neděle 6. července 2014

Studium jedů - 20. kapitola 1/3




Proklatý Valek! Sakra, sakra, sakra! Nejdřív mě čtyři dny ignoruje a pak očekává, že mu budu věřit? Přiznala jsem se k vraždě. Zatkli správnou osobu. To bylo vše, o co se měl zajímat.
Prošla jsem temnotou dolů a zamířila rovnou do svého pokoje. Musím se odtud dostat, pomyslela jsem si s náhlou intenzitou. Zdrcující touha dostat se pryč a zatracený protijed byly silné. Utíkej, utíkej, utíkej pryč, mi zpívalo v mysli. Povědomá melodie. Už jsem ji slyšela dříve, když jsem byla s Reyadem. Vzpomínky, o kterých jsem si myslela, že byly pevně zamčené, nyní hrozily, že se osvobodí, pronikající trhlinami. Zatracený Valek! Byla to jeho chyba, že jsem ty vzpomínky nemohla potlačit už o nic déle.
Už ve svém pokoji, zamkla jsem dveře. Když jsem se otočila, zahlédla jsem Reyadova ducha, smějícího se na mé posteli. Rána na krku byla otevřená a krev obarvila jeho noční košili na černou. Na rozdíl, jeho blonďaté vlasy byly sčesané podle poslední módy, jeho knír upraven k dokonalosti a jeho modré oči zářily.
„Vypadni,“ řekla jsem. Byl, připomněla jsem si, nehmotným duchem a nebylo, absolutně nebylo, čeho se obávat.
„Co je to za pozdrav pro starého přítele?“ Zeptal se Reyad. Zvedl knihu o jedech z mého nočního stolku a listoval stránkami.
V šoku jsem na něj zírala. Mluvil v mé mysli. Držel knihu. Duch, duch, opakovala jsem si. Reyada to neovlivnilo. Zasmál se.
„Jsi mrtvý,“ řekla jsem. „Neměl by ses smažit ve věčném zatracení?“
Reyad se nenechal zahnat tak snadno. „Učitelův mazlíček,“ řekl, mávajíc knihou ve vzduchu. „Kdybys tak tvrdě pracovala pro mě, všechno by bylo jinak.“
„Líbí se mi, jak to dopadlo.“
„Otrávena, pronásledovaná a žijící s psychopatem. To není něco, co bych považoval za dobrý život. Smrt má své výhody.“ Odfrkl si. „Budu se dívat na tvou bídnou existenci. Měla sis vybrat oprátku, Yeleno. To by ti ušetřilo nějaký čas.“
„Vypadni,“ řekla jsem znova, snažíc se ignorovat dotek paniky ve svém hlasu a pramínek potu stékající po zádech.
„Víš, že se nikdy do Sitie nedostaneš živá? Jsi jedno velké selhání. Vždycky jsi byla. Vždy budeš. Čel tomu. Smiř se s tím.“ Reyad vstal z postele. „Selhala jsi ve všech pokusech, jak nám vzdorovat. Vzpomínáš? Vzpomínáš si, kdy to otec s tebou konečně vzdal? Kdy mi dovolil nechat si tě?“
Pamatovala jsem si to. Byl to týden ohňového festivalu, a Reyad byl tak zaujat družinou Generála Tesso, hlavně Tessovou dcerou, Kennou, že se ani neobtěžoval zkontrolovat mě. Díky tomu, že jsem uposlechla každý příkaz, jsem si získala jakousi důvěru, a on samolibě věřil předpokladu, že mě zastrašil a já se podrobila. Výsledkem bylo, že uplynul více než měsíc od toho, co mě zamknul do mé maličké komůrky vedle jeho apartmá.
Ale festival mě znova zlákal k neuposlechnutí Reyadových rozkazů držet se zpátky. Bití a ponižování rok před tím nebyly dostatečné, aby mě letos odradily. Ve skutečnosti jsem cítila nezlomnou hrdost, protože jsem odmítla nechat se jím zastrašit. Byla jsem vyděšená, že mě chytí, někde hluboko v koutku mysli jsem věděla, že bych mohla být chycena, ale všechnu opatrnost jsem přenechala osudu. Ohňový festival byl mou součástí. Jediný čas, kdy jsem okusila opravdovou svobodu. I když to bylo jen na pár okamžiků, stálo to za ty následky.
Můj vzdor přiostřil hrany mé akrobatické rutině, udělal mě odvážnou a nezodpovědnou. Proplula jsem prvními pěti koly se sebejistotou, vyrovnanými skoky, pevně sevřenými přemety, neomezenou energií. Postoupila jsem do finále soutěže, které bylo naplánované na poslední den festivalu.
Dostala jsem se ke konečným úpravám mého kostýmu na soutěž, zatímco Reyad vedl Kennu a skupinu přátel na loveckou výpravu na venkov.
V sídle jsem si předchozí dva týdny žebrala, abych získala potřebný materiál na svůj úbor. Teď jsem přišívala šarlatové hedvábné peří na černý trikot, a pak obrysy se stříbrnými flitry. Křídla uvázána na postroj doplňovala šaty, ale složila jsem je malá a plochá, takže mi nebránily v pohybu. Zapletla jsem si vlasy do dlouhého copu, pak ho vinula kolem hlavy a zajistila dvěma červenými ohňovými peříčky vzadu. Potěšena výsledkem, přišla jsem brzy na trénink do akrobatického stanu.
Když soutěž začala, stan byl nacpaný lidmi. Dav brzy povzbuzoval, v mých uších ztlumený do matného řevu, jak jsem předváděla své představení. Jediný zvuk, který ke mně dosahoval, byly údery mých rukou a nohou do trampolíny, vrzání lana, když jsem začínala ve vzduchu dva a půl obrátky a prvotřídně přistála na tenkém laně, aniž bych spadla.
Představení na zemi, byla poslední částí. Stála jsem na špičkách nohou na okraji rohože, zhluboka dýchala. Těžký zemitý pach potu a křídový prach ze startovní čáry naplnili mé plíce. Tady bylo mé místo. Tady jsem patřila. Vzduch vibroval jako bouře, chystající se vtrhnout dovnitř. Napjatá jako blesk, jsem začala svou první sestavu přemetů.
Letěla jsem nocí. Točila se a svištěla vzduchem, mé nohy se sotva dotýkaly země. Moje duše se vznášela. Cítila jsem se jako pták, který předvádí ve vzduchu triky jen tak pro potěšení. Na konci sestavy jsem chytila křídla oběma rukama. Zatáhnutím se otevřely, zvedla jsem je nad hlavu při přemetu a dopadla na nohy. Zářivá šarlatová látka křídel vlála za mnou. Bouřlivé davové ovace mi duněly v hrudi. Má duše se vznášela společně s rudými křídly na jásavé chvále publika.
Soutěž jsem vyhrála. Naprostá radost mě pohltila, a já se poprvé po dvou letech usmála. Obličejové svaly mě z úsměvu bolely, stála jsem na stupínku a přebírala cenu od Mistra Ceremoniáře. Usadil krvavě rudý amulet ve tvaru plamenů a s vyrytým rokem soutěže na mou hruď. Tohle byl nejlepší moment celého mého života – následován tím nejhorším, když jsem spatřila Reyada a Kannu, kteří mě sledovali z davu. Kanna zářila, ale Reyadův výraz byl tvrdý a nemilosrdný, jak potlačoval vztek, až mu škubaly rty.
Zůstala jsem v šatně, dokud všichni neodešli. Ze stanu vedly dva východy, ale Reyad umístil stráže u obou. Věděla jsem, že kdyby Reyad dostal do rukou, zničil by ho, tak jsem jej zakopala hluboko pod hliněnou podlahou místnosti.
Jak jsem očekávala, Reyad mě chytil hned, jak jsem opustila stan. Dotáhl mě zpátky k sídlu. Vše bylo projednáno s Generálem Brazellem. Souhlasil, že bych nikdy nemohla patřit do „jeho skupiny“. Je příliš nezávislá, tvrdohlavá a svéhlavá, řekl Brazell a dal mě svému synovi. Už žádné další experimenty. Selhala jsem. Tu noc, Reyadovi se dařilo ovládnout vztek jen do té doby, dokud jsme nebyli sami v jeho pokoji, ale jakmile byly dveře zavřené a zamčené, ventiloval svůj hněv svými pěstmi a nohami.
„Chtěl jsem tě zabít za neuposlechnutí,“ řekl Reyadův duch, když klouzal po mém pokoji. „Měl jsem v plánu si to vychutnávat velmi dlouhou dobu, ale tys mě předběhla. Ten nůž zastrčený pod mojí matrací, jsi musela mít už nějakou dobu.“ Odmlčel se, zamyšleně nakrčil obočí.
Měla jsem ukradený a schovaný nůž pod Reyadovou postelí rok před tím, po tom, co mě zmlátil za cvičení na trampolíně. Proč pod jeho postelí? Neměla jsem žádnou pořádnou strategii, jen strašlivou předtuchu, že kdybych ho potřebovala, byla bych zrovna v Reyadově pokoji a ne ve svém malém pokojíku vedle dveří.

Snění o vraždě bylo jednoduché, ale spáchat ji, něco jiného. Přestože jsem ten rok vydržela tolik bolesti, nikdy jsem nepřekročila hranici zdravého rozumu. Až do té noci.

11 komentářů:

  1. Děkuji moc za úžasný překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Dík za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad =). Ty akrobatické názvy a popisy jsi zvládla dobře =).

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Moc dekuji za skvely preklad a korekturu. Jsem zvedava jak to bude pokracovat dal. Dekuji Katka :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad další kapitoly a těším se na pokračování. Lvice

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za další skvělé pokračování a nemůžu se dočkat dalšího...:)

    OdpovědětVymazat
  8. výborné :) prosíme ďalšííííí preklááád :D

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji. Těším se na další pokračování!
    Pavla

    OdpovědětVymazat