čtvrtek 24. července 2014

Dotek moci - 5. kapitola 3/3




Desátou – nebo dvanáctou? – noc, se něco změnilo. Namísto jedné naběračky, Kerrick naplnil mou misku dušeným masem. Vrátil mi plášť. Otázka ráno zůstávala stejná, ale zpomalil tempo, když jsme cestovali lesem. Častěji zastavoval, poslouchal, a zdál se roztržitý.

Mezi ním a Belenem, který se na mě znepokojeně díval, proběhlo několik šeptaných konverzací.

Ten večer nedovolil Kerricke Belenovi rozdělat oheň. Stále přecházel z místa na místo. To nebylo dobré znamení. Vrásky brázdily Quainovu holou hlavu a Flea byl extra nervózní.

„Co se děje?“ zeptala jsem se Belena.

„Žoldáci se blíží.“

„To je mi líto.“

Odmávl mou omluvu. „Stejně by po nás šli. Začali nás pronásledovat hned, jak jsme opustili Jaxton.“

Zvážila jsem to. „Snažíš se, abych se cítila lépe.“

„O čem to mluvíš?“

„Před mým útěkem jsme nocovali v jeskyních, ale potom jsme začali spávat venku, abychom se nedostali do pasti.“

Belen zářil pýchou. „Chytrá holka.“

„Ne tak chytrá, abych utekla Kerrickovi,“ zamumlala jsem.

Jeho úsměv nezakolísal. „V lese Kerrickovi nikdo neuteče.“

„To už jsem taky zjistila.“ Podívala jsem se po Kerrickovi, ale on to nezaznamenal, což u mě způsobilo paniku. Neochotně jsem musela přiznat, že být Kerrickovým vězněm, by v tuto chvíli byla má nejlepší volba. Což ovšem hodně vypovídalo o mém životě.

Když se Kerrick zastavil a přikrčil se, aby položil své dlaně na zem, mé obavy vzrostly.

„Do rokle to nestihneme včas,“ řekl Kerrick ostatním. „Nemůžeme jim utéct a početně se jim nemůžeme rovnat, takže je musíme přelstít.“ Zavelel rozkazy.

Sbalili jsme naše věci a zamířili na sever směrem k rokli. Asi po hodině Kerrick zastavil. Když pustil mé zápěstí, málem jsem omdlela. Mluvil s Belenem tichým šepotem a pak ho poplácal po zádech.

S podivným pocitem zkázy, jsem sledovala Kerricka, Lorena, Quaina a Fleu pokračovat na sever, zatímco mě a Belena nechali za sebou. Belen napřáhl ruku. Zavěsila jsem svou ruku do jeho rámě. Šli jsme na jih.

Zastavili jsme o několik hodin později, Belen našel díru ve skalnatém svahu. Nemohla jsem to nazvat jeskyní, protože díra nebyla dost hluboká, ale stačila na to, aby nás oba zaštítila před deštěm nebo větrem. Nicméně, před žoldáky nás ochránit nemohla.

Podle Belena byl plán takový, že Kerrick s ostatními odvede žoldáky na sever do rokle. Mohli cestovat rychleji, když mě nemuseli vláčet s sebou. Belen a já jsme měli pokračovat na západ a počkat na ně, než setřesou žoldáky.

Nebyl to zrovna hvězdný plán, ale byl jedním z těch, které jim dříve vyšly. Jak jsme odpočívali v mělkém přístřeší, Belen mě zasvětil do podrobností. Žoldákům netrvalo dlouho najít nás. Belena upozornil hluk. Postavil se, vytasil meč a postavil se přede mě, blokujíc mi výhled.

Vykoukla jsem zpoza něj. Šest mužů se před ním rozestavělo. Všichni byli ozbrojeni. Sedmý se držel stranou, a způsob jakým nakrčil nos, když se setkal s mým pohledem, mi prozradilo, proč Kerrickův plán nevyšel.

Žoldáci měli čmuchače mágů – osobu, která sama o sobě neměla žádné magické schopnosti, ale cítil je v druhých. Ti silnější dokázali stopovat vaši vůni někdy i několik hodin po tom, a také mohli rozlišovat druhy magie podle jejich vůně. Před morem, čmuchači mágů byli zaměstnáváni, aby nacházeli děti s magickými schopnostmi.

V království Patnácti Říší, bylo jedenáct druhů mágů, a všichni až na jednoho se rodili s mocí. Malé děti a magie byla nebezpečnou kombinací. Čím dříve začalo dítě s tréninkem, tím lépe. Léčivé schopnosti byly výjimkou. Mohly být celé roky skryté – latentní – nevysledovatelné pro čmuchače. Moje schopnosti byly skryté až do mých patnácti let. Moje sestra, Noelle, si pořezala ruku a v mé hrudi se nahromadilo nečekané nutkání, táhnoucí mě k ní, jako bych byla táhnutá na udici. Ten den pro mě moje matka začala shánět mentora.

Belen čekal, až žoldáci udělají první krok. Dokonce, i když byli v přesile, váhali. Nebylo divu, vzhledem k tomu, že byl o hlavu vyšší a o hodně mohutnější než jejich největší muž.

„Podívej,“ řekl muž s červeným plnovousem Belenovi. „Jen nám dej tu holku a my se dáme svojí cestou.“

„Ne.“

Dotkla jsem se Belenova lokte. „Vezmi tu nabídku. Nechci, aby se ti něco stalo.“

Když se nepohnul, obešla jsem ho, abych se jim vydala. Ale Belen mě rukou zastavil.

„Zůstaň za mnou,“ zavrčel.

Nemá cenu se s ním hádat. Rychle jsem přemýšlela, zatímco moje srdce dělalo kotrmelce v mé hrudi.

„Je chytřejší než ty,“ řekl Červený Plnovous. „Poslední šance.“

Belen sevřel pevněji svůj meč – obouruční zbraň, kterou bez námahy svíral v jedné ruce.

„Předpokládám, že nemáš někde ukryté tři nože?“ zeptala jsem se ho.

„Je trochu pozdě na rozptylování,“ odpověděl.

„Žonglování není jediná věc, kterou s noži umím.“

Vytáhl z opasku dýku, podal mi ji, pak vytáhl ještě jednu ze své boty. „To je vše, co mám.“

Lepší než nic.

„Hádám, že tohle je odpověď,“ řekl Červený Plnovous. „Nezabíjejte tu dívku,“ rozkázal svým mužům.

Červený Plnovous postoupil vpřed, aby zaútočil na Belena. Další dva se také připojili k boji. Jelikož si Belen za zády držel mě a skalnatý svah, další tři muži taky neměli prostor k tomu, aby mě chytili.

Zuřivý divokost a rychlost boje mě překvapily. Belenovo klidné chování zůstávalo a prvních pár minut vypadalo, že má navrch. Pak si muži vyměnili místa a Belen musel čelit třem novým protivníkům.

Střídáním se, docílili toho, že ho unavili, aby ho mohli sejmout. Čekala jsem na příležitost použít dýky, doufajíc, že zasáhnu jejich ruku nebo rameno, ale žádný z nich nezůstal na místě dost dlouho. Vždycky jsem cvičila s nepohyblivým terčem. Neměla jsem důvod proč to měnit – nikdy jsem si ani nepředstavovala, že se dostanu do takovéhle situace.

Když Belenovy údery zpomalily, věděla jsem, že mu musím pomoci. I kdyby to byla nehoda, zabití člověka bylo proti mé přirozenosti, takže jsem zamířila nízko a doufala v to nejlepší. První dýka se zabodla muži do stehna. Vykřikl a stáhl se z boje. Štěstí začátečníka selhalo u druhého muže, když dýka proletěla těsně kolem něj.

Potom vše, co jsem mohla dělat, bylo sledovat Belena, jak je čím dál unavenější. Znova jsem se nabídla, že se jim vzdám, ale on jen zabručel.

Červený Plnovous se znova vložil do boje. Předstíral útok doleva a stočil tenčí čepel dolů pod Belenovu a přímo do jeho břicha. Belen zavrčel, já vykřikla. Ale on stále pokračoval v boji. Červený Plnovous dále překonával jeho obranu a zabořil čepel do Belenova žaludku. Belen se konečně zhroutil.

S výkřikem jsem k němu poklekla.

Tunika nasákla krví. Vrazil mi meč do rukou. „Nevzdávej se.“

Vyškrábala jsem se na nohy a držela těžkou čepel. Muži se ušklíbali, dokud jsem nevybuchla a nenechala všechnu svou zuřivost, kvůli Belenova zranění, popohánět můj útok.


13 komentářů:

  1. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  5. dakujem velmi za pokracovanie, MiBo

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za další úžasné pokračování, nemůžu se dočkat další kapitoly a doufám, že z toho oba vyváznou v pořádku...:)

    OdpovědětVymazat
  8. Déky moc za překlad! :)

    OdpovědětVymazat
  9. Je, mockrát Vám děkuji. Už jsem ani nedoufala v pokračovaní. kdy bude prosím další kapitolka?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dneska přibyla další část. :) A doufej, protože knihu chci určitě dopřekládat, jen to jde pomalu.

      Vymazat