sobota 19. července 2014

Ledový král - 3. Kapitola 2/2

Devcata, omlouvam se, ale mate to bez korekce, protoze moje korektorka je ted na delsi dobu na dovolene a ja vas nechtela nechat cekat :) 



K tvým službám. Jmenuji se Iago.“ Udělal pukrle a ona nemohla zabránit úsměvu, kterým jím zaškubaly koutky.
„Jsem Calia.“
„Rád tě poznávám. Zeptal bych se tě, jak ti je, ale dokážu to uhodnout. Takže mi dovol zeptat se, jestli ses sem rozhodla přijít, nebo byla vybrána?“
Něco na tom laskavém muži ji nutilo chtít se mu otevřít. Chvíli nad tím uvažovala a pak řekla: „Byla jsem vybrána.“
Oči se mu naplnily sympatií. „Pročpak?“
Calia sklopila oči do mísy a zamíchala bylinky svými zklidněnými prsty. „Myslím, že si mysleli, že bych byla dobrou služkou pro krále, když jsem už skoro byla jednou pro mou matku.“ Musela bojovat, aby dokázala vyslovit ten zbytek, ale zdálo se, že její srdce je ochotné věřit tomu milému zahradníkovi. „A protože jsem ošklivá. Ostatní děvčata už měly nápadníky.“
Iago povytáhl obočí. „Ošklivá? Čí názor to je?“
„No, všech, samozřejmě.“
Naklonil se přes stůl a z tváře jí odtáhl vlasy, které jí poté zpět spadly do očí. „Nejsi ošklivá, má drahá. Neposlouchej nikoho, kdo tě takhle nazve, ani samu sebe.“
Ale i když Calia oceňovala jeho laskavá slova, věděla, že jsou falešná. Byla protikladem všech hubených, tmavovlasých krásek, se kterými vyrůstala. A i když ony všechny vyrostly v mladé ženy, stále ještě měla tělo desetiletého chlapce.
Iago si odkašlal. „Podívejme se na ty prsty.“
Bříška ztratily ohnivé zarudnutí a vypadaly mnohem lépe bez krve zažrané pod nehty. Zahradník je otřel s malým hadříkem namočeným v toniku a vetřel do nich mast. Všechna bolest byla konečně pryč a Calia se usmála úlevou.
Iago si sbalil brašnu a jemně poplácal Caliu po ruce. „Ráno za mnou přijď, kdybys potřebovala další mast.“
Přikývla a sledovala, jak odchází. V jeho nepřítomnosti se vplížila zpět osamělost a strach, stejně jako nejistota. Měla by tu čekat na někoho dalšího? Jít spát? Měla dovoleno spát v posteli?
Znovu nervózní, přecházela po místnosti a nepřítomně sledovala detaily. Byla vyzdobena stejnými ledovými tóny, jako zbytek hradu, ze kterých bude brzy unavená.
Ozvalo se další zaklepání na dveře a Abelina strčila hlavu dovnitř. „Ještě jsi vzhůru?“ Zeptala se překvapeně.
„To mám spát tady?“ Zeptala se Calia.
Abelina otevřela dveře a vstoupila. „Samozřejmě, drahá. Vím, že musíš být zmatená, ale tento pokoj a vše v něm je tvé. Možná se ti to tak právě teď nezdá, ale král je opravdu laskavý. Dobře nás všechny zajišťuje.“ V jejím hlase byla nezaměnitelná vřelost a to Caliu odpuzovalo. „V dopoledních hodinách, poté, co se upravíš, přijď dolů na snídani. Potom tě král přijme.“
Abelina vyšla ze dveří dřív, než se Calia stihla zeptat, kde je kuchyň. Možná by se nad tím vztekala, ale poprvé za několik dní něco zastínilo její úzkost. Únava.
Takže odtáhla těžké přikrývky a vlezla do měkké postele. Nikdy necítila takové pohodlí, a okamžik poté, co položila hlavu na polštář z peří, usnula.
Když ji ráno probudilo slunce, překulila se a protáhla v hřejivé měkkosti, nechala se omývat světlem. Oslnilo ji, jak otevřela oči a na chvíli se ztratila v okolí i mysli. Ale pak se vše vrátilo.
Calia se vrhla zpátky pod deku a chtěla, aby to byl jen sen, noční můra. Nechtěla se probrat v tom krásném pokoji. Nechtěla znovu vidět Ledového krále. Nechtěla se každý den probouzet a se strachem ho zdravit.
Ale ani se nechtěla, aby vtrhl do jejího pokoje, strhl přikrývky a dožadoval se vysvětlení, proč se vyhýbá svým novým povinnostem. Takže pevně shromáždila veškerou odvahu a vylezla z teplého útočiště, proplížila se do místnosti na koupání, aby se upravila tak, jak jen to bylo možné.
Calia dělala, co mohla, ale byla svým odrazem v zrcadle zklamaná. Možná ji to zklamalo i víc, než fakt, že nikde nemohla najít své šaty. Ne, že by si je skutečně chtěla znovu obléct.
Roh zaplňoval velký tmavý šatník a ona ho zvědavě pozorovala. Určitě nemohl být plný oblečení jen pro ni. Otevřením těžkých dveří odhalila několik šatů a na dně pár malých zásuvek. Uhelně šedé šaty zachytily její pohled a vytáhla je ven. Byly jí volné, ale to tak bylo vždy se vším.
Dělala, co mohla, aby v šatech vypadala lichotivě, snažila se upravit si vlasy, ale nakonec to vzdala a přinutila se vejít do chodby. Napříč od jejího pokoje byly obrovské elegantně vyřezávané dvoukřídlé dveře. Byly protkané zlatem a stříbrem a zářily ve světle, které dovnitř pronikalo skrz okno, jež bylo zajímavě umístěné na stropě.
Oba konce chodby vypadaly stejně, ale velmi slabě cítila slaninu a sledovala svůj nos. V širokých, prázdných chodbách nikoho nepotkala. Zdálo se, jako by se na ni všechny ty pohádkové umělecké díla šklebily. Světlo se odráželo od bílých mramorových podlah, pálily ji z něj oči a začala si uvědomovat, že by hrad dokázala nenávidět stejně jako jeho krále.
Její kroky se zpomalily, ale i nadále následovala delikátní vůni. Jak intenzivněla, začala rozeznávat hlasy.
„Rád bych, abys ji nedělal tak křupavou,“ kňučel někdo.
Calia zahnula za roh a ocitla se v rozlehlé kuchyni. Byla teplá, vzdušný a zdaleka ne tak oslnivá, jako všechny ostatní místa.
Mladý muž, který do její cely přinesl stůl a židle, seděl u dlouhého stolu, zatímco muž s tmavými vlasy, který přinesl podnos, stál naproti němu a krájel zeleninu. Calia si snažila vybavit si jeho jméno, snažila se přijít na způsob, jak by mohla vejít do místnosti a představit se.
Vzhlédl, zatímco ve dveřích váhala, a vřele se na ni usmál. „Dobré ráno.“
Svižný mladík se otočil a naštvaně ji sjel pohledem.
„Dobré ráno,“ zamumlala.
„Abelina říkala, že ráno přijdeš. Máš hlad?“ Zamával na ni a ukázal na židli vedle druhého muže.
Posadila se a snášela jeho zkoumání. Jeho pohled byl nestranný, ale skoro naštvaný.
„Jsem Calia,“ řekla nakonec a doufala, že tím zlomí ten zneklidňující pohled.
Čekala, až zareaguje, ale jednoduše obrátil svou pozornost zpět ke kuchaři, který protočil oči v sloup. „Jsem Cato, tohle je Jos. Nevšímej si ho. Není to osobní, nenávidí všechny.“
Calia vytřeštila oči a otočila hlavu od Cata k Josovi, aby viděla jeho reakci. Usmál se a mrkl na kuchaře. „Ne všechny.“
Cato znovu protočil oči. „Nemusíš mě skládat komplimenty, i tak tě nakrmím.“ Na dva talíře naložil teplé croissanty, hustou smetanu a ovoce.
Jos se do toho dychtivě pustil, ale Calia se s vidličkou zarazila nad jejím jídlem. Cato vzhlédl od svého vaření a všiml si jí. „Jez, král tě bude chtít ráno vidět.“
Což zabilo její chuť k jídlu, ale stejně se najedla, protože potřebovala veškerou sílu, až ho znovu uvidí. A jak se nutila do jídla, sledovala Cata při práci. Vždycky vařila pro celou rodinu a začala si uvědomovat, jak špatná v tom musela být. Jeho ruka se míhala tak rychle, že byla rozmazaná, a za ostřím zůstávaly perfektní, stejně velké kousky zeleniny. Všechno to sebral a hodil do kotlíku, než se natáhl pro sklenici koření, a aniž by se podíval, co dělá, ho vyklopil. Calia si vždy potřebovala vše vážit, a dokonce i poté bylo vše, co uvařila, málo či moc kořeněné.
Kuchař si musel všimnout toho, jak na něj valí očí a znovu vzhlédl. Začervenala se a prudce uhnula pohledem směrem k Josovi. Ten na ni zíral kočičím pohledem.
Neschopná tolerovat jeho nepřátelskou přítomnost, seskočila ze židle. „Děkuji za snídani,“ zamumlala.
„Je to má práce,“ řekl Cato a ona nedokázala rozpoznat, zda si jen dělá legraci. Obtočila ruce kolem své hrudi a přála si, aby tu byla Abelina nebo zahradník.
„Kde se mám setkat s Ledovým králem?“ Zeptala se nakonec.
„Neříkej mu tak,“ odsekl Cato. „Ne do očí, ne v jeho zámku.“
Calia sebou škubnula a sklonila bradu.
„Je v jeho pokojích,“ řekl Jos, odpovídajíc tak na její otázku. Jeho tón naznačoval, že by to mělo být jasné dokonce i jí.
Přešlápla z nohy na nohu. „Nevím, kde jsou,“ přiznala tiše.
Jos si podrážděně povzdechl. „Přímo naproti tomu tvému. Jsi jeho osobní služka, pamatuješ?“ A pak polohlasem dodal, „pitomče.“
S tím jí začaly padat slzy a rozběhla se pryč z místnosti.
„Buď hodný,“ slyšela, jak Cato vyštěkl.
Ale Calia cítila, že už nikdy nic nebude znovu v pořádku. Byla v pasti s Ledovým králem v jeho ledovém paláci a bude tu až do smrti.
Zachvěla se, když začala uvažovat, jak dlouho to bude. Zabije ji, jakmile si uvědomí, že je jen ošklivá nicka? Nebo tu bude žít i jako stařena, která bude stále plnit jeho veškeré požadavky, jako jeho poslední osobní služka? Nevěděla, co je horší.
Světlá, prázdná chodba jí připadala o něco méně matoucí, protože zjistila, že některé umělecké díla jí připadají povědomé z její cesty do kuchyně.
Srdce se jí rozbušilo, jak poznala dveře místnosti, ve které spala a otočila se ke dveřím naproti nim.
Byl tam. Čekal na ni. A ona netušila, co po ní chce.


27 komentářů:

  1. Děkuju za kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za kapitolu, a vôbec nevadí, že to je bez korektúry, aj tak je to skvelý preklad.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za další pokračování, vůbec nevadí, že to nemá korekci, pro ty, které jsou natěšené, je to skvělé, že jsi to dala i tak.

    OdpovědětVymazat
  4. Velmi pekne dakujeme je to vyborne prelozene je to super super :)

    OdpovědětVymazat
  5. Je to perfektní ! Děkuji mnohokrát za překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Dík za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  8. a nemohli by byť aj častejšie kapitolky :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zatim ne, protoze nejprve musim dodelat dva preklady, ktere se mi blizi ke konci - Furyho a The Mane Squeeze. Jakmile tyhle dva dodelam, tak budu mit chvili vic casu se venovat ostatnim kniham, nez zacnu s druhyma dilama :) Nicmene, muzu se pokusit pridavat alespon cele kapitoly a ne jen pulky :P

      Vymazat
    2. júú to by bolo úžasné :D

      Vymazat
  9. Děkuji za překlad a těším se na pokračování!

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Ďakujem za preklad nech už je ďalšia kapitola ;3

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za další skvělé pokračování a nemůžu se dočkat pokračování, tahle kniha opravdu dovede vtáhnout do děje, takže ve chvíli kdy člověk dočte na konec, musí se podívat dvakrát, než s povzdechem zjistí, že víc toho opravdu není...:D Doufám, že se Jos zlepší a nebude pořád takový protiva...:)

    OdpovědětVymazat
  14. Jedna z nejlepších knih co jsem v poslední době četla :) díky za vaši práci

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuji mnhokrát za čas, který věnujše překladání této knížky. Už se moc těším na pokračování

    OdpovědětVymazat