čtvrtek 31. července 2014

Černá noc - 7. kapitola 2/3




„Madeline, co tu ve jménu všech bohů provádíš? Nemůžeš jen tak vstoupit dovnitř, bez toho abys věděla, co je na druhé straně.“ Malinko se mnou zatřásl, ruce na mých ramenou. „Jak bych se mohl postavit před Lorda Azazela, když bezmyšlenkovitě půjdeš vstříc nebezpečí?!“
Rychle jsem jeho ruce setřásla. „Nechovej se ke mně jako k dítěti. Zajímá tě jen to, jak by tě Azazel potrestal, kdyby mě zabili. Beezle tam je a já ho potřebuju najít.“

Nathanielovy oči byly chladné a odměřené. „Přemýšlej, Madeline. Chrlič uvnitř toho portálu ani nemusí být. Třeba je to past.“
„To je mi jedno,“ odsekla jsem. „Ale jestli tam je, musím mu pomoci.“
„Blázne,“ vyprskl. „V jiných světech jsou hrozivé věci, věci, na něž jsi nikdy nepomyslela.  A naproti tomu, o čem jsi přesvědčená, nechtěl bych být svědkem toho, jak tě pohltí nějaké monstrum, nebo se staneš zajatcem démonů.“
Můj obličej zrudl. Přestože Nathaniela nemám ráda, měla bych se přestat chovat bezcitně. „Dobrá, možná nechceš, abych se zranila. Ale jestli existuje možnost, jakkoliv malá, že je Beezle uvnitř, musím pro něj jít. Musím ho získat zpět.“
Je to jediná bytost na světě, která mě kdy doopravdy milovala, dodala jsem v duchu.
Nathaniel se na mě podíval. „Ty tam hodláš vstoupit, nehledě na to, co řeknu, že ano?“
Přikývla jsem.
„Tak mě vezmi za ruku.“ Řekl tiše.
Kdysi bych se ho ani nedotkla. Ale tentokrát, pro Beezla, jsem ochotně vložila svou ruku do jeho dlaně.
Vstoupili jsme do portálu, zrovna v okamžiku, kdy Beezleův hlas zaječel: „NE! MADDY! JE TO PAST!“
No, samozřejmě, pomyslela jsem. Věděla jsem, že je to past. Jen mi to bylo jedno.
A když nás portál protahoval, byla jsem v agónii. Sice jsem několikrát cestovala portálem do domu svého otce, ale vždy to bylo, jako mít hlavu mezi dvěma stěnami, které se tlačí proti sobě. Nathaniel sevřel mou ruku pevněji. Připadala jsem si, že mi oči vylezou z důlků. O okamžik později jsme byli venku.
Cítila jsem, jak se Nathanielovo sevření uvolnilo a já obličejem přistála v něčem měkkém, vlhkém a páchnoucím. Zvedla jsem hlavu a vyplivla bahno.
„Existuje nějaký důvod, proč mě nemůžeš poslechnout? Co nechápeš na ´Maddy, ne, zastav, je to past´?“
Vytřela jsem si bahno z očí, vytáhla se na kolena, a hledala zdroj velmi dobře známého a milovaného hlasu.
Beezle byl uvnitř malé kovové klece na malém travnatém pahorku, zhruba tři metry ode mě. Nevypadal špatně, ale zuřivě se na mě zamračil.
„Tvá vděčnost je ohromující,“ prohlásila jsem ironicky, zvedla se z bláta a rozhlídla se.
Vypadalo to, že jsme přistáli kdesi v bažině. Stála jsem po kotníky v rákosí, šlahouny lilií a obrovské stromy porostlé mechem nade mnou rozpínaly své větve. Vzduch byl šedý, plný mlhy a zápachu síry. Po několika okamžicích mi oči sklouzly k vodě.
„A na co jsi s sebou brala jeho?“ zeptal se Beezle, ukázal prstem na Nathaniela.
Podívala jsem se směrem, kterým Beezle mířil a zjistila, že Nathaniel z portálu vylétl. Vznášel se několik stop nad vodou, andělská křídla čistě bílá, naprosto nedotknutá bahnem.
„Nesnáším tě,“ řekla jsem a ten bastard měl tu drzost se ušklíbnout.
Začala jsem se brodit ke břehu, k malé kleci, v níž byl Beezle uvězněný. Nathaniel ke kleci přilétl a zkoumavě si ji prohlížel.
„Tak, kde jsou? Jak jsi tady skončil, že jsem tě ani nemohla najít?“
Beezle si povzdechl, zavřel oči a ukázal za mě. „Kvůli tomuhle.“
Jak to řekl, uvědomila jsem si sérii slabých otřesů a vodu, která se tlačila z bažin na souš. Vůně síry zesílila, Nathaniel vstal, v očích tvrdý lesk.
Zprudka jsem vydechla. „Je to něco velkého, že ano?“
Beezle kývl. „Jo.“
Ozval se zvuk, jako když se několik končetin brodí vodou. „Má to spoustu chapadel a je to slizký?“
„Jo.“
„Nesnáším svůj život,“ řekla jsem, vytvořila kouli Nočního ohně a mrštila jí.
Uviděla jsem něco masivního, obrovský stín, který se třásl a pulzoval, a pak ho zasáhla koule Nočního ohně. Otevřelo to obrovský chřtán a zařvalo vzteky.
Jeho vytí způsobilo silnou vichřici, která mě odhodila o několik stop zpátky. Dopadla jsem na návrší vedle Beezlovy klece. Vypadal rozpačitě.
„Akorát jsi ho víc naštvala,“ prohlásil nakonec.
Opřela jsem se o lokty, v okamžiku, kdy tvor přistoupil, čichajíc po mně dlouhým, sloním nosem. Měl několik očí, ale duhovky měl pokryté mléčně bílou. Takže byl slepý. Noční oheň mu však vůbec neublížil.
„Myslíš, že tohle zvládneš rychle porazit, abychom mohli jít domů?“ zeptal se Beezle. „Jinak nikdy nedostanu svojí koblihu.“
„Jak teď můžeš myslet na koblihy!“ Vymrštila jsem se na nohy a zhmotnila křídla. „Kde je Nathaniel?“
„Odhodilo ho vytí té příšery,“ řekl Beezle a trhl hlavou za ní.
Nenašla jsem po andělovi žádnou stopu. Za návrším byla změť stromů a tmy, obklopené mlhou.
„Jak to, že tě to taky neodhodilo?“ zeptala jsem se.
„Ta klec je zapuštěná do země. Ehm, možná by ses měla věnovat tomu monstru, protože to vypadá, že zachytilo tvůj pach.“
„Jasně.“
Snažila jsem se stvoření si co nejlépe prohlédnout, zatímco jsem připravovala magii. Měnící se oblaka mlhy mi to dost stěžovala. Neměla jsem téměř žádnou šanci přemoci obludu velikosti budovy, která měla asi dvacet chapadel, s nimiž mě mohla chytit a rozdrtit. Také jsem ho nemohla oslepit, protože už slepý byl.
„Nějaký nápad, co je jeho slabostí?“ zeptala jsem se Beezla.
Položil si dráp na ústa, jako by přemýšlel. „Nejsem si jistý, ale většina příšer nemá ráda oheň.“
„Oheň. Správně. Ale nevím, jak udělat normální oheň.“
Beezle si odfrkl. „Jsi si jistá? Teď máš místo srdce andělský kámen.“
„A co to s tím má co dělat?“
„Ehm, andělský kámen? Síla slunce, přímo uvnitř tebe? Zhloupla jsi, když jsem tam nebyl?“
Monstrum se plazilo blíž. Snažila jsem se nevdechovat jeho pach. Kdybych ještě měla schopnosti, které jsem získala, když mě posedla Evangeline, byla bych dokázala tuto bytost sejmout bez mrknutí oka.
Věděla jsem, že mám andělský kámen, ale nevěděla jsem, jak by mi pomohl. Neznala jsem ani polovinu svých schopností. Kdyby tu byl Gabriel, pomohl by mi. Ale Gabriel byl pryč, a Nathaniel zmizel a vedle mě byl jen nakrknutý malý chrlič, který si zřejmě myslel, že jsem úplně zabedněná, když nepoužívám sílu, o níž jsem ani nevěděla, že ji mám.
Beezle vydechl. „Cokoliv chceš udělat, radím ti, udělej to hned.“
„Hádám, že je lepší se o něco pokusit, než být sežrán zaživa.“
Vysmekla jsem se mu a znovu zamířila k portálu. Nathaniel mě znovu chytl a otočil mě k sobě.



10 komentářů:

  1. Dík za vaši práci :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za další pokračování kapitoly

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Díky holky. :-)
    Můžu Vám říct, tahle knížka je nějaká akční. :-D Ještě jsme si od začátku pořádně neoddechli, na rozdíl od prvního dílu, který se rozjížděl pomaleji. :-) A doufám, že přibudou nové postavy... :-)
    Mimochodem, Nathaniel mě začíná bavit, stejně jako J.B., protože jsou oba dva trošku komplikovanější (a tím zábavnější), než třeba Gabriel, který je napsaný moc "jednostranně". Myslím, že autorka umí skvěle vykreslit vedlejší postavy, ale ty hlavní jsou trošku... nedokončené. :-)

    OdpovědětVymazat
  7. VĎaka za preklad a som zvedavá na ďalšie pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  8. díky za další kapitolu...jsem ráda, že to je akční =)

    OdpovědětVymazat