čtvrtek 10. července 2014

Černá noc - 6. kapitola 1/2




Dech opustil mé plíce, když něco těžkého narazilo do židle a následně do mých zad, a pak se to s třísknutím zřítilo na zem. Byt se okamžitě naplnil kouřem. Potřásla jsem hlavou, snažíc se posbírat své myšlenky.
Chytla mě pevná ruka a strhla mě stranou od stolu.
„Musíš odsud vypadnout,“ řekl Nathaniel, stále mě táhl pryč od stolu a zdroje kouře.
Vytrhla jsem svou ruku z jeho sevření. „Ne, musím to, co kouří, rychle dostat pryč z bytu, než celá budova vybouchne.“

Neviděla jsem mu do obličeje, ale bylo mi jasné, že to neschvaloval. Klesla jsem na podlahu, kašlala a zakrývala si nos a pusu lemem trička.
Zpoza židle vycházel syčivý zvuk. Plazila jsem se po podlaze za zdrojem hluku. Moje vidění bylo jen o něco málo jasnější, než kdybych se postavila. Kouř velmi rychle zaplnil celý pokoj. Dokázala jsem rozeznat obrysy nábytku, ale nic víc.
„Otevři okno!“ křikla jsem na Nathaniela. Neodpověděl, takže jsem předpokládala, že našel nejbližší východ a utekl pryč. Což by udělal každý chytrý člověk. Ale stejně – nebylo to galantní, zvlášť když jsme byli zasnoubeni.
Přiblížila jsem se syčivému zvuku. Připlazila jsem se k němu, prsty pravé ruky natažené, druhou jsem si stále přidržovala tričko před obličejem.
Záda mi ovanul proud studeného vzduchu, kouř se dočasně zvedl. Otočila jsem se a rozeznala v obývacím pokoji tvar Nathaniela, který otevíral všechna okna. Hm, takže mě nakonec neopustil.
Zaměřila jsem se opět na svůj cíl a zjistila, že kouř se rozplynul dostatečně, abych viděla zdroj pozdvižení. Plazila jsem se směrem k němu, pečlivě si ho prohlížela, zatím bez sahání. Vypadalo to jako střední černá bowlingová koule, z jejíž horní části stoupal šedý kouř. Nevypadalo to jako výbušné či zápalné zařízení, ale nehodlala jsem to riskovat.
Dřepla jsem si a opatrně vzala kouli do rukou. Naneštěstí se projevila má žalostná fyzička, neboť i přes mé nově nabyté andělské síly, pro mne byl předmět příliš těžký.
Snažila jsem se ho odtáhnout k zadním dveřím. O chvíli později se vedle mě objevil Nathaniel a vzal kouli do své náruče.
„Kam?“ zeptal se krátce.
„Dolů po schodech, na dvorek, tam mám barel na dešťovou vodu.“ Sdělila jsem mu stručně. Bylo mi trapně, jelikož jsem funěla a kašlala, ale nebylo to všechno jen důsledkem lenosti. Kouř zřejmě ovlivnil mé smrtelné plíce víc, než Nathanielovy.
Nathaniel zmizel do kuchyně, odnesl syčící a kouřící kouli s sebou. Prošla jsem za ním bytem, pootvírala všechna okna a nechala studený listopadový vzduch proudit. Naštěstí ještě nebyla taková zima a dešťová voda byla pokrytá jen slabou vrstvičkou ledu. Doufala jsem, že cokoliv v té kouli bylo, bude reagovat normálně – tedy že se to ve vodě uhasí. Pokud to však byl magický předmět, byla slušná šance, že by mohl explodovat, jakmile by se dotkl vody. Nikdo neví.
Když jsem skončila s otvíráním oken a vzduch byl trochu pročištěn, vrátila jsem se do jídelny, abych zjistila, jak velké jsou škody. Koule kompletně vysklila okno – což nebylo žádné překvapení – a opěrka židle, na níž jsem seděla, byla na třísky. Našlápla jsem na pravé chodidlo a ucítila bodnutí. Přenesla jsem váhu na druhou nohu a podívala se na krev vytékající z rány na plosce.
„Jasně, že se bude na podlaze válet sklo, ty hloupá,“ promluvila jsem sama k sobě. Doskákala jsem do koupelny, a sedla si na záchod. V chodidle jsem měla zaražený kousek skla. „Nechápu, jak jsem mohla přežívat tak dlouho, odkázaná jen na svůj vlastní rozum.“
Sáhla jsem do skříňky pod umyvadlem, vytáhla taštičku na úpravu nehtů a vytáhla pinzetu. Pak jsem vzala dezinfekci a vatové tampónky – nejprve jsem utřela všechno okolo sebe, protože krev odkapávající z mojí nohy zanechala na kachličkách stopy. Namočila jsem špičku tampónku v dezinfekci, chytla pevně pinzetu. Pak jsem dezinfekcí potřela ránu a zasyčela, když jsem ucítila bodavou bolest.
Možná by vás napadlo, že potom, co mě málem zabil Nephilim, bych mohla mít větší otupělost vůči bolesti.
Sklonila jsem se nad nohu a snažila se vytáhnout sklo. Popadla jsem pinzetu, uchopila jeho vyčnívající kousek a zakňučela, když střep vyšel ven.
„Opravdu nejsem stvořená na život plný dobrodružství,“ zamumlala jsem, nalila na ránu trochu víc dezinfekce. Oči se mi zaplnily slzami, když začala působit.
Obvázala jsem si ránu, postavila se a pokusila na ni přenést svojí váhu. To přežiju. O chvíli později jsem slyšela, jak Nathaniel bouchl zadními dveřmi, vedoucími z dvorku. Opatrně jsem došla na chodbu, a musela jsem si zakrýt ústa, abych zamaskovala tichý smích.
Předtím jsem přemýšlela, zda vůbec někdy vypadá neupraveně, teď tak vypadal. Vypadal trochu jako ta kreslená postavička kojota potom, co mu u obličeje vybuchl dynamit.
Nathanielovy vlasy u čela byly zčernalé od sazí. Stejně jako jeho obličej a kdysi skvostně bílá košile. Jak jsem se potichu hihňala, na zem z jeho křídel spadlo pár zčernalých peříček.
Povytáhl obočí a já se pokusila nasadit si masku vážnosti. Beze slova mi do ruky vrazil kousek papíru.
Otočila jsem ho a zjistila, že na jeho okraji jsou vytištěná slova. Bylo tam jednoduše napsáno: „VÍM, KDE HO DRŽÍ.“
Znovu jsem papír převrátila, hledala víc informací. Ale nic jiného už na něm nebylo.
„No, tak to je teda opravdu nápomocné,“ řekla jsem sarkasticky. „Mohli přiložit mapu, nebo aspoň nějaké pokyny.“
Pohlédla jsem na Nathaniela, který se právě pokoušel posbírat kousky ztracené důstojnosti. „Co se stalo, když jsi tu kouli vynesl ven?“
„Explodovala, než jsem ji stihl dát do barelu,“ řekl upjatě.
„Nic jsem neslyšela,“ namítla jsem.
„Byla to malá exploze, držel jsem tu bombu blízko u svého hrudníku, aby nezpůsobila moc velké škody.“ Vypadal, jako by svého ušlechtilého chování litoval.
„Hm, díky,“ promluvila jsem, dojatá jeho ohleduplností, přestože ji dával najevo s nechutí. „A v ní byla ta zpráva?“
„V bombě.“
Promnula jsem papír mezi prsty. Byl to klasický, normální papír, nic zvláštního. „Jak mohl ten papír přežít explozi?“
„Možná byl očarovaný,“ navrhl Nathaniel, krčíc rameny.
Nevypadal, že by ho zajímala mechanika zprávy nebo systém dodávky, protože se stále pokoušel oprášit si manžety košile. Nicméně já jsem se o to zajímala. Kouzla mohla znamenat pouze to, že bomba byla doručena pomocí někoho, kdo ovládá magii. Fajn, dobře. Většina osob, na které jsem kdy narazila, v sobě měla trochu magie. Ale ne všechny oplývaly tak pokročilými schopnostmi, aby jim umožňovaly udržet kousek papíru uvnitř zápalného zařízení.
Takže to mne zavedlo k čarodějce, nebo víle. Pravděpodobně. Pořád jsem toho o kouzelném světě moc nevěděla a nové informace jsem objevovala každý den. Ale domnívala jsem se, že průměrný Agent, démon, anděl, upír, a tak dál, by pravděpodobně nedokázali vytvořit tento druh kouzla.
Samozřejmě, koho by napadlo, že víla nebo čarodějka pošlou tuto zvláštní zprávu a navíc ještě v bombě. Je to zpráva od přítele? A pokud ano, proč mi ji poslali v bombě, která mi mohla zdemolovat celý dům?
„Viděl jsi někoho, jak to hází do okna?“ zeptala jsem se Nathaniela. „Koukal ses tím směrem.“
Potřásl hlavou. „Jenom jsem viděl přilétat tu bombu.“
Odfrkla jsem si. „Takže ten, kdo to hodil, velmi rychle zmizel. Nebo to hodil z velké vzdálenosti. Nebo se vznášel nad zemí. A sakra. Možná, že něco zahlédl Beezle.“
„Kde je tvůj chrlič?“ otázal se Nathaniel. „Určitě by tohle pozdvižení už dávno přitáhlo jeho pozornost.“
„Máš pravdu,“ přitakala jsem, rychle běžela k předním oknům. Beezle si vybudoval hnízdo pod oknem nad střechou přední verandy. Tím zajistil, že uvidí všechno, co přichází k domovním dveřím, ale také mohl špehovat ruch na ulici. Beezle je totiž maximálně zvědavý.
„Beezle!“ křikla jsem, naklonila se, abych viděla do hnízda, které bylo změtí klacíků, listů, novin a malého kousku kostkované vlny, kterou si vždycky obmotal uši. „Beezle!“
Neodpověděl. Ucítila jsem ostré bodnutí úzkosti. Kdokoliv hodil bombu do mého okna, mohl Beezla zranit. Naklonila jsem se ještě víc, kůži mi ovanul studený listopadový vzduch.
„Beezle!“ zakřičela jsem. „Okamžitě mi odpověz!“
Pár sousedů, kteří procházeli ulicí, nechápavě vzhlédli, a pak se rychle odvrátili, když mě viděli, jak visím z okna a křičím jako šílenec.
„Beezle!“ zopakovala jsem, ucítila, jak se převažuji, můj nos se nebezpečně přibližuje střeše verandy. Pomyslela jsem, že bych měla zhmotnit svá křídla, ale v tom mě Nathaniel objal okolo pasu a vtáhl mě zpátky dovnitř.
Vykroutila jsem se. „Nech mě být! Musím najít Beezla!“
„Křičením z okna ho nenajdeš. Pokud by tu chrlič byl, už by dávno přiletěl.“ Promluvil rozumně.
Zhluboka jsem dýchala a počítala do tří, abych se uklidnila. Musela jsem začít myslet. Beezle zmizel. Mohl někde ležet zraněný, mimo můj dohled.
„Dobrá,“ řekla jsem, klepla na Nathanielovu paži a pohlédla do jeho kamenné tváře. Pravděpodobně byl naštvaný, že se k němu zase chovám s opovržením. „Dobře. Už mě můžeš nechat.“
„Neuděláš nic bláznivého?“ zeptal se.
„Definuj ´bláznivé´,“ řekla jsem, a pak zavrtěla hlavou nad jeho rozpaky. „Sarkasmus. Zřejmě něco, na co nejsi zvyklý. Ale ne, nebudu viset z okna a křičet, už ne.“
Opatrně mě pustil, jako by si nebyl jistý, zda mi má věřit. Otočila jsem se a podívala se na něj.
„Musím najít Beezla.“ Prohlásila jsem. Snažila jsem se nemyslet na to, jak jsem se cítila opuštěná, bez Beezla a Gabriela, protože kdybych na to pomyslela, mohla bych začít brečet, a to byla ta poslední věc, kterou jsem chtěla udělat – brečet před Nathanielem. „Můžeš se vrátit zpátky ke dvoru.“
Zvedl obočí, což bylo gesto, které jsem u něj vídala často, a které – jak jsem si s překvapením uvědomila – znamenalo, že je na mě naštvaný. „Takže jsem odmítnut, Princezno?“
Do tváří se mi nahrnula krev. „Promiň. Nechtěla jsem být tak panovačná. Ale teď musím jít. Beezle může být zraněný.“
„Půjdu s tebou,“ řekl.
Snažila jsem se nevypadat úplně překvapeně, ale zřejmě se mi to nepodařilo. Nathaniel nikdy nebude moje první volba společnosti, ale je fajn u sebe mít pár rukou navíc v případě, že by se ten, kdo hodil bombu, stále zdržoval v okolí. „Ehm, dobře. Jen si vezmu tenisky a kabát a můžeme jít ven. Dokážeš se, ehm, skrýt, když máš zhmotněná křídla?“
„Jedna z prvních věcí, jakou se anděl naučí, je, jak skrýt svou přirozenou podstatu před smrtelníky,“ prohlásil arogantním tónem.
Díky jeho sarkastické poznámce jsem se uvolnila. Můžu se kdykoliv vrátit zpět k nesympatiím a nebudu muset bojovat s divným pocitem vděčnosti za mé uzdravení a pomáhání s hledáním Beezla.
Vběhla jsem do pokoje, vytáhla kabát a černé tenisky Converse, a pak se u dveří sešla s Nathanielem. Zrovna si upravoval vlasy, koukal do malého zrcadla, jež viselo nad stolkem, kde jsem měla náhradní klíče a všechny rezervní telefony.
„No tak, krásko,“ řekla jsem s protočenýma očima, „máme práci.“
Zhmotnila jsem svá křídla a zmizela ze zorného pole lidí. Nathaniel zmizel o moment později. Smrtelníci nás neuvidí, ale čemukoliv nadpřirozenému bychom se jevili průhlední, jako duchové.
Vylezli jsme z okna a zamířili ze střechy dolů. Pečlivě jsem zkontrolovala každý okap, každý kout a parapet. Prakticky jsem měla nos u země, plazila jsem se po předním i zadním dvorku, volala do králičích nor a koukala za keře. Nic.
Žádná stopa po Beezlovi. Žádná stopa po mém útočníkovi. Nic.

13 komentářů:

  1. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za další kapitolu, fakt je to napínavé... těším se na pokračování =)

    OdpovědětVymazat
  3. Čím dál tím zajímavější :-) díky.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Dík za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuju za Vaše komentáře, celkově tahle knížka je napínavá, nenechá vydechnout. :)
    Krásný den :)

    OdpovědětVymazat