čtvrtek 17. července 2014

Dotek moci - 5. kapitola 2/3




Kerrick držel mé zápěstí v železném sevření, táhl mě rychlým tempem. Běžela jsem, abych s ním udržela krok, a brzy jsem popadala dech. Můj neúspěšný pokus o útěk mě vyčerpal.

Loren se k nám připojil, když jsme se blížili k jeskyni. Střelil po mě tvrdým pohledem. „Nějaké potíže?“ zeptal se Kerricka.

„Žoldáci – alespoň tucet. Nakráčela přímo do nich.“

Kdybych měla nějakou energii, protestovala bych.

Loren se koukl za nás. „Sledovali vás?“


„Zatím ne, ale naši stopu najdou brzy.“ Kerrick mě prostrčil vchodem a hodil mě na zem k ohni. „Sbal si věci.“

Jak jsem tak shromažďovala své věci, všimla jsem si, že se Quain mračí a Flea má zraněný štěněčí výraz. Belen se přes to všechno usmíval a přišel by za mnou, kdyby ho Kerrick nezastavil.

„Nikdo jí nebude pomáhat,“ řekl Kerrick.

„Ale-“

„To je rozkaz, Belene.“

Belen na něj zíral. „To nebude fungovat.“

Kerrick neustoupil. „To není tvé rozhodnutí.“

Vzduch zhoustl napětím, které z nich vyzařovalo. Vstala jsem a hodila si batoh přes rameno. „Nedělej si o mě starosti Belene. Budu v pořádku.“

Moje chvástání znělo dobře. Dokonce trochu posílilo mou zbývající energii. Ale po tom, co Kerrick sevřel ruku kolem mého bolavého zápěstí, a já vydržela další nekonečný a rychlý pochod lesem, jsem začala uvažovat, zda jsem nebyla příliš optimistická.

                                                                   * * *

Zastavili jsme… někdy. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že opravdu zastavujeme na noc na malé mýtině. Kerrick mi dovolil sníst jen polovinu přídělu, než mi spoutal ruce za stromem. Chladné kovové pouta se zařízly hluboko do zápěstí. Opřela jsem se o drsnou kůru stromu, šťastná, že sedím.

Obklopily mě mužské hlasy, když jsem upadla do spánku a zase se probouzela.

„…onemocní.“ Zazněly Belenovy obavy.

„…nemůže, je to léčitelka.“ Vyštěkl odmítavě Kerrick.

Otevřela jsem pusu, abych ho poučila – léčitelé mohou onemocnět jako všichni ostatní. Jen se rychleji zotavujeme. A v případě, že by byla zranění natolik závažná, nebo nemoc příliš rychlá, zemřeme. Ale já stiskla rty. Ať na to přijde sám.

Další ráno mi Kerrick zatřásl rameny.

„Jsem vzhůru,“ řekla jsem, když nepřestával.

Nechal ruce na mých ramenou a zadíval se na mě. „Vyléčíš prince Rynea?“

„Ne.“

Kerrick neřekl ani slovo. Odemkl pouta. Poté, co jsem spolkla pár soust chleba, znova spoutal má zápěstí. A můj svět se zase rozmazal na směs oranžové, červené a žluté, jak jsem se snažila udržet s ním krok.

Tu noc mi zabavil plášť než, mě zajistil ke stromu. Schoulila jsem se na stranu, ruce nepříjemně zohnuté kolem kmenu, třásla jsem se.

V hlasech se ozývaly obavy, protože se žoldáci přiblížili. Cítila bych se špatně, kvůli přivolání pozornosti žoldáků, kdybych měla ještě nějakou energii.

Další ráno se mnou Kerrick zase třásl, dokud jsem se nevzbudila. „Vyléčíš prince Rynea?“

„Ne.“

A to byl můj život dalších… neměla jsem ponětí. Probuzení, zodpovězení Kerrickovy otázky, jíst, celodenní výšlap, jíst, podřimovat, třást se a všechno nanovo.

Vtipné, jak se lidské tělo dokáže přizpůsobit nejdrsnějším podmínkám. Nakonec jsem ani nebyla tak vyčerpaná ke konci dne. Držela jsem se, aniž by mě museli táhnout. Ale každou noc bylo čím dál chladněji a mé zuby drkotaly víc a víc.

Šesté – sedmé? – noci, jsem se schoulila blízko malého ohně, nasávala do sebe tolik tepla, kolik jsem jen mohla, než mě Kerrick odtáhl pryč. Flea seděl vedle mě. Nepodíval se na mě od té doby, co jsem se pokusila o útěk.

„Fleo,“ řekla jsem.

Prohrábl oheň, odmítajíc brát mě na vědomí. Dotkla jsem se jeho paže. Vyjekl a odskočil pryč.

„Uklidni se. Neublížím ti.“

Odfrkl si, zabodávajíc klacek hluboko mezi žhavé uhlíky. Zářivě oranžové jiskry vyletěly vzhůru.

„Nechtěla jsem ti ublížit,“ zkusila jsem. Výboj do krku nezpůsoboval bolest, jen bezvědomí. „Omlouvám se.“

„To nic neznamená,“ řekl Flea. Světlo z ohně osvětlovalo jeho profil. Pár chlupů mu rašilo na bradě a červené pupínky měl rozseté po tváři. „Využila jsi mě k útěku. Předstírala jsi, že mě máš ráda a učila mě žonglovat. Byl jsem hloupý, že jsem se pro to nadchl. Ale znova tu chybu už neudělám.“

„Nepředstírala jsem.“

„Neposlouchám.“

„Kdyby byl váš přítel kdokoliv jiný…“

Flea se ke mně otočil zády, pokládajíc Belenovi otázku. Belen se uvelebil vedle něj z druhé strany.

Když mě Kerrick táhl ke stromu na noc, rozhodla jsem se, že nevyléčím nikoho, ani Kerricka. Mohl by zemřít pomalou a bolestivou smrtí – nejlépe v chladu a připoutaný ke stromu.

Další noc jsem to zkusila znova. Ale Flea se mnou odmítal mluvit. Přemýšlela jsem, proč se vůbec obtěžuju. Asi to bylo provinilostí. Neoklamala jsem ho, ale využila k útěku.

Belen si po celou dobu držel odstup, ale dnes si sedl do mé blízkosti. „Proč nechceš vyléčit prince Rynea?“ zeptal se.

Vycítila jsem zájem od každého, i když se chovali nenuceně. Kerrick byl na hlídce, ale když jsme se utábořili na otevřeném prostranství, zůstával blízko. Jinak řečeno, mohl mě slyšet, takže jsem svá slova volila s opatrností. „Před morem, on… napadl říši Casis a vypálil město Trenson, zabil tisíce lidí a zbytek nechal bez domovů.“

„To je hnusná pomluva,“ řekl Belen. „Kněží Trensonu plánovali obětovat nevěřící. Ryne poslal své vojáky, aby je zastavil a kněží založili oheň.“

Těžko tomu uvěřit. Každé větší město v Casis bylo pod vládou sekty kněží. Nezničili by své vlastní město, jinak by neměli kde jinde vládnout. Každá sekta byla velice teritoriální.

„Pověz mi další důvod,“ řekl Belen.

„Zabral Devítihory. Říši Vyg, která je jeho sousedem, tím ukradl všechny přírodní zdroje.“

„Koupil si práva na těžení v dolech. Říše Vyg tam prodělávala spousty peněz, tak je Ryne odkoupil a udělal z nich ziskovou živnost. Vyg vlastnil půdu a dostával dvacet pět procent ze zisku.“

„Pokud je to pravda, pak je udělal prosperující tím, že neutratil žádné peníze na bezpečnost,“ řekla jsem. „Lákal pracovníky z jiných říší s příslibem vysoké mzdy, až na to, že je poslal do nebezpečných dolů, bez vybavení a možnosti vzít si volno. Těžko si užiješ vysokou mzdu, když nemáš možnost opustit doly. Ani na návštěvu rodiny.“

Belenův pohled se zamlžil, když se zamyslel nad mými slovy. „Před morem tam byl hrozný zával.“ Vzal mě za ruku. „Koho jsi tam ztratila?“

Vytrhla jsem ruku z jeho sevření. „Nikoho jsem tam neztratila. Vím přesně, kde jsou. Oba bych je našla pod miliony liber kamení.“ Postavila jsem se a chtěla zalézt mezi stromy, kde bych měla trochu soukromí. Ale Kerrick mi zablokoval cestu. Odolala jsem nutkání mu jednu vrazit. Místo toho, jsem si sedla vedle nejbližšího stromu. A on mi spoutal ruce.

Později v noci, jsem se schoulila a nechala slzy téct z mých očí. Nevydala jsem ani hlásku. Nechtěla jsem Kerrickovi poskytnout žádné uspokojení. Nebo naději.

                                                                    * * *

14 komentářů:

  1. děkuju za tvůj překlad!

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Moc diky za preklad,tesim se na kazdou novou kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za další překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Díky, jsem zvědavá jak to bude pokračovat

    OdpovědětVymazat
  7. velmi dakujem za pokracovanie, MiBo

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Wow, díky moc za další skvělé pokračování, knihy této autorky mám čím dál raději, nemůžu si pomoci... Těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat