sobota 28. června 2014

Ledový král - 1. Kapitola



Calia se proplétala přeplněným tržištěm s košíkem, který držela vysoko nad hlavou. Lidé z města si sotva všímali vyhublé dívky, takže bylo na ní, aby se protočila kolem nich, či jim uhnula z cesty.
Ušklíbla se, když ji skoro srazili. Od muže, který do ní vrazil, nezískala žádnou omluvu, ani se nezeptal, zda je v pořádku a už vůbec se ji nesnažil zachytit.
Nebylo to tak, že by Calia byla pro měšťany neviditelná. Viděli ji, jen jim to bylo prostě ukradené.

Ale jí nebylo. Kdyby upustila vzácný obsah jejího košíku na tu odporně špinavou, bahnitou zem pod jejíma nohama, musela by čelit matčině hněvu.
„Promiňte,“ zamumlala, když do ní vrazil někdo další. Košík se jí nad hlavou nejistě naklonil a ona ustoupila do ústí ulice. Bylo to malé bezpečné útočiště, kde se zastavila a poupravila si své závaží tak, aby se lépe neslo. V žaludku jí nahlas zakručelo a ona si uvědomila, že se zastavila vedle pekárny. Vůně máslových rolek byla nebeská, ale Calia na ně neměla čas, ani peníze.
Lidé z města se ploužili, uháněli nebo se dohadovali v úzkém tržišti, s výjimkou malého, prázdného kruhu kolem staré ženy. Každý se jí vyhýbal, zatímco ona pomalu mířila od stánku ke stánku, kostnatou rukou pevně svírala ucho proutěného koše.
Dav se rozestoupil akorát tak na to, aby Calia na starší ženu skutečně viděla. Její hruď se stáhla. Byla to osobní služka Ledového Krále.
Nebylo divu, že se jí na trhu všichni vyhýbali. Hubená, shrbená žena, ohnutá téměř v polovině těla, by neměla způsobovat takový rozruch, ale tato to zvládla.
Bylo s ní jednáno ještě hůře než s Caliou. Lidé ji ignorovali, vyhýbali se jí. Když zamířila k nějakému stánku, všichni stávající zákazníci se rozprchli. Ti, kteří nakupovali naproti, se k ní otáčeli zády, jen občas vykoukli přes rameno, aby se ujistili, že nepřechází přes cestu.
Takže jen Calia viděla, jak stařena uklouzla na blátě a dopadla na kolena, koš jí vypadl z ruky a vše, co bylo v něm, se rozsypalo.
Calia, nedbajíc svého vlastního nákupu, ho náhle upustila a vrhla se vpřed. Nikdo jiný se nenamáhal jít starší ženě na pomoc, ale ani nezastupoval cestu dívce, která se řítila k jejímu boku.
„Jste v pořádku?“ Zeptala se Calia, když se k ní dostala.
Stařena použila hůl, aby se sama zvedla dříve, než ji Calia mohla pomoci, a opatrně si poupravila sněhově bílý drdol zvrásněnou rukou. Kůže byla tenká jako pergamen. Calia se snažila sebou neškubnout při pohledu na pavučinu žil pod ní.
„Jste v pořádku?“ Zopakovala Calia. Prohlédla si ženu a zašklebila se při pohledu na krev na její punčoše. „Zranila jste si koleno.“
Stará žena ji odbyla. „Nemluv na mě. Copak ty nevíš, že jsem prokletá?“ Pronesla výsměšně. V očích se jí zablesklo polední slunce a Calia téměř couvla. Příběhy o králi a jeho sluzích se šeptaly po celém městě, ale ne v jejich blízkosti.
Calia vždycky byla spíš praktická než pověrčivá a tak stařenčino znepokojení zahnala mávnutím ruky.
„Jste zraněná,“ řekla odhodlaně. „Dovolte mi, abych vám pomohla.“
„Děvče moje,“ zašeptala stará žena a svou ruku pevně obtočila kolem své hole. „O mě se neboj. Můj pán se o mě vždy postará.“
Calia se nadechla. „Jsem si jistá, že ano, ale teď tady není a vaše koleno krvácí.“
Každý z města, kdo tam v tu dobu byl, i nadále obcházel ženu, dívku, košík i rozsypané zboží na zemi.
Calia klečela v blátě a sbírala knoflíky, nitě a jehly. „Dovolte mi vás doprovodit zpátky,“ požádala, když vše vrátila do košíku.
„Ne, mé děvče, už jsi udělala víc než dost.“
„Prosím, dovolte mi-“
„Ne. Ponechej si svůj život zde.“
Zmatená Calia sledovala, jak stará žena prochází davem. Lidé si od ní drželi odstup, dokud neprošla, a pak jejich těla skryla její odchod.
Dívka několik minut zírala. Až hrubé strčení přerušilo její myšlenky a přivedlo ji zpět do ošklivého světa. Najednou si vzpomněla na matčin drahocenný koš a rozběhla se zpátky k němu.
„Ach ne,“ zasténala, když viděla, že se veškeré matčino husí peří vysypalo do bláta díky bezcitným nakupujícím.
„Calio Thorne!“ Výkřik matky jí zazněl v uších. „Co jsi provedla tentokrát?“
„Matko,“ zalapala Calia po dechu a snažila se ukrýt prázdný koš za zády. „Myslela jsem, že jsi zůstala doma.“
Její matka zírala na špatně skrytý košík. „Byla jsem, dokud jsem si neuvědomila, že potřebuji víc látky na pleny.“ Každé z dvojčat měla zastrčené pod jedním prsem. Greer, stále ještě batole, za ní zaostávala, držela se sukně své matky a Moli byla ještě více pozadu, její tvář nebyla zřetelná přes plný košík, který nesla.
„To jsem pro tebe mohla zařídit,“ zamumlala Calia.
„Stejně, jako jsi pro mě získala peří na polštář?“ Zeptala se její matka. „Přísahám, že nevím, co jsem kdy udělala, že mou odměnou bylo takové bezcenné dítě…“
Calia byla zvyklá na tato škodolibá prohlášení, a tak sebou ani necuknula. „Je mi to líto, matko. Zaplatím za to peří.“
„Jakými penězi?“ Její matka se protáhla kolem ní a pokračovala v cestě pro svoje nákupy. Calia popadla těžký koš své mladší sestře, která se na ni vděčně usmála, a vlekla se za nimi.
 Matka se s ní znovu uráčila mluvit až v pozdním večeru.
„Tak co to je tentokrát?“
Calia vzhlédla od drhnutí čajové konvice a odhrnula si neposedný pramen vlasů z obličeje. „Co je co, matko?“
„Tvá omluva za zničení mého peří?“
Caliiny tváře se rozpálily, ale její hlas byl vyrovnaný, když odpovídala. „Košík se převrátil, když jsem spěchala na pomoc staré ženě, která uklouzla a spadla do bláta.“
Její matka vzhlédla od vyšívání. „Paní Peepersové?“
„Ne, byla to služebnice Ledového krále.“
Ošklivá ženská tvář se zkroutila šokem. „Ty jsi jí pomohla? Dotkla ses jí? Calio, je prokletá, stejně jako on! Nikdy se nesmíš spolčovat s žádným z jeho služebníků!“
Calia se radši kousla do rtu, než aby jí dala odpověď, o které si byla jistá, že by její matku rozzuřila ještě víc. „Vím, že každý tvrdí, že ona i všichni ostatní sluhové jsou prokletí stejně, jako Ledový král, ale oni stárnou a on-“
„Nemluv o něm, ty hloupá holko!“ Její matka se rozhlížela po setmělém domě, jako kdyby se někdo mohl skrývat ve stínech a poslouchat je, tváře jí rudě planuly. „Kromě toho, co ty můžeš vědět o Ledovém králi a jeho sluzích?“
„Nic,“ řekla Calia, snažíc se skrýt své rozhořčení, „protože mi nikdy nic neřekneš. Ale jak může být tak špatný? Máme spousty jídla a naše plodiny stále rostou. Nikdy jsme nečelili válce či hladu, naše domovy jsou vždy v teple. A možná, že to není stejný král, možná je to jen dědic původního dědice.“
Její matka se natáhla a vrazila jí facku rychleji, než se Calia stačila odtáhnout. „Sklapni. Nemluv o věcech, o kterých nic nevíš.“
Calia si třela tvář, ale zarputile pokračovala. „Jen jsem tím myslela, že se zdá, že o něm nikdo nic neví.“
Její matka se uvolnila a znovu zvedla vyšívání. „Máš tvrdohlavost svého otce.“ Musela si všimnout záblesku úsměvu na dceřiných ústech. „To není něco, na co bys měla být hrdá! Měl se více soustředit na vydělávání peněz.“ Povzdechla si a zavrtěla hlavou. „Ale máš pravdu, mnoho toho o králi nevíme. Je to tak nejlepší, udržuje nás to v bezpečí.“
„Před čím?“ Zeptala se Calia a doufala, že si tou otázkou nevyslouží další facku.
Ale její matka jen pokrčila rameny. „Před ním. Před vnějším světem. Nevím, ale asi máš pravdu. Máme jídlo, přístřeší a teplo. Měli bychom za to všechno být vděční.“
Calia přestala drhnout. „Jsem vděčná. Ale jsem také zvědavá. Ty jsi jako malá nikdy nebyla zvědavá na Ledového krále?“
 Vyšívání jí pomalu kleslo do klína, když se její pohled zaměřil do dáli. „Byla jsem. Ale pak jsem ho spatřila.“
„Opravdu?“ Calia zalapala po dechu. „Nikdy jsi mi to neřekla!“
„Nerada o tom mluvím,“ řekla její matka tiše.
„Prosím, matko, řekni mi to,“ škemrala Calia.
Žena kradmým pohledem zkontrolovala místnost, než promluvila. „Byl to rok, kdy jsem tě čekala. Sestoupil z jeho hradu v horách pro nového zahradníka.“
Calia čekala na víc, ale nic dalšího nepřišlo. „To je všechno? Ne! Musí v tom být víc.“
„Nic víc,“ odsekla matka. „Sestoupil z jeho hory, postavil se uprostřed náměstí, vyřkl prohlášení a odešel.“
„Ale jak vypadal? Jak zněl?“
„Calio, já nevím. Měl na sobě masku, vypadal bohatě. Přestaň klást hloupé otázky.“ Paní Thorne se posunula v křesle, dávajíc tak najevo, že rozhovor skončil.
Ale když Calia dokončila čištění nádobí, pultu a podlahy, přemýšlela. Všechny ty šeptandy, co zaslechla, líčily krále jako nesmrtelného, bezcitného muže. Dávno prokletého způsobem, jaký si nikdo nepamatoval nebo se to neodvažoval říci, ukrytého v jeho zámku s několika sluhy, které si vyžádal z města. Samotní sluhové byli zřídkakdy viděni, jakmile vyrazili k zámku a zlořečili při těch vzácných příležitostech, kdy byli vysláni na pochůzku. Stará žena byla první služkou, kterou Calia kdy viděla. Přemýšlela, jestli někdy uvidí toho tajemného krále.

***

Letní deště postupně ustávaly a chladný vítr ohlašoval příchod nevlídného podzimu. Pro Caliu život pokračoval dál jako každý rok – domácí práce, vaření, úklid, pochůzky a další práce. Často však, kromě jiného, přemýšlela o staré ženě a tajemném králi a při veškeré práci spočívala v zamyšleném tichu. Život byl tvrdý, nudný a osamělý. Calia začala uvažovat, jestli tomu tak bude vždy.
A pak, s prvním sněhem zimy, sestoupil král z jeho hradu v horách.
Drobné vločky probíhaly skrz ocelovou oblohu, skrývaly vše nad obzorem lesa, než dopadly na vesnici. Děti ječely a proháněly se kolem s vypláznutými jazyky, zatímco dospělí mumlali o chladném počasí a neustále vlhkosti.
Calia zírala na poslední jablka, které měl pan Norp k prodeji, když vše kolem ní utichlo. Děti utichly, dospělí přestali remcat, dokonce i zvířata umlkla.
Uslyšela ostrý dupot podpatků dopadajících na jedinou pevnou cestu ve městě – na tu, která vedla z hradu.
A ačkoliv ty kroky byly pozvolné, zlověstně se odrážely od stěn obchodů a stánků. Calia si přitáhla plášť těsně ke krku a ohlédla se přes rameno. Všichni ostatní vesničané se obrátili, aby se dívali na svého krále, který si prorážel cestu k malé plošině ve středu náměstí. Muži si sundali klobouky a ženy si přitáhly své děti těsně k sobě.
Calia zatajila dech, když konečně zahlédla Ledového krále. Jestli byl krásný či ošklivý, to posoudit nemohla. Chladná, tvrdá maska posázená třpytivými kameny zakrývala jeho tvář od vlasů až po dokonale tvarovaná ústa. Svaly podél jeho ostré čelisti byly zatnuté a Calia uvažovala nad tím, jestli je naštvaný.
Přimhouřila oči, aby lépe viděla, ale díky lesklým kamínkům šlo těžko rozeznat, co je maska a co kůže. Neukázněné, temné vlny rámovaly jeho obličej a spadaly k jeho límci, který skrýval, jak ta věc vůbec držela na místě, což vzbuzovalo nepříjemný dojem, že je jeho tvář pouhá maska.
I z dálky Calia viděla, že je vyšší a má širší ramena, než většina mužů z vesnice. Jeho dokonalé oblečení, z velmi drahé látky, zdůrazňovalo jeho postavu.
Ale spíš, než aby ho všechny ty věci dělaly atraktivním, vypadal děsivě. Jeho rozcuchané vlasy, divadelní maska a dokonalá postava mu propůjčovaly vzhled šíleného boha.
Pokud by jí to roztřesená kolena dovolila, Calia by se rozběhla. Místo toho stála na místě, třásla se a se všemi ostatními vesničany čekala, až jejich král promluví.
Dlouhou chvíli byl ticho, zdálo se, jako by vnímal každičký detail, jenž ho obklopoval. Muži šoupali nohama a ženy si nervózně mnuly ruce. Ale Calia se rozhlížela kolem sebe a přemýšlela, na co se to král dívá – nebo, co hledá.
Jeho hlas byl jako tichý rachot šířící se z jeho hrudi. „Věrní poddaní, s velkým smutkem vás informuji, že vaše dávná přítelkyně a sousedka, má ctěná osobní služebná Seleda, přešla z tohoto života do dalšího.“ Dav vydal kolektivní vzdechnutí, jedna matka začala plakat. Ledový král zvedl ruku, aby je umlčel. „Jsem si jist, že po ní budete truchlit tak, jako i já. Ale život pro zbytek z nás bude pokračovat a tím pádem budu potřebovat novou osobní služebnou. Budu vám moudrým vesničanům věřit, že vyberete tu nejschopnější z vás, aby zastoupila tuto důležitou roli. Zítra za soumraku přijmu svou novou služebnici ve svém trůnním sálu.“ Znovu se podíval na dav těma jeho skrytýma očima a Calia se zachvěla, když přes ni přelétl jeho pohled. Král stroze kývl a sestoupil z pódia. Bez ohlédnutí si razil cestu zpět k hradu.
Vesničané ze sebe pomalu setřásli své omámení, několik matek začalo kvílet společně s tou, která jako první začala. Muži v rukou kroutili klobouky a pospíchali se postarat o své manželky a děti.
Starosta jejich města se prodral na pódium, které král uvolnil. „Schůze města!“ Zvolal do kornoutu z dlaní. „Dnes večer za soumraku! Přímo tady! Schůze!“
Calia sevřela svůj prázdný košík, nadzvedla si sukni a rozběhla se domů.
„Mami, slyšelas to?“ Zeptala se, když vrazila do dveří.
„Mlč, ty hloupé děvče,“ zasyčela matka. „Právě jsem ty dvě uspala.“
Calia se podívala na spící dvojčata a ztišila hlas. „Mami, slyšelas o tom? Ledový král přišel do města a řekl, že potřebuje novou osobní služku. Dnes v noci je schůze městské rady.“
Matčina tvář zbledla a přitiskla si ruku na srdce. „Ach… ach…“ oči se jí zaleskly slzami a Calia byla šokována, když viděla svou silnou a tvrdou matku, jak se třese strachem. „Věděla jsem, že tento den přijde. Doufala jsem, že ta stará hlupačka bude žít dost dlouho na to, aby mé děti vyrostly.“
Calia se kousnula do rtu, ale její zvědavost překonala strach. „Někdo z nás bude opravdu muset jít?“
„Ano. Dnes budeme někoho muset vybrat a zítra poslat.“ Její matka dopadla na židli. „Možná, že někdo půjde dobrovolně. Občas se to stává.“
Calia se otřásla. „Proč by to ale někdo dělal? Nemusí tam zůstávat do své smrti? Co když je Ledový král krutý? Nechyběla by jim jejich rodina, přátelé?“
„Nevím, děvče,“ zamumlala její matka. „Přestaň s tím dotazováním, třeští mi z toho hlava.“
Calia se znovu kousla do rtu, aby zabránila všem těm otázkám.
„Kdy je to setkání?“ Zeptala se nakonec její matka.

***

„Matko, prosím, nemohu jít taky?“ Škemrala Calia.
„Tak naposledy, ne!“ Odsekla matka. „Potřebuji, abys zůstala doma a postarala se o malé. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale nemohu brát děti ven po setmění v takové zimě.“
Calia našpulila rty, ale poslušně podala své matce klobouk a rukavice.
Paní Thorneová si je prudce natáhla a pak se viditelně uklidnila, uhladila si ruce. Nasadila si klobouk a prohlédla své zuby v malém zrcátku. Ke Calie to byla jen tvrdá, nemilující matka a pro lidi z vesnice to byla protivná ženská, která si o sobě myslela příliš. Ale paní Thorneová si byla jistá, že na ni štěstí, velké bohatství a klid čekají ruku v ruce hned za rohem. Byla si tak jistá, že si to zaslouží.
S ponurým úsměvem políbila mladší děti, ale odešla bez jediného slova rozloučení k té nejstarší.
Calia okamžik sledovala dveře, přejíc si, aby si to matka rozmyslela a dovolila jí zúčastnit se důležité schůze. Vždy byla ze všeho vynechávána a její zvědavost zůstávala neuspokojená. Pochybovala, že s ní matka bude sdílet vše, co se dozví dnes v noci. S povzdechem se Calia vrátila ke své práci.
Umyla dětem z tváří večeři a začala čistit nádobí, očistila stůl. Poté, co s námahou uložila své sourozence do postele, pokračovala. Vyčerpaná se nakonec schoulila na matčině křesle zrovna ve chvíli, kdy přišla domů.
„Matko! Co se stalo? Kdo se přihlásil?“ Zeptala se, vyskakujíc z křesla.
Pokud si paní Thorneová všimla toho, že její dcera sedí na židli vyhrazené speciálně pro ni a jen ji, nic neřekla. Stála k ní zády, zatímco si sundávala kabát a klobouk, i nadále mlčela, když si sundávala boty a přesunula se do kuchyně, aby nad oheň položila konvici.
„Matko,“ začala Calia znovu.
„Nikdo se nepřihlásil,“ řekla nakonec její matka, ale stále se neobrátila tváří ke své dceři.
Calia čekala na víc, ale paní Thorneová si jen pohrávala s hrnkem a čajovými lístky. „Tak co se stalo?“ Vybuchla nakonec. „Kdo byl vybrán?“
Ticho se protahovalo, kůže na zátylku se jí začala ježit.
„Vybrali jsme tebe,“ odpověděla nakonec její matka.
Calia se zděšeně nadechla. „Mě?“ Náhle se její malý svět plný uklízení po její matce a starání se o sourozence nezdál tak hrozný.
Paní Thorneová se obrátila ke své dceři. „Ano, děvče, tebe. Ty jsi tou nejlepší volbou.“ Její chladná slova skvěle doplňovala bezcitné vystupování, jež Caliu zmrazilo až někde do hlubin srdce.
„Ale já nechci jít! Já-“
Její matka se rozzlobeně rozkřičela. „No, někdo musí jít a tys byla vybrána.“ Její tvář neukazovala žádnou lítost či smutek, jen rozmrzelost a pohoršení.
Calia si přitiskla ruce na hruď v panické nevěřícnosti. „Ale proč? Jistě Ledový král nebude spokojen s někým tak chudobným, jako jsem já.“
„Bude spokojený s tím, koho mu pošleme,“ odsekla matka. „A my pošleme tebe.“ Všimla si slz v očích její dcery a trochu zněžněla. „Opravdu, bude to tak nejlepší. Všechny ostatní dívky mají vyhlídky a ty nemáš nic. Budeš mít lepší život jako služka na zámku, než stará panna ve městě.“
Calia se vzepjala, hrozilo, že jí slzy přetečou. „Mohla bych se vdát,“ namítla rozhořčeně. „Někdo by mě mohl chtít, byla bych užitečnější žena, než většina holek v tomhle městě.“
Paní Thorneová si odfrkla. „Užitečná, to ano. Ale mladíci nehledají užitečné ženy, ti chtějí krásné. Kdo by se zamiloval do holky, jako jsi ty? Na pohled nevypadáš nijak extra, ničím nepřipomínáš dámu, tvé chování je otřesné a pak je tady ta záležitost s tvým otcem.“ Její slova zraňovala Caliu tak silně, že sotva dokázala dýchat. Věděla, že není nejkrásnější, nejzdvořilejší či nejvíce okouzlující dívka, ale matčino drsné hodnocení ji zanechalo s pocity, jako kdyby na ní nebylo nic zvláštního nebo líbezného. A dvojí význam matčiných slov jí neunikl. Nevybrali ji jen vesničané, byla mezi nimi i ona, její matka.
„A co ty?“ Zeptala se Calia. Rty se jí chvěly a kousla se do nich, než pokračovala. „Ty mě nepotřebuješ?“
Její matka si povzdechla. „Calio, je na čase, aby ses posunula dál-“
„Je mi teprve sedmnáct!“
„Ano, sedmnáct. A příští rok všechny dívky tvého věku začnou dostávat nabídky k sňatku a rok na to se budou vdávat. Potom budou mít děti a přispějí tak naší vesničce. Co budeš dělat ty? Nemůžeš věčně žít v mém domě, a nemůžeš jít pracovat a žít na vlastní pěst, to by bylo potupné.“
Caliiny myšlenky znovu uháněly a ona se natahovala pro jakýkoliv argument, který by zabránil jejímu odeslání k Ledovému králi. „Ale kdo ti pomůže? Nemůžeš přece dělat vše sama.“
Paní Thorneová vroucí vodou zalila čajové lístky. „Tvoje sestra je dost stará na to, aby zastala další práci.“
„Moli je pouhých jedenáct, nemůže dělat vše, co mám na starost já.“
Paní Thorneová udeřila šálkem o pult. „Může a taky to bude dělat! Stejně jako ty zítra půjdeš k Ledovému králi a staneš se jeho služebnou. Bylo rozhodnuto.“
Calia se snažila vtáhnout dech do její utažené hrudi. Musel existovat způsob, jak se dostat z takové zoufalé situace.
Snažila se představit si, jaký život ji čekal, ale nedokázala to. Tiše proklela všechny, kteří ji kdy ignorovali. Nikdy se jí nic neobtěžovali říct. Jediná budoucnost, jakou si dokázala představit, byla ovládaná šíleným mužem v masce.
Calia zavrtěla hlavou, neschopná to pochopit. Nemohla odejít. Nemohla. „A když odmítnu?“ Zašeptala. „Když uteču?“
Její matka povytáhla obočí. „To není žádost. Je to rozkaz. Ledový král nás drží v bezpečí, v teple a nakrmené. Na oplátku chce pár věrných služebníků. Máme štěstí, že nám umožňuje vybrat si, kdo půjde.“
„Pro mě to štěstí není,“ zamumlala Calia.
Matka ignorovala její poznámku a pokračovala. „Byla jsi vybrána, a pokud odmítneš, budeš zabita.“
Calia zalapala po dechu. „Zabita?“
„Neříká se mu Ledový král jen tak, pro nic za nic.“
„Ale zabita? To určitě ne.“
Matka si podrážděně povzdechla. „Jen zřídkakdy k tomu dojde. Jsem si jistá, že většina lidí, kteří odchází do hradu, se má v jejich nových životech docela dobře. Kromě toho, pokud nepůjdeš, dotáhnu tě tam. Nebudeš mi nadále dělat ostudu.“ V oku měla temný záblesk a Calia se zmohla jen na tupé přikývnutí.
Cítíc zlomení její dcery, paní Thorneová lehce ochabla a poplácala Caliu po rameni. „Zkus se trochu vyspat, má drahá. Zítra máš před sebou velký den.“


20 komentářů:

  1. to bude ještě zajímavé, díky za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. ďakujem za preklad .-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky =)...jsem ráda, že ses konečně do toho pustila...jsem zvědavá na detaily, které jsem v aj nepochopila =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak co o to, ja uz to mam rozprekladane nejakou chvili.... ale nechtela jsem to zverejnovat, dokud nedokoncim toho Dragon Warriora :)

      Vymazat
    2. Jo, ta skutečnost mi došla, až když jsem to zveřejnila =D. Takže jsem ráda, že už jsi dokončila Dragon Warrior a můžeš sem dávat tohle =)

      Vymazat
  5. Díky za překlad :) Vypadá to zajímavě!

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Dík za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc, vypadá to opravdu zajímavě, nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat