znamenalo ano.“

Začala nalévat dresink na kopec nakrájené mrkve, červeného a bílého zelí, i když v restauraci nebyl nikdo, kdo by salát snědl. Taková škoda.

Finn měl dorazit během pár minut, tak jsem si k čekání nachystala plný talíř. Nikdo jiný dnes o naše vyhlášené barbecue nestál.

Grilované hovězí maso, pečené fazole, ledový ostružinový čaj a trochu salátu coleslaw ze Sophiiny velké mísy. Usadila jsem se u jednoho ze stolů, abych viděla, až bude přicházet Finn a zároveň mohla mluvit se Sophií.

Byla jsem v půlce jídla, když se rozezněl zvonek nade dveřmi. Podívala jsem se ke dveřím, jestli je to Finn.

Muž měl oblečený formální oblek bez poskvrnky a na nohou naleštěné boty. Tím ale veškerá podobnost s Finnem končila.

Ocelově šedé vlasy měl sčesané na stranu a nad čelem pečlivě naaranžovanou vlnu. Podle šedých vlasů bych mu hádala kolem šedesátky, ale měl tvář mnohem mladšího muže – jemnou, pečlivě oholenou, dokonce ani kolem očí neměl ani stopu po vráskách. Můj odhad? Pečlivá práce nějakého živlu Vzduchu.

Debutantky a trofejní paničky nebyly jediné zákaznice kosmetických salónů. Kupodivu si nechal vlastní barvu vlasů. Asi si myslel, že se šedivými vlasy vypadá líp.

Se vším tím mladickým elánem kolem sebe vyzařoval šarm protřelého, všemi mastmi mazaného obchodníka. Potřeste mu rukou a bude vám trvat deset minut, než smyjete všechen sliz. A pak se budete divit, co se stalo s vaší peněženkou. Podle mnoha fotografií v novinách a Fletcherových složkách jsem věděla, o koho jde. Jonah McAllister, nejmazanější z advokátů a poradců Mab Monroe, osobně navštívil moji restauraci.

A nebyl sám.

Jake McAllister nakráčel dovnitř hned za svým papínkem. Džínsy jako rocková hvězda, značkové tričko, těžké boty a kožený kabát až po zem. Punkerská uniforma.

Za nimi se objevila ještě tělesná stráž. Dva obři, kteří zaujali místa po stranách vchodových dveří.

Gorily pravděpodobně spadaly pod velení dalšího z pobočníků Mab Monroe, Eliiota Slatera, který byl taky obr. I kdyby se dnes objevili nějací zákazníci, dovnitř by se mezi těmi dvěma neprotáhli.

Hleděla jsem na obry se zapadlýma očima, v černých oblecích, na jejichž výrobu muselo padnout několik polí s bavlnou. Svaly rýsující se pod látkou nenechávaly nikoho na pochybách, co jsou zač. Aspoň jsem si mohla být jistá, že po mně nebudou střílet. Když tak mě s radostí umlátí k smrti. Zaměstnanci Eliota Slatera tím byli všeobecně známí.

Pak tu byla ještě možnost, že se projeví nenávist a magie, které svítily v očích Jakea McAllistera.

Jonah McAllister stál uprostřed Pork Pit.

Ale místo aby se podíval na mě nebo Sophii, přejížděl pohledem po modrých a růžových boxech, namalovaných stopách kopýtek na podlaze, prázdných stolech, staré pokladně. Měl stejné oči jako jeho syn – hnědé, tvrdé, studené – ale bez jiskřiček magie. Jake musel talent podědit po matce. Vybavovala jsem si, že zemřela před pár lety.

Jonah McAllister mlčel. I když jsem byla ve stejné místnosti, nestála jsem mu za pozornost. Jeho arogance mě rozčílila.

Jestli to měla být hra, s radostí jsem se zúčastnila. Namlela jsem si na salát ještě trochu pepře, ochutnala a nabrala si další sousto. Sladkokyselé. Stejně jako dnešní den.

Konečně, po několika minutách pečlivého zkoumání ke mně otočil hlavu. Dostalo se mi stejné pozornosti jako předtím mému podniku. Oceňoval mě pomalým, zkoumavým pohledem a ohodnotil mě na pár drobných.

„Předpokládám, že jste Gin Blanco, majitelka tohohle podniku,“ ozval se Mc Allister znělým hlubokým hlasem, který se tak hezky rozléhal v soudních síních.

Přežvykovala jsem další sousto salátu a kývla hlavou.

„To jsem a nemusíte se namáhat s představováním. Vím, kdo jste, pane McAllistere.“

Jonah ukázal hlavou na židli naproti mně. „Můžu využít vaší pohostinnosti a posadit se?“

Zvlnily se mi rty. Takže se rozhodl nasadit šarm a mazat mi med kolem huby. „Jistě.“

Rozepnul si sako a posadil se.

Jake se pohnul, aby se k nám připojil, ale jeho otec se na něj chladně podíval. „Do boxu, Jakeu. Hned!“

Jake s sebou škubnul jako pes, který často schytá ránu a radši se schová pokaždé, když slyší pánův hlas. Udělal, co mu otec řekl a vklouzl do boxu u výlohy. Do stejného, ve kterém seděly přede dvěma dny Eva Greyson a její přítelkyně Cassidy.

Obři zůstali na svých místech u vchodu. Ruce podél boků, hrudníky vypjaté, páteře narovnané jako při přehlídce 4. července. Nebýt pozorných pohledů, kterými mě neustále sledovali, vypadali by jako sochy. Bylo od nich velice nedůsledné, že stáli tak daleko. Mohla jsem jedním ze svých nožů Jonaha McAllistera podříznout dřív, než by stihli udělat jediný krok.

Jonah Mc Allister obrátil veškerou svou pozornost ke mně. Na ústech mu pohrával lehký úsměv, ale na jeho vyžehlené kůži se to neprojevilo. Zkřivení jeho úst prozrazovalo lehké znechucení, stejně jako jeho studený, vypočítavý pohled. Měl přesvědčovací schopnosti a dokázal lidi přimět, aby mu slíbili svého prvorozeného, jen za trochu jeho času. Musela jsem se přemáhat, abych se nesmála. Ve srovnání s některými lidmi, kterým jsem čelila jako Pavouk, byl naprosto neškodný.

„Tak, slečno Blanco,“ řekl uhlazeným hlasem. „Promluvme si.“

„Jistě.“ Odpověděla jsem. „Mluvte.“

„Vím, že jste měla nějaké potíže s mým synem, ale musíte si uvědomit, že on se takhle obvykle nechová. Že ne Jakeu?“

Jake Mc Allister zíral na podlahu. „Ne.“ Zamumlal a začal okopávat roh vedlejšího boxu.

Jonah při očekávané odpovědi kývnul hlavou, bylo jedno, že byla vynucená a falešná. „Jak vidíte, můj syn se kvůli tomu incidentu cítí strašně. Doufám, že se nám tuhle situaci podaří vyřešit bez dalšího vměšování ze strany policie nebo soudu. Co říkáte?“

Chvíli jsem na něho hleděla. Ten muž měl hroší kůži. To jsem mu musela nechat. Jonah Mc Allister přišel do mého podniku a zkoušel mě přesvědčit, že jeho psychopatický syn si nezaslouží jít do vězení. Přemýšlela jsem, že ho nechám při představě, že jsem ta malá, vystrašená myška, za kterou mě považoval. Že ho nechám, aby se mě pokusil zmanipulovat stejným způsobem jako všechny ostatní lidi, kteří si troufli postavit se mu před soudem proti Mab Monnroe. Když už nic jiného, bylo by to pěkné divadlo. Měla jsem ale na práci i jiné věci, byl tady problém, který měla Violet Fox s Tobiasem Dawsonem. Neměla jsem čas nebo spíš chuť, hrát podle pravidel McAllistera. A navíc, nikdy jsem se necítila dobře v roli oběti.

„Abychom si to vyjasnili,“ odpověděla jsem. „Vy po mně chcete, abych stáhla obvinění proti vašemu synovi, je to tak? Odvolala svoji výpověď na policii, odmítla svědčit, a tak dále, a tak dále. O tom jsou ta uhlazená slovíčka, pohledy do očí a falešná lítost nebo ne?“

Jonah Mc Allister ztuhnul. Můj tón se mu nelíbil. Upřeně se mi zadíval do očí a asi tam něco zahlédl, protože mu úsměv spadl z tváře. Rozhodl se změnit taktiku.

„Dobře,“ řekl Jonah McAllister. „Předpokládám, že chcete nějaké odškodnění. To naprosto chápu.“

Z náprsní kapsy vytáhl šekovou knížku a luxusní pero.

„Kolik?“

Rozesmála jsem se.

Smích se ze mě valil jako dým z výfuku. Hustý, těžký, černý. McAllister stiskl rty do úzké, pevné linky. Ani jeho tvář už nevypadala tak uhlazeně. Advokát nebyl zvyklý, aby se jeho nabídkám někdo smál. To měl smůlu, protože jeho výraz mě rozesmával ještě víc.

„Omlouvám se,“ mumlala jsem. „Opravdu jsem nečekala, že s sebou přinesete šekovou knížku a už vůbec ne, že ji i vytáhnete. To je osobitý styl, pokoušet se mě uplatit v mém vlastním podniku.“

„Jen jsem se pokoušel vyřešit ten zmatek, slečno Blanco,“ odpověděl Mc Allister uhlazeným tónem. „Není to poprvé, co se snažím urovnat prohřešky svého syna a jsem si jistý, že to není ani naposled. A nezáleží na tom, z kolika renomovaných škol ho během roku vyhodí. Tak proč jednoduše neodpovíte na mou jednoduchou otázku, ať můžeme tuhle šarádu smést ze stolu.“

Nadzvedla jsem obočí. „A jaká šaráda by to měla být?“

Mc Allister si dovolil krátký, potlačený smích. Stejně trpký jako byl ten můj. „Myslím tím tu vaši směšnou představu, že se případ mého syna dostane před soud. Nedovolím, aby se někdy něco tak absurdního stalo.“

„To není žádná šaráda, pane McAllistere,“ řekla jsem. „Trvám na obvinění proti vašemu synovi – a neexistuje nic, co by mě přimělo změnit úmysly. A už vůbec ne peníze.“

15 komentářů:

  1. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další úžasnou kapitolu, takže opravdu další nepřítel na obzoru, tohle bude asi ještě opravdu zajímavé, nemůžu se dočkat pokračování a jsem zvědavá, jestli tenhle spor Gin vyhraje...:)

    OdpovědětVymazat
  3. děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Vđaka za ďalšiu kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  10. To se začíná mírně komplikovat. Místo jednoho problému musí Gin řešit hned dva. Jsem zvědavá, jestli dojde na vrhání nožů. Ten rozhovor se ubírá špatným směrem... :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat