čtvrtek 3. července 2014

Černá noc - 5. kapitola 2/2





„To je absolutní blbost,“ namítl Beezle druhý den ráno, když mi natřásal polštáře na gauči, na nichž jsem měla před chvílí položenou hlavu. J.B. si odešel dát snídani, ale slíbil, že zavolá a zkontroluje mě. Taky za mě našel náhradu v práci, někoho, kdo vyřídí doprovody Duší, které byly stanovené na tento týden, což mi zjednodušilo život. Měla jsem dost věcí k řešení, i bez zemřelých.
„Tvůj názor znám,“ namítla jsem suše. „Řekl jsi mi ho asi osm set krát.“
„Nechceš, aby Azazel něco zjistil o Gabrielovi, ale místo toho zkontaktuješ anděla, který okamžitě poběží a všechno mu poví? To z tebe Samiel vymlátil mozek?“

„Musím najít nějaký způsob, jak se uzdravit, nebo nebudu schopná po Gabrielovi pátrat, nebo vyjednávat s vílami, nebo cokoliv jiného.“ Promluvila jsem trpělivě. „Nathaniel je jediný anděl, jehož mohu požádat.“
„Ale nemůžeš mu věřit,“ namítl Beezle. „Chce si tě vzít jenom kvůli tvému původu. Není to tvůj opravdový snoubenec.“
„Vlastně si myslím, že je v tom něco víc, než jen to, že jsem Luciferova vnučka.“ Vysvětlila jsem. „Ale budu se k němu muset chovat jako opravdová snoubenka.“
Beezle nechal překvapením ústa dokořán. „Chceš mi říct, že se podrobíš Azazelově vůli a přistoupíš na manželství?“
Vadilo mi, když to Beezle podal takhle. „Ne. Rozhodně ne. Ale když se k Nathanielovi budu chovat slušně, mohl by udělat to samé.“
Beezle protočil oči. „Pamatuješ, co jsem říkal o naivitě?“
„Musím se o to pokusit, Beezle.“ Řekla jsem. „A přestaň mi natřásat polštáře, je mi fajn.“
„Dobře,“ odsekl temně Beezle. „Jen neříkej, že jsem tě nevaroval.“
Přelétl k oknu a beze slova zmizel ve svém hnízdečku.
Položila jsem hlavu na polštáře a zavřela oči. Beezle se mýlí. Nejsem naivní. Věděla jsem moc dobře, kolik toho riskuji, když Nathaniela požádám o pomoc. Také jsem věděla, že Gabriela ve svém zdravotním stavu nikdy jít hledat nemůžu a nemohu si dovolit čekat týdny na zahojení.
Musela jsem na chvilku usnout. Když jsem otevřela oči, Nathaniel klečel vedle mě, držel mě za ruku. V jeho tváři byl výraz, jejž jsem nedokázala rozluštit. Cítila jsem známou horkost, a sáhla jsem si na obličej. Otok byl pryč, bolest zmizela. Vyléčil mě, když jsem spala.
Promnula jsem si oči, posadila se a cítila se pozoruhodně zdravá a celistvá. Jazykem jsem se dotkla místa, kde mi chybělo několik zubů, které Samiel vymlátil, a s překvapením jsem zjistila, že jsou zase zpátky na svém místě. Díky bohu. Nechtěla jsem strávit zbytek života jako hokejista nebo zálesák.
„Děkuju,“ řekla jsem bez jakékoliv útočnosti, kterou jsem v Nathanielově přítomnosti používala. Nevím, jak bych v andělském světě přežila tak dlouhou dobu, nebýt jejich léčení. Zranění, jež mi způsobil Ramuell by mne zabila, nebo zmrzačila do konce života, nebýt Gabrielových schopností.
„Tak křehká.“ Řekl Nathaniel jemně, jako by slyšel mé myšlenky. „Ten záblesk smrtelnosti. Skoro všechno ti může ublížit.“
Jemně mou ruku stiskl, zatímco mluvil. Bojovala jsem s nutkáním se odtáhnout, nutkání, díky němuž jsem se cítila nějakým způsobem neloajální Gabrielovi, když nechám Nathaniela, aby na mne sahal. Potřebovala jsem ho na své straně a určitě toho nedosáhnu tím, že se budu chovat, jako by trpěl nějakou infekcí.
Nathaniel mou ruku převrátil dlaní vzhůru, dotkl se míst, která byla od práce hrubější a suchá. „Ruce služebníka, ne princezny.“
Tentokrát jsem ruku uraženě odtáhla. „Nejsem zrovna blázen do manikúry. A nemám služebníky, aby mi čistili koupelnu, nebo myli nádobí.“
Dal si ruku do klína. „Ale nemusíš. Můžeš žít s Azazelem v jeho paláci. Můžeš se tohoto života vzdát.“
„A také se vzdát toho, kdo jsem,“ odpověděla jsem vášnivě. „Nejsem hračka, se kterou by si Azazel mohl hrát.“
Nathaniel nadzvedl obočí. „Tomu věříš? Že tvůj otec s tebou zachází jako s hračkou?“
„Nevěřím, že má přání by byla v jeho zorném poli.“ Odpověděla jsem, snažíc se uklidnit.
Takhle jsem to nezamýšlela. Chtěla jsem mu jednoduše předložit svou nabídku, nějak ho přesvědčit, aby spolupracoval. Pokud ztratím chladnou hlavu, nebo on svou, nikdy se tak nestane. Naštěstí mě vyléčil bez ptaní, takže to byla jedna věc, o níž už jsem nemusela přemýšlet.
„Nemluvme o Azazelovi,“ promluvila jsem pevně, dala nohy na podlahu. Rozhodla jsem se, že bychom oba měli sedět v jídelně. Chtěla jsem se mu koukat do očí ze stejné úrovně, ne ležet.
„Ne, promluvme si o tvých zraněních,“ řekl a následoval mě do vedlejšího pokoje, sedl si naproti mně. „Jak to, že jsi byla tak strašlivě zraněná a otrok tě nevyléčil?“
„Jeho jméno je Gabriel.“ Procedila jsem skrz zuby. „Proč o něm vždycky mluvíš jako o špíně na tvých botách?“
„A proč se ty vždycky chováš, jako by byl něco víc?“ opáčil Nathaniel. Měl klidný, rozumný hlas, ale jeho oči plály hněvem. „Zacházíš s ním, jako by se nám rovnal.“
„Protože jsme si rovní. A opravdu si tě neoblíbím, pokud se budeš chovat jako princ.“
Nathaniel uhladil manžety své panensky bílé košile svými perfektně upravenými nehty, než odpověděl. Měl na sobě přesně střižený černý oblek, kravatu a jeho blonďaté vlasy vypadaly, jako by se o ně staral profesionální kadeřník. Zářící bílá křídla měl úhledně složená na lopatkách, žádné peříčko nevykukovalo. Celkový dojem bych přirovnala ke zlaté kráse, ale dokonalá krása byla chladná. A jeho vkus mě nutil cítit se hůř, když jsem na sobě měla pouze obyčejné bílé tričko a šedé tepláky. Nedokázala jsem si představit, že se budu každé ráno probouzet po boku této bezchybné kreatury. Bylo na něm vůbec něco zmačkané?
„Ale když si tě vezmu, tak budu princ.“ Řekl klidně, pohlédl mi přímo do očí. „Nemyslím, že bys měla kritizovat mé chování, aniž by ses zamyslela nad tím svým. Skoro nikdy se nechováš tak, aby to odpovídalo tvému postavení.“
Sevřela jsem dlaně v pěsti, vnímala jsem, jak se mi nehty zarývají do kůže. Moje magie vzlétla nahoru, horká a naštvaná, což Nathaniel téměř ihned vycítil. Atmosféra v pokoji se změnila. Sedl si o něco víc rovně, díval se o něco víc ostražitě.
Soustředila jsem se na uklidnění sebe sama. Neodstřelím svého snoubence, neodstřelím svého snoubence, neodstřelím svého snoubence…
„Myslím, že do mého chování ti nic není,“ prohlásila jsem, když jsem se ovládla.
„Ale ano. Tvé chování odráží mou osobu, zvlášť v očích dvora.“
Musela jsem konverzaci opět stočit na Gabriela, nebo bych Nathaniela zabila dřív, než by stihl doříct další větu.
Zavřela jsem oči, zhluboka jsem se nadechla, stáhla svou magii dolů, a řekla: „To stačí. Pozvala jsem tě sem, protože potřebuji tvou pomoc.“
Tázavě nadzvedl jedno ze svých zlatých obočí.
„Zeptal ses, proč mě Gabriel nevyléčil. Gabriel se pohřešuje a potřebuji tvou pomoc při jeho hledání.“
„A proč bych ti měl pomáhat v hledání toho otr… Gabriela?“ zarazil se na chvíli, ale řekl jeho jméno, jako by mu z jazyka kapal jed. „Jeho život už je ztracen, protože nesplnil svou povinnost.“
„Neopustil mě,“ řekla jsem vztekle. „To by neudělal. Nikdo na světě není tolik oddaný mé ochraně, jako Gabriel.“
Nathaniel v širokém gestu rozhodil ruce okolo sebe. „Tak kde v tom případě je?“
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Myslím, že ho někdo unesl.“
Zasvětila jsem ho do incidentů, jež se odehrály v aleji, od sledování stopy magické síly až po můj útok. Vynechala jsem část, kde jsem promlouvala s vlkodlaky a předstírala, že neznám identitu útočníka. Nathaniel teď o Samielovi vědět nepotřebuje.
Zamyšleně poslouchal, což jsem neočekávala. „Jak mohl být o… Gabriel unesen z tvé bezprostřední blízkosti, aniž by sis toho všimla?“
„Přesně.“ Řekla jsem. „Beezle si myslí, že to byli vlci.“
„Beezle?“ zeptal se zmateně Nathaniel.
„Můj chrlič,“ netrpělivě jsem mávla rukou. „Umíš hledat stopy po magii? Gabriel to umí, ale nikdy mi neukázal, jak se to dělá.“
Nathanielovy nozdry se rozšířily, zatímco sevřel rty v úzkou čárku. „Tato schopnost se zdá být exkluzivním dědictvím potomků Lucifera.“
Připadalo mi, že musel vynaložit velké úsilí, aby to přiznal. Nebyl z těch, kteří by snadno přiznávali slabost. Ale byl to pro mě zajímavý fakt, který jsem si uložila na později (když jsem Luciferovým potomkem, mohla bych svou magii využít podobně), protože mi to opravdu nepomáhalo s mým problémem – hledáním Gabriela.
„Navíc,“ promluvil Nathaniel, „pokud útočníci nepoužili magii, nebudeme muset nic stopovat.“
„Myslíš, že se něco sneslo z nebe a vytáhlo to Gabriela z uličky bez mého vědomí?“ zeptala jsem se pochybovačně.
„Ještě jsi nenavštívila dvory jiných padlých.“ Řekl ponuře Nathaniel. „Dějí se tam hrůzy, které si ani neumíš představit.“
Hrůzy, pomyslela jsem si. Znovu, další varování o hrůzách, které jsem zcela nechápala. Ucítila jsem nějaký tlak na zadní straně svého krku. Nathanielovy oči se rozšířily, koukal kamsi za mě.
„Dolů!“ zařval, jeho ruka po mě přes stůl chmátla právě v okamžiku, kdy něco rozbilo okno jídelny a vpadlo dovnitř přímo na mě.

15 komentářů:

  1. Dík za další kapitolku :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Čo sa zasa stalo???
    Vďaka za pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Páni... v každé kapitole je teď akce... což je na jednu stranu super, na stranu druhou... KDO MÁ NA POKRAČOVÁNÍ ČEKAT TAK DLOUHO? Zase se nemůžu dočkat další kapitoly...takže prosím, prosím...ať je hned další týden....prosím....smutně koukám.... ale díky moc za tuto kapču =)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj :)
    Děkuju moc za komentáře. :) Vím, že je skoro každá kapitola půlená, ale jsou celkem dlouhé, a já bohužel nemám tolik času, abych je každý týden stihla přeložit v celku. :) Snad Vám to zas tolik nevadí... :)
    Katuš: Určitě příští týden bude pokračování. :) :D

    Užívejte léta,
    Claire

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad a korekturu! Cením si vaší práce.
    Pavla

    OdpovědětVymazat