sobota 12. července 2014

Ledový král - 2. Kapitola 1/2



Třísknutí mříží Caliu vytrhlo ze spánku stejně jako ze židle a zřítila se na zem, když se dveře rozlétly. Byla oslepena zářícím světlem, ale rozeznávala siluetu, která mohla patřit jen jemu.
Uniklo jí malé povzdechnutí úlevy. „Vrátil jste se.“
Král natáhl ruku, aby jí pomohl z podlahy a Calia ji vděčně přijala. Zasyčela, když se jeho ruka sevřela kolem jejích bolavých, pulzujících prstů, ale nepustila ho.
Očima si stále ještě nepřivykla dost na to, aby viděla jeho tvář, nebo alespoň tu část, kterou odhalovala maska, ale zaslechla jeho tiché zavrčení, když pohlédl na její surové rány.

S jeho pomocí vyskočila na nohy a král ji zachytil, když zavrávorala. Bolest, žal a nedostatek jídla zhoršovaly zmatek, který cítila ve svém srdci a mysli. Byl to nepřítel. Tohle byla jeho chyba. Ale bez něj by neměla naději, že někdy opustí vězení.
Slzy jí klouzaly po tvářích, když jí vedl ze dveří a po schodech nahoru. Stále ji jemně držel za jednu ruku a hladil ji. „Obávám se, že jsem na tebe možná tlačil příliš tvrdě či rychle.“
Nevěděla, co na to říct, ani si nebyla jistá, jestli by ji její hlas po tolika hodinách a dnech v tichu poslechl. A tak jen šla vedle něj a modlila se, aby ji nevedl k nějaké nové hrůze.
Nad schody se s nimi setkala starší žena v černém oblečení. Byla téměř stejně vážná jako Ledový král a neuvěřitelně světlé vlasy měla dokonale zapletené. Calia se napjala, protože tu ženu neznala a ani nevěděla, jak s ní bude zacházet. Ale pak uviděla na její hezké tváři výraz lítosti a soucitu.
„Abelino, prosím, postarej se o tu dívku. Až budete hotovy, pošli Iaga, aby se jí podíval na ruce.“ Ledový král Caliu pustil a ta klopýtla k ženě.
„Vaše Veličenstvo,“ vyštěkla žena a Calia se ve strachu přikrčila. Ale Abelina ji objala kolem ramen a přitáhla si ji k sobě. „Podívejte se na ni! Neměl jste-“
„Abelino,“ přerušil ji ostře.
Odfrkla si, pohlédla na jeho lesknoucí se masku a řekla: „Jistě, Vaše Veličenstvo, hned to bude.“
Calia se nechala odtáhnout tou ženou, vděčná za její laskavost a sílu.
„A teď, má milá,“ řekla Abelina. „Řekni mi své jméno.“
„Calia.“ Její hlas byl skřípavý, ale fungoval.
„Já jsem Abelina, má milá, hospodyně. Ale samozřejmě se starám i o spoustu jiných věcí.“ Znovu jí dala ruku kolem ramen a vedla ji k velkému schodišti.
Calia zírala na své okolí, zatímco šla, ohromená bohatstvím, které bylo ostrým kontrastem k tomu, na co se dívala několik posledních dní.
„Dáme tě po pořádku,“ uklidňovala ji Abelina, než otevřela dveře. Místnost byla široká a světlá. Bohaté závěsy visely nad okny a kolem obří postele plné polštářů a luxusních přikrývek. Zdi zdobily obrazy a bylo tam několik poliček naplněných knihami. Studená podlaha byla ode zdi ke zdi pokryta tlustým, mechovým kobercem.
„Co je to za místo?“ Zašeptala Calia, bojíc se vkročit dovnitř.
„Tvůj pokoj, samozřejmě,“ řekla Abelina překvapeně. „Snad sis nemyslela, že navždy zůstaneš v žaláři?“
Slzy zaplavily Caliiny oči a hrdlo se jí stáhlo.
„Ach můj Bože,“ zašeptala Abelina, než Caliu objala. „Myslela sis to.“
Calia zvládla jen přikývnout a pokusila se ty nejtěžší vzlyky udržet na uzdě. Začínala mít pocit, že nikdy za celý svůj život tak moc neplakala.
Abelina se odtáhla a pohladila ji po tváři. „Vzpomínám si na to, jak děsivé byly mé první dny. Slibuju ti, že to už bude jen lepší. Král je dobrý člověk.“
Calia se otřásla. „Ne, to není, je to… monstrum…. Zvíře!“
Abelina zabouchla dveře. „Neměj takové řeči, drahá. Je tolerantní, ale je tu pánem. A nyní tě pojďme dát do pořádku.“
Calia se rozhlédla po místnosti a hledala džbán s vodou na mytí, ale žádný nenašla. Abelina šla ke straně, aby otevřela další, menší dveře na druhé straně místnosti. Vyděšená, ale jako vždy zvědavá, šla Calia krok za krokem vpřed, aby viděla, co je za nimi.
A poté dlouze, ohromeně vydechla. „Co je to za místo?“
Abelina se zasmála a přešla k velké vaně. „To je místo, kde se můžeš umýt.“ Pohrála si se zlatými úchyty na stěně a z těch se vylil proud vody, který rychle naplňoval vanu.
„To je teplá voda?“ Zeptala se Calia a její mysl se to snažila všechno pochopit.
„Ano. Jistě sis všimla pokročilých trubek v cele.“ Obrátila se, aby popadla nadýchané ručníky a jedno levandulové mýdlo ze zdobené poličky.
„To ano. Ale myslela jsem, že jsou tam proto, aby nikdo nemusel likvidovat můj odpad.“
Abelina se znovu zasmála. „No, to je součástí. Král přináší novým služebníkům vše, co potřebují, zatímco jsou tam, ale nedovedu si ho představit, jak by nosil něco takového. Nyní si sundej šaty.“
Calia se začervenala, ale žena jen mlaskla a vyšla k ní. Bolavými prsty si nemohla uvolnit plášť ani rozepnout šaty a tak se o to postarala Abelina ke Caliiným rozpakům. Rozpakům, který nebyly ani tak kvůli její nahotě, ale kvůli špinavému, roztrhanému oblečení a sluncem potemnělé kůži, vychrtlé postavě.
„Copak jsi tam dole nejedla?“ Zeptala se Abelina laskavě, jak pomáhala Calie do vany, ze které se kouřilo.
Calia nedokázala odpovědět, když se ponořila do teplé vody. Nikdy nic podobného necítila. Bolest a napětí v jejích končetinách a zádech se rozplynuly, jak se opřela. Seno se vzneslo k povrchu a špína ke dnu, jak si Calia všimla s hořícími tvářemi.
Abelina ji poplácala po rameni. „Jen klid. Hned tě očistíme.“
Calia se uvolnila až téměř k bodu spánku. Ale když jí ruce sklouzly do vody, škubla sebou bolestí. Abelina se zamračila.
„Pojďme tě umýt, ať se Iago může podívat na tvé ubohé prsty.“
Calia byla podrobena drhnutí a oplachování, jaké nikdy nepoznala. Abelina jí vmasírovala mádlo do vlasů, než na ně nalila kbelík teplé, sladké vody. Její pokožka získala stejně nepříjemnou pozornost, ale Abelina při tom broukala a usmívala se, jako kdyby čištění špinavých uličnic bylo něco, co dělala každý den.
Jakmile vylezla z vany, Abelina ji potřela hustým krémem, který nebesky voněl. A pak zaútočila na její vlasy, nejprve do nich jemně vetřela olejíček a pak je rozčesala. Calia se snažila necukat a Abelina mumlala omluvy, jak bojovala s cuchtami. „Tak,“ řekla nakonec a stočila vlhké vlasy do volného drdolu.
Calia ještě nikdy nebyla jako v bavlnce a cítila se báječně. Ale kvůli nejistotě z celé té situace byla stále plachá a bála se.
Konečně čistá a suchá, se zabalila do hřejivého županu.
„Měla by sis navléct i šaty. Přivedu Iaga a pošlu s ním nějaký čaj.“
Calia ztuhla. „Kdo je Iago?“
Abelina ji poplácala po ruce. „Máš v sobě tolik strachu, dítě. Je to jen zahradník.“
„Proč zahradník musí vidět mé ruce?“ Zlostně pulzovaly a i přes její obavy toužila po nějaké úlevě.
„Je to sedmý syn.“
Calia se zamračila. „Myslela jsem, že je to jen mýtus.“
Abelina se postavila do dveří s použitými ručníky v rukách. „Možná, ale je to zkušený léčitel.“ Pousmála se, než vyšla ven.
A pak tam Calia zůstala sama a čekala. Přecházela po tom opulentním prostoru, přičemž si všímala bohatých tkanin a detailního krbu. Koberec pod jejíma nohama byl rozhodně dražší, než dům, ve kterém vyrostla. A i když tohle nebylo vězení a nebyla zamčená, nelíbilo se jí,
že tam zůstala sama.
Zaklepání na dveře ji polekalo a ona si více utáhla látku omotanou kolem jejího pasu, když se dveře otevřely.
Calia si neuvědomovala, že očekávala, že muž jménem Iago bude velký, dokud nevstoupil křehký muž. Oblečení kolem něj vlálo stejně jako tmavé vlasy. Společně s velkýma očima mu to propůjčovalo vzhled bezdomovce.
Zazubil se na ni, když ji konečně zahlédl u zdi. „Aha, takže ty jsi ta nová holka, konečně. I když je mi líto, že tě poznávám za takových okolností.“
Jeho přívětivost a neškodná postava nestačily, aby si ji vyhrál a zdálo se, že to vycítil. Položil tác a brašnu na velký stůl a dal si na čas s přípravou čaje a sušenek. Calia k němu přistupovala krok za krokem, v pokušení sladkými dobrotami.
„Posaď se,“ řekl Iago něžně. Vytáhl z brašny mělkou misku a začal do ní sypat voňavé bylinky. Calia si opatrně sedla na židli nejdále od něj a sledovala, jak do misky vlil jakési tonikum.
Zmizel s miskou do menší místnosti, a když se vrátil, byla až téměř k vrcholu naplněna kouřící vodou.
Když ji postavil před ni, hned zase ustoupil. „Namoč si do toho ruce,“ řekl, než se posadil naproti ní.
Teplá pára stoupající z vody byla voňavá a uvolňující a Calia do toho lehce položila své syrové prsty. Úleva byla téměř okamžitá. I když ji teplá voda pálila do prsů, její podrážděné nervy přestaly křičet. Unikl jí úlevný povzdech a Iago se usmál.
„Citlivé?“ Zeptal se, jak zvedl šálek čaje.
Calia přikývla, náhle zvědavá na tohohle jemného muže. I když byl malý a měl dětinský úsměv, také měl kolem očí hluboké vrásky a ve vlasech mahagonové barvy, které rámovaly jeho tvář, měl stříbrné pruhy.
„Ano,“ řekla tiše.
Přikývl a napil se čaje. V jeho mechových očích to zajiskřilo, jak se soustředily na její tvář.
Zavrtěla se na židli. „Nezeptáš se, jak se mi to stalo?“
„Dokážu to uhodnout.“ Druhá sušenka mu zmizela v ústech.
Ticho bylo nepříjemné a ona se ho snažila vyplnit i přes její neustálý strach. „Jsi zahradník?“





24 komentářů:

  1. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc dekekuji za preklad :D

    OdpovědětVymazat
  3. ¨Paráda, tahle knížka mne hodně baví, díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Super, děkuji za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc dekuju za preklad - i me se knizka moc libi a tesim se na dalsi kapitoly :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  8. Veľmi pekne ďakujem, za pokračovanie, táto kniha sa mi viac a viac páči :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za další skvělé pokračování, tahle knížka si mě získala už první kapitolou, ale přesto v ní nacházím stále větší zalíbení, nemohu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  12. Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  13. Moc dekuju za skvely preklad a korekturu :-) Katka

    OdpovědětVymazat
  14. Dík za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat