pátek 13. června 2014

Pavučina lží - 9. kapitola






Jo-Jo odstoupila stranou, takže jsme mohli vnést Violet do domu. Sladká vůně Jo-Joina oblíbeného parfému mě lechtala v nose celou cestu přes rozlehlou vstupní halu do zadní části domu.

Vypolstrovaná křesla. Sušáky na vlasy. Police plné vlasových sprejů, laků na nehty, líčidel, nůžek, natáček, žehliček na vlasy. Podél celé zdi se táhlo dlouhé zrcadlo a pod ním ležely stožky módních časopisů. Fotografie různých typů účesů a střihů byly všude. Tahle místnost a ještě několik dalších představovala Salón krásy Jo-Jo Deveroux. Bylo to místo, kde používala svou magii Vzduchu ke zkrášlování svých zákaznic a kde panovala jako jedna z posledních pravých jižanských dam.

Debutantky, společenská smetánka, znuděné předměstské paničky.

Jo-jo jim poskytovala různorodé služby.


Trvalé ondulace, stříhání, barvení, depilace, manikúra, pedikúra. Cokoliv, co se týkalo ženské krásy nebo zvětšení objemu vlasů na dvojnásobnou velikost. Tohle všechno dělala Jo-Jo ve svém salónu.

A ještě něco navíc. Její magie Vzduchu dokázala vyhladit vrásky nebo nadzvednout prsa do pozice, ve které byly před deseti lety – aspoň načas.

Samozřejmě kromě napravování škod způsobených časem dokázala Jo-Jo za pomoci magie Vzduchu i léčit. A byla v tom proklatě dobrá. Nejlepší v Ashlandu. K čertu, na celém Jihu. O tomhle jejím umění vědělo jen málo lidí, ale Fletcher Lane byl jedním z jejich nejstarších přátel a já jsem ji po něm zdědila, společně s její sestrou Sophií. Když jsem pracovala jako nájemný vrah, tak mě jedna sestra dávala dohromady po různých nehodách a druhá pro mě odklízela mrtvá těla. Příjemné uspořádání.

Navzdory tučným honorářům, které si sestry účtovaly.

„Položte ji do křesla,“ dirigovala nás Jo-Jo, zatímco si myla ruce.

Uložili jsme s Finnem Violet do jednoho z třešňově červených křesílek, kterými byl salón vybavený. Pak si Finn na jedné z polic našel bezbarvé lepidlo na nehty, vytáhl z kapsy Violetiny rozbité brýle a začal slepovat rozbité kousky k sobě. Já jsem si vzala Violetinu kabelku, vysypala ji na stůl opodál a začala procházet její obsah. Peněženka, klíče, peprmintové bonbony, vypadané drobné, oční kapky, pudřenka. Nic neobvyklého nebo překvapujícího.

Z rohu se ozvalo tiché zakňučení. Ohlédla jsem se po Roskovi, Jo-Joině tlustém basetovi, stočeném v proutěném koši za dveřmi. Pes se toužebně díval na kabelku v mých rukou a s nadějí v očích vrtěl ocasem.

„Bohužel, pejsku,“ řekla jsem. „Nic pro tebe.“

Rosko si rozhořčeně položil hlavu na packy a vrátil se do říše snů. Spánek byl kromě jídla jeho nejoblíbenější činností.

Jo-Jo si přitáhla židli k Vilolet, rozsvítila světlo a opatrně odvázala cár mého trička z její tváře. Pod ostrým světlem vypadala škoda ještě hůř. Otok se výrazně zvětšil, takže její tvář nabyla dvojnásobných rozměrů. Černá, zelená a purpurová se táhly od rozbitého nosu přes tváře všude, kde byla pod krví vidět kůže.

„No to je něco,“ mumlala si Jo-Jo. „Říkali jste, že dostala jen dvě rány?“

„Jo,“ řekl Finn, zatímco čekal, než zaschne lepidlo. „Ale obě stály za to.“

„No, doufejme, že ta ubohá dívenka zůstane ještě chvíli v bezvědomí, protože napravit to bude možná ještě bolestivější, než ty rány. Dnes večer už jí to určitě stačilo.

Jo-Jo si ještě chvíli prohlížela Violetinu tvář. Pak se z jejích oči začala linout mléčná záře, jako by silou svého pohledu formovala těžký mrak. Stejné světlo se jí objevilo i v dlaních. Jo-Jo použila tolik síly, že jsem cítila její praskání ve vzduchu, bylo to jako by mi po kůži přebíhal elektrický výboj. Odsunula jsem si židli o kousek dál.

Ze čtyř živlů byly vždy dva v protikladu a dva spolu ladily. Led a Oheň spolu nevycházely, ale Vzduch a Oheň ano, stejně jako Led přirozeně souzněl s Kamenem. Živly měly svoje odnože, jako například Kámen kov, Led vodu a Vzduch elektřinu. Jo-Jo Deveraux byla živel Vzduchu, její síla byla v protikladu s mou vlastní magií Kamene a Ledu. Pokud v mé přítomnosti použila svou sílu, cítila jsem se nervózně a nepohodlně. Její magie pro mě byla stejně cizí, jako jakákoliv jiná magie Vzduchu nebo Ohně.

Stejně tak moje magie Ledu a Kamene byla nepříjemná pro ni.

Ale nejhorší na cizí magii byl její vliv na jizvy v mých dlaních. Když Jo-Jo použila větší množství síly, kov v jizvách začal pálit. Byla to velmi neobvyklá slitina stříbra, schopná absorbovat všechny druhy magie. Většina lidí ovládajících magii z ní nosila šperky ve tvaru osobní runy, které si nabíjeli svou silou, aby ji mohli v případě potřeby použít. Byly něco jako magické baterie. Moje matka, Eira, používala runu ve tvaru sněhové vločky. Ale ani ta ji na konci nezachránila.

Kov nejenže magii absorboval - on po ní přímo hladověl – pokud kov mohl cítit hlad, potřebu nebo dokonce bolest. Mohla jsem cítit jeho touhu po magii, po moci, síle, přestože kůže na mých dlaních se dávno zacelila, roztavený kov v jizvách zůstával a neustále mi připomínal, co se stalo. Sevřela jsem ruce v pěst v naději, že přes větší množství tkáně Jo-Joina magie nepronikne, ale zbytečně. Jako obvykle to nefungovalo. Tak jsem jen seděla a pozorovala Jo-Jo.

Pomalu oddalovala a přibližovala ruce od Violetiny tváře. Po každém pohybu vypadal její nos rovnější a čelist se pomalu vracela na své místo. Otok se ztrácel a modřiny pomalu bledly.

Sledování Jo-Joiny práce mi připomnělo obrázkovou knížku, kterou jsem měla jako dítě. Jednotlivé obrázky byly skoro stejné, ale při rychlém otáčení stránek vypadaly jako by byly v pohybu.

O deset minut později Jo-Jo konečně ruce odtáhla úplně a magická záře v jejích očích pohasla. „Tak,“ řekla tlumeně. „Hotovo.“

„Taky ji pořádně nakopl,“ řekla jsem. „Do břicha.“

Jo-Jo přikývla. „Měla pohmožděné ledviny, ale už je to v pořádku.“

Trpaslice vstala, namočila v umyvadle ručník a stírala s ním krev z Violetiny tváře. Neprobrala se. Za celou dobu, co na ní Jo-Jo pracovala, nevydala jediný zvuk. Nebylo na tom nic divného. Její tělo utrpělo obrovské trama. Bude spát ještě aspoň hodinu, možná i víc. Magické léčení tělo vyčerpá. Léčeného i léčitele. Tolik Síly, kolik použila Jo-Jo, by odrovnalo každého.

To byl další důvod, proč jsem nerada používala magii. Nelíbilo se mi cítit se vyčerpaně, slabě a bezmocně. Dokonce ani, když jsem už nepracovala jako nájemný vrah.

Jo-Jo dokončila očistu Violetiny tváře a hodila ručník do koše se špinavým prádlem. Finn jí nasadil zalepené brýle zpátky na obličej. Zaklonil se a věnoval ji oceňující pohled.

„Umytá vypadá dobře, že ano?“ řekl obdivným hlasem.

„Je v bezvědomí, Finne. Měj trochu slušnosti a nech si ty chlípné pohledy až na dobu, kdy bude vzhůru.“ Řekla jsem.

Finn si založil ruce za hlavou a zazubil se. „To si piš.“

Jo-Jo si umyla ruce a utřela se do dalšího ručníku, pak se ke mně obrátila a zeptala se. „Chceš mi říct, kdo je ta dívka a kdo a proč ji tak zbil?“

Shrnula jsem pro ni události posledních dvaceti čtyř hodin. Začala jsem tím, jak jsme se Sophií zneškodnily Jakea McAllistera a jeho kumpána, pak pokračovala tím, jak do Pork Pit přišla Violet Fox, ptala se po Plechovém mužíkovi a někdo po ní střílel a nakonec, jak jsme ji s Finnem vystopovali a zachránili před útočníkem.

„Tak proto Sophia tak spěchala,“ zamumlala si Jo-Jo pro sebe. „Říkala jsem si, že je divné, že odchází před koncem.“

Nadzvedla jsem obočí.

„Dívaly jsme se na western. Hodný, zlý a ošklivý s Clintem Eastwoodem. Nestává se, že by Sophia nevydržela do konce,“ vysvětlovala Jo-Jo. „Její nejoblíbenější část je, když Lee Van Cleef umírá.“

Sophia byla zažraný filmový fanoušek. Westerny, akční filmy, gangsterky. Všechny je milovala. Čím víc násilí, tím líp.

„Takže,“ dokončila jsem vyprávění. „Jme tam nechali tělo, aby se o něj Sophie postarala a Violet jsme vzali sem. Až se vzbudí, chci od ní slyšet, jak se dozvěděla o Fletcherovi.

Jo-Jo se zamyšleně dívala na dívku. Pleťovou masku měla popraskanou. Zatím se nenamáhala si ji smýt. „Zdá se mi…povědomá. Jakže se to jmenuje?“

„Violet Elizabeth Fox.“ Vytáhla jsem z dívčiny peněženky její řidičák a přisunula ho k Jo-Jo.

Trpaslice zkoumala laminátovou kartičku, zamračila se a kousky masky z tváří jí odpadly na růžový župan. „Žije nahoře na Ridgeline Hollow Road.“

„Ty ji znáš?“ Zeptal se Finn.

Jo-Jo potřásla hlavou. „Ne, ale docela určitě znám jednoho starého mrzoutského bastarda, který je pravděpodobně její děda.“




15 komentářů:

  1. Děkuji za překlad i korekci.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další skvělou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  3. Vyvíjí se to velice zajímavě. Jsem zvědavá, kdo po ni jde a proč tu holku chtějí mít tak strašně moc mrtvou.
    Děkuji za překlad! :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Tak to som zvedavá - kto je jej dedko..
    ďakujem za preklad, korekciu a skvelé pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za ďalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  10. Dík za další kapitolku :-)

    OdpovědětVymazat