středa 30. července 2014

Temný úsvit - 3. kapitola 1/2



Tisknouc dva prsty na Rolandovo opálené hrdlo se Sáře ulevilo, když ucítila pomalý, stabilní puls. 
Narovnala se a zadívala se na něj plná úžasu nad jeho krásou a naprostou dokonalostí jeho těla a soucitu k agónii, k níž ho jeho zranění musela přimět. Vypadal velmi nesvůj. 

Přemísťujíc se na druhý konec matrace sklonila se, strčila své ruce pod jeho paže a táhla ho dokud jeho hlava nespočívala jen několik centimetrů od kovové opěrky na jedné straně a jeho lýtka visela přes matraci na straně druhé. Jeden by si mohl myslet, že to bylo jednoduché, ale trvalo jí to půl hodiny a v době, kdy byla hotová se potila a byla bez dechu. 
Všechny ty filmy, které viděla, ve kterých ženy její velikosti vlekly bezvědomé muže jeho velikosti přes podlahu, zvedly je a hodily je na zadní sedadlo auta nebo přes zadní část koně byly velmi zavádějící. Cvičí a zvedá závaží šest dní v týdnu a byla sotva schopná s ním pohnout zatraceného půl metru. 
Nepomohlo, že váží mnohem víc než matrace, která se trvale pohybovala s ním pokaždé, když zatáhla. Zítra budou její holeně hrát všemi odstíny duhy.
Po tom, co opatrně strčila pod jeho hlavu polštář, jeho vlasy byly tak měkké, šla do koupelny a donesla všechny zásoby pro první pomoc, jaké mohla najít. 
Bylo jich tam docela dost. Když se sem loni v létě přestěhovala z Texasu, při vybalování si těžce pořezala ruku o rozbité sklo. Přemýšlejíc o tom, jak moc malé, ale hluboké říznutí bolelo, nemohla si představit, co Roland musí zažívat. Nebyla schopna zastavit krvácení a krabička obsahující její první pomoc zůstala neúprosně mimo její dosah. Vzhledem k tomu, že v té době neměla zdravotní pojištění, sotva si jej mohla dovolit teď, výlet na pohotovost by byl osvědčeně příliš nákladný, takže si kolem ruky omotala žíňku, kterou udržela na místě pevnou vrstvou lepicí pásky, řídila patnáct mil do nejbližšího Walmartu a koupila dost gázy, nelepivé polštářky, leukoplast, náplasti na stáhnutí rány a antibiotickou mast, aby se mohla postarat o řez a jakékoli další šrámy, které může způsobit obsah stěhovací krabice v průběhu několika příštích měsíců. 
Naštěstí pro Rolanda, toho bylo velmi málo. 
Pokládajíc gázu a další pomůcky na konferenční stolek, šla zpět pro žínky a dvě láhve Vilínu, zahnula do kuchyně, aby vzala pár mise a pak je přidala na hromadu. 
Sára se posadila vedle Rolanda na matraci, její bok se dotkl jeho. Její pohled padl na jeho slabiny a uličnicky otálel. Ručník zůstal tam, kam spadl na podlaze v kuchyni, takže byl nahý. 
Byl velmi impozantní. Cítila se provinile, že si všimla, s ohledem na jeho stav, v jaké byl kondici, ale... jak by nemohla? 
Nutíc svůj zrak uhnout, nalila Vilín do mísy, namočila žínku, vyždímala ji, pak opatrně začala smývat krev a špínu, která pokrývala Rolandovu kůži. 
Jeho tvář vyvázla bez většího zničení, kterému byl vystaven zbytek jeho těla. Na levé straně jeho vysokého čela byla růžová stopa, která zítra bude velkou modřinou. Další zakalila opačnou lícní kost, mizíc do hrubého strniště. Jeho plný spodní ret byl roztržený. Kromě toho to byl jeho obličej bezchybný. Žádný otok nekazil jeho sklopená víčka nebo kůži zastíněnou jeho řasami ve tvaru půlměsíce. Jeho rovný nos, ani příliš dlouhý, ani příliš krátký byl neporušený. 
Byl opravdu hezký. Ne jemně pohledný jako mužský model, ale tím drsným způsobem - jsem sexy, ale můžu ti nakopat zadek.
Kvůli jeho rukám se jí chtělo plakat. Znovu. A ona nepatřila k těm, co snadno brečí. Kdyby nebyla tak vyčerpaná, předtím by držela pohromadě mnohem lépe. Ale dvě noci s krátkým nebo s žádným spánkem si vybraly svou daň. Zatracení studenti, úplně ji vycucali. Díky bohu, že jarní semestr konečně skončil. 
Jeho prsty byly dlouhé a zúžené, nehty pečlivě zastřižené... a díra o šířce nikláku se táhla celou délkou přes obě dlaně. Bylo to ohavný, jakých zvěrstev se někteří lidé mohli bez výčitek dopustit. 
Sára důkladně opláchla první ruku Vilínem (vybrala jej místo alkoholu na vyčistění jeho zranění, protože to bude bolet méně), použila silně sterilní nepřilnavé tampony po obou stranách, pak kolem rány obvázala gázu, dokončujíc to krycím obvazem. Druhé ruce se dostalo stejné léčby. 
Rozhodla se použít antibiotickou mast.  Měla pocit, že někde četla, že by neměla být aplikována do vnitřních ran. Přesto rozetřela mast na četné tržné rány na jeho pažích, trupu, bocích a stehnech. Některé z nich byly povrchní. Některé byly tak hluboké, že musela použít leukoplast na stáhnutí rány, aby strany držely dohromady. 
Vilín, antibiotická mast, leukoplast na stáhnutí rány v případě potřeby, gáza, obvazy. Opravdu nevěděla, co jiného dělat. 
Žádná z jeho ran už nekrvácela, což bylo dobré. 
Ale divné. 
Její ruka krvácela celé hodiny, přestávajíc pouze když na ni tlačila. Když později odstranila leukoplast a ručník, aby je nahradila obvazy, znovu to začalo krvácet a tohle to dělalo pár dní. 
Přesto Roland nevypadal, že by někde krvácel. Ani jeho ruce. 
Jak je to možné? 
Byla to součást jeho nemoci? To co způsobilo jeho citlivost na slunce, způsobilo také, že se jeho krev sráží rychleji? Ta část zpráv o fotosenzitivních dětech o tom nic nezmiňovala. 
Dokonce i bodné rány v jeho břiše už nekrvácely. Bylo to trochu znepokojující. 
Tak jo, hodně znepokojující. Prostě se to nezdálo přirozené. Kdyby se jeho hruď nezvedala a neklesala s každým nádechem, myslela by si, že je mrtvý. 
Sára vypláchla misku a naplnil ji dalším Vilínem. Během ne moc dámského hekání, se jí podařilo převrátit Rolanda na bok, aby mohla prohlédnout jeho záda. 
Ty také měly dlouhé, hluboké šrámy, které se zdály být více bodnými ranami, z nichž všechny byly pokryté krví, špínou, trávou a plevelem. A stejně jako ty v přední části, tyto rány již nekrvácely. 
Sára se dala do práce, čistíc a léčíc je, začala na jeho širokých, silných ramenou. Jeho záda byla široká, svalnatá, přirozeně opálená jako zbytek jeho těla. Dlouhý řez začínal tam, kde se jeho krk dotýkal jeho pravého ramene a směřující dolů k jeho podpaží. Bylo potřeba zbytek leukoplasti na stáhnutí rány, aby ji zajistila. Další řez vypadal jakoby zbraň, která ho řezala, sjela dolů po jeho žebrech na jeho levém boku. Třetí řez rozřízl jeho úzký pas na pravé straně. 
Všechno to vypadalo divně. 
Copak většina zločinců teď nosí zbraně? Dokonce i drobní zločinci? 
Myslela by si, že jakékoliv nepřátelé, které Roland získal, vystupující jako nelegální obchodníci se zbraněmi, by ho zastřelili, ne ho napadli nožem.
Sára o tom několik minut dumala, zatímco se o něj starala. 
Možná nechtěli přitahovat pozornost? Zvuk se zde obvykle rozléhal, odrážejíc se po krajině. 
Ale v této oblasti nebyla moc velká kriminalita. Alespoň ne ve srovnání s Houstonem, kde se narodila a vyrostla. Napadlo ji, že pokud by tady někdo slyšel výstřel, připisoval by ho lovcům, střelbě na terč, výfuku kamionu, nebo ohňostroji. 
Navíc, vždy tam byly tlumiče. 
Sára se začervenala, když umývala špínu a krev ze spodní části Rolandova těla. Měl nejvíc sexy zadek, jaký zatím viděla. Zatímco každý chlap, se kterým v minulosti chodila, neměl žádný zadek, Rolandův byl pevný a svalnatý. A jeho nohy... 
Stejně jako zbytek těla, byly pořádně svalnaté a vybroušené k dokonalosti. Tahle dokonalost byla zničená řeznou ranou, zatímco se ho jeden z útočníků pokusil oslabit. 
Bylo to rozhodně intimní, takhle se ho dotýkat zatímco spal. Měla tendenci být trochu plachá ve společnosti mužů a nikdy nebrala sex na lehkou váhu jako její vrstevnice. Většina žen a dívek, které poznala, braly sex jako rekreační sport a byly šíleně lhostejné k nemocím. V důsledku toho měla doposud jen dva milence, oba to byly dlouhodobé vztahy. 
Její první milenec byl vyzáblý. Druhý byl stejně hubený, když spolu začali chodit a přibral dobrých dvacet kilo nadváhy v době, kdy jejich tříletý vztah vyšuměl. Žádný člověk, pokud věděla, nikdy tolik nepřibral, natož tu váhu zvedl. 
Roland, na druhé straně, byl stavěn jako olympijský atlet a jen na minutku, fajn, možná na dvě nebo tři... nebo čtyři, si přála, aby nebyl zraněný a ona byla povolná. 
Vrtíc hlavou se Sára rozhodla, že nad tím chudákem slintala dostatečně dlouho a položila mokrý hadřík a mísu s Vlínem na konferenční stolek. Černý potah na matraci, kde ležel, byl potřísněný špínou, krví a rostlinnými materiály tak moc, jako byla jeho záda. Neměla tušení, jak to později vyčistí a teď nechtěla nic z toho zanést zpět do jeho ran. 
Vstávajíc, zamířila k úzké skříni na prádlo vedle koupelny a vytáhla dvě bílé přikrývky. První vytřepala, přeložila na polovinu a rozprostřela ji přes každý centimetr matrace, který Roland nezakryl. Pak ho pomalu položila na záda a přikryla ho druhou. 
Když byla její práce hotova, stála a několik minut se na něj dívala. Najednou nevypadal jako cizinec, ne pro ni. Byl silný a přesto zranitelný. 
Sára se kousla do spodního rtu. 
Stoupání a klesání jeho hrudi byla sotva rozeznatelné. 
Řekl jí, ať počká a hodinu před západem slunce zavolá Marcusovi. Ačkoli to chtěla udělat jinak, rozhodla se respektovat jeho přání. 
Pro teď. 
*   *   *
 V suterénu velkého, odlehlého statku se otevřel pár červenohnědých očí. Bastien krátce prozkoumal tmu, aby se ujistil, že nikdo nenarušil jeho svatyni.
Když se ujistil, že je vše v bezpečí, běžný, škodolibý úsměv s triumfem se roztáhnul přes jeho hezké rysy. 
Pomsta byla tak sladká. 
Konečně byl jeho nepřítel mrtev. 
Nesmrtelný Strážce, který v současné době vystupoval pod jménem Roland Warbrook zabil čtyři z Bastienových mužů, když ho předchozí noci přepadli ze zálohy, ale Roland za to zaplatil svým životem. 
Zaplatil za to a za ještě mnohem více. 
Bastien zavřel oči a vychutnával své vítězství. Jak ten parchant musel trpět, když slunce vycházelo a peklo ho jako v peci. 
Nevzplál by v plamenech, jako to upíři dělali ve filmech. Ne, měl by puchýře, pak by se lehce ožehl jako maso, které se nechalo příliš dlouho na grilu. Jeho tělo, již poškozené, by nebylo schopno hojit se samo. Zbaven krve díky velkému vzorku, který Bastien sám vyjmul, by se parazitický virus, který je všechny infikoval, obrátil proti svému hostiteli, hltajíce ho, dokud by nezbylo nic, na čem by mohl hodovat. 
Byla to bolestná smrt. 
A Roland si ji určitě zasloužil. On a všichni jemu podobní.
Když vstal, oblékl si Bastien černé oblečení, které mu umožnilo splynout s nocí a doladil ho dlouhým černým kabátem. Jakmile se vyzbrojil svou obvyklou zbraní, odemkl dveře a opustil svou komnatu. 
Země pod jeho statkem byla prošpikovaná katakombami pečlivě vytvořenými jím a jeho následovníky. Bylo to místo, kde si všichni mohli odpočinout bez obav. V bezpečí před slunečním svitem. V bezpečí před lidmi. V bezpečí před Nesmrtelnými strážci, kteří je považovali za příliš hloupé, aby něco takového vymysleli. 
Nechal domýšlivý úšklebek zkroutit jeho rty. 
Vysmívali by se jim nesmrtelní, kdyby je upíři začali jeden po druhém zabíjet? Nebo by si uvědomili, že oni by byli v přesile a prosili by o milost, tak jako mnoho upírů v minulosti? 
Bastien vešel do klikatého tunelu, který se jako bludiště větvil do mnoha slepých uliček. Vykopal a vydláždil tohle křídlo sám a jen on sám znal cestu do a ze své komnaty. Někdo jiný, kdo by se ji snažil najít, by nevyhnutelně skončil ztracen a pak jím uloven.
Když dorazil do centrální haly, která byla rozšířením původního suterénu, vyšel schody, které vedly do samotného domu. Ačkoli v domě byla tma, všechna okna byla pečlivě zakryta, slunce ještě nezapadlo. Jeho bratři mohli ještě chvíli spát. Jako nejstarší upír v jejich středu měl tendenci stávat před nimi. 
Jeho lidští služebníci byli nicméně na nohou. 
Tanner, nejvýše postavený člověk, na něj čekal nahoře na schodech. Zhruba 180 centimetrů vysoký s krátkými blonďatými vlasy a brýlemi, vypadal a oblékal se spíš jako účetní než věrný zaměstnanec upíra. 
„Jsou ve vaší pracovně.“ 
Bastien přikývl, očekávání hučelo skrze něj. Se dvěma zraněnými upíry se potřeboval dostat do podzemí, nařídil Derekovi a Bobbymu zůstat pozadu a sesbírat to, co zbylo z Rolanda poté, co vyšlo slunce. Měli by zde nyní být, aby to doručili. 
Několik mužů odpočívajících na sedačkách v obývacím pokoji se vyškrábalo na nohy, když  procházel kolem. Bastien bral lidi na vědomí krátkým přikývnutím a pokračoval, myslíc s pobavením na způsoby, jak může vystavit Rolandovy ostatky. 
Toto pobavení odumřelo, jakmile vstoupil do pracovny. 
Něco bylo špatně. Derekova a Bobbyho myšlenka vyvolala jeho nebezpečný temperament. Mohl cítit jejich strach, vidět napětí v jejich ztuhlých pozicích, jejich nervozitu v pohupování kolen, které nemohli udržet v klidu, jak se posunuli na židlích umístěných pře jeho stolem.
„Máte pro mě něco.“ 
Při jeho slovech vyskočili na nohy a otočili se, tváře jim zbledly. Tito dva by pro něj udělali snad všechno v naději, že si vyslouží ochutnání upířího daru. To byl důvod, proč si je vybral na dokončení tohoto úkolu. 
„Kde to je?“ zeptal se. 
Oba si vyměnili vyděšené pohledy. Bobby měl velkou modřinu uprostřed svého čela. Derek, ten s odvážnější povahou, se opanoval a promluvil. On, uh... utekl.“ 
Opar hněvu okamžitě naplnil Bastienovo vidění a obarvil svět kolem něj rudě. Za úderu srdce, byli oba muži zvednuti a praštěni na povrch stolu. Jeho ruce se utáhly kolem jejich krků, omezujíc jejich dýchací cesty a přišpendlujíc je na místě. 
„Byl úplně znehybněný a vydán vám na milost, když jsme odešli,“ zavrčel Bastien na chvějící se hroudy.Co jste udělali?“ 
„To jsme nebyli my!“ Derek chraptivě vykřikl, když Bobby zakňučel a pomočil se.Dávali jsme na něj pozor, jak jsi nám řekl, a byli jsme napadeni!“ 
„Kým? Neměl žádnou možnost, jak kontaktovat své kolegy Strážce.“ 
„Já nevím.“ Zmlknul a kašlal, dokud Bastien nepatrně neuvolnil své sevření.Neviděl jsem, kdo to byl. Bobby říkal, že to byla nějaká šílená mrcha s lopatou. Oba nás knokautovala a pomohla Strážci dostat se pryč.“ 
„Žena?“ zavrčel vztekle.Smrtelná žena vyzbrojená ne ničím jiným než zahradnickým nářadím vás porazila?“ 
„M-my ji neslyšeli přicházet,“ vyhrkl.Byla... byla šíleně tichá.“ 
Jeden z Druhých, možná? 
Pokud ano, proč nebyla lépe vyzbrojena? 
Bastien zvedl muže a znovu s nimi třísknul dost silně na to, aby rozbil těžký dřevěný povrch starobylého stolu.K čertu s vámi! Měli jsme ho! Říkáte, že chcete být jedni z nás, ale když jsem vám zadal úkol, jeden jednoduchý úkol, posrali jste ho!“ 
Rozlícený, jeho rány z předešlé noci ho stále bolely, zařval vzteky tak hlasitě, že probudil dřímající upíry dole. 
Tesáky vystřely z jeho dásní. 
Derek a Bobby začali křičet. 
Bezcitný Bastien se sklonil a zabořil své zuby do Derekova hrdla. 

5 komentářů:

  1. Děkuji za skvělý překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Mockrát děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat