středa 9. července 2014

Temný úsvit - 1. kapitola




Pronikavý řev prořízl ticho před úsvitem.
Sarah Bingham zkoumala louku kolem ní a vlasy na jejím krku se zvedly. Obloha přešla z černé na uhlově šedou, předzvěst svítání, což trochu zmírnilo temnotu. Po dobu devíti měsíců, kdy Severní Karolína byla její domov, slyšela nějaké strašidelné zvířecí skřeky, ale tento jeden zněl úplně jako člověk.
Nemohl být. Žila v zapadákově bez blízkých sousedů.

Snažíc se setřást svůj neklid, nadzvedla hlínu lopatou, obrátila ji a pak opakovala postup, který by nakonec mohl být zakončen jako zeleninová zahrada. Doufala, že se vyhne neobvyklému vedru včasným osvěžením své kůže, když zápasila se suchou a tvrdou zemí.
Ach jo. Několik hodin tohoto a ona by se určitě zhroutila do vyčerpaného spánku. Jdi do hajzlu nespavosti! Jarní semestr skončil. Její studenti byli pryč. Dnes v noci se chystala spát, i kdyby jí to mělo zabít.
Hlasité vrčení. Vrčivý zvuk náhle rozdělil vzduch, doprovázený praskáním, údery a praskáním větví.
Sarah prudce vyskočila a sevřela dřevěnou rukojeť lopaty a bez mrknutí zírala na hustý porost před ní s doširoka otevřenýma očima.
Listí se začalo šustit a hýbat. Její srdce udeřilo do žeber.
Sakra! Nebyli v Severní Karolíně medvědi?
Větve a listy explodovaly ven jako masivní temné tvary, tak rychle, že nemohla vidět to, co vyrazilo proti ní.
Příliš zděšená, aby křičela, upustila dřevěnou rukojeť a zvedla ruce, aby si ochránila tvář, hlavu a krk.
Těžká váha narazila do jejího levého boku. Nohy jí vyletěly nahoru a zády tvrdě narazila na zem o dva nebo tři yardy dál. Suchá půda a větvičky odřely její ruce, když je odhodila do stran. Něco roztrhlo její pravý rukáv a řízlo jí do loktu. Bolestivé pulzování zaplavilo její žebra.
Převalujíc se na břicho, Sarah prudce zvedla hlavu a divoce se podívala kolem sebe, aby viděla stromy, které protínaly tento konec louky obklopující... cokoli co uhánělo na ni.
Na mýtině se usadil klid.
Škubajíc sebou, přitiskla si ruku na bolavý bok a vyškrábala se na nohy.
Zavrčení a mlácení pokračovalo ještě hlasitěji než předtím.
Adrenalin stoupajíc v jejích žilách, zkrátil její dech a zrychlil její pulz. Třesoucíma rukama popadla lopatu, obrátila ji vzhůru nohama, a držel ji jako baseballovou pálku.
Nevěděla, co to bylo, ale pokud by se to vrátilo, byla připravena to omráčit různými způsoby.
„Kam šli?“ volal zadýchaný hlas. 
Sarah vyskočila a přelétla pohledem stromy, které lemovaly louku na pravé straně.
„Tudy! Rovně! Neztraťte je!“
Dvě postavy, pouhé stíny uprostřed hustého, tmavého křoví, se pohybovali tak rychle, jak to šlo ve stejném směru jako… ta věc. Viditelné pouze na krátkou chvíli předtím, než je stromy znovu pohltily, nezdálo se, že by si jí všimli. Díky zelenému tričku s dlouhými rukávy, které nosila přes černé tílko, a teplákům musela splynout s tmavou krajinou.
Vrčení ustalo. Stejně tak i údery a mlácení.
Sarah udělala opatrný krok dozadu. Pak další.
„Ach, člověče!“ vyhrkl první hlas. „Myslím, že budu zvracet!“
„Nebuď takový slaboch.“
Co se to sakra děje? Honí ti chlapi medvěda? Musel to být medvěd, ne?
„Copak ho nechceš zabít?“ zeptal se druhý hlas.
„Ať to dokončí slunce,“ ušklíbl se nový hlas, hluboký a plný zášti.
„Co chceš, abychom udělali?“ odporoval druhý.
„Zůstaňte, dokud nebude po všem,“ nařídil třetí, jeho slova zmírnil britský přízvuk, "a pak mi přineste, co z něj zbylo. "
Sarah pokračovala palec (inch=2,54 cm) ke zdi zeleně oddělující louku od svého dvorku, snažila se neudělat žádný zvuk, který by je mohl upozornit na její přítomnost. Komu jste měli zavolat, když jste si mysleli, že někdo mučil divoká zvířata? 911? Animal Control (=Útulek pro zvířata)?
„Je pryč?“ zeptal se první hlas nejistě.
„Jo,“ odpověděl druhý.
„Jsi si jistý?“
„Jo-jo. Je pryč. Je pryč.“
„Ty vole! To byla ta nejúžasnější věc, jakou jsem kdy v životě viděl!“
„Copak jsem ti to neříkal?“
Nebylo mučení zvířat první krok na cestě stát se sériovým vrahem?
„Hej, co to děláš?“ zeptal se první. 
„Rozřezávám jeho oblečení.“
Sarah ztuhla, led naplnil její žíly. Jeho oblečení?
„Ty vole, to je tak teploušský.“
„Nejsem gay, debile. Chci vidět, co s ním udělá slunce. "
„Ach. Hustý.“
„Vem jeho boty.“
Muž? To nemohl být člověk, kdo jí srazil na zem. Bylo to obrovské, vrčelo to a přeběhlo to mýtinu příliš rychle na to, aby to byl člověk.
A přesto to znělo, jako kdyby jejich obětí byl muž, ne zvíře.
A zdálo se, že s ním ještě nebyli hotový.
Otočila se, udělala tři rychlé kroky a hodlala si pospíšit domů a zavolat 911.
„Hej, Bobby,“ řekl druhý, „probodl jsi už někoho?“
Zastavila se.
„Ne.“
„Podívej se na to.“ 
Bouchnutí. 
Zavrčení.
„Ty vole!“
Sakra! Změnila směr a přešla mýtinu tak rychle a tiše, jak jen mohla. Její bolavé ruce zesílili sevření na rukojeti lopaty. Na kůži se jí vytvořily kapičky potu. Hořká pachuť strachu zaplavila její ústa a ona vstoupila mezi stromy a plížila se dopředu.
To je šílené. Tohle je šílené.
Byla učitelka hudby, ne policista! Ale policii by trvalo příliš dlouho než by přijela. Žila tak daleko od měst....
„Chceš to zkusit?“
„Nebudou naštvaní, jestli ho rozřežeme?“
„Nebude dlouho dýchat, až ho slunce zasáhne. A kdyby jo, koho to zajímá? Jak by se to mohli dozvědět?“
Stromy tu nebyly tak husté, jak si myslela. Po několika krocích, Sarah zůstala stát na okraji (s trochou štěstí, stále skrytá větvemi) a úzkostlivě zamžourala na další pole.
Udeřil do ní závan zapáchajícího těla.
Byli tam tři muži. Jeden, jehož tvář byla skryta jejímu pohledu, ležel na zemi na zádech, vše co z něho mohla vidět, bylo obnažené. Jeho ruce byly odtaženy od jeho boků, a zdálo se, že byl dole držen něčím, co nemohla zahlédnout přes vysokou trávu. Blíže k ní, byly svázány jeho kotníky… provazem? Plevel je zakryl tak moc, že bylo těžké říct čím. Ale omezoval ho, soudě podle toho, jak se mu stehenní svaly neustále zatínaly a napínaly.
Blondýn ve vybledlých džínách a žlutém tričku byl rozkročený nad mužovými stehny, zády k Sarah. Druhý s hnědými vlasy stál vedle něj, většinou odvrácen, zíral dolů na nahého muže.
I když zachytila jen rychlý výraz jejich tváří, Sarah odhadovala, že útočníkům bylo kolem dvaceti.
Blondýn náhle zvedl obě ruce nad hlavu, prsty sevřel rukojeť kapesního nože, a pak jimi prudce bodl.
Bouchnutí.
Nahý muž sebou trhl a zavrčel bolestí.
Brunet zařval: „Ty vole! To je skvělý!“
Znechucená, vyděšená a nekontrolovatelně se třesoucí, Sarah vyšla na pole, skrytá a rozhoupala lopatu.
Blonďák se podíval na svého komplice. „Chceš-„
Třísk.
Žluté tričko se zhroutil do strany, dopadl na zem a zůstal nehybně ležet.
Druhý muž zíral v ohromení na svého přítele, pak se otočil k Sarah... znovu se napřáhla.
Třísk.
Přímo mezi oči.
„OWW!“
Uh-oh. 
Šokovaně udělal krok zpět, zaklel, několikrát zamrkal, a pak se zamračil.
Třísk. 
To byla poslední kapka. Jeho bledé oči se otočily v sloup, zatímco bezvládně padal k zemi. Když Sarah obrátila svou pozornost na nahého muže, její žaludek se zhoupnul a ona si na chvíli myslela, že by jí mohlo být špatně.
On byl skutečně uvězněn. Silný, hrubý provaz potřísněné krví svazoval jeho kotníky a odřel je až do masa. Kovový hrot ve tvaru T, tlustý jako její palec, byl zatlučen do země mezi nimi, znehybněl ho a zařezával se mu do masa. Stejné hroty byly zatlučeny v dlani každé ruky, přišpendlujíc jeho paže k zemi.
Vypadalo to, jako kdyby ho chtěly ukřižovat, ale chybělo jim potřebné dřevo, a tak ho místo toho vsadili do země.
„Do prdele.“ Bezděčně zašeptala.
Pokud by toho v sázce nebylo dost, tak dvě bodné rány hyzdící jeho břicho, za laskavého přispění blondýna, určitě. Hluboké šrámy, ze kterých vytékalo velké množství krve, poznamenaly mužovy svalnaté paže, hrudník a nohy.
Když potlačovala vlnu nevolnosti, Sarah nasměrovala svůj pohled k jeho tváři.
Byl asi třicetiletý a pohledný, navzdory sevřené čelisti a bolesti, která spojovala jeho ústa a oči. Krátké, vlasy černé jako uhel. Odpovídající obočí. Rovný nos. Piercing, tmavě hnědé oči, které zachytili a drželi její, když uvolňovala ztuhlé údy a přinutila se přesunout kupředu.
*   *   *
Zatínající své zuby, Roland sledoval ženu, která klečela vedle něj a nastavila si lopatu do blízkého dosahu.
Slyšel, jak se někdo blíží, zatímco do něj ten zatracený blondýn vrazil ostří a očekával, že se k nim připojí ještě jeden z upířích oblíbenců. Shromažďováním toho mála energie co v něm zbylo, se připravoval na nepravděpodobný pokus telekineticky přinutit toho bastarda probodnout sama sebe v dalším kole, když ten floutek náhle ztuhl a pak se skácel přes něj, odhalujíc ženu v basebolce s Bugs Bunnym.
Nemohla být vyšší než pět stop a nemohla vážit víc jak padesát kilo. Když popadla kusy jeho odhozené košile a tlačila na jeho zranění, Roland mohl cítit její silný třes.
Kdo to byl?
Riskovala svůj život, aby ho zachránila. Proč?

„Děkuji,“ podařilo se mu vydat ze sebe přes zvýšené bolesti, kterou mu nechtěně způsobila svým pokusem zastavit krvácení.
Přikývla, široké oříškově hnědé oči se setkaly s jeho. „Já- Já musím zavolat 911,“ řekla a její hlas byl měkký a roztřesený. „ Máte mobil?“
„Ne.“ Upíři, kteří ho přepadli ze zálohy, ti co přežili, ho chytili.
Podívala se na bezvědomé muže. „Možná, že jeden z nich ho má. Pokud ne, tak můžu zaběhnout domů, zavolat, a budu zpátky v-„
„Není čas,“ přerušil ji, když vycítil rychle se blížící úsvit. „Trpím onemocněním, které způsobuje extrémní fotosenzitivita.“
Její obočí se svraštilo. „Je to jako alergie na jasné světlo?“
„Ano. Kdybych byl pořád tady, až slunce vyjde, bolest, kterou teď zažívám, by se zvětšila tak stokrát.“
Pohlédla za něj na rozjasňující se horizont a její hezkou tvář naplnila hrůza. „Prosím, řekněte mi, že si děláte legraci.“
„Nedělám.“
Setkala se s jeho pohledem. „To myslíte vážně?“
„Přesně tak. A oslaben tak jak jsem, mě slunce pravděpodobně zabije.“
„Ale já... myslím, že jste... Co mám udělat?“
„Osvoboďte mě.“
Jak? Ve vašich rukou jsou kovové hroty!“
„Vytáhněte je ven.“
Její tvář zbledla. „Cože?“
Nemohl jí mít za zlé, že otálela. Netěšil se na to, ale bylo to lepší než se upéct. „Prosím. Snažil jsem se to udělat sám, ale nešlo to.“
Podívala se na nejbližší ruku se zjevným děsem.
„Neexistuje žádný jiný způsob.“
Polkl, když se posunula do strany a položila kolena na zem po obou stranách jeho ruky. Roland se připravoval, když uchopila vodorovný pruh v horní části hrotu, vtlačujíc své prsty mezi hrot a jeho dlaň. Plameny šlehaly přes jeho ruku a nahoru přes jeho paži jako nepatrné tlačení. Myslel si, že si vedl dobře, dokud se neomluvila.
„Omlouvám se. Omlouvám se.“
Prudce zatřásl hlavou. I to bolelo. „Prostě zatáhněte.“
Statečně přikývla a vypadajíc trochu zeleně, zatáhla.
Kolík se ani nehnul.
Zmáčkla rty k sobě a zkusila to znovu. Hrot se pohnul, zvedl se snad centimetr, ale pak se zastavil.
Odmlčela se a podívala se panickým pohledem na vrcholky stromů, které začínaly získávat zlatou zář. „Je to moc hluboko!“
„Zkoušejte to dál,“ vybídl ji a prodchnul slova s klidem, který necítil. Ve vrcholné kondici může vydržet krátký kontakt s méně ostrým světlem úsvitu, aniž by utrpěl nějakou škodu. Nicméně, s tolika zraněními, které nyní oslabovali jeho sílu, a hodně z jeho krve se vsakovala do žíznivé země pod ním, i menší odhalení by vyústilo v katastrofu, se vší pravděpodobností, fatální.
Dřepla si, znovu zatáhla za hrot, tentokrát podporována svaly na stehnech.
Agonie ho prořízla jako žiletky, jak se pomalu stoupající hrot pohnul. Roland pomohl, co nejvíce to šlo, zatnul biceps, a když tlačil nahoru, uvěznil její prsty mezi vodorovný pruh a jeho hladkou, zpustošenou kůži.
Konečně se hrot uvolnil ze sevření země, volně vyskočil a téměř připravil ženu o rovnováhu.
Zvedla své ruce a nevěřícně na hrot zírala. Ještě uvízlý v jeho dlani byl, zhruba metr a půl dlouhý, pokrytý chomáči nečistot a kořenů.
Pokývl ke svým nohám. „Když budete pracovat na mých kotnících, odstraním ten druhý.“
Kývla a obrátila se k blondýnovi a nervózně prohledávala půdu kolem něj.
„Je vedle mého boku,“ řekl jí Roland, předpokládajíc, že hledala nůž.
Její pohled se přesunul k Rolandovu boku, přeskočil do jeho rozkroku a pak zase zpátky. Její bledá tvář zčervenala a ona vytáhla nůž a rychle se přemístila k jeho nohám.
Kdyby tolik netrpěl, tak by se Roland usmál. Místo toho byl jen rád, že má ještě něco, co ji přinutilo se červenat. Na okamžik, kdy ten floutek odřezával Rolandovi šaty a přikrčil se nad ním s nožem, se bál, že ho ten kluk má v úmyslu vykastrovat.
Jak žena začala řezat těžké lano kolem jeho kotníků, Roland svinul horní část těla k uvězněnému ramenu, až se jeho ruce dotkly. I když kosti, svaly a šlachy byly poškozeny, donutil prsty volné ruky spojit s těmi na jeho druhé a zahájil nesnesitelný úkol tahání druhého hrotu ven.
„Něco jsem jednou viděla ve zprávách,“ řekla žena a její hlas byl protkaný napětím, „o těch dětech, které měly stejnou nemoc jako vy. A jednou týdně se sešli v parku po zavření, aby se tam mohli stýkat a ve tmě si hrát na prolézačkách.“
Roland se jí snažil věnovat pozornost, zatímco se stále snažil vytlačit hrot ze země. Necítil se tak slabý od doby co… no, od doby než byl před více než devíti stoletími přeměněn.
„V autě na cestě tam,“ pokračovala, „ musely děti nosit ochranné obleky a helmy, protože i přední světla projíždějících aut by jim mohli ublížit. Je vaše pleť taky tak citlivá?“
„Ano,“ zavrčel, jak se hrot uvolnil.
Lapajíc po dechu, zůstal na chvíli nehybně ležet a snažil se nepřipustit si bolest. Nůž, který držela, sklouzl a zabořil se do jeho masa.
„Omlouvám se,“ řekla rychle.
Zavrtěl hlavou. Nebyla to její vina. Lano bylo tak těsné, že pochyboval, jestli by ho i on mohl odříznout, aniž by se sám pár krát neškrábl.
Tlak na jeho kotníky se zmírnil, a pak odpadl úplně. Žena upustila nůž a začala škubat za hrot a vytáhla ho dost na to, aby volně vyklouzl nohama.
Posadil se. Rolandovy bodné rány v břiše byly zaplaveny plameny.
Zatímco popadal dech, žena se přemístila k jeho boku. Každých pár sekund vrhala na obzor úzkostlivý pohled.
Uchopil zaseknutý pruh proti dlani, začal tahat.
Popadla ho za zápěstí. „Ne. Pokud ji vytáhnete teď, dostanete do rány nečistotu, bakterie, brouky, a kdo ví, co ještě. A hrot by mohl omezit průtok krve. Nechte záchranáře, aby to udělali později.“
Předklonila se, přitiskla tvář k jeho hrudi a rukama sklouzla kolem něho.
Roland byl tak šokován, že mu trvalo minutu, než si uvědomil, že se ho snaží vytáhnout na nohy.
Samozřejmě nemohla. Vážil dvojnásobek toho, co ona. Ale cenil si její snahy.
Jeho kotníky (a většina jeho těla) křičela na protest, když se nutil do vzpřímené polohy. Jakmile stál, žena se přesunula k jeho boku a opatrně natáhla jednu z jeho paží přes její úzká ramena. Horní část čepice mu sotva dosáhla k bradě.
„Můžete jít?“
Unaveně přikývl a nechal ji, aby ho nasměrovala ke stromům.
Chladný stín poskytl vítanou úlevu od pálení, které již bičovalo jeho kůži. Přes jejich spěch jeho drobná zachránkyně vydala velké úsilí, aby ho chránila, zadržovala větve, které by se jinak otřely o jeho rány nebo vrazily do hrotů v jeho rukou. Dokonce ho varovala před ostrými větvičkami a jiným nebezpečím na zemi, které by mohly zranit jeho bosé nohy.
Roland zaklel, když dorazili na okraj lesa a on před sebou spatřil jasnou, prázdnou louku.
Žena se kousla do spodního rtu a hodila po něm omluvným pohledem. „Bydlím na druhé straně těchto stromů. Měli bychom jít dlouhou cestu kolem a zůstat ve stínu, nebo můžete jít přes mýtinu?“
Sakra. Potřeboval se dostat do úkrytu, předtím než se zhroutí. „Přes mýtinu.“
Neváhala a ani se ho neptala. Jen ho poháněla dopředu, narovnala ho, když klopýtl a popoháněla ho, dokud prakticky neběželi.
„Zdá se mi to, nebo jste už zrůžověl?“ zeptala se.
„Nezdá.“ Několik dalších vteřin a začnou se tvořit puchýře.
Dostali se ke stromům, kde opět bojovníkovi odrazila větve. Na druhé straně shluku listí, Roland spatřil malý dřevěný dům, kterému předcházela terasa a hustě zastíněný dvorek. Mohl být chráněn před sluncem až k zadním dveřím.
„Ještě kousek,“ řekla bez dechu a paži, kterou ovinula kolem jeho pasu, aby mu slabým stiskem dodala povzbuzení, shledal podivně roztomilou.
Přes trávu. Po schodech nahoru. Krátká pauza na terase, zatímco vyndávala své klíče z kapsy košile a odemkla dveře. Pak se namačkali dovnitř do velmi úzké prádelny a ona za nimi zajistila dveře. Jak Roland, tak žena po jeho boku si současně úlevně oddychli.
„Jak se jmenujete?“ slyšel sám sebe se zeptat.
„Sarah Bingham. A vy?“

„Roland Warbrook. Děkuji, že jste mi zachránila život, Sarah.“



20 komentářů:

  1. Vyzerá to na veľmi pekný a zaujímavý príbeh, teším sa na pokračovanie:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Další upíří romance? Díky za překlad.
    jen maličkost: nebyli s ním hotoví a oči zachytily a držely :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Tinka Tinn: velmi zaujímavé :) dakujem a teším sa na pokracovanie.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Dík za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Tak to bude zase moc dobrý příběh. Mockrát děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc, jsem opravdu zvědavá, jak to bude dál a jestli je znovu budou obtěžovat ti dva, co vyřadila...:) Těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Super, teším sa na to.
    Ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  12. O můj bože! Prostě jsem neodolala a přečetla to málo, co je zde přeloženo a... tohle bude supr čupr kniha! :D Děkuji za překlad a korekturu a nemůžu se dočkat další kapitolky. Vypadá to mňamkozně! ;-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  13. Knihomolka.3651. srpna 2014 21:00

    Díky za překlad kniha vypadá na to že se bude číst jedním dechem :)
    s týdeními pauzami.

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji za překlad. Jiťa

    OdpovědětVymazat