pondělí 14. července 2014

Dračí válečník - 8. Kapitola



Inkoustová tma Kestrela obklopila rychle. Její zlověstná přítomnost byla horší, než upíři, kteří se na něj chystali vrhnout. Kestrel stál zády k útesu, čímž si zajišťoval, že má alespoň jednu stranu chráněnou. Neměl sebou nikoho jiného. Z náhlého popudu nařídil legii, aby pokračovali s jejich záchranou misí, zatímco on se šel pokusit najít krystal.
To bylo před dvěma stříbrnými kulkami ve střevech.

Zatraceně! Zaklel a zašklebil se, jak skrz něj projela další rozžhavená bolest. Stříbro projíždělo jeho krevním oběhem a to, že by odtud uletěl, se stalo téměř nemožným. Ne, že by se tak jako tak mohl přeměnit. To musel teprve zkusit.
Zaťal čelist, tasil meč a připravil se na blížící se boj. Ačkoli je neviděl, cítil je. Vánek oceánu zajišťoval, že se jejich pach linul po větru.
Horda. Rychle ho obklopovali.
Jako by tou myšlenkou zplodil realitu, zemi rozvibrovala hlasitá rána. Kestrel se přikrčil a spatřil přímo na úrovni svých očí pár vojenských bot. Než stačil zareagovat, pata ho trefila do brady a odhodila ho. Kestrel odletěl a bradou se zaryl do tvrdé země, čímž zbrzdila pád. Při dopadu si téměř vyrazil dech.
Kestrel se nadechl a snažil se najít alespoň nějakou stabilitu v tomhle totálním chaosu. Místo toho ale z toho, co viděl v rokli, zpanikařil. Z nejbližšího útesu sto metrů od něj se hnali další vojáci hordy. Z toho, co viděl, byli všichni ozbrojeni od pistolí až po smrtelné stříbrné kopí a vypadali připraveni to vše použít.
Ruka sevřela jeho předloktí a vytáhla ho zpět na nohy. Před ním se rychle objevil další upír. Tesáky mu přesahovaly rty a na tváři měl pokroucený úsměv. Voják zvedl ruku s černými drápy a rozpřáhl se k úderu.
Kestrel se obrnil proti úderu. Místo toho však do upíra něco vrazilo silou nákladního vlaku, vyhodilo ho to do vzduchu a pak spadl z útesu. Noc protnul řev.
Drak.
O pár vteřin později drak v barvě opálu přistál na římse před ním. Křídla měla průhledná a tenoučká, za sebou mávala ocasem.
Kestrelovi po páteři přejelo zachvění a pocítil v sobě obavy.
„Doktorko,“ vydechl nevěřícně.
Tiché zavrčení mu zavibrovalo u ucha okamžik před tím, než ho ruce, co ho držely, pustily. Jak Kestrelův mozek pracoval, aby dal dohromady co se to děje, upír po jeho pravici vyrazil. Jeho srdce sevřela panika a on se rychle podíval na doktorku.
Se zavrčením Kestrel vymrštil hlavou a trefil tak nos vojáka za sebou. Lebku mu rozvibroval uspokojující zvuk křupající kosti.
Osvětlující a teplé světlo z dračího ohně obklopilo útes okamžik před tím, než noc protnul pronikavý výkřik. Kestrel se usmál, protože věděl, že doktorka se dokáže postarat o dalšího upíra na vlastní pěst.
Aniž by čekal na reakci, škubnutím osvobodil svou paži a loktem nabral upíra do břicha. Pijavice ho pustila a klopýtnula, rukou se držela za žaludek. S tím, jak byl upír sehnutý, neměl šanci vidět, jak se blíží doktorčina mocná tlapa. Snesla se na něj shora, drápy mu zaryla do lebky. Řeka krve mu spadala dolů po tváři v hustých červených tocích tak tmavých, že proti jeho bledé kůži a alabastrovým vlasům vypadaly téměř černě.
Kestrel sledoval, jak doktorka odhazuje tělo vojáka přes útes. Rty se mu roztáhly rozzářeným úsměvem. Vřelost, hrdost a dokonce i trochu štěstí vyhnaly bolest a frustraci, které v poslední době cítil.
Drak se na něj podíval a on by přísahal, že viděl její úsměv. Kestrel vykročil, ale zarazil se, když koutkem oka něco zachytil. Jen záblesk světla, který prořízl temnou noc. Ale najednou si jeho mozek vzpomněl na hordu, co si sem razila cestu a žaludek mu poklesl.
Vykřikl její jméno, ale varování přišlo příliš pozdě. Její tělo odletělo dozadu, jako kdyby bylo zasaženo raketou. Drásající výkřik mu naplnil uši.
Kestrel se k ní rozběhl a přinutil se podívat se jí do očí místo na kov, který jí vyčníval z hrudi. Do jejích velkých, krásných očí. Zamrkala. Perličky utrpení jí unikly z očí a v její jemné, dračí tváři se dala vyčíst bolest.
„Doktorko,“ vydechl. Nemohl si nevšimnout, že jeho ruce se třásly skoro stejně jako jeho hlas. Nemohl zabránit tomu hroznému pocitu, který ho každou vteřinou naplňoval. Strach v jeho emocích by ji mohl vyděsit ještě víc a tak ho spolkl.
„Co mám udělat?“
Zakňučela, ostrým hrdelním zvukem, ze kterého se mu stáhlo srdce. Avšak slyšel její slova ve své mysli ostře a jasně.
„Musíš… to vytáhnout ven.“
„Jak?“ Odpověděl, vděčný za to, že jeho hlas zní každým úderem srdce jistěji a jistěji.
„Jen to chyť… a vytáhni.“ Zafuněl její hlas v jeho mysli.
Přistoupil blíž. Špičky bot se mu dotýkaly louže temné krve, která se rozlévala pod jejím tělem. Zaváhal, žaludek se mu přetočil nevolností. Nebyl si jistý, jestli to dokáže. Ale uvědomění, že tam leží v bolestech a možná kvůli němu umírá, skrz něj vyslala úplně jiný druh utrpení, které mu probodlo vnitřnosti.
Vydechl a položil ruku na stříbrnou zbraň. Okamžitě pocítil reakci. Zvuk prskání a pálení masa ho trefil do uší okamžik před tím, než receptory bolesti zareagovaly a křičely na něj, aby uvolnil sevření. Kestrel sevřel kopí pevněji a naposledy se na ni podíval, než se ho odvážil o kus povytáhnout.
„Omlouvám se, jestli tě to bude bolet,“ řekl s nuceným úsměvem a napodobil slova, která použila, když ho ošetřovala. A poté zařval a silně škubl. Podobný výkřik se rozlehl i v jeho mysli. Při zvuku jejího utrpení cítil tíhu na hrudi a v srdci se mu potichu rozlila bolest.
Kestrel se otočil a přitiskl se k ní zády. Jeho ruce hořely, měl je celé pokryté puchýři a cítil je až do morku kostí. Ale nechtěl to pustit, nemohl, ne, dokud nebude dost daleko od ní. Odkulhal jeden krok, a pak další, než natáhl ruce a odhodil ten stříbrný nástroj přes útes.
Kestrel si na okamžik dovolil jen dýchat, než se otočil a pokusil se dostat se ke Sparrow, aby se ujistil, že je v bezpečí.
Dech se mu zadrhl. „Doktorko,“ vyhrkl, jak se k ní šoural.
Malá a celá od krve, ležela tam v lidské podobě a vypadala jako rozlámaný ptáček, jakým byla. Třesoucí se, křehká a tak drobná. Jediná kapka rudé krve jí vytekla zpoza ruky, kterou ochranitelsky držela přitisknutou ke svému břichu. Vypadala téměř kaštanově proti jejímu téměř průsvitnému tělu.
Krev.
Kestrel se nadechl, když si konečně uvědomil, co bylo přímo před ním. Ta lepkavá tekutina tekla všemi směry, a přesto neviděl odkud. Hromadila se pod jejím štíhlým tělem, prosakovala se do země pod ní.
Kde se všechna vzala? Kolik jí ztratila? Kolik mohla ztratit?
Zamumlala cosi nesrozumitelného, hlas měla plochý a dutý. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že odpovídala na jeho otázku. A že promluvila nahlas. Přešel vedle ní a něžně odsunul její ruku. Popadla ho, její krví potřísněné prsty ho sevřely ve smrtícím sevření. Kestrel polkl a povzbudivě ji stiskl, než se vypáčil z jejího sevření. „To je v pořádku, doktorko. Mám tě.“
Zamrkala. Poté, co přikývla, podíval se dolů na její zranění.
Ach, bohové.
V místě břicha, těsně pod hrudním košem, měla zející díru. Ve středu bylo syrové maso, ze kterého vytékal příval krve.
Kestrel nemusel být empatikem, aby cítil její bolest. Naplňovala ho při každém nádechu. Podíval se jí do očí a snažil se zakrýt strach ve svém hlase.

„Budeš mi muset radit. Nevím, co mám dělat.“

16 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další skvělou kapitolu, teď se snad ani nedočkám pokračování, jak to napnuli...:D Doufám, že dorazí posily, a že se z toho oba dostanou...:)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.
    Doufám že Sparrow bude v pořádku.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Dík za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat