pondělí 14. července 2014

Plnokrevná - 20. kapitola 2/2




Skočila jsem ze skály. Dobře, teď to bude jen na tobě. Myšlenkou jsem předala kontrolu své vlčici a ta vyběhla, zrychlila naše tempo, uháněla lesem. Bylo to vzrušující – cítit se tak naprosto svobodně, že jsem nikdy nic podobného nezažila. To bylo poprvé od chvíle, co jsem se přeměnila a cítila jsem se jako zvíře, kterým jsem se stávala. Bylo to úžasné.


Dovedně přeskakovala a obíhala překážky, jako by byla přirozenou součástí lesa. Cestou se jí podařilo chytit pro nás jídlo, aniž bychom zpomalily v lovu. Nikdy v životě jsem si nemyslela, že mi bude chutnat veverka, ale byla vážně vynikající. V této chvíli by mně nic nechutnalo špatně. Pokud jsem si myslela, že v mé lidské podobě je hlad nepříjemný, nebylo to nic ve srovnání s tím prázdným, trýznivým pocitem v mé vlčí podobě.
Přiskočily jsme ke katedrále, kterou tvořily stromy.
Byl tam Rourke. Cítila jsem ho, jeho silná vůně se linula lesem. I když se mísila s pronikavým zápachem síry, na který jsem byla v této podobě mnohem citlivější, dokázala bych ho najít i se zavázanýma očima. Potřebovala jsem mu říct o hrozbě, která k nám míří dřív, než jsme ji očekávali. Pořád jsem nevěděla, kdo ho najal, ani co se to děje, ale vzal tu práci dřív, než kdokoliv z nás věděl, že se při ní objeví… osobní komplikace.
Na chvíli jsem se zamyslela nad tím, jak to všechno dopadne a ke komu se nakloní loajalita.
Na okraji lesa jsem převzala kontrolu od své vlčice. Vzdala se jí bez boje, spokojená s jejím během a toho, jak jsme spolu stále lépe vycházely. V mé mysli byla stále bariéra, a ona za ní vážně byla, ale věděla jsem, že jednou to bude v pohodě.
Zírala jsem do tmy a hledala ho, jak jsem obcházela katedrálu.
Opíral se o strom a pozorně nás sledoval, nehýbal se. Obklopila mě vibrace jeho síly, volala na mě jako žádná jiná. Byl silný. Válečník svého druhu. A byl tady, čekal.
Na mě.
Cítila jsem na sobě jeho pohled, jak jsem si lehla k místu, kde jsem se poprvé přeměnila. Zavřela jsem oči a změnila se zpět. Bylo to hladké, jen s trochou bolesti. Když bylo po všem, oblékla jsem se a vstala.
Přešel k trávníku. „Jessico.“
Nakráčela jsem k němu, v očích se mi fialově zalesklo, jak jsem se setkala s jeho pohledem. Oplácel mi ho, jeho duhovky zažehnuly.
„Přicháze-“
„- potřebuji se tě dotknout a vědět, že jsi v pořádku.“ Natáhl se pro mě, sklonil se, aby mě vzal do náruče. Bylo to, jako kdybych do ní patřila, a okamžitě jsem ho objala kolem krku. Mému tělu chyběla jeho chuť, dožadovalo se jí, i když jsme byli odděleni jen na krátkou chvíli.
Jeho ústa sežehla ta má. Vize toho, jak ho olizuji a pobízím, hladím jeho hladkou kůži, obtáčím kolem něj nohy a jsem jím naplněna, mi projely myslí. Nehty jsem zaryla do jeho klíční kosti, vyžívala jsem se v jeho neuvěřitelné síle.
Jeho chuť byla spouštěč, krmila mě. Rovněž zahnala veškeré souvislé myšlenky.
Teď jsem už rozuměla našim slinám, ale nebyly jen návykovými pro lidi – byly naším identifikátorem. Co jeho tělo produkovalo, bylo určeno pro mě, jen pro mě. Stejně jako ty mé pro něj. 
A stačil na to pouhý polibek.
Musela jsem naše spojení přerušit. „Rourke… počkej.“ Snažila jsem se ho odtlačit, ale neuspěla jsem. 
„Chci to dělat… vážně.“ Po mých slovech ztuhl. „Ale teď nemůžeme.“ Podívala jsem se na něj a snažila se mrkáním zahnat opar, který mi zamlžil mozek a snažila se přinutit své oči k normálu. „Nemůžeme to teď dělat… alespoň ne tady… myslím tím…“ koktala jsem.
Jeho rty zajaly znovu ty mé, teplé a měkké. Chutnal jako sladká skořice smíchaná se sirupem.
„Jsi moje,“ zašeptal mi do úst. Moje prsty vjely do hustých vlasů, dlaněmi jsem se otírala o jeho strniště. Prsty mi pulzovaly, jak jsem je zapletla mezi jeho prameny. Pevně jsem jich popadla celou hrst.
Můj.
Přitiskl mě pevně k sobě, každá křivka mého těla se dotýkala jeho. Ruce měl roztažené přes má záda a zadek, jeho paže byly jako svorka.
Ne, ne, ne. Musíme se odtud dostat. Pomoz mi to zastavit. Znovu jsem se odtáhla, tentokrát jsem si opřela čelo o jeho hruď. „Poslouchej!“ Praštila jsem ho pěstí. „Přestaň mě líbat, musím ti něco říct!“ Byla jsem rozhodně jako opilá tím, co mi dělal. Otřásla jsem se.
Rourke mi odporoval hlasitým zavrčením, jak kolem mě znovu uzamkl paže.
„Jessico.“ Jeho hlas byl tichý, divoký a vřelý.
„Rourku!“ S námahou jsem od něj odstoupila. Tentokrát mě nechal jít. „Potřebuju, abys mě teď poslouchal. Právě jsem mluvila se svým otcem a jsme ve větším nebezpečí, než jsme si mysleli. Ne zítra, ani pozítří, ale právě teď. Musíme se ozbrojit a vypadnout odtud. Říkal, že-“
Rourkeho chování se okamžitě změnilo.
Jeho reflexy přešly z uvolněných na napjaté; udělal krok vpřed, rukou mně sevřel zadní část krku, jemně mi zaklonil hlavu a já se setkala s jeho pohledem. Duhovky se mu divoce leskly. „Jessico, co ještě říkal?“
Můj.
Zamrkala jsem. „Říkal, že jsou nedaleko řeky, ale že je Jižní frakce před nimi.“ Zaklel a odtáhl se ode mě, začal se otáčet v pomalém kruhu.
„To není vše.“ Probodnul mě očima. Jako predátor mi bral dech. Vlasy se mu na koncích zježily, obličej se mu změnil v něco tvrdého. „Můj otec je přesvědčen o tom, že pracuješ s nějakým jiným nadpřirozenem. Řekl, že vlci se dobrovolně vzdali boje poté, co jsme zmizeli. Řekl, že za celý svůj život nikdy neviděl, že by vlk zanechal boje. Ten, kdo tahá za nitky, je velmi dobře organizovaný.“
Rourke mě chytil za ruku a rozběhl se semnou pryč od stromů. „Musíme vzít věci z chaty a odejít. Je tu jeskyně, asi čtyři míle odtud, kde mám schované další zbraně. Vyzbrojíme se a pak vyrazíme z lesa k tvému otci.“
„Rourku.“ Zastavila jsem a zatáhla ho, přesně jsem se snažila porozumět jeho naléhavosti. „Co o tom víš? Víš, s kým Jižní vlci spolupracují? Kdo další po mě jde?“ Těsně pod povrchem ve mně vřela panika. Má vlčice tiše zavrčela. To, že by nás druh zradil, nebyl dobrý způsob, jak začít tenhle vztah.
Pustil mě, otočil se a oběma rukama si vjel do vlasů. To nebylo dobré znamení. „Nejsem si jistý, ale mám pár tipů. Ale přísahám ti, že tohle nebylo v plánu.“ Zůstala jsem zticha, má mysl uháněla. Jeho ruce znovu vyhledaly mé tělo, prsty obtočil kolem mých předloktí. „Jessico, musíš mi věřit. Nenalákal jsem tě do pasti. Neměl jsem tušení, že jsi má družka, když to všechno začalo.“ Jeho oči byly divoké. „Řekni, že mi věříš. Prosím.“
„Já… já… já…“ Chtěla jsem mu to říct.
„Jessico!“ Vykřikl. „Nenalákal jsem tě do pasti! Přivedl jsem tě sem, protože mě nenapadlo lepší místo, kde bych tě udržel v bezpečí, dokud já… myslím tím my… všechno nevyřešíme.“
„Dobře,“ řekla jsem a obešla ho, zamířila jsem k chatce. „Chápu, co mi říkáš. Ale pokud ti to nevadí, ráda bych si schovala svůj rozsudek-“
„Jessico, prosím.“ Přejel si rukou přes ústa, prosebně na mě koukal. „Musíš mě poslouchat-“
Náhle se v dálce ozval výkřik, následovaný něčím, co znělo jako whoosh, následováno dalšími podobnými zvuky.
Rourke mě zastínil, chytil za ruku a uháněli jsme k chatě. Jedinému místu, kde jsme měli nějaké zbraně. „Rourku!“ Vykřikla jsem za běhu. „Co přichází? Co se to sakra děje?“
Náhle zastavil tak, že jsem mu vrazila do zad. Narovnala jsem se, ale jeho ruce mě držely tak bolestivě, že mi v paži přestávala proudit krev. Zarazil se přímo na okraji mýtiny. Pohlédla jsem mu přes rameno, jeho stres a strach do mě přecházely ve zlobných vlnách. Má vlčice na ně reagovala štěkotem a vrčením.
Pokud byl Rourke vystresovaný, věděla jsem, že se mi nebude líbit to, co uvidím.
Zalapala jsem po dechu.
Všude kolem nás se na mýtinu plížili neznámí vlci, stále ve své lidské podobě, vrčeli, pohybovali se pomalu, oči jim žlutě plály, všichni byli na pokraji přeměny. Všichni měli jasný úmysl škodit.
Ale to nebylo to, co zaujalo mou pozornost.
Pět zahalených postav v tmavých pláštích stálo uprostřed mýtiny, jako kdyby byli zmraženi v čase. I když byla noc, a všichni na sobě měli černé oblečení, v měsíčním světle se postavy podivně leskly, jako by odrážely samotnou temnotu kolem sebe.
Jedna ze zahalených postav začala klouzat směrem k nám.
Nezdálo se, že by se dotýkala země.
„Rourku,“ zasyčela jsem, jak ostře bílé ruce pomalu stáhnuly kápi a odhalily překvapivě krásnou tvář, která byla zdánlivě jako vytesaná ze slonoviny a kosti, jejíž okraje byly příliš vytvarované tak, aby vypadaly normálně. Dvě oči mu zářily jako kapalná rtuť, když poprvé probodly temnotu. „Královna je s tebou velmi nespokojená,“ zasyčela postava, jak otevřela pusu a odhalila ty dva nejdelší špičáky, jaké jsem kdy viděla – což o něčem vypovídalo. Ten úsměv mě naplnil hrůzou a odporem, jak zkroutil ústa do podivného, nepřirozeného úhlu. „Tu vlkodlačici jsi nám měl doručit včera. Byl jsi velmi špatný kluk.“

Upíři.

31 komentářů:

  1. Skvělé, díky moc za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Perfektní ! Děkuji za další pokračování a za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za pokračovanie, som zvedavá čo sa bude ďalej diať.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Tak to si snad delaj srandu..... Moc dekuju za skvely preklad a korekturu. Jsem napnuta jak ksandy jak to bude pokracovat dal :-) Katka

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za pokračování :-D

    OdpovědětVymazat
  10. Ďakujem za pokračovanie! :-) ...Katka

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Moc děkuji za překlad
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za skvělý překlad a korekturu. Už se nemůžu dočkat pokračování. Jste úžasní :-)

    OdpovědětVymazat
  14. díky moc už se těším na další díl :)

    OdpovědětVymazat
  15. Moc děkuji za překlady. Chtěla jsem se zeptat, jestli se bude pokračovat v překladu této knihy, chybí už jen pár kapitol a skončilo to zrovna v nejlepším :-(. Těším se, že bude další kapitola :-). Ještě jednou moc díky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 21. kapitola je na korekci, ale to je zatím vše. :-( Překladatelka se mi už pár měsíců neozývá, takže předpokládám, že zase budeme hledat novou, ale je dost těžké někoho naverbovat na dokončení knihy. Nové překladatelky se raději pouští do nových knih.

      Vymazat
  16. díky za překlad a jenom bych se chtela zeptat jak to vypadá s dalším překladem. moc se těším na další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  17. Ďakujem za preklad, s pokračovaním to asi nevyzerá ružovo keďže už veľmi dlho nič nepribudlo :-( je to super kniha tak dúfam, že sa niekto nájde kto by ju doprekladal :-) ...Katka

    OdpovědětVymazat
  18. Moc děkuju za překlad a uz se moc těším na další kapitoly. ��

    OdpovědětVymazat