čtvrtek 17. července 2014

Černá noc - 6. kapitola 2/2



Snažila jsem se nepanikařit. Ztratit Gabriela byla jedna věc. Cítila jsem k němu zmatené, vášnivé emoce a nechtěla jsem, aby mu někdo ublížil. Ale ztráta Beezla byla zničující. Nikdy, nikdy jsem, za celý můj život, bez něj nebyla. Vždycky tady byl – popudlivý, někdy nepříjemný, ale byl můj. Byl pro mě jako rodič, když jsem byla mladá, sama a měla strach, a stálým společníkem, když jsem byla starší. Nemohla jsem přemýšlet o budoucnosti, v níž by nefiguroval.

Stála jsem v uličce mezi mým domem a domem souseda, opřená o vnější stěnu budovy, cítila hrubé cihly tlačící proti mému tělu, oči jsem měla zavřené. Můj žaludek se svíral úzkostí. Co se Beezlovi stalo? Kdo ho unesl a proč? Ubližují mu? Chtějí výkupné?
Cítila jsem, jak se o mou tvář otřel kus měkké látky a když jsem vzhlédla, uviděla jsem Nathaniela stojícího přede mnou. Zastrčil kapesník zpátky do kapsy. Narovnala jsem se.
„Nebrečela jsem,“ řekla jsem.
„Samozřejmě, že ne.“ Odpověděl.
„Jenom mám strach o Beezla.“ Vysvětlila jsem.
„Přirozeně.“ Zareagoval.
Nastalo trapné ticho, které pouze upozornilo na nemožnou vzdálenost mezi námi. Gabriel by mě utěšil a já bych to uvítala. Nathaniel nevěděl, co má dělat a já jsem nevěděla, jestli vůbec chci, aby něco udělal. A tyto myšlenky mne donutily cítit se ještě víc osaměle.
„Domluvil jsem opraváře, aby spravil rozbité dveře a to vysklené okno.“ Promluvil Nathaniel.
Dveře. Skoro jsem na ně zapomněla. Spolu s Gabrielem jsme je zatlačili zpět do rámu, jak nejlépe jsme dokázali, zrovna včera – bylo to opravdu včera? Proč mi připadalo, že od té doby, co jsem objevila, že jsem dcerou Azazela, a přibylo komplikovaných dní, ty dny trvaly celou věčnost?
„Jak ses s bombou v ruce dostal ven? Ty dveře tam byly napevno přibité.“
Nathaniel pokrčil rameny. „Vyrval jsem je z pantů.“
„Aha. Ale tentokrát budou opravené.“
„Ano. Nechci si zahrávat s tvou bezpečností.“
Řekl to zvláštním způsobem, jakmile jsem na něj pohlédla, v jeho očích bylo něco jako něha. Možná, že to opravdu myslí vážně. Možná, že mě opravdu chce udržet v bezpečí. To však neznamenalo, že se staral o mou osobu, třeba se staral pouze o osobu, kterou chtěl, abych byla. A žádné množství náklonnosti mi nepomůže najít Beezla a Gabriela. Ale potřebovala jsem, aby se mnou aspoň v jednom směru spolupracoval.
„Poslouchej, Nathanieli,“ řekla jsem, „opravdu potřebuju, aby se ta záležitost s Gabrielem nedonesla k Azazelovi.“
Odfrkl si. „Chceš, abych lhal svému pánovi? Protože trest za takový čin by byl strašlivý.“
Přestože jsem Nathaniela neměla ráda, nechtěla jsem, aby byl kvůli mně potrestaný. A bylo mi jasné, že by svůj krásný obličej kvůli mně ani neobětoval. Musím to pořádně promyslet, a hrát opatrně.
„Myslím, že souhlasíš s tím, že se tu děje něco hodně divného.“ Začala jsem pomalu.
Nic neřekl, pouze přikývl, takže jsem mohla pokračovat.
„Ale nechci zbytečně alarmovat svého otce.“
„Určitě mu o tomhle nechceš dát vědět? Co když tě někdo zraní, když… se Gabriel pohřešuje?“
„Vlastně už mě za tu dobu zranili. Ale díky tobě jsem v pořádku.“
„A co obvyklé zprávy o tobě, které Gabriel Azazelovi poskytoval?“
Už jsem na to myslela a byla jsem si jistá, že jsem přišla s celkem dobrým řešením.
„Co kdybys ty zprávy na pár dní poskytoval ty?“
Nathanielovo zamračení se prohloubilo. „Chceš, abych oklamal svého pána tím, že se budu vydávat za otroka?“
Rozhodla jsem se jednou přehlédnout odkaz na Gabrielovo postavení. Tato část bude ošidná.
„Ne, jen chci, abys Azazelovi volal, jako to dělal Gabriel. Ale chci, abys své zprávy upravil. Upravil,“ zopakovala jsem pro jistotu, „ne lhal. Jen neuvedl určité informace.  A pokud tě Azazel uslyší, určitě mu nebude vadit, že s ním nehovoří Gabriel.“
„Ale kvůli tomu bych musel vědět, co každý den děláš a kde jsi.“ Namítl.
Přikývla jsem. Tuhle část vážně nemám ráda. „No, můžeš tu na pár dní zůstat.“
Nevěřícně se na mě podíval. „S tebou?“
„V Gabrielově apartmánu.“ Opravila jsem ho.
Nathaniel vypadal, že o tom přemýšlí. Přistihla jsem se, že nevědomky zadržuji dech, jak jsem čekala na jeho rozhodnutí. Neměl žádný důvod, proč by mi měl pomáhat a opravdu žádný zastupovat Gabriela. Ale tohle bylo to nejlepší řešení, se kterým jsem mohla přijít. Můj odhad byl, že Azazel bude šťastný, že jsem Nathanielovi umožnila zůstat v mé blízkosti natolik, že ho nebude Gabriel zajímat.
Jaké jsou naše šance? Pomyslela jsem si a hlas v mé hlavě nápadně připomínal Beezla. Azazel nebyl hloupý, ale doufala jsem, že bych ho mohla trochu zaměstnat.
„Tvůj plán není bez rizika.“ Podotkl Nathaniel.
Kývla jsem.
„Je dost možné, že můj pán už ví, že se otrok pohřešuje.“
Beezle mi to také řekl, ale když jsem o tom přemýšlela, zjistila jsem, že to nemůže být pravda. „Nekontaktoval by mě snad, aby zajistil někoho jiného, kdo by se staral o mé bezpečí?“
Nathaniel chvilku přemýšlel. „Možná. Nebo možná čeká, až se mu ozveš. Nemůžeš uhodnout, jak se zachová.“
Skvělé. „No, všichni mi pořád říkají, že jsem pro Azazela to nejdražší, co má, takže se odvažuji tvrdit, že by mi touto dobou už zajistil nového bodyguarda. Určitě si mého zdraví cení víc, než intrik.“
„Tak by to mělo být, ale tvrdit něco o Grigori je bláznovství.“
Nathanielova váhavost mě vytáčela. „Podívej, nemůžeme jednoduše předpokládat, že Azazel nic neví, a pokud to utajíme, ani se nic nedozví? Pomůžeš mi, nebo ne?“
Nathaniel se zatvářil odmítavě. „Nutíš mě, abych učinil rozhodnutí, které může mít dopad na mou existenci, pro blaho otroka a ženy, která mě ani nemá ráda.“
Zaťala jsem zuby. „Je možné, že tě budu mít ráda víc, pokud mi pomůžeš.“
„Dobrá. Pomohu ti. Ale později budu chtít něco na oplátku.“
Podezřívavě jsem se mu podívala do tváře. „Něco? Můžeš být víc specifický?“
„Nevím, co budu později potřebovat, tak jak to můžu specifikovat?“
Chvíli jsem o tom přemýšlela. „Fajn. Je to dohodnuto. Ale budu mít možnost odmítnout, stejně, jako si měl ty. Pokud se rozhodnu, že ten úkol není něco, co bych chtěla dělat, pak mě můžeš požádat o něco jiného.“
„Ujednáno,“ řekl a natáhl ruku.
Přemítala jsem, zda se podobně cítil Faust, když uzavíral dohodu s Mefistotelem. Dostanu něco, co chci, ale jakou cenu budu muset zaplatit?
Sevřela jsem jeho ruku, abychom si potřásli, ale on zvedl mou dlaň a přitiskl si ji ke rtům. Když se jeho ústa dotkla mojí kůže, ucítila jsem lehké zatřepotání vzrušení u žaludku a opět jsem si připadala, že Gabriela podvádím. Snažila jsem se odtáhnout, ale jeho prsty mě pevně svíraly.
Přimhouřila jsem oči, vytrhla ruku – jakýkoliv náznak přitažlivosti byl zničen jeho přístupem. „A ty se divíš, že tě nemám ráda.“
„Žila jsi příliš dlouhou dobu sama,“ namítl, „za čas mě uvidíš v lepším světle.“
Zaťala jsem ruce v pěst. Neztratím sebekontrolu a neodstřelím ho zpět do staré školy, kde zřejmě nabyl svých představ o manželství. Teď ho potřebuju. Pokud chce věřit, že jedno dne ze mě bude slečinka, která na něm bude viset bez jediného slova na protest, pak ať si své fantazie nechá. Protože vlastně neexistovala žádná záruka, že spolu do manželství vůbec vstoupíme.
„Poslouchej, myslíš, že bychom se mohli vrátit do aleje, kde se Gabriel ztratil, jestli jsem třeba něco nepřehlédla?  Vypadá to, že každý detektiv by tam začal.“
„A co tvůj chrlič? Věříš, že byl unesen stejnou bytostí, jako tvůj bodyguard?“
„Musím tomu věřit,“ odpověděla jsem, „Jinak bych musela přemýšlet nad příliš mnoha nepřáteli.“
„Ano, to bys musela,“ přitakal. „Tvoje rodová linie ti nepřátele zaručuje.“
„Skvělý způsob uklidnění, Nathanieli.“
Přiletěli jsme k aleji, do uličky, kde byl obchod s potravinami, místo vraždy druhého vlkodlaka, Gabrielova únosu a mého podivného napadení Samielem. Přála jsem si, aby se štěstí obrátilo v můj prospěch, jelikož se mi stalo až příliš špatných událostí najednou. A tohle bylo jediné vodítko, které jsem měla.
Přeletěli jsme nad silnicemi, zaplněnými auty, která cestovala v pozdním odpoledni. Obloha byla šedá, vzduch vlhký a studený. Pod kabátem jsem se zachvěla. Pořád jsem pod ním na sobě měla jen tričko a tepláky, jelikož jsem nepomyslela na počasí, když jsem se vyřítila ven na svou záchrannou misi. Mohla jsem být neviditelná, když jsem měla zhmotněná křídla, ale stále jsem byla nechráněná vůči živlům. Byla jsem neviditelná, ne nezničitelná. Nathaniel, na druhou stranu, vypadal naprosto spokojeně, i přes absenci rukavic a čepice. Další důvod, proč ho nemít ráda.
Přiletěli jsme do aleje právě v okamžiku, kdy začalo slabě mrholit.
„Úžasné,“ zamumlala jsem, „Je skvělé, že počasí zničí jakýkoliv důkaz.“
„Typ důkazu, který hledáme, je lidskému oku neviditelný,“ prohlásil Nathaniel. „Hledáš stopy po magii, nebo důkaz po nadpřirozené bytosti.“
„Myslím, že jsi říkal, že ty nedokážeš vystopovat magii?“
Nathaniel se rozzlobil, zjevně byl naštvaný, že jsem mu připomněla jeho nedostatky. „Nedokážu najít stopy po magii, ale dokážu ji vycítit. Ty toho budeš taky schopná, pokud se dokážeš soustředit.“
„Takže chceš říct, že tě vlastně nepotřebuju?“ řekla jsem, ale dostatečně tiše na to, aby to neslyšel. Tedy doufám.
Když Nathaniel procházel areál, snažila jsem se zaměřit svou magii, ovládnout ji svou vůlí a nalézt stopy po jiné magii. Nebylo to jako vytvořit Noční oheň, ani to nebyla kouzla, která jsem používala jako Agent, abych osvobodila Duši od těla. Nebylo to o destrukci. Byl to jemnější způsob kouzlení a jemná magie opravdu nebyla mou specialitou. Stěží jsem své síly kontrolovala. Dobré ovládání bylo nad mé schopnosti.
Přesto jsem vynaložila jisté úsilí, protože jsem byla zničená ze ztráty Beezla a nechtěla jsem, aby mi Gabriel zmizel nadobro. A také jsem nechtěla, aby měl Nathaniel pravdu. Chtěla jsem být víc, než jen těžkopádným nástrojem síly, příliš emocionální na absolutní kontrolu svých nadání.
Představila jsem si svou magii jako závoj, třpytivý znak síly, který jsem s lehkostí rozhodila po okolí. Závoj se roztáhl a všechno pokryl. Držela jsem onu neviditelnou síť na místě, prohledávala celou strukturu a byla překvapená, když jsem narazila na Nathanielovu moc. Bylo to jako najít stopy tepla na kameře s termovizí. Jasně jsem cítila pulzování magie, a dokázala jsem identifikovat i její zdroj. Zajímavé bylo, že Nathaniel mou moc ucítil.
„Co to děláš, Madeline?“ zeptal se. Stál zhruba pět stop ode mne.
Ignorovala jsem jeho otázku. Povzbuzená jsem tlačila závoj do větší šíře, snažila se jím pokrýt uličku a také křižovatku, kde jsme se setkali s vlky. Cítila jsem, jak mi na čele vyrašily korálky potu a jak bylo čím dál obtížnější udržet závoj lehký jako pírko.
„Madeline, co jsi…“ zopakoval Nathaniel, ale já ho mávnutím ruky přerušila.
Něco jsem našla, ale rozhodně jsem to nečekala. Očekávala jsem, že naleznu stopy magie, nebo – pokud bychom měli štěstí – nějaký objekt, který by mne zavedl ke Gabrielovým únoscům. Ale nic z toho to nebylo.
„Nathanieli,“ promluvila jsem, těžce oddechujíc, „v aleji je portál, ani ne deset stop od místa, kde právě stojíme.“

14 komentářů:

  1. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Dík za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuju za komentáře. :-)
    Jak se Vám zatím knížka líbí? :-)
    Co Nathaniel a J.B. - kdo je Vám sympatičtější? :-D
    Stojíte i o další díly? :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem :)
    kniha sa mi páči a určite by som chcela ďalší diel :)

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za pokračovanie! :-) KATKA

    OdpovědětVymazat
  10. Paráda!!! Dík za další kapitolu... knížka je suprovní, rozhodně bych si chtěla přečíst další díly... momentálně je Nathaniel a J.B. na stejné úrovni.

    OdpovědětVymazat