pátek 6. června 2014

Pavučina lží - 8. kapitola


I v běhu směrem k Violet jsem zaznamenala, jak se k ní postava ze stínů přibližuje a mění se v nevysokého, sporého muže. Trpaslík. Zbývalo mi ještě dvě stě stop. Nestihnu to. Nedostanu se tam včas. Zase.

Otevřela jsem ústa k varovnému výkřiku, když se ozval skřípavý zvuk. Trpaslík musel šlápnout na prázdnou plechovku. Violet při zvuku ztuhla, pořád s jednou rukou v kabelce.

Neohlédla se, nepodívala se, co je to za rachot.

Rozběhla se.

Uběhla asi dvacet stop, když ji muž chytil za rozevláté světlé vlasy. Vykřikla bolestí a ohnala se proti němu rukou sevřenou v pěst. Nechal její ruku dopadnout. Pro trpaslíka taková rána nic neznamenala, jediné, co by dokázalo upoutat jeho pozornost, by byl magický útok nebo pořádná zbraň. Violet nabrala dech k dalšímu výkřiku. Muž ji tvrdě uhodil do tváře. Prasknutí kosti jsem slyšela i na tu vzdálenost, která nás dělila.

Violet zaúpěla a muž ji udeřil znovu. Hlava ji klesla na stranu, padla na kolena a začala zvracet.

Trpaslík ji kopnul do břicha, tak silně, že odletěla po zemi deset stop daleko. Narazila do rezavého pickupu a zůstala ležet. Nehýbala se.

Trpaslík zakřupal klouby na prstech a znovu se k ní přiblížil. Zvedl ji a vyhodil na korbu auta. Pohyb Violet probral. Zasténala a podívala se na útočníka. Trpaslík si jednou rukou rozepínal kalhoty. Tentokrát nepoužil zbraň, chystal se ji umlátit k smrti – poté, co ji znásilní.

Chybělo mi už jen padesát stop a rychle jsem se přibližovala. Už jsem se nepokoušela být potichu, trpaslík byl příliš soustředěný na Violet, než aby věnoval pozornost zvuku, který vydávaly moje tenisky na mokrém betonu.

Co ho ale zaujalo, byl řev motoru startovaného auta vzadu za mnou. Otočil a uviděl, jak k němu běžím. Zapnul si zip na kalhotách a o krok ustoupil. Čekal, co se bude dít. Violet ležela na korbě, ruce pod sebou, zkoušela sebrat sílu, zvednout se a dát se na útěk. Většinu její tváře pokrývala krev, kořen nosu nebyl na správném místě a rozbité brýle jí jen tak- tak visely podél tváře za jedním uchem.

Když si mě trpaslík všimnul, zvolnila jsem a přešla do chůze. Deset stop před ním jsem zastavila, nůž mi vklouznul do dlaně. Důkladně jsem si ho prohlédla.

Protože byl trpaslík, neměl ani pěr stop na výšku, ale ramena měl široká. Bicepsy měl jako ze železa a tak velké, že nemohl připažit. Měl na sobě džínsy a černé tričko. Levou paži mu pokrývalo tetování – váleček dynamitu. Runa. Už jsem ji někdy předtím viděla, ale v tu chvíli jsem si nedokázala vybavit, kdy a kde to bylo. Teď na tom nezáleželo. Až se s ním vypořádám, budu mít na zkoumání a přemýšlení spoustu času.

„Tady není nic, co by tě mohlo zajímat, dámo.“ Vyštěknul. „To je mezi mnou a tou holkou. Uteč, dokud je čas.“

„Ale mě to zajímá,“ chladně jsem odpověděla. Pevněji jsem sevřela nůž v levé ruce a trochu se pootočila, abych získala lepší pozici.

„A proč jako?“

„Protože na ni dnes stříleli v mojí restauraci.“

Trpaslík na mě vyvalil oči. „No a co? Co s tím chceš dělat?“

„Pro začátek? Tohle.“

Hodila jsem po něm nožem. Trpaslík se nestačil ani pohnout. A v levém prsním svalu mu vězel nůž. Zatraceně. Minula jsem srdce o víc než o palec. Spíš o dva. Od té doby, co jsem byla na odpočinku, jsem už netrénovala každý den.

Vypadalo to ale, že nějakou škodu jsem napáchala. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, Gin. Protože jsem nechtěla, aby se mi něco podobného stalo znovu, slíbila jsem si, že budu častěji trénovat.

Trpaslík zíral na nůž ve své hrudi. Pak se usmál, vytáhnul ho a upustil na zem. Protáhnul si ramena a znovu zapraskal klouby na prstech. Zvuk se po tichém prostranství rozlehl jako výstřel. „Za tohle mi, ty mrcho, zaplatíš a já si to pěkně užiju.“

„Tak jo.“ Řekla jsem a připravila si nůž v pravé ruce. „Pojďme si zatančit.“

Trpaslík se na mě vrhnul. Čekala jsem do poslední možné chvíle a pak jsem ustoupila o krok stranou. Vymrštila jsem levou nohu směrem k němu. Čekal to. Sbalil se do klubka a svalil se doprava. Ten bastard byl rychlý. A ohebný.

„Hezky.“

Usmál se. „Cvičím jógu.“

Vrátila jsem mu úsměv. „Já taky.“

Znovu se na mě vrhnul. A pak jsme se do toho opřeli.

Trpaslík na mě vyrazil se zaťatými pěstmi. Sehnula jsem se, ne ze zbabělosti, ale protože jsem nemínila připustit, aby mi zdemoloval obličej. Už jsem měla nos zlomený tolikrát, že jsem si to dnes večer netoužila zopakovat.

Znovu se rozmáchnul, ale zakopnul o nerovnost na asfaltu a zapotácel se. Nestihl to vyrovnat a mě se podařilo bodnout ho do hrudi. Měděný pach krve se rozprostřel kolem a přebil vlhkost ve vzduchu. Prudce s sebou škubnul dozadu ještě předtím, než se nůž dostal k srdci. Ostří sklouzlo a zachytilo se o žebro.

Zavrčela jsem, bylo to jako pokoušet se říznout do zmraženého masa. Svaly na hrudníku měl tak tuhé, že se mi nedařilo způsobit nožem nějakou podstatnou škodu a rychle ukončit zápas.

Zasáhl mou ruku s nožem pěstí. Upustila jsem ho. Úder byl tak silný, že jsem měla pocit, že se mi zápěstí rozletí na kousky. Praštil mě znovu. Odskočila jsem dozadu a vytáhla třetí nůž z pouzdra na zádech.

„Nože? Na nic jiného se, dámo, nezmůžeš? Vysmíval se mi. „Takhle mě můžeš škrábat klidně celou noc. Jedna pořádná rána a mám tě, ty mrcho.“

Měl pravdu. Sotva jsme začali a mě už srdce bilo jako o závod. Dech se mi ještě nekrátil, ale to už byla jen otázka času. Neměla jsem takovou výdrž jako on. Nikdy mít nebudu. Trpaslík se dokonce ani nepotil a zranění, která jsem mu způsobila, pro něj neznamenala víc, než říznutí o papír. Musím to nějak ukončit. Hned.

Koutkem oka jsem zahlédla tmavý stín, pohybující se přes parkoviště. Zastavil se. Čekal.

Máchala jsem proti trpaslíkovi nožem a tlačila ho směrem k sedanu, stojícímu pár stop opodál. Zasmál se, couval a mával proti mně ukazováčkem.

„Jen pojď, děvko,“ řekl „zrovna se začínám zahřívat.“

Usmála jsem se. „To já taky.“

Opřela jsem se rukou o korbu auta a odrazila se.

Nečekal, že změním taktiku a na chvíli zaváhal. To bylo všechno, co jsem potřebovala. Zasáhla jsem ho nohama do prsou dost silně na to, aby se zapotácel. Zakopl o další nerovnost a spadl dozadu.

A v tu chvíli přes něj Finn přejel náklaďákem.

Zatímco jsem zápasila s trpaslíkem, Finn se snažil být užitečný. Vloupal se do náklaďáku, který parkoval vedle Violetiny hondy. Nastartoval a čekal na vhodnou příležitost.

Trpaslíkovo tělo křupalo pod obřími koly auta. Finn ale ještě neskončil, zařadil zpátečku a přejel přes něj ještě třikrát, dokud jsem nezvedla ruku a neukázala mu, že může zastavit.

Zůstal v kabině a čekal, jestli ho budu ještě potřebovat, posbírala jsem svoje nože a šla zkontrolovat trpaslíka.

Kola rozmačkala silné pevné tělo na kaši. Přes trup se táhly černé stopy pneumatik. Ruce a nohy měl rozhozené, polámané a nepoužitelné. Finn mu ale nepřejel přes hlavu a trpaslík pořád ještě žil. Když jsem se k němu blížila, v modrých očích mu plála bolest a nenávist.

„Řekneš mi, pro koho pracuješ, než tě dorazím?“ Zeptala jsem se.

Plivl mi na nohavici krev.

„Beru to jako ne.“

Sehnula jsem se a prořízla mu hrdlo. Oči mu vylezly z důlků a z krku mu vyšel bublavý zvuk. Pak mu hlava padla na stranu a z očí se mu vytratilo světlo. Chvíli jsem ještě počkala a pro jistotu jsem zkontrolovala, že nemá pulz. Byl opravdu mrtvý. Otřela jsem si zkrvavený nůž o džínsy a kývla jsem na Finna.

Ten vypnul motor, vystoupil a přišel ke mně. Přejel zelenýma očima přes tělo. „To bylo ještě potřeba ho podříznout? To musel být tuhý prevít.“

„Trpaslík.“ Odpověděla jsem. „Většinou takoví bývají. Teď mi dej tvůj telefon.“

Finn zalovil v kapse a vytáhl tenký stříbrný telefon. Udělal jsem několik obrázků trpaslíkova obličeje a tetování. To bylo trochu poškozené od kol náklaďáku, ale pořád bylo jasně patrné, co má představovat. Vrátila jsem telefon Finnovi a pak jsem prohledala trpaslíkovy kapsy. Žádná peněženka, peníze, ani doklady. Možná měl něco z toho v zadní kapse, ale nechystala jsem se ho obrátit a podívat se. Špinavá už jsem byla dost.

„Jdi pro auto,“ řekla jsem Finnovi. „Vezmeme ji k Jo-Jo.“

Finn přikývnul a šel vyzvednout svého Aston Martina.

Já jsem se otočila k Violet.

Někdy během mého zápasu s trpaslíkem se Violet podařilo sklouznout z korby auta. Seděla opřená o pneumatiku. Ruku měla v kabelce. Asi se pokoušela vytáhnout telefon, aby mohla přivolat pomoc. Dřepla jsem si, abychom měly oči na stejné úrovni.

„Teď už jsi v bezpečí,“ řekla jsem chlácholivým hlasem. „ Už ti nikdo nebude ubližovat.“

Její tvář byla v hrozném stavu. Nos měla na dvakrát zlomený a čelist vykloubenou. Kůže vypadala jako špinavá fólie přetažená přes zdeformované rysy obličeje.

Krev, která vytékala z odřenin a tržných ran jí skapávala na kabát. Brýle měla rozbité a visely ji za uchem jako divná náušnice.

Hnědé oči byly plné bolesti. Chvíli jsem si myslela, že mě vůbec nevnímá. Pak ale otočila hlavu a podívala se na mě. Zamžourala a v matném pohledu se jí zablesklo poznání.

Něco zamumlala.

„Nezkoušej mluvit, zlato,“ řekla jsem, „vezmeme tě někam, kde tě dají do pořádku a pak nám můžeš říct, o co jde, proč tě chce někdo zabít a jak víš o Plechovém mužíkovi. Ano?“

Violet Fox mi neodpověděla. Omdlela.

----

Finn se vrátil i s autem a společně jsme uložili Violet na zadní sedadlo. Sundala jsem jí z tváře rozbité brýle a dala jsem je Finnovi do opatrování. Pak jsem použila jeden ze svých nožů, abych odřízla spodek ze svého trička a pokusila jsem se s ním zafixovat Violetin rozbitý nos. Ani se nepohnula.

„Zakrvácí mi sedadla,“ brblal Finn. „Víš, kolik jsem za tohle auto zaplatil?“

„Zbytečně moc,“ řekla jsem. „A o svoje drahocenné kožené sedačky se bát nemusíš. Jsem si jistá, že ti je Sophie dokonale vyčistí.“

„Zavoláš jí, aby uklidila tělo?“ Zeptal se Finn.

„Samozřejmě. Nechci vyděsit studentky, co přijedou ráno do školy. Ještě by mohly vyklopit snídani.“

Sáhla jsem po Finnově telefonu a zmáčkla sedmičku, kde měl na rychlém vytáčení zadanou Sophii. Zvedla to po třetím zazvonění.

„Hmph?“ Ohlásila se jako obvykle. Nezávazná konverzace nepatřila mezi její nejsilnější stránky.

„Tady je Gin. Mám pro tebe něco na parkovišti za Ashlandskou kolejí.

„Hmm.“ Zjevně jsem v ní probudila zájem.

Ještě chvíli jsem počkala, jestli něco nedodá.

„Kolik?“ Zeptala se Sophie po počtu těl.

Její hlas byl ochraptělý, jako by několik posledních let strávila kouřením tlustých doutníků a popíjením pochybných drinků. Nevěděla jsem, proč byly Sophiiny hlasivky tak zničené, zvlášť, když jsem ji nikdy neviděla pít nic silnějšího než ledový čaj. Další tajemství, u kterého jsem si nebyla jistá, jestli ho chci někdy odhalit. Tušila jsem, že v Sophiině minulosti bylo něco opravdu temného, nějaké trauma, strašná nehoda, něco mučivého, co kompletně zničilo její hlasivky.

Jenom mi bylo divné, proč Jo-Jo svou sestru nevyléčila.

Možná, že chtěla, ale Sophie ji nenechala.

Nebo možná už bylo příliš pozdě a škoda byla příliš velká, než aby s ní Jo-Jo něco svedla. Ať už se Sophii stalo cokoliv, rozhodně to nebylo nic dobrého.

„Jenom jeden, ale možná budeš mít trochu problém seškrábnout ho ze země,“ odpověděla jsem. „Tak trochu ho přejel náklaďák. Poradíš si s tím?“

„Hmph,“ zazněla Sophiina nevrlá odpověď.

Urazila jsem ji.

„Dobře, máš mou důvěru,“ odpověděla jsem.

„Jsi s Jo-Jo?“

„Um-mm.“ To znamenalo ano.

„Řekni jí, prosím, ať se připraví. Přivedeme někoho, kdo potřebuje její pomoc. Těžké zranění. Budeme tam za pár minut.“

Sophia beze slova zavěsila. Udělala jsem to samé.

Finn vyjel z parkoviště. Dal si tu práci a pečlivě objel trpaslíkovo tělo.

„Nemusel jsi ho objíždět. Už je mrtvý.“ Upozornila jsem ho.

„Jo, ale nechci mít kola od krve ještě další dva týdny.“ Vypadlo z Finna. „Je to Aston Martin, Gin. S takovým autem se přes mrtvoly nejezdí.“

„To řekni Jamesu Bondovi.“

Finn se na mě škaredě podíval a vyjel na ulici.

----

Trvalo to skoro dvacet minut, než jsme se dostali k domu Jo-Jo. Jolene „Jo-Jo“ Deveraux byla Sophiina starší sestra. Dvě stě padesát sedm let stará trpaslice a živel Vzduchu se značnou Silou, bohatstvím a společenským postavením.

Vzhledem k tomu všemu měla Jo-jo dům na nóbl předměstí jménem Tara Heights. Během pár mil jsme za sebou nechali běžnou městskou zástavbu a ocitli jsme se mezi pečlivě zastřiženými trávníky, promyšleně vysázenými stromy a rozlehlými domy, ke kterým vedly kameny vysypané cesty a s předzahrádkami, na kterých by dal hrát fotbal.

Finn zabočil do Magnoliové ulice a o pár sekund později se nám otevřel výhled na jo-Join dům. Tři patra, v koloniálním slohu, který jakoby vypadl z Jihu proti Severu, rozlehlá bílá stavba usazená uprostřed zatravněného pozemku byla obklopená bílými sloupy, které podpíraly horní patra budovy, stejně jako když židle s vysokým opěradlem drží starší dámu ve vzpřímené poloze.

Finn zaparkoval a pomohl mi pořád bezvládnou Violet vytáhnout z auta a vynést po schodech na verandu před domem. Silné větve kudzu a břečťanu, občas vystřídané výhonky popínavých růží, ovíjely dřevěnou konstrukci verandy osvětlenou osamělou žárovkou. Ve vzduchu byl cítit studený déšť, uvadající listí a mokrá hlína.

Nechala jsem Finna, aby přidržovala bezvládnou Violet a zaťukala jsem na vstupní dveře těžkým klepadlem. Bylo vytvarované do podoby nadýchaného mraku – Jo-Joiny osobní runy.

Klepadlo ještě ani pořádně nedopadlo, když se dveře otevřely a zevnitř vyhlédla ženská hlava. Jo-Jo vypadala, že plánovala zůstat večer doma. Přes rozložitou svalnatou postavu měla přehozený růžový župan a na blond vlasech měla natáčky. Na tváři měla modrou pleťovou masku a mezi prsty na nohou čerstvě nalakované ještě vlhkým, jasně růžovým lakem, kousky vaty.

„Právě včas, už jsem se chystala zamknout na noc a jít dozadu,“ řekla Jo-Jo.

„Jak to?“ Zeptala jsem se. „Dnes večer se nekoná žádná společenská akce?“

„No, něco by se našlo,“ protahovala Jo-Jo medovým hlasem. „Ale tyhle staré kosti už nejsou to, co bývaly. Když prší, tak mě všechno bolí a navíc si aspoň v noci potřebuju na chvilku odpočinout od toho okolního cirkusu.“

Finn si nenápadně odkašlal. Byl to jeho způsob, jak naznačit, že ho unavuje držet bezvládnou Violet. Jo-Jo stočila pohled na zraněnou dívku. S výjimkou panenek, které vypadaly jako malé černé tečky, byly její oči téměř bezbarvé jako zakalené křemeny.

„Je pěkně zřízená,“ řekla Jo-Jo jemně. „Co se jí stalo?“

„Dvakrát se potkala s trpasličí pěstí,“ řekla jsem a podepřela znovu Violet. „Můžeš jí dát do pořádku?“

Jo-Jo jsi ji chvíli prohlížela a pak přikývla.

„Drahoušku, můžu spravit téměř cokoliv s výjimkou smrti. Bude stejně pěkná, jako dřív.“

16 komentářů:

  1. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc, nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  7. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  10. Dík za další kapitolku :-)

    OdpovědětVymazat