sobota 5. července 2014

Ledový král - 2. Kapitola



Calia spala, ale nebylo to nijak poklidné. Noční můry plné zimy a masek pokrytých diamanty ji mučily až tak, že se za svítání probrala v panice zamotaná do peřin.
Snídaně proběhla v tichosti a každý okamžik jí připomínal, jak je nechtěná všemi ve vesnici.
„Ukaž své sestře, jak má dělat své nové povinnosti,“ bylo to jediné, co jí matka řekla předtím, než odešla na trh.

Calia prošla domácí práce a v případě potřeby šeptala vysvětlení. Věděla, že toho na Moli bylo příliš a litovala ji, avšak ne tolik, jako samu sebe.
Vyčerpaná a strhaná žalem, se stočila do křesla, zatímco se její sestra pokoušela připravit večeři.
„Nedokážu to!“ Kvílela Moli z kuchyně.
„Budeš muset, drahá. Protože já tady zítra nebudu a matka nebude tolerovat neúspěch.“ Calia se snažila do svých tvrdých slov vměstnat vřelost, ale její sestra pokračovala ve vzlycích. Vstala a objala ji kolem ramen. „Prosím, neplač. Není to tak zlé a já vím, že to dokážeš. A pokud ti to půjde, tak za pár let možná už budeš vdaná místo toho, aby ses musela stát služebnicí Ledového krále.“
Moli svou starší sestru objala, čímž ji překvapila a téměř ji tím povalila na pult. „Nechci, abys odešla!“
Calia uhladila dívce vlasy. „Bude to dobré, jsem si jista tím, že budu v pořádku-“
„Ne, ne ty! Já! Co mám dělat? Nemůžu se stát matčiným otrokem!“
Calie ztuhla ruka ve vlasech sestry ruka. Chvíli jí trvalo, než promluvila a přesto se její hlas chvěl bolestí a vztekem. „Nebude z tebe otrok. Budeš pomáhat matce, dokud nebudeš dost stará na to, aby ses vdala a měla vlastní rodinu. To já budu otrokyní v tom chladném hradě až do smrti.“
Její mladší sestra popotáhla a odstrčila ji. „Alespoň už nebudeš muset žít s matkou.“
Neschopná tolerovat nadále takovou bezcitnost, zanechala Calia svou sestru jejím pracím v kuchyni a nijak s ní nehnulo, když z místnosti začal vycházet kouř.
Večeře byla tichá, když rodina vybírala z talíře spálené zbytky masa a zeleniny.
Calia se ani nesnažila jíst. Zůstala schoulená na malém sedátku u okna, dokud nebyl čas odejít.
Když slunce konečně začalo zapadat, nikdo pro Caliu neměl žádná něžná slova povzbuzení, nikdo ji nešel vyprovodit. Dostala ten nejotrhanější plášť v domě a rozlámaný košík, ve kterém si směla odnést jen pár vzpomínek na svou rodinu a život.
Její matka jí dala rychlou pusu na tvář, než ji vystrčila ze dveří a zabouchla je.
Slzy ji pálily v očích, když stála na verandě svého bývalého domova a bez ohledu na to, jak se snažila obrnit, se jí roztřásla kolena. Vší silou se musela přinutit udělat první krok a pak další a další. Ti, kolem kterých prošla na vratkých nohou, k ní neprohodili jediné slovo. Nikdo se jí nepodíval do očí. Calia se nikdy necítila tak maličce a nemilovaně. Každá vteřina, kdy v tom přetrvávajícím lhostejném tichu kráčela vesnicí, byla, jako kdyby jí do srdce zabodávali nůž.
Nikdo se nestaral.
Ale bolest ji posilnila a otupila. Nezastavila se, ani když vkročila na dlážděnou cestu vedoucí k hradu. Šplhala výš a výš do hor, a i když ji lýtka pálila a z řídkého vzduchu lapala po dechu, stále pokračovala. Ptáci kolem ní šťastně švitořili a zapadající slunce zářilo, vrhalo světlo na mrazem pokryté stromy. Zjevně se příroda nestarala o její bolest či smutek, všimla si sklesle.
A jak se cesta linula mezi dvěma vysokými horami, najednou se před ní vynořil hrad a Calia se s trhnutím zastavila, popelavé vlasy jí přelétly přes rameno. Její nový domov se jevil býti stejně chladný a velkolepý jako jeho král. Ledově šedé kameny v masivní konstrukci se mísily s přízračnými horami za nimi. Nad tím vším se tyčila jediná osamělá věž, a ji napadlo, jestli ji z ní někdo nepozoruje.
Přejela si náhle zpocenýma rukama přes otrhaný plášť a ztěžka polkla. Calia netušila, že by se někde mohla cítit ještě víc mimo než doma, ale jak se dívala na ten impozantní hrad, musela to přehodnotit.
Za pár minut tam dojde a setká se se svým králem a jeho služebníky. Shlédla na sebe a ušklíbla se. Nemohla se setkat s králem se zacuchanými, sluncem vybělenými vlasy a roztrhanými hadry místo oblečení. Obličej jí zrudl studem a ona položila košík, než se pokusila se trochu dát do pucu. S třesoucími se prsty si Calia pročesala vlasy a zkroutila je do drdolu.
Prsty jí ztuhly, jak se zamyslela. Vlasy stočené do drdolu nosila vždy při uklízení, což jistě nemůže působit nejlepším dojmem. Calia se chystala vlasy znovu rozpustit, ale zarazila se, když do její mysli vklouzla jiná myšlenka – měla by být služkou, takže se po ní rozhodně bude chtít, aby měla vlasy stažené.
Pronikavý vítr zmrazil slzy na jejích řasách, zatímco debatovala sama se sebou. Nakonec si Calia přiznala, že nemá tušení, co po ní král opravdu bude chtít a spletla si vlasy do toho nejhezčího copu, který zvládla a konec zastrčila pod límec jejího rozvlátého pláště. Poté si otřela obličej, uhladila šaty, zvedla svůj rozlámaný košík a zhluboka se nadechla.
Ať už reprezentativní či ne, byla vybrána a on s ní bude uvízlý.
S pochmurným odhodláním se blížila ke svému novému domovu a prošla vysokou, železnou bránou signalizující počátek králova majetku. Její kroky se odrážely od dlážděného nádvoří a dříve, než byla připravena, její jednotvárné kroky zkřížila sada obrovských dřevěných dveří. Vzduch byl chladný a ona se třásla, když ledový vítr bičoval její vlasy i oblečení, zatímco se zarazila, aby sebrala odvahu. Její budoucnost byla rozhodnuta, ať už zaklepe na dveře či ne. Ale její srdce jí v hrudi stále bušilo a tak se opřela čelem o hladké dřevo, aby popadla dech.
„Prostě chce jen novou služku, to rozhodně nemůže znamenat, že by mi ublížil,“ modlila se proti dveřím.
Neočekávaně se otevřely a ona padla na kolena do jasné, rozlehlé haly. Otřesená, se Calia hořce zasmála a vstala, aby si oprášila šaty.
Prázdnota byla narušena tichým hlasem.
„Ty jsi ta, již vesničané vybrali?“ Calia se prudce otočila a jen pár centimetrů od sebe spatřila jiného sluhu, komorníka podle vzhledu.
Černý oblek měl vyžehlený a čistý a stál v dokonalém pozoru. Přes jeho obličej přelétl matně pohrdavý pohled. Vrásky kolem jeho očí se nehodily k tmavým, dokonale sčesaným vlasům a Calia se snažila odhadnout jeho věk. Starší než by byl její otec, pokud by žil, rozhodla. Ne, že by tedy skutečně záleželo na tom, kolik je komorníkovi, ale chtěla jen odhadnout, jak dlouho je asi na hradě.
Muž zvedl ruku v pěst k ústům a diskrétně si odkašlal. Stále čekal na odpověď.
Calia se zmohla jen na přikývnutí.
„Potom mě tedy následuj.“ Otočil se na patě a vydal se dlouhou chodbou. Byl to velký a silný muž a Calia se s ním snažila udržet krok. Moc nepomáhalo to, že vše kolem zachytilo její pohled. Chodba byla vysoká a široká, s krémově bílými dlaždicemi a zdmi, ve kterých byla obří zkosená okna. Poslední paprsky zapadajícího slunce dopadaly na sklo pod úhlem, který je lámal a vysílal malé barevné jiskry všude kolem. Obrazů a jiné dekorace zde bylo málo, ale vše se lesklo v jasné bělosti. I když to bylo velice krásné, také to vypadalo velice chladně.
Komorník se náhle zastavil a Calia se srazila s jeho širokými zády. Slyšela, jak si tiše povzdechl, než se na ni obrátil a ruku položil na elegantně vyřezávané dveře. „Náš král tě teď přijme. Prosím, zkus si vzpomenout na to málo vychování, co možná máš. A ukloň se.“
Calia znovu kývla. Přes sucho v ústech nebyla schopna vydat ani slovo. S dalším podrážděným povzdechem otevřel dveře a uvedl ji.
Calia zakopla o práh a nadskočila, jak se za ní dveře zavřely. Rozhlédla se kolem a očima našla vyvýšený trůn na konci dlouhé místnosti, ale byl prázdný. Opatrně vstoupila na krémový koberec, jenž se táhl dokonale naleštěnou podlahou. Místnost byla laděná podobně jako chodba a slabé sluneční světlo pronikající do místnosti skrz okna umocňovalo bílé stěny a spalovalo oči.
Přimhouřila je, aby lépe viděla a krok za krokem uháněla k temným stupínkům před trůnem. Calia si promnula bolavé oči a zalapala po dechu, když je otevřela. V dříve prázdném trůnu teď někdo seděl.
Ztuhla šokem, než si vzpomněla na komorníkovy pokyny. S trochou zaváhání se uklonila tak nízko, že zavrávorala a málem upadla. S tichou kletbou se narovnala a upřela slzící oči k podlaze.
„Můžeš se postavit,“ ozval se chladný, znuděný hlas. Trhla sebou, ale nemohla neposlechnout. Přinutila se pomalu narovnat a podívat se na Ledového Krále.
Naleštěné černé boty spočívaly pouze pár metrů od jejích hnědých a vybledlých a její oči vzhlédly bez souhlasu mysli. Královy kalhoty byly dokonale nažehlené a sněhově bílá košile vykukovala z jeho tmavého, zdobeného saka.
Calia se přinutila i nadále vzhlížet a pohlédla na jeho tvář.
Jeho brada byla silná a hladká, přesně ve středu pod jeho silnou čelistí. Ústa barvy rubínu nenesla ani náznak úsměvu či zamračení a jí se zkroutil žaludek.
Doufala, že bude moci číst v jeho očích, modlila se, aby v nich našla jakoukoliv laskavost, avšak byly schované za maskou, jež mu zakrývala horní polovinu obličeje. Vypadala stejně jako ta, kterou měl na sobě včera, a zblízka viděla, že je její povrch pokrytý diamantovými odštěpky. Byla krásná, ale chladná a lesklá dokonalost masky Caliu akorát děsila. Zakrývala nejen jeho tvář, ale i emoce a nemohla ho přečíst. Dokonce i jeho temné vlnité vlasy rámující masku nijak nezjemnily jeho vzhled.
Uběhlo několik strašlivých chvil, než Ledový Král znovu promluvil.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se a protáhl ta slova. Nedokázala rozpoznat či se na ni dívá, ale v kůži mezi rameny ji bolestně bodlo.
„Calia Thorneová,“ zašeptala a pak rychle dodala: „Vaše Veličenstvo.“
Král naklonil hlavu na stranu a jeho děsivá maska se zaleskla malou duhou. „Malý trn[1]?“ Zahloubal a správně uhádl význam jejího jména.
„Ano, Vaše Veličenstvo. Moje matka říkávala, že jsem ji vždy kopala a strkala do žeber, když se mnou byla v očekávání.“ Nervozita uvolnila její čelist, než znovu sklapla.
Lehce se naklonil dopředu. „Tvá matka tě nazývala trnem ještě před tím, než ses vůbec narodila?“
Calia přikývla, když ji zaplavila stará bolest.
„Chápu. Takže ses rozhodla přijít,“ předpokládal.
Hlas jí selhal, tak jen zavrtěla hlavou.
„Ne? Tvá matka musí mít nějaké velmi vyvažující kvality.“ Náznak úsměvu mu pozvedl koutek úst. „Nebo jsi sem skutečně nechtěla přijít.“ Když Calia neodpověděla, pokračoval. „Řekni, proč vybrali tebe?“
Calia zaváhala, nebyla si jistá tím, jak mu odpovědět. „Myslím, že je to proto, že jsem výborná v čištění a úklidu a-“
„Možná, že jsi. Ale proč tě poslali?“
Strach a náznak vzteku se jí mísily v hrudi. Nejen, že z ní udělal otroka, ale ještě ji chtěl i ponižovat.
Napřímila se v ramenou a řekla mu pravdu. „Protože jsem ošklivá a nikdo si mě nikdy nebude chtít vzít. Bez ohledu na to, jak jsem užitečná pro mou matku, nechce se mnou být navždy a nikdo jiný o mě nestojí.“ Slzy se jí nahromadily v očích, ale zuřivě je zamrkala pryč.
Calia naprosto nesnášela, že plakala, když byla smutná, zraněná, vzteklá či měla radost a rozhodla se, že se jednou pro vždy zbaví toho trapného chování. Ale jako vždy selhala.
Král chvíli seděl a poklepával si na kraj té nenáviděné masky. „Chápu. No, měl bych doufat, že budeš tak užitečná, jak tvrdíš. Budeš mou osobní služkou a dohlédneš na veškeré mé potřeby.“
Calia zalapala po dechu a ucukla, tělo se jí naplnilo strachem a studem.
Ale Ledový Král se na ni jen zamračil. „Nebuď směšná. Jsi sotva dítě. Ošklivé dítě.“
Jeho bezcitná slova ji částečně uklidnila a nadechla se.
Král pokračoval. „Budeš mě doprovázet od východu až po západ Slunce. Budeš mi nosit jídlo, uklízet mé pokoje, pečovat o můj šatník a nosit cokoliv, co budu vyžadovat. Také mě budeš doprovázet při všech setkáních.“ Caliina kůže se chvěla bolestí a dokázala rozpoznat, že si ji prohlíží od hlavy až k patě. „Vidím, že budeme mít práci s tím, abys vypadala slušně. Ale nejprve… následuj mě.“
Calia ucukla, když vstal z trůnu a prošel kolem ní. Byl vyšší, než si myslela, stejně jako rychlý a elegantní. Vyzařoval silou a sebedůvěrou, které nikdy nemohla dosáhnout.
Král byl u dveří dřív, než stihla přimět nohy k pohybu a snažila se s ním udržet krok. Prošel dveřmi, a zamířil na opačnou stranu, než byla ta, ze které přišla, a vedl ji dál do hradu. Nezastavil se ani před kamenným schodištěm, které se vinulo dolů. Vzduch značně ochladl, když sestupovali a ona si přitáhla plášť těsněji k tělu. Král nic neříkal, jen lehce sestupoval po schodech dolů, dokud neotevřel dveře do ponuré místnosti s nízkým stropem.
Calia se zarazila na posledním schodu. „Ale já myslela…“ Její hlas a vysvětlení se vytratily, když se rozhlédla kolem. Místnost lemovalo pět dřevěných dveří, které byly zajištěny kovovými tyčemi. Na každých bylo malé okénko uprostřed a kbelík vedle.
„Nejprve,“ řekl Ledový král, „se musíš naučit, že jsem teď tvůj pán.“
„Ale to já už vím,“ protestovala Calia.
Král se otočil a ona byla znovu zasažena jeho chladnou dokonalostí. „Jsem tvůj pán a ty jsi služka. Od této chvíle vše co máš či vlastníš je jen proto, že jsem se ti to rozhodl dát.“ Natáhl se k ní a ona klopýtla zpátky a spadla ze schodů.
„Prosím, nedělejte to,“ žadonila, ale nevšímal si jejích proseb a chytil ji za ruku. Neměla sílu bojovat či se přetahovat, když ji vytáhl nahoru a pak k nejbližším dveřím. S nepravděpodobnou lehkostí pohnul s tyčí a dveře se otevřely, čímž odhalily studenou, kamennou celu s čistou slámou a lopatou v ní.
„Takhle je to nejsnazší,“ řekl král tiše.
„Jak dlouho tady budu muset zůstat?“ Vykřikla.
„Dokud tě nepustím ven.“ Pustil její ruku a ona se pokusila vycouvat. S povzdechem ji strčil do cely a ona klopýtla a padla na kolena. Něco přistálo na podlaze vedle ní. „Mým prvním darem je tahle deka. Budeš ji potřebovat, je tady docela zima.“ A s tím zavřel dveře. Dopad mříží na místo se rozezněl malou celou.

Calia zůstala tam, kde byla, ztuhlá na rukou a kolenou, nevidomě zírala na podlahu. Jeho krutost byla nad rámec toho, co si představovala a naděje hořící uvnitř ní vyhasla. Když se vyškrábala na nohy, křupala jí pod nohy sláma. Rozhlédla se. Bylo tam úzké vysoké okno s kovovými tyčemi, takže ledový vzduch proudil dovnitř. Calia si přitáhla plášť o něco těsněji k tělu a prohlédla si zbytek místnosti. Byla malá, s nízkým stropem, chladná a šedá, ale jedna stěna odhalovala trubky a velmi podivné sedátko. Po dlouhé chvíli pochopila jeho účel a v úžasu na něj zírala. Nikdy neslyšela o něčem takovém. Ale její fascinace měla krátkou životnost.
Proč ji tady zamkl? Jak by mohla dělat vše, co po ní chtěl, když bude celou dobu v cele? Možná, že to tady měla přebývat, když mu zrovna nebude sloužit.
Poslední světlo se vytratilo a ona zůstala v temné místnosti. Srdce i mysl měla prázdné a nedokázala už ani plakat. Calia nahromadila slámu v rohu nejdále od okna a posadila se, přetáhla přes sebe deku. Když se jí oči zavřely, nebojovala s tím a upadla do mučivého spánku.
Ráno přišlo a ona se probudila do stejné bolestné reality. Otřela si oči plné žmolků a promnula spánky. Bušení v hlavě jí nedovolilo rozebrat to, jak přešla během jediného krátkého dne ze soužití s její rodinou k tomu, že je nyní vězněná Ledovým králem.
Hlasité, pomalé kroky se vydaly dolů po schodišti k její cele. Vstala, jak zástrčka ve dveřích zarachotila a ty se prudce otevřely dokořán. Král vešel dovnitř, v jedné ruce podnos a kbelík vody v druhé.
„Dobré ráno,“ řekl zdvořile. „Doufám, že jsi spala dobře.“
Calia otevřela ústa. „To nemůžete myslet vážně,“ vykoktala nakonec.
Postavil kbelík dolů a podnos na něj. „To, že doufám, že jsi dobře spala? Myslíš, že ti přeju něco špatného?“
Její studené prsty bolestí zaprotestovaly, když pevně stiskla ruce v pěst. Sotva si všimla, že k nim rychle sklouzl pohledem a potom se podíval do její zachmuřené tváře. „Ano. Věřím, že mi chcete ublížit. Přišla jsem sem, abych byla vaší služebnicí, a vy jste mě zamkl ve sklepě.“
Král odmávl její slova, jako kdyby neměla žádný význam. Nenávistná maska jen umocňovala pocit, že je mu to úplně ukradené. „To dělám každému. Usnadňuje to přechod.“
Calia se kousla do rtu, aby mu na to něco ošklivého neodpověděla. Chvíli ji studoval a pak přikývl s něčím, co se zdálo být spokojeností. „Přinesl jsem ti snídani a vodu na umytí.“ A pak se otočil na patě, vyšel z cely a znovu zabouchl dveře.
Horké, hořké slzy jí naplnily oči a stekly po tvářích. „To je od vás tak moc laskavé,“ řekla polohlasně.
Calia celý den čekala na to, že se vrátí, ale on se objevil až dlouho po západu slunce. Dveře se znovu s prásknutím otevřely a král vstoupil s dalším tácem jídla. Caliin žaludek hlasitě zakručel a ona si na něj přitiskla ruce, aby utišila ten hluk. Ústa se jí naplnila očekáváním. Snídaně, kterou předtím přinesl, byla lepší než cokoli, co kdy jedla. Křupavý máslový croissant pokapaný medem jí téměř vykouzlil úsměv na tváři.
Ledový král nic neřekl, jen položil nový tác dolů a vzal si starý. Calia ho ostražitě pozorovala. Vůbec se do té ponuré kamenné cely nehodil. Jeho černý oblek byl tak čistý, že se zdálo, jako by se ve špatném světle leskl a jeho bílá košile byla téměř oslepující. Nenávistná maska byla stále na svém místě a zesměšňovala její situaci svou zářivou krásou.
Calia se umyla vodou, kterou jí král ráno přinesl, ale neexistovalo nic, co by mohla udělat, aby se mu kdy mohla rovnat.
Odešel a beze slova za sebou zabouchl dveře. Calia seděla ve svých hadrech, třásla se pod dekou, kterou si obtočila kolem ramen a uvědomila si, že už vlastně nemá hlad.
Odfrkla si a přetáhla si vlasy přes rameno, aby si je mohla prohlédnout. Kvůli práci na zahradě a neustálým pochůzkám pro matku byly její vlasy vyšisované téměř až do běla. I když se je snažila zakrývat a nosila klobouk, vždy utekly a zacláněly. Její kůže byla od slunce ztmavlá téměř po celý rok a na tvářích a nose měla pihy. Přidejte k tomu její neobvykle tmavé oči a hubenou postavu a dělalo to z ní opravdu ošklivé dítě. Říkal to každý.
Když byla mladší, snažila se vlasy ztmavit a zesvětlit svou kůži, nosila na sobě několik vrstev oblečení, aby se pokusila splynout s ostatními dívkami, ale efekt byl tak komický, že se jí za to lidé i o tolik let později stále smáli.
Bolest a osamělost ji přemohly a ona se otočila zády k jídlu a stočila se na podlaze do klubíčka.
Když druhého dne ráno přišel Ledový král, ani se nepohnula. Slyšela, jak zvedl starý podnos a pak nastala dlouhá chvíle ticha.
„Nesnědlas to, co jsem ti přinesl,“ řekl nakonec.
Calia neodpověděla a nastalo další dlouhé ticho. „Budeš v mé přítomnosti stát a odpovíš, když na tebe promluvím. A také sníš jídlo, které ti přinesu.“
Calia otočila hlavu a zamračila se na něj. „Neměla jsem hlas, děkuju vám.“
Jeho ústa se v hněvu zkroutila. „Už teď jsi příliš hubená. Musíš jíst. Nezajímá mě, jestli máš hlad nebo ne. A budeš v mé přítomnosti stát. Netoleruji žádnou drzost.“
Calia čekala na trest, ale on se jen otočil na patě a odešel. Dlouhou dobu zírala na dveře a uvnitř ní hořela nenávist ke králi. Po chvíli její zrádný žaludek zakručel a ona se přiblížila k podnosu, jako kdyby se jednalo o vzteklé zvíře. Ale pod stříbrnou pokličkou našla talíř plný měkkých, spirálovitých těstovin pokrytých hustou, masitou omáčkou. Snědla každé sousto.
Když ten večer král přišel, přivedl si společnost. Ti dva spolu mluvili, jak šli dolů po schodech, jejich vřelé hlasy se nesly až do její cely. Slyšela, jak něco bouchalo o tvrdou podlahu a zaplavil ji strach. Bude teď potrestána za svůj dřívější vzdor? Jaký druh trestu vyžadoval pomocníka a jakýsi nástroj?
Když se dveře otevřely, stála přitisknutá k té nejvzdálenější cele. Ledový král vstoupil a nesl… stůl?
Ze strachu jí oči plavaly slzami, dokud ho nenásledoval svižný mladík se dvěma židlemi, které postavil do středu cely. Muži si jí nevšímali, zatímco se chvěla podél zdi. Nakonec si král sedl a mladík se uklonil, než bez pohledu na Caliu odešel.
Sledovala krále u stolu, který jak se zdálo, na něco čekal. Ani se nepohnula, nepronesla jediné slovo a čekala s ním. Konečně do cely vstoupil další muž. Byl jiný než ten první, tmavý a vysoký, s laskavýma očima a přinesl sebou dva tácy s jídlem. Položil je na stůl a poklonil se králi. „Mohu pro vás ještě něco udělat, Veličenstvo?“
Král ho mávnutím poslal pryč. „Ne, děkuji, Cato. Tohle stačí.“
Když se ten muž, Cato, napřímil a podíval na Caliu, sympaticky se na ni usmál. Prudce uhnula pohledem a byla okamžitě uhranuta zářivou maskou. Najednou si uvědomila, že ji opravdu začíná nenávidět.
„Nechceš se posadit?“ Zeptal se král, zatímco si pokládal hedvábný ubrousek na klín.
Calia opatrně, krok za krokem, mířila ke stolu a posadila se na okraj volné židle. Nedotkla se svého ubrousku, jen na krále zírala.
Tiše si povzdechl. „Vidím, že budeme muset zapracovat na tvém chování. Tohle nikdy nebude stačit, pokud budu mít hosty.“
Calia nic neříkala, jen sledovala, jak odkrývá jídlo na jeho tácu. Vůně pečeného masa a zeleniny naplnila místnost a Caliina ústa byla plná slin. Ale nijak se nepohnula, aby zvedla pokličku z vlastního tácu.
„Vidím, že máš hlad,“ řekl král. „Proč nejíš?“
Calia se zmohla jen na pokrčení rameny. Věděla, že je strašlivě hrubá, i když považovala vhození někoho do žaláře za mnohem nezdvořilejší než špatné chování u stolu.
Král také pokrčil rameny a vysmál se jí. „To je fuk. Časem jíst budeš. Viděl jsem, že jsi snědla oběd.“
S tichým povzdechem si Calia položila na klín ubrousek a sundala pokličku z tácu. To samé chutné jídlo bylo připraveno i pro ni a na její tváři musel být vidět šok.
„Očekávala jsi patku od chleba?“ Zeptal se, než si vzal sousto.
„Myslím, že ano,“ řekla tiše.
Nad její odpovědí se usmál. „Chovám se ke svým služebníkům velmi dobře.“
Naplnil ji vztek. „Opravdu? Všichni také spí v chladné cele?“
„Zpočátku ano. Nyní mají všichni slušné pokoje.“
Bojovala mezi touhou strčit si jídlo do úst a položit mu víc otázek. Zvědavost zvítězila, jako obvykle. „Proč?“
Pohrával si s mrkví, než odpověděl. „Usnadňuje to přechod.“
Calia stěží odolala touze protočit oči. „No, jestli se mi nepovede snadno si zvyknout na tuto studenou celu, tak mi to budete muset odpustit.“
Nezvedl se při jejím naštvaném odseknutí. „Tvůj starý život je u konce a ty si to musíš uvědomit. Čím dříve to uděláš, tím snadnější bude začít nový. Vyžaduji maximální věrnost a poslušnost a to nemohu dostat od zaměstnanců, kteří stále touží po svém starém domově, životě či rodině.“
Calia začala jíst, aby měla čas na přemýšlení. Předpokládala, že někteří z vybraných lidí se pokusili utéct, ale za to byl trest smrti, takže jich nemohlo být mnoho. A i přes to jak byla nešťastná, nechtěla zemřít. „Takže je vždy na pár dní zavřete, abyste se ujistil, že neutečou?“ Zeptala se s ústy plnými teplé zeleniny.
Král si povzdechl a zavrtěl hlavou. „To je jen jedna část. Díky tomu mají noví služebníci bezpečný přístav, kde si mohou zvyknout na své postavení v životě bez nebezpečí z toho, že by propadli panice a utekli.“
„To je od vás tak velmi laskavé,“ řekla úmyslně s plnými ústy. Věděla, že je to nechutné, ale stálo jí to za to, protože tím nakopla svého věznitele.
„Co ti nejvíce chybí?“ Zeptal se král náhle a přerušil tak její myšlenky.
„Svoboda,“ řekla bez zaváhání.
Naklonil hlavu na stranu. „Ne tví rodiče? Tvá rodina? A co přátelé?“
„Neměla jsem žádné přátele. Můj otec je mrtev. Moje matka mě používala jako poskoka a pak, jakmile byla moje mladší sestra způsobilá k práci, mě odhodila pryč.“ Nechtěla, aby byla její slova plná hořkosti, ale přesto byla.
„Chápu,“ řekl tiše. „A říkala jsi, že jsi neměla žádné vyhlídky na manželství?“
„Správně,“ odsekla.
Král kývl a opřel se o židli, hotov s jeho večeří. „Když dorazili, byli všichni mí služebníci vhozeni sem a časem se tady naučili být velmi šťastní. Vím, že je tento proces krutý, ale je nejlepší zničit veškeré pouta se starým životem, než se pohneš kupředu.“
„Jak už jsem vám řekla, tak žádná nemám.“
„Neskončil jsem,“ řekl a Calia v jeho hlase slyšela ledový vztek. Zachvěla se a prudce zaklapla pusu. „To je první důvod. Druhý je, že se musíš naučit ve všem spoléhat na mě. Vše, co bude tvé, ti dám já. Pokud něco nemáš, je to jen proto, že jsem se tak rozhodl. Vyžaduji dokonalou věrnost a poslušnost a tu získám od zaměstnanců, co na mě úplně spoléhají.“
Calie se sevřel žaludek strachem. Ten muž byl zjevně nemocný. Chtěl ji zlomit a změnit ji v něco, co by ho uctívalo. „Ne,“ slíbila sama sobě. Bude mu sloužit, jak po ní bude vyžadováno, ale nikdy od ní nic víc nezíská.
Král stále mluvil a ona se snažila zpracovat jeho slova. „Budeš za své služby štědře odměněna a věřím, že za určitou dobu budeš spokojena. Jako na mou osobní služku na tebe budu nejvíce spoléhat a je pro mě důležité, abychom již od začátku měli správný vztah.“
Calia otupěle přikývla. Bude zbytek života závislá na tomhle duševně nemocném muži. Opustit ho by znamenalo její smrt a zůstat, tak to by mohlo zničit její srdce i mysl. Slzy se jí nahromadily v očích a cítila úlevu, když viděla, jak se zvedl od stolu a šel ke dveřím. „Brzy,“ slíbil před tím, než zavřel dveře a zatáhl za západku.
„Ano,“ slíbila sama sobě. „Brzy.“
Když se král v odpoledních hodinách vrátil, byl překvapen, že se Calia o tolik zlepšila. Umyla se, upravila si šaty a vydrhla ze sebe veškerou nečistotu. Vlasy měla bez sena a cuchtanců, upletené do copu. Seděla u stolu a vypadala méně jako duch.
„Zdá se, že rozhovor se mnou s tebou udělal zázraky,“ řekl jí král.
„Ano,“ přinutila se říct. „Jsem připravena začít nový život.“
Rty mu zaškubaly úsměvem. „Vidím. Ta nově objevená odolnost je velmi obdivuhodná.“
Calia se nepohodlně zavrtěla v židli. Myslela si, že bude rád, až ji uvidí připravenou převzít své povinnosti.
Bez dalších slov zvedl tácy z jejich večeře a položil tam nové. Srdce jí spadlo až do kalhot. Myslela si, že ji propustí.
Musel to vidět v její tváři. „Sám poznám, kdy budeš připravena jít ven, měj ve mně taky trochu důvěry.“ A s tím odešel.
Calia tam chvíli seděla v ohromeném vzteku, než se přinutila sníst každé sousto. Z dobré vůle vyprázdnila i sklenici vody. Potom uklidila, co mohla a začala znovu čekat.
Za soumraku se otvor ve dveřích otevřel a byl skrz něj strčen tác. Calia ho překvapeně chytila dřív, než mohl padnout na zem.
„Haló?“ Zvolala.
Jedinou její odpovědí byla ozvěna kroků na schodech. Jak jedla, bála se tohohle nového vývoje situace. Měl podezření, že před ním něco skrývala? Jak to mohl vědět? A proč se o to staral? Dokud mu bude sloužit a bude loajální, nemůže v tom být přeci rozdíl.
Ale jemu na tom muselo záležet, protože za ní nepřišel ani ráno. Místo toho byl otvorem ve dveřích strčen tác a ona ho zase sotva chytila. Tácy a mísy se začínaly hromadit a Calie ruce svěděly touhou umýt je, sebe a sehnat si čisté oblečení.
Ve večerních hodinách byl dveřmi prostrčen třetí tác a to v Calie vyvolalo frustrované slzy. Proč se král nevracel? Našel si novou služku, nějakou lepší než byla ona? Chystal se ji navždy nechat v cele?
Když byl druhého dne ráno otevřen otvor ve dveřích a objevil se další tác, Calia byla připravena. „Prosím, pusťte mě ven!“ Vykřikla a snažila se zahlédnout krále. Tác jí téměř vrazil do obličeje a ona ho rychle popadla a položila na zem. Otvor byl znovu zavřený, když vzhlédla. „Prosím, jsem připravená!“ Křičela u dveří.
Kroky zaváhaly, ale nezastavily.
Naplnila ji panika a začala bušit na dveře a trhat za kliku. Ty se nepohnuly, ani ten malý kovový otvor v nich. Šílená strachy napadla obří kovové panty, jež držely dveře ve futrech, ale ani se nehnuly. I nadále do nich zarývala nehty, až byly její prsty kluzké krví a dveře obarveny tmavě rezavými skvrnami v místech, o kterých si myslela, že by mohly mít nějakou slabinu. Nakonec to vzdala a zhroutila se před dveřmi, vyčerpaná a vyřízená.
Později ji probudilo slabé sluneční světlo. Pro jedinou blaženou chvíli nevěděla, co se to děje, než ji zaplavily vzpomínky a ona se snažila postavit na nohy. Bolest jí zaplavila prsty na rukou, když se snažila odrazit od země a spadla zpátky s ostrým výkřikem.
Nehty byly potrhané a zlámané, obklopené krví a ona si pomalu rozpomněla, jak se zběsilou panikou drápala dveře. Dávajíc si pozor, aby nepoužila ruce, Calia vstala a zamířila ke kbelíku s vodou. Hlava se jí zatočila ostrou bolestí, když do něj ponořila své rány. Nechala prsty ve vodě tak dlouho, jak jen to dokázala tolerovat, než je obtočila do deky. I když se zvenčí cítila zničená, uvnitř byla její mysl klidná a logická. Počká, až jí král znovu přinese jídlo a pak prostrčí ruce do štěrbiny, aby mu ukázala, že potřebuje pustit ven. Musí jí uvěřit, musí jí pomoci.
Ale druhého dne ráno nedostala žádnou snídani a tác se neobjevil ani večer. Seděla na židli u dveří hodiny a čekala, až přijde.
Když zašlo slunce a ona zůstala v dokonalé temnotě, začala uvažovat nad tím, jestli na ni nezapomněl. Nebo možná ji jen nechtěl za svou služebnici a chystal se ji tu nechat, dokud nezemře.
Znovu ji zaplavila panika, ale zahnala ji. Ruce již měla oteklé a pulzovaly bolestí, nepotřebovala je ještě více zranit. Nakonec usnula, brada jí pomalu klesla k hrudi.
A tak tam zůstala, ve tmě, velmi dlouhou dobu.




[1] Calia Thorne -> Thorne = trn


23 komentářů:

  1. Skvělé, díky moc za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Moc dekuju za skvely preklad a korekturu. Tato knizka se mi libi cim dal vic a uz se nemuzu dockat dalsi kapitolky. Dekuju :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju za kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuju za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad! :)

    OdpovědětVymazat
  8. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Dík za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji moc za další skvělou kapitolu, nemohu se dočkat pokračování, vypadá to zatím opravdu slibně...:)

    OdpovědětVymazat
  13. Teším sa na dalšie kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  14. Perfektní ! Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat