úterý 10. června 2014

Práce pro Ďábla - 19. kapitola






„Dolů, Doreen. Dolů!“

Zahřmění. Zoufalý pohyb, škrábání prstů po mokrém betonu, převaluju se na nohy, uhýbám před bzučením kulek. Smykem zastavuju, když se vynořuje ze tmy, v jedné ruce drží malou černou tašku, na druhé se blýskají drápy.


„Je po všem,“ hihňá se a příšerné škubání v sečné ráně mém boku přechází do tupého pálení. Hodila jsem s sebou dozadu, ale ne dost rychle. Ne dost rychle, krev vystříkla ven, cítím měď.

„Danny!“ Doreenin zoufalý křik.

„Běž!“ Křičela jsem, ale ona se vrátila. Ruce jí modrobíle zářily, pořád se mě pokoušela vyléčit.

Zkouší na mě dosáhnout, uzdravit mě, spojení mezi námi rezonuje mou bolestí a jejíma žhavýma rukama.

Dokázala jsem se postavit, křičím na ni, ať ksakru zmizí a Santinovy drápy znovu sviští vzduchem, zatíná je do mě, jedním z nich nabodává moje žebro, meč zazvoní, sekám po něm, příliš pomalu, není to člověk, je něco nelidského...


„Dante.Vzbuď se.“ Jemný temný starý hlas. „Vzbuď se.“

S křikem jsem se vzpřímila, prsty zahnuté do spárů, škrábala jsem se dozadu, dokud jsem zády nenarazila do zdi, popotahovala jsem ústy, protože nos jsem měla plný. Záda mi hořela, tři rány po biči pálily jako rozžhavené, měla jsem jizvy i na mé levé půlce a na pravé spodní polovině břicha. Všechny pulzovaly příšernou palčivou vzpomínkou na tupou bolest.

Japhrimelovy ruce padly zpátky k jeho bokům. „Něco se ti zdálo.“ Vlasy měl lehce rozcuchané, jakoby taky spal. Zářící oči zvýrazňovaly tmavé stíny pod lícními kostmi a pod nosem. „Slyšel jsem tě křičet.“

Nejhůř na tom bylo levé rameno. Cítila jsem v něm zoufalé bodání. Zalapala jsem po dechu a zamrkala. Prostěradlo se mi svezlo; přimáčkla jsem si ho k hrudníku a snažila se zklidnit dech. Z prstenů sršely zeleno-zlaté jiskry. Prostěradlem sevřeným v dlani jsem si třela levé rameno, noční košile se mi vyhrnula až k bokům. Fantomová bolest pomalu opadala, v každé jizvě ještě jednou s příslibem návratu nepříjemně zacukalo. Jako první se zklidnily jizvy po biči. Stopy pařátů na levém boku se uklidnily až po dalším trhaném nádechu do úst, když jsem se ujistila, že už nekrvácí.

Teď už ne.

Natáhla jsem se po krabici papírových kapesníků na nočním stolku a vyčistila jsem si nos. Byl to můj jediný ústupek slzám. Nabrala jsem si plnou hrst kapesníků a vypravila se do koupelny. Srdce se mi uklidnilo do normálního rytmu a vrátil se mi hlas. „Ty jsi mě slyšel?“ Zněla jsem ochraptěle, ne jako obvykle. Vyděšeně.

„Samozřejmě, že jsem tě slyšel, máš mou značku.“ Ukázal na mé levé rameno. Pořád na sobě měl dlouhý černý kabát. Asi nemá moc vysoký účet za čistírnu, napadlo mě a málem mi uniklo zrádné zachichotání.

„Máš na sobě pořád kabát.“

„Obvykle ho mívám. O čem se ti zdálo?“

„S-S-Santino. Jak z-zabil Doreen...“ mnula jsem si rameno. „Proč to bolí?“

Zněla jsem jako malé dítě.

„Jak ji zabil?“ Zeptal se.

Pokrčila jsem rameny. „Zabíjí psioniky. Mysleli jsme si, že je sériový vrah. Vykuchával je...“

Japhrimel ztuhnul. „Jen ty s psychickými schopnostmi? Normální lidi ne?“

Přikývla jsem a přehodila si spadlé prameny vlasů na záda. „Bral si trofeje. Vnitřní orgány, stehenní kost nebo aspoň část. Bylo to jeho poznávací znamení. Nemohli jsme přijít na to, co mají jeho oběti společného, dokud jsme si nezrekapitulovali všechna místa činu a nepřišli jsme na to, že všechny jeho oběti byly psionici. Když jsme si to zpětně procházeli – bohové... “ Zhluboka jsem se nadechla. „Posílal jim květiny. Květiny!“

Japhrimel přikývnul. Jeho oči byla tak jasné, proti lícním kostem vypadaly jiskrně. Sedl si na kraj mé postele. „Chápu.“

„Přišla jsem na to, že je to on, při procházení bezpečnostních záznamů z domů obětí. V té době na případu pracovala Gabe. Myslím... myslím, že se Santino zaměřil na Doreen, protože jsem pracovala na případu. On p-p-poslal ty k-k-kytky. Gabe se mnou souhlasila, že Doreen je další cíl a že on ví, že o něm víme, bohové, muselo ho to rozzuřit...“ Uvolňovala jsem vědomě sval po svalu. Zhluboka se nadechla. Dovnitř nosem, ústy ven.

Stěhovaly jsme Doreen z jednoho bezpečného domu do druhého, vždycky jen krůček před vrahem, žily jsme se sbalenými kufry; každou noc jsem bděla a naslouchala, v ruce pevně sevřený jílec meče. Můj svět se zúžil jen nato, abych udržela Reenu naživu další den.

Japhrimel se dotkl dvěma prsty mého ramene. Do ztuhlých kostí mi proudilo teplo. Naskočila mi husí kůže. „Pěkný trik,“ dokázala jsem ze sebe dostat přes knedlík v krku.

Pokrčil rameny. „Jsme stvoření ohně.“

Podle toho, jak mu plápolaly oči, bych tomu věřila.

Zavřela jsem víčka. To byla chyba, protože se ve tmě objevil Santinův obličej. Zírala jsem na jeho tvář, černé slzy pod vysoko posazenýma očima. Dlouhý nos, ostré zuby.

Myslela jsem si, že je to nějaký boháč, který si nechal udělat plastiku, aby vypadal jako Nichtvren (pozn. překl.: Nichtvrenové mají asi nejblíž k upírům – v dalších dílech se občas objeví), myslela jsem, že je psionik a nějak způsobil, že jsem ztratila vědomí. Když o něm ani policie nikde nenašla žádný záznam, mysleli jsme si, že je to jen další psionický psychopat.

„Dante. Vzpamatuj se.“ Prsty měl pořád položené na mém rameni, jeho holá sálající kůže na mé.

Otevřela jsem oči. Ležel natažený na mé rozházené posteli, prsty mu skoro splývaly s mým ramenem. Trochu jsem pohnula druhou rukou. „Proč to bolí?“ Ukázala jsem bradou dolů k rameni se značkou.

Pokrčil rameny. „Jsem tvůj důvěrník. Předpokládám, že je to jeden z Princových žertů.“

Co to má k čertu znamenat? „O čem to mluvíš?“

„Kolik toho víš o poutu mezi mágem a důvěrníkem?“

Tepová frekvence mi prudce klesla. Na kůži mi vyrazil pot. Cítila jsem adrenalin a chuť krve z rozkousnutého rtu. „Jak už jsem říkala, nic moc. Jen, že někteří mágové mají důvěrníky. Je to pro ně velká výzva, většinou ale dokáží vyvolat jen nižší démony nebo rarachy, sotva dost silné na to, aby zapálili svíčku.“

„Moje povinnost je sloužit ti. Tvoje povinnost je nakrmit mě.“ V jeho podání to znělo, jako by o nic nešlo.

„Kde je kuchyň víš,“ zhluboka jsem se nadechla. „Díky, že jsi mě vzbudil. Tak zlé noční můry už jsem pár let neměla.“ Lež ze mě vyšla celkem snadno. Noční můry jsem měla skoro každou noc, zvlášť, když jsem byla vyčerpaná. Měla jsem plno nočních můr, z Rigger Hall, z některých prací, ze spousty strašných událostí, kterých jsem byla svědkem nebo které se mi staly. Ale opakování Santinova útoku bylo na horních příčkách žebříčku několik posledních let.

Tady jsem cítila nejtěžší vinu a největší lítost, že jsem nebyla dost silná a rychlá.

Byl tichý a klidný. „Nepotřebuju lidské jídlo.“ Řekl.

Dotkla jsem se krvácejícího rtu. Meč mi ležel u boku, bezpečně uložený v pochvě. „Tak o čem jsi mluvil? O Síle?“

„Krev. Sex. Oheň.“ Odtáhl prsty z mého ramene. „Skřetům stačí alkoholové nebo drogové opojení, ale to bych ti nedoporučoval, budeš potřebovat veškerý důvtip a čisté smysly.“

„Anubiset´her ha,“ vydechla jsem. „To nemyslíš vážně. Proč mi to teď říkáš?“

„Lepší příležitost už nebude.“ Dosedl zpátky. Postel pod ním zaskřípala. „Myslím, že se smíříš spíš s krví než se sexem.“

„To máš naprostou pravdu,“ zamumlala jsem, hlavu pořád plnou snu. Vzpomínka na tichý, mokrý, spokojený zvuk, který Santino vydal, když si bral svou trofej, zmrazila hihňání, které se ve mně vzmáhalo.

V hlavě se mi vylíhla nová strašná myšlenka. Předpokládali jsme, že si Santino bere trofeje. Co když se těmi částmi těla, které si bral, živil? Otřásla jsem se a otevřela oči.

„Jak moc ti ublížil?“ Zeptal se. „Santino. Vardimal.“

Znovu jsem zavřela oči. „Rozpáral mě,“ zašeptala jsem. „Kdyby se Doreen nesnažila… měla na mně ruce, když jí prořízl hrdlo. Neměl čas, aby vykonal svůj obvyklý rituál celý. Jen jí vykrvácel a vyříznul část femuru. Měla ruce na mém těle a svůj poslední dech použila na to, aby mě uzdravila.“

„Krev. Proč krev? A lidskou kost?“ Zeptal se velmi potichu, jakoby pro sebe.

„To mi vysvětli,“ řekla jsem. „Kvůli čemu zabíjel psioniky? Mělo to co dělat s tím Vejcem?“

„Není mu k ničemu,“ řekl tiše Japhrimel.

„Co se stane, když ho rozbije? Nějaká apokalypsa?“

„Něco takového.“ Japhrimel si založil ruce. Hluboko ve značce na mém rameni zacukalo. „V tom Vejci je část Princovy moci. Lze ji uvolnit na Zemi místo v Pekle, mohlo by to narušit přirozený běh věcí. Bylo by to narušení řádu.“

„Dobře.“ Zhluboka jsem se nadechla. Bylo to málem dost zajímavé na to, abych zapomněla na noční můry. Bylo to Vejce nějaký druh Talismanu? Podle způsobu, jakým o tom mluvil to tak vypadalo. „Jestli tomu dobře rozumím, je to nějaká velmi mocná démonská věc. Ale co je vevnitř? Proč to chce? Jestli to dokáže obrátit svět naruby, co bude...“

Japhrimel vycenil zuby do jednoho z těch vražedných úšklebků, které měl neustále v zásobě. „Znamenalo by to, že by Princ nebyl dost silný, aby dál ovládal Peklo. Démoni zkouší jeho sílu už celá milénia. Mohla by vypuknout vzpoura a z Vardinala by byl nový Princ Pekel.“

Chvíli jsem o tom přemýšlela. Vlastně mi na otázku neodpověděl, spíš mě přivedl k mnoha dalším otázkám, které jsem se ale zatím rozhodla nechat být. „Takže kvůli tomu Lucifer nechce, aby se rozneslo, že někdo Vejce ukradl.“ řekla jsem. „To je sranda, já jsem si vždycky myslela, že vy hoši jste všichni v Pekle hlavně kvůli vzpouře.“

Můj pokus o odlehčení nějak nedopadl. Ani se nepokusil to vzít jako vtip. A zase, jen málo psioniků studovalo klasickou literaturu a Bibli z doby před Probuzením. Kvůli odporu proti Evangelikům z Gileadu, byla zdiskreditovaná a považovaná za neužitečnou.

„Slyšel jsem ten příběh,“ pomalu odpověděl a přivřel víčka přes zářící oči. „Lidští bohové nás nijak zvlášť nezajímají. Jenom lidé se námi cítí ohrožení a pletou si nás s bohy. Existovala rebelie Padlých, kteří se vzepřeli Luciferově vůli a zemřeli na zemi kvůli lásce ke svým lidským družkám, ale to nemá s tím, o čem mluvíme nic společného.“

Vstřebávala jsem to. Kdyby byl Mág, zavalila bych ho otázkami a zkoušela ho přimět, aby mi toho řekl víc, ale byla jsem příliš unavená.

Ložnicí se rozhostilo ticho. Značka na rameni bolela a tepalo v ní. Začínala jsem věřit, že jsem vzhůru. Bolest v jizvách usnula, aspoň než přijde další noční můra; možná bych mohla taky spát. Možná.

„Pokud by dokázal to Vejce zničit,“ přemýšlela jsem nahlas, „co by to znamenalo pro tebe? Byl bys pak volný?“

„Samozřejmě že ne.“ Očima upřenýma dolů studoval postel. Malé zelené stíny tančily po prostěradle, ukazovaly mi, jak jeho pohled bezcílně putuje od mých kolen k pelesti postele a pak zpátky. „Pokud se Vardimalovi vzpoura nepodaří, zůstanu možná tady jako tvůj důvěrník. Po tvé smrti, která by mohla být rychlá, protože on s tresty neotálí, budu trestán tak dlouho, dokud nebude mít Princ vládu zpátky pevně v rukou. Pokud by se nějakou náhodou podařilo Vardimalovi uspět, budu po tvé smrti taky popraven. Pokud Princ vyhraje, budu čekat další věčnost na novou šanci na svobodu. Pokud mi nějakou další šanci poskytne.“

„Tak trochu to vypadá, že nemůžeš vyhrát.“ Nechtěla jsem znít uštěpačně. Nasucho jsem polkla. Zdálo se, že ani já nemůžu vyhrát, vzhledem k tomu, že všechny scénáře zahrnovaly i mou smrt.

„Ne,“ řekl. „Nemůžu.“

„Takže jsi do toho hodně investoval.“

„Vypadá to tak.“

Další nepříjemné ticho. Venku byl naprostý klid, nejhlubší část noci ještě před prvním náznakem úsvitu. Necítila jsem se ospalá, i když jsem věděla, že bych si před cestou měla ještě trochu zdřímnout.Až zítra vyjdu z domu, budu na lovu a na lovu nespím.

„Asi musíš být docela hladový,“ řekla jsem nakonec. „Ta značka zatraceně bolí.“

„Omlouvám se.“

Sebrala jsem víc odvahy, než jsem si myslela, že mám. Natáhla jsem ruku, s prsty sevřenými v pěst. V temné ložnici vypadalo moje odhalené zápěstí bledě. Studené modré světlo z chodby pronikalo dovnitř a vytvářelo hluboké stíny. „Tady,“ řekla jsem. „Krev, ano? Mám se říznout sama nebo...“
Pokrčil rameny. „Díky za nabídku, Dante, ale ne.“


„Jsi hladový. Nechci zesláblého démona. Potřebuju démona, který bude nakopávat zadky a pomůže mi vypořádat se se Santinem.“

„Bojuju líp, když mám trochu hlad.“

„Fajn.“ Nechala jsem ruku klesnout a cítila se trochu pošetile. „Já už jsem v pohodě, můžeš jít. Jestli chceš, tak si něco najdi v kuchyni.“

„Jak si přeješ.“ Ale nepohnul se.

„Můžeš jít.“ Zopakovala jsem. „Je mi dobře. Opravdu. Díky.“

„Nebudeš mít problém s usínáním?“ Zeptal se s pohledem pořád upřeným na postel. Zdálo se, že mu intenzivní záře v očích trochu pohasla. Projel si rukou vlasy. Byla to první známka nervozity, které jsem si u něho všimla. Byl nervózní? Jen se mi to zdálo nebo se během uplynulých hodin stal nějak… lidštější?

Narovnala jsem se a neklidně se zasmála. „Vždycky mám problémy se spaním. O nic nejde. Běž a trochu si zdřímni. Zítra nás čeká náročný den.“

Vstal z postele, ruce za zády. Proč si vždycky stoupne takhle? Prolétlo mi hlavou.

A proč si nikdy nesundává kabát? „Díky.“ Znovu jsem si lehla, přikryla se a položila si ruku na meč, který pořád věrně ležel vedle mě. „Za to, že jsi mě zkontroloval.“

Přikývl, otočil se na patě a vyšel ze dveří. Byla tam chvíle, když vycházel ze stínu, kdy jeho kabát vypadal jako tmavá křídla. Slyšela jsem ho, jak prochází chodbou a pak sestupuje po schodech. Zašel do obývacího pokoje a mým domem se znovu rozhostilo ticho, rušené jenom vzdáleným hukotem dopravy a vrněním ledničky v kuchyni.

Zavrtala jsem se do přikrývek a zavřela oči. Předpokládala jsem, že budu ještě dlouho vzhůru, třást se a potit se po zlém snu, ale kupodivu jsem bez problémů usnula.



14 komentářů:

  1. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za další kapitolu, nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. jo, jo, jo, konečně se začínají sbližovat, už se nemůžu dočkat, až konečně dojde ke "Krmení"

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. No na to krmenie som zvedavá aj ja, len dúfam, že mu ponúkne aj niečo iné než krv ;-)
    Vďaka za preklad a korekciu ♡

    OdpovědětVymazat
  10. Hm, zaujímavé. Ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  11. Dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat