pátek 4. července 2014

Pavučina lží - 12. kapitola




Když se Violet ujistila, že může počítat s mými profesionálními službami, chtěla jet domů a přesvědčit se, že je její dědeček v pořádku.

„Zapomeň na to,“ řekla jsem. „Dnes večer domů nepojedeš. Potřebuješ si odpočinout. Byla jsi vážně zraněná a po magickém léčení jsi vyčerpaná. Potřebuješ trochu času na regeneraci.“

Svědčily o tom kruhy pod jejíma očima a pomalé pohyby, na které musela vynakládat obrovské úsilí.

Byla na pokraji zhroucení z vyčerpání.


Nezmínila jsem se o tom, že chci, aby zůstala tam, kde je, aby na ni mohly Sophia s Jo-Jo dohlédnout, že neudělá nějakou hloupost. Jako třeba, že neřekne dědečkovi o útoku a tím ho nepřiměje k něčemu nepředloženému.

„Ale co když Dawson pošle na dědečka svoje muže?“

Zeptala se Violet.

„Nepošle, sama jsi to řekla. Dokázal by se s nimi vypořádat. Kvůli tomu šli po tobě. Dědovi dneska nic nehrozí.“

„Jak to můžete vědět?“ Naléhala.

Podívala jsem se na ni. „Protože mám s takými věcmi spoustu zkušeností. Dawson teď pravděpodobně čeká, až mu zazvoní telefon a jeho člověk mu oznámí, že jsi mrtvá. Když se nebude dlouho hlásit, bude vědět, že je něco špatně, ale bude příliš zaneprázdněný zjišťováním toho, co se stalo, než aby posílal další lidi nahoru za tvým dědou. Aspoň pro dnešní večer. Věř mi. Máš dost času na to, aby ses vyspala do krásy.“

Violet otevřela ústa k protestu, ale nestihla promluvit.

„Můžeš dědovi zavolat a zkontrolovat ho. Řekni mu, že se uvidíte ráno. Ale jestli stojíš o mou pomoc, tak dnes přes noc zůstaneš rady. Jasné?“

Violetin odpor pod mým studeným pohledem uhasnul. „Dobře,“ zamumlala. „Zavolám mu.“

„Fajn,“ odpověděla jsem a přistrčila k ní další misku. „Teď si dej ještě trochu sladkého.“

----

Violet snědla ještě jednu misku zmrzliny a řezů, zatímco my ostatní jsme plánovali. Jo-Jo se Sophií slíbily, že na Violet dohlédnou, dokud se s Finnem zítra znovu neukážeme. Odvezeme ji domů, setkáme se s Warrenem T. Foxem a uvidíme, co se dá dělat, aby Tobias Dawson zařadil zpátečku.

Jo-jo odvedla Violet do jedné z ložnic v prvním patře, zatímco se Finn snažil sladkými řečičkami přesvědčit Siohii, aby vyšla ven do deště a podívala se, co by se dalo udělat se zakrvácenými sedadly jeho drahocenného Aston Martina. Když se Jo-Jo vrátila zpátky, podala mi několik tubiček ozdobených jejími runovými mraky. Přejela jsem palcem přes modrou kresbu.

Kromě toho, že léčili rukama, dokázali živlové Vzduchu jako Jo-Jo vpravit svou magii do různých produktů, třeba do masti, kterou mi právě Jo-Jo dala. Mast sice nebyla tak účinná, jako když Jo-Jo léčila vlastnoručně, ale dokázala mě udržet na nohou do té doby, než jsem se k ní dostala. Kromě několika tubiček s mastí mi Jo-Jo dala i nějaké další nádobky, které vypadaly jako pudřenka nebo kelímek s leskem na rty.

„Díky,“ řekla jsem. „Mám pocit, že to budu potřebovat, když se budu pokoušet křížit plány někomu jako je Tobias Dawson.“

Jo-Joiny oči se zakalily. „Možná. Ačkoliv si nemyslím, že by ti to nějak pomohlo. Ne tentokrát.“

Její hlas zněl jako z dálky. Jako přídavek k léčivé síle, měla Jo-Jo i dar předtuchy.

Většina Vzduchů ho měla. Mohli číst z větrných proudů stejně jako já z okolního kamene.

Ale zatímco můj živel mluvil o minulosti, ten jejich přinášel budoucnost. Další věc, ve které stály naše dva živly v opozici.

Po chvíli se vzpamatovala a podívala se na mě. „Takže, promluvíme si o tom?“

„O čem?“ Zeptala jsem se a zastrkávala si tuby s mastí do kapes.

„O té složce, co jsem ti dala. Co si s ní dal Fletcher tolik práce.“

Zašklebila jsem se. Jo-Jo mi tu složku s informacemi o mé rodině dala před dvěma měsíci po Fletcherově pohřbu. Zároveň mi řekla, že až budu chtít, můžu si s ní o tom promluvit.

Což se zatím nestalo.

„O čem chceš mluvit?“ Pokrčila jsem rameny. „Z nějakého důvodu Fletcher nikdy ani slovem nezmínil, že celou tu dobu ví, kdo doopravdy jsem. Místo toho trávil svůj volný čas sbíráním informací o mé rodině, jako by šlo o nějakou další zakázku. Dal tu složku tobě, aniž by o tom přede mnou kdy zmínil. Co si k čertu myslel, že s tím udělám? Nemám ponětí, o čem bychom měly mluvit.“

Jo-Jo mě sledovala. „Pro začátek třeba o tvé sestře.“

Odfrkla jsem si. „Ach ano, moje malá sestřička. Sedmnáct let jsem si myslela, že je mrtvá.“

„Dokážu si představit, že se cítíš ublížená, že máš pocit, že tě Fletcher zradil. Ale rodina, Gin, je všechno,“ řekla Jo-Jo tichým hlasem. „A je jedno, jestli ses do ní narodila nebo jestli jsi ji přijala za svou. Bria je tvá krev, tvoje sestra a je naživu. Nemůžeš to jen tak ignorovat.“

„Nechal mi její fotku, ale to všechno. Nevím, kde ji mám hledat. Kde žije, co dělá. To od něj bylo trochu nedbalé, že tyhle informace vynechal. Nemyslíš?“ Odsekla jsem.

„Fletcher nikdy nic nedělal bezdůvodně,“ řekla Jo-Jo. „Tu fotku ti nechal z nějakého důvodu. Jednou na to přijdeš.“

Tón jejího hlasu způsobil, že mi otáčející se kolečka v hlavě začala skřípat – stejně jako moje zuby. Propalovala jsem ji pohledem. „Ty to víš, že ano? Ty víš, proč to dělal.“

Jo-Jo pokývala hlavou. „Mám pár nápadů.“

„Podělíš se?“ Sarkasticky jsem se zeptala.

Potřásla hlavou. „Nic mi po tom není. To je mezi tebou a Fletcherem.“

„On je mrtvý.“

„To neznamená, že k tobě nemůže mluvit.“ Řekla Jo-Jo.

„Stačí, když budeš pozorně naslouchat.“

Už jsem otvírala pusu, abych jí řekla, ať přestane s těmi tajemnými žvásty, protože je kapku složité mluvit s někým, kdo je šest stop pod zemí, ale zrovna tuhle chvíli si vybral Finn, aby se vrátil dovnitř. Pohupoval klíči od auta.

„Připravená?“ Zeptal se.

Střelila jsem po něm pohledem. „To už se Sophii podařilo vyčistit krev z Astona? Jak to k čertu udělala?“

„Voda, mýdlo a poctivá trpasličí práce.“ Odpověděl Finn. „Ta ženská je génius. To auto vypadá a voní jako by právě sjelo z výrobní linky.“

S mýdlem a vodou se dá udělat spoustu věcí, ale nemyslela jsem si, že odstranění krve z kožených sedaček by byla jedna z nich. Podívala jsem se na Jo-Jo, která mi věnovala bezelstný úsměv, kterému jsem ani na vteřinu neuvěřila. Měla jsem obě sestry ráda, ale čím víc času jsem trávila v jejich společnosti, tím jsem si byla jistější, že o nich vlastně vůbec nic nevím. Ne doopravdy. Nic podstatného, na čem by záleželo. Navíc se zdálo, že přesně tak to bylo s Fletcherem Lanem.

„Můžeme?“ Zeptal se znovu Finn.

Ještě chvíli jsem se na Jo-Jo dívala a pak jsem se k němu otočila.

„Jasně. Pojeďme odsud.“

Předtím, než mě Finn vysadil u Fletcherova domu, jsme se domluvili, že se ráno sejdeme v Pork Pit. Pak to otočil a odjel do svého bytu ve městě. Zkontrolovala jsem příjezdovou cestu a kamenné obložení kolem dveří do domu. Kameny vydávaly obvyklé tlumené vibrace. Žádní nezvaní návštěvníci.

Kontrolu jsem prováděla pokaždé, když jsem se vracela, dokonce i když jsem už v oboru nepracovala, jsem nepolevovala v ostražitosti. Zvlášť ne teď, po incidentu s Jakem McAllisterem. Protože ten byl vzteky bez sebe, když ho policisté včera v noci odváželi. Vůbec jsem nepochybovala, že mi to bude chtít vrátit, takže ostražitost byla na místě. Koneckonců byl ochotný spálit mě svou magií Ohně jen kvůli pár drobným, které jsem měla v pokladně. Ať už na mě zaútočí nebo ne, já budu připravená.¨

Ještě nebylo tak pozdě, ale měla jsem za sebou perný den. Osprchovala jsem se, oblékla si pyžamo a šla do postele. Usnula jsem skoro okamžitě, a upadla do snu…




Byla jsem v Pork Pit a krájela cibuli do fazolí na zítřek. Navzdory hutnému aroma jsem měla oči suché. Neplakala jsem. Už ne. Ne od té doby, co byla moje rodina vyvražděná. Ale to neznamenalo, že jsem se nebála. Očima jsem zaletěla k hodinám na zdi. 10:05. O minutu víc, než když jsem je kontrolovala naposled. Strachem se mi stáhl žaludek, až byl tvrdý jako cihly v okolních zdech.

„Má zpoždění.“ Řekla jsem potichu.

„Nebuď tak vyděšená, Gin,“ ozval se za mnou mladý hlas. „Vždycky se nakonec vrátí.“

Přestala jsem krájet a otočila se k Finniganu Laneovi. V patnácti byl Finn o dva roky starší než já, s porostem tmavých vlasů a zelenýma očima, které mi připomínaly mokrou trávu. Byl vysoký, s širokým hrudníkem, na kterém pravidelně pracoval v posilovně. Ne jako já, s dlouhýma pavoučíma rukama a nohama.

Finn seděl za stolem před pokladnou a ucucával z trojitého čokoládového koktejlu, který jsem mu udělala. Finn mě neměl moc rád, viděl ve mně konkurenci, protože mi jeho otec věnoval čas a pozornost, dvě věci, které předtím patřily jen jemu.

Doufala jsem, že moje malé úplatky jako čokoládový koktejl, ho trochu obměkčí. Fungovalo to. Zatímco jsem pracovala, Finn upíjel sladkou směs a nevšímal si mě.

Už to byly tři měsíce, co mě vzal Fletcher k sobě a můj život byl skoro normální. Přes den jsem chodila do školy jako Gin Blanco a doháněla jsem, co jsem zameškala během života na ulicích a ukrýváním se před živlem Ohně, který zničil můj starý život. Po škole jsem chodila do Pork Pit, pomáhala Fletcherovi vařit a uklízet, abych si zasloužila jeho pozornost. Dal mi střechu nad hlavou a já jsem byla pevně rozhodnutá si to odpracovat, jak jen to půjde. Někomu by to nepřišlo jako skvělý život a nedalo se to srovnat s teplem a pohodlím domova, který jsem měla předtím, ale byla to aspoň iluze bezpečí. Něco, čeho jsem se naučila si cenit.

Jenom jedna věc mě trápila – Fletcherovy noční pochůzky. Občas v noci zmizel. Někdy na pár hodin, ale jindy i na několik dní. Nikdy neřekl, kam jde a co bude dělat a já jsem se neptala. Ale když vidím krev, tak ji poznám a Fletcher se často vracel pokrytý mokrou, čerstvou krví jako by někoho zabil. Dokonce i ve třinácti mi to docházelo.

Znovu jsem zkontrolovala hodiny: 10:07. Fletcher zmizel brzy odpoledne s tím, že se vrátí kolem sedmé. Měl už tři hodiny zpoždění. Nikdy dřív se o tolik nezpozdil. Co budu dělat, jestli se nevrátí?

Co asi? Budu zpátky na ulici, znovu žebrat o jídlo, oblečení a úkryt. Žaludek se mi stáhnul ještě o něco víc-

Přední dveře se otevřely a zazvonil zvonek. Srdce mi poskočilo. O chvíli později se ve dveřích objevily dlouhé paže a někdo vhodil Fletchera dovnitř. Proletěl vzduchem, narazil do stolu a svalil se na zem. Fletcher sténal a kašlal. Jeho krev se rozstříkla po podlaze, kterou jsem odpoledne vytřela.

Do Pork Pit za ním vešel nějaký muž. Zavřel za sebou dveře a otočil se. I přes hučení v uších jsem slyšela cvaknutí zámku. Zamknul nás.

„Tati,“ vykřikl Finn.

Vyrazil směrem ke svému zraněnému otci, ale muž si stoupnul před ležícího Fletchera a Finna odhodil stranou. Ten proletěl přes celou místnost, narazil do stolu a zůstal bezvládně ležet na zemi.

Já jsem pořád stála za pultem s doširoka rozevřenýma očima a nemohla jsem uvěřit, že se to doopravdy děje.

Teď ne. Znovu ne. Prosím, prosím, ať se to zase nestane.

„Měl jsi tu práci vzít, Lane,“ zavrčel ten cizí muž.

Byl to obr, skoro o dvě stopy vyšší než já, s širokým, vypracovaným hrudníkem, s černými vlasy a zvlněnou kozí bradkou.

„Jak už jsem…říkal…Douglasi,“ chraptěl Fletcher. „Nikdy…nezabíjím…děti.“

„Měl jsi udělat výjimku, protože teď kvůli tomu umřeš.“

Douglas nakopnul Fletchera do boku.

Ten zachroptěl a začal vykašlávat krev. Zalapala jsem po dechu. Obrovy oči přeskočily na mně a zaměřily se na moje téměř neznatelná prsa.

„Ale, ale,“ zamlaskal. „Ahoj, krasavice, až s ním končím, tak si užijeme trochu zábavy.“

„Nech ji být,“ zasípal Fletcher. „Je to ještě dítě.“

Pokusil se zvednout se, ale Douglas se sklonil a dal mu ránu do tváře. Přes celou místnost jsem slyšela, jak Fletcherovi praskla čelist. Padl zpátky k zemi zkroucený bolestí.

Finn pořád ležel na místě, kam spadl. Přitiskla jsem si dlaň na ústa, abych potlačila výkřik.

„Víš,“ říkal Douglas a vyhrnoval si rukávy. „Opravdu si to užiju, až tě budu mlátit, dokud nechcípneš, Lane. Už jsem si nějakou dobu pořádně neušpinil ruce od krve.“

Obrátil se mi žaludek, skoro jsem začala zvracet. Moje matka, moje sestry, Annabella a Bria. Bylo to jen pár měsíců, co jsem přišla o všechno. Nemohla jsem přijít i o Fletchera. Byl to jediný člověk, který se od té doby ke mně choval laskavě a měl o mně starost.

Byl jediný, komu záleželo na tom, jestli budu žít.

Ale co jsem mohla udělat? Douglas nepřestane, dokud nebude Fletcher mrtvý. Ten se zrovna teď nebyl schopný bránit.

V tu chvíli mi bylo jasné, co musím udělat, abych Fletchera zachránila a abych zachránila sebe a tu malou bublinu normálního života a bezpečí, kterou jsem získala, když mě vzal Fletcher k sobě.

Očima jsem sklouzla k noži, který jsem držela v ruce, k tomu, se kterým jsem předtím krájela cibuli. Najednou jsem byla podivně klidná. Prsty jsem pevně sevřela rukojeť. Cítila jsem její dotyk na jizvě v dlani.

„Nech ho,“ řekla jsem. Nůž jsem držela za sebou, mimo obrův výhled.

Douglas se přestal věnovat svým rukávům, otočil se ke mně a zeptal se. „Cos to říkala, děvenko?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Řekla jsem, ať ho necháš být, ty skopová hlavo.“

Douglas na mě vyvalil oči. „Ty jsi ale divoška. Skoro je mi líto, že musíš umřít tak mladá – a ještě tak bolestivě.“

Obr ustoupil od Fletchera a vydal se směrem ke mně.

Fletcher se nadzvedl, ale byl příliš oslabený zraněními, která utrpěl, než aby byl schopný zastavit většího, silnějšího muže. Zůstala jsem stát za pultem, pravou ruku s nožem jsem držela spuštěnou u boku. Douglas obešel pult a natáhnul se po mně.

Levou rukou mi sevřel rameno a přitáhnul si mě k sobě. V paži něco prasklo a celé tělo mi explodovala bolest. Pravou ruku napřáhnul k ráně.

Nějak se mi podařilo bolest překonat, prudce jsem vydechla a vrazila mu nůž do prsou tak hluboko, jak jsem to dokázala.

Zásah byl asi lepší, než jsem myslela, protože překvapeně vyvalil oči a bolestí zalapal po dechu. Ale nesložil se. Ohromeně ustoupil. Pořád ještě jsem držela nůž. Sevřela jsem ho pevněji a vytrhla mu ho z hrudníku. Ruku jsem měla špinavou od krve. Chtěla jsem nůž upustit a možná bych to i udělala, kdyby se Douglas nezačal smát.

„Ty blbá malá mrško,“ řekl. „Ty si myslíš, že mě můžeš zastavit takovým píchnutím? Za tohle mi zaplatíš.“

Znovu se po mně ohnal pěstí, ale já jsem nezaváhala.

Dřív než mě stihl uhodit, jsem ho znovu bodla. Cítila jsem, jak nůž po něčem sklouznul a zabořil se hlouběji.

Žebro nebo možná nějaká jiná kost. Z toho pocitu se mi chtělo zvracet.

Douglas zařval, tentokrát hlasitěji, tlustou rukou mě chytil za vlasy a zvrátil mi hlavu dozadu. Myslela jsem, že mi zlomí vaz. Koutkem oka jsem zahlédla žluté špičáky v jeho ústech. Upír.

Byl to obr a zároveň i upír. Chtěl moji krev jako náhradu za tu svou.

Zmocnila se mě panika. Předtím, než mi zabořil zuby do krku, se mi podařilo vytáhnout nůž z rány a bodnout ho znovu.

A znovu.

A znovu.

Bodala jsem do něj pořád dokola, tvář jsem měla pokrytou krví, slzami a slizem. Někdo křičel. Já.

Douglas pustil moje vlasy a zhroutil se na podlahu, ale já jsem nepřestávala. Vykopnul, zasáhnul mě do nohy. Podlomilo se mi koleno, zavrávorala jsem a hrábla jsem rukou k pokladně, abych získala nějakou oporu. Ramena mě bolestivě pálila, stejně jako zjizvené dlaně. Obr se převalil na břicho a začal se plazit kolem pultu. Nějaká malá část mé mysli si uvědomila, že už nebojuje, že už se jen snaží dostat se z mého dosahu.

Ale já jsem po něm pořád šla. Skočila jsem mu na záda a vrazila jsem nůž mezi jeho lopatky. Tentokrát se nůž zabořil až po rukojeť. Douglas už nekřičel, vypadalo to, že to vzdal, jeho tělo znehybnělo. Znovu jsem bodla—

Ramena mi sevřely mozolnaté ruce. Snažila jsem se je setřást, ale byly silnější než já. Odtáhly moje paže a přidržely mi je u boků.

Přitáhl si mě k sobě a pach krve přebila vůně cikorkové kávy.

„Už je po všem, Gin,“ šeptal mi Fletcher do ucha. „Už je po všem. Je mrtvý. Už do něho nemusíš bodat,“

Fletcher mumlal uklidňující slova a tisknul mě v náručí. Nůž mi vyklouznul z prstů a spadl na podlahu.



Ten zvuk byl součástí snu, ale jeho ozvěna mě probudila. Zjistila jsem, že stojím uprostřed místnosti a dívám se směrem ke dveřím, než jsem si uvědomila, že to byl jen další, ošklivý sen, ve kterém jsem se vrátila do minulosti. Chvíli jsem cítila, jak se ve mně vzmáhá hysterický vztek, ta hluboko zakořeněná potřeba přežít za každou cenu. Instinkt, který mě doprovázel celý život.

Vzdychla jsem si a protřela si oči. Jeden z profesorů na univerzitě, kam jsem docházela na přednášky z psychologie, říkal, že za pomoci snů z obrazujících minulost se vyrovnávám s traumaty. Že se tak moje mysl sama léčí.

Žvásty. Pro mě byly ty sny, vzpomínky únavné zkoušky. Už jsem to všechno jednou prožila. Nepotřebovala jsem si znovu a znovu připomínat ve snech.

A už vůbec jsem se tím nechtěla zabývat.

Zavrtala jsem se znovu do postele, do příjemného tepla mezi flanelovými povlaky a přinutila se relaxovat. Zabořila jsem tělo do matrace, uvolnila sevřené čelisti, zaťaté pěsti a přestala vzpomínat na noc, kdy jsem v Pork Pit zabila toho muže. Jednoho z mnoha.

Ale navzdory veškeré snaze, spánek dlouho nepřicházel.






19 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za další skvělou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  8. Vďaka za pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Tak tohle bylo drsný... Ve třinácti letech zabít, klobouk dolů. Děkuji za překlad! :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  12. Dík za skvělou kaputolku :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Diiky za preklad :)) tesim se na dalsi kapitolu

    OdpovědětVymazat
  15. Moc děkuji za překlad i korekturu, chtěla jsem se zeptat, jestli se bude pokračovat v překládání až po prázdninách nebo se jedná jen o nějaký "výpadek". Moc děkuji za odpověď. Jste super :-)

    OdpovědětVymazat