sobota 21. června 2014

Dračí válečník - 5. Kapitola



Jakmile Sparrow zatočila za roh, ruce se jí začaly třást. V okamžiku, kdy vešla do své kanceláře, zavřela dveře a opřela se o ně zády. Vize, vzpomínky na mládí, jí probíhaly za zavřenýma očima a zanechávaly děravé otisky na její duši.

Vzpomínky na to, jak pomáhala svému otci při léčení, zaplavily její mysl. Jak pokaždé emoce raněných nebo umírajících válečníků vrazily do ní, děsily ji, ubližovaly jí. Někdy jí dokonce způsobily bezvědomí. Přesto, jemu to bylo jedno. Vždycky ji přinutil, aby s ním byla v místnosti. Sparrow se opřela rukama o dveře, tápala po něčem pevném, čeho by se mohla chytit, zatímco ji zaplavil příliv minulosti.
Vzpomínky na den, kdy skupina nedočkavých, násilných dračích lordů vtrhla do kopule mágů a hledala jejího otce. Byla ještě dítě, ale vzpomínala si na to, jako kdyby tomu bylo včera. Legie tvrdila, že nedokázal poskytnout péči, nedokázal vyléčit její matku a mezi legionáři se šuškalo, že byl jejím milencem. Pověsili ho za to.
Přísahala, že ona vždy bude tím, čím on nebyl. Přísahala, že vyléčí každého, koho jí přivedou, bez ohledu na to, co jí to bude stát. Každý muž či žena, kteří prošli těmito dveřmi, mohli mít doma mladé, kteří čekali na své milované.
Sparrow sklouzla po dveřích kanceláře a zůstala na bobku. Chytila si hlavu do dlaní a přinutila vzpomínky, aby se vrátily zpátky do jámy, ze které byly osvobozeny.

***
Kestrel žvýkal jakési maso bez chuti a sledoval, jak doktorka dělá její každodenní kolečko. Každý z válečníků strávil mnoho hodin na ošetřovně, kde si nechával léčit nějaké rány. A jako Kapitán je vždy navštěvoval. Přesto, co si vzpomínal, ona si ho nikdy nevšimla. A popravdě řečeno, on jí sotva věnoval pozornost. Vždy mu přišla průhledná jako sklo. S hlavou skloněnou a očima upřenýma na jakýkoliv úkol, co zrovna dělala. Ničeho jiného si nevšímala.
Vtipné. Teď z ní nedokázal odtrhnout oči ani na ni přestat myslet.
S dalším soustem přemýšlel, proč se prakticky sama uvěznila v téhle kopuly. Nikdy neopouštěla jeskyně. Nikdy se nepřeměnila do své pravé dračí podoby. Nikdy se nesnažila získat své právoplatné místo při pářícím letu. Namlouval si, že to ho na jí zaujalo. Že odpovědi na tyto otázky byly důvodem toho, proč každý centimetr jeho těla toužil po tom prolomit tu skleněnou krabičku, která jí tísnila a skrývala před světem.
Chtěl ji osvobodit.
Vzhlédla. Jejich pohledy se setkaly a zůstaly zaklenuté a Kestrel by mohl přísahat, že v duchu slyšel, jak ho o to prosí.
„Kapitáne Greyi.“
Hlas ho polekal, ale Kestrel zabránil tomu, aby sebou jeho ramena škubnuly.
„Ano,“ odpověděl a otočil hlavu.
Jeden ze starších legionářů, Hawk, stál v pozoru vedle něj. S rukama za zády, rozkročenýma nohama. Vše na jeho postoji ukazovalo úctu a respekt ke Kestrelovi. Přesto, jeho oči těkaly k Kestrelově noze pod přikrývkou takovým způsobem, že mu žilami projela netypická záplava stoupajícího vzteku.
Kestrel pustil maso zpět do misky s žuchnutím a sevřel prsty kolem přikrývky.
„Tady,“ řekl a odhodil ji pryč. „To je to, na co ses přišel podívat?“
Fluorescentní světlo se odráželo od zlaté protézy. Široká škála hydraulických tyčí a pružin se třpytila na syrovém světle. Hawkovi spadla brada dříve, než se dokázal zarazit.
Kestrel zatnul zuby a odvrátil se od jeho druhého nejvyššího velitele. S nadějí, že Hawk neuvidí sebe nenávist a zhnusení v jeho tváři. Kestrel nechtěl ničí soucit. Nic z tohohle nechtěl.
Aniž by se sám sebe zeptal proč, pohlédl Kestel do vedlejší místnosti. Ačkoli ho nijak nepřekvapilo, že na něj hledí doktorčiny krásné modré oči, ten pohled ho stále vykolejil z rovnováhy. Nikdo se na něj tak nedíval. Tak otevřeně, tak syrově a úplně rozdílně od pohledů, které mu věnovali válkou ošlehaní legionáři a většina žen v hejnu. Doktorka před ním neuměla nic skrýt. A v tu chvíli měl pocit, že ona viděla to samé i v něm a z toho se mu zkroutily vnitřnosti.
„Ne, pane. Proto jsem nepřišel.“
„Nemohu opustit tuhle zatracenou ošetřovnu, natož jít bojovat,“ vyštěkl Kestrel a nespouštěl oči z doktorky. „Tak proč bys mě proboha potřeboval?“
Hawk přešlápl z nohy na nohu a těkal pohledem po místnosti, než se sklonil. „Roztrhaný svitek, který král a královna získali, než-“ polkl, „než byli zajati,“ řekl tiše. „Snažili jsme se, pane. Ale nikdo z rady jej nedokáže přečíst.“
Kestrel zasténal a sklonil hlavu k hrudi. To nebylo zrovna něco, co by mohli vykřikovat do stáda. Měl v rukou záminku k panice. Bohové, nejprve je zklamal svou sílou a nyní bude zpochybněn i jeho mozek. Stádo bude zpochybňovat to, zda je schopen vést legii, pokud už to nedělali. Přistihl se, že nad tím přemýšlí, aniž by to zpochybnil.
„Sakra.“
Kestrel zavřel oči a zaslechl šepot tichého hlasu.
„Počkej,“ řekl, jak se Hawk otočil k odchodu. Znovu pohledem našel tu malou lékařku. Kousky rozhovorů plavaly jeho myslí společně s plánem.
Polkl. „Myslím, že mám nápad.“
***
Tohle je poslední den.
Ta myšlenka šeptala Sparrowinou myslí, když odstraňovala většinu obvazů z Kestrelovy nohy. Jak prsty roztírala hojivý balzám na jeho stehně, užívala si, jak jeho svaly poskakovaly při jejím doteku. Hřejivost a jemnost jeho kůže pod konečky prstů. Jemná vůně levandule, eukalyptu a muže ji obklopovala s každým zakroužením prstů po jeho těle a všechno si to ukládala do paměti.
Nezvaně do ní vzpomínka na jeho rty vrazila s takovou silou, že se z toho otřásla. Celá se rozechvěla. Odkašlala si a zaměřila se na obtáčení obvazu přes jeho svalnaté břicho a ne na malé motýlky, kteří se jí třepetali v břiše.
„Tak,“ řekla a její hlas jí v uších zněl hlasitě. „Ještě pár hodin a budete moci jít.“ Podíval se na Sparrow a ta se na něj usmála. Ačkoliv jen z pomyšlení na to, že zítra přijde a uvidí jeho postel prázdnou, a on jí už nikdy neřekne sluníčko, jí bylo špatně.
Opatrně si zastrčila vlasy za uši a rozhodovala se, že je to teď nebo nikdy. Získá odpověď na otázku, která ji trápila od chvíle, co to nadhodil.
„Můžu se na něco zeptat?“
Jako by vycítil, že je to pro ni důležité, spustil ruce k bokům a narovnal se. „Samozřejmě,“ řekl.
„Jak jste ten den volil?“
Kapitán si dlouze, vlekle povzdechl. Ta reakce jí dala vědět, že otázku pochopil, což bylo dobře, protože si Sparrow nemyslela, že by to zvládla zopakovat. Po pravdě řečeno, vlastně nechtěla odpověď. Když uběhlo pár vteřin a on neodpověděl, sklopila oči k botám.
„Poslyšte, doktorko. Já…“
„To je v pořádku.“ Zavrtěla hlavou a odstrčila vozík z cesty, připravená postavit se a utéct. „Nemusíte mi to říkat…“
„Hlasoval jsem pro pověšení.“
Po jeho chladných slovech jí ztuhly ruce. Dech jí vylétl z plic. Po chvíli se na něj podívala. Jeho ocelové oči se uzamkly s jejími, neochvějně, aby věděla, že mluví pravdu.
„Předčasná smrt vaší matky byla pro legii obrovskou ztrátou. Nemohl jsem toho parchanta nechat jít potom, co jí udělal.“
Sparrow vydechla dech, který nevěděla, že zadržovala. „Děkuju,“ řekla bez dechu. Slyšet dračího lorda, kapitána legie, zastávat se její matky, to zašilo díru v jejím srdci. Tu, kterou otcova zrada rozervala před tolika lety. „Ale řekl jsi, že ne všichni hlasovali pro?“ Kousnula se do rtu a čekala.
„Rada a legie se nikdy neuměli dohodnout. Jde o politiku. Pro ně byl tvůj otec génius, potřebný léčitel. Podle nás zavraždil statečnou ženu, která nezištně bojovala pro stádo, a byl tím nejhorším zrádcem.“
Přikývla, neschopná promluvit. Místo toho konečně udělala to, co jí její mozek přikazoval posledních pár minut, a vstala.
Obtočil jí prsty kolem předloktí v dotyku, kterým ji prosil, aby zůstala a podívala se na něj. Pořád upírala pohled k zemi.
„A co vy, doktorko?“ Zeptal se chraplavým hlasem. Obtočil se kolem ní, lákal ji, přitahoval ji. „Co si o něm myslíte?“
„Já nevím. Já…“ zavrtěla hlavou. „Myslím na něj jako na monstrum z noční můry, a přesto…“
Pomalu a jemně jí přejel rukou po paži. Prsty si propletl s jejími a pevně ji stiskl. „A přesto?“
Teplý, pevný a silný, jeho dotek jí dal sílu svěřit se mu. Prudce vydechla a spěšně vyhrkla. „Bojím se, že jsem jako on.“
Kapitán se nepokoušel popřít její strach, ani se jí nevysmíval, dokonce se ji ani nesnažil pochopit. Jen přikývl, čímž jí tiše říkal, že to chápe. Ruka držící tu její lehce zatáhla. Sparrow zavřela oči a klesla na postel vedle něj.
„Nejste vůbec jako on,“ řekl nakonec. „Ve skutečnosti mi připomínáte vaši matku. Tím, co děláte. To, že bojujete s tím duševním mučením, které musíte cítit, když léčíte ostatní, mi bere dech.“
Jeho hlas kles do uklidňujícího šepotu. Postel pod ní se mírně prohnula. Jeho tělo se naklonilo blíž, mohla cítit, jak ji obklopilo jeho teplo.
„Je ve vás síla. U všech bohů, přál bych si, abyste ji viděla tak jasně jako já.“
Rty jí přejel přes vlasy, než přitiskl čelo na to její. Nemohla se pohnout. Dovolí si jen chvilku. Ruka sklouzla přes její paži ke sponkám v jejích vlasech, které jak si teď uvědomovala, měla na sobě jen kvůli němu. Chtěla vypadat pěkně, nebo alespoň tak pěkně, jak jen někdo jako ona vypadat mohl. Srdce se jí rozbušilo. Zrychleně dýchala.
Ruce ve vlasech sklouzly k jejím klíčním kostem a pak ke krku. Jeho prsty byly na jejím těle jako pírka, že musela přemýšlet, jestli si to jen nepředstavuje. Pak vzal její tvář do dlaně a zvedl jí bradu.
„Otevři oči, doktorko.“
Malá doktorka otevřela oči při jeho příkazu. Modré panenky byly plné úzkosti, zvědavosti a něčeho dalšího. Něčeho něžnějšího. Ženského. Prvotního. Něčeho, co ho nutilo vtáhnout si ji do náruče, přitisknout to malé tělo k sobě. Projelo skrz něj horko, které se usadilo v jeho slabinách. Ty se napjaly, ztvrdly.
Kestrel sklouzl pohledem a doufal, že si nevšimne důkazu toho, co k ní právě teď cítil.
Ach bože, neměl by takhle přemýšlet. Ani se tak cítit. Pustil její obličej, a snažil se vzpomenout si, na co se jí chystal zeptat. Na co se jí chtěl zeptat už od včerejška.
„Nepřemýšlela jste někdy, že byste následovala stopy své matky?“
„Co? A stala se válečnicí?“ Nevěřícně se zasmála. „Zbláznil jste se?“
Zbláznil, do tebe.
V okamžiku, kdy se ta myšlenka objevila, její úsměv zmizel.
Zatraceně! Slyšela ho. Určitě. Přesto nemohl té myšlence zabránit o nic víc, než by mohl zabránit svému srdci, aby tlouklo.
„Ano.“ Odpověděl místo toho na její otázku.
Okamžitě k němu vzhlédla. V jejích očích byly pochyby, naděje, šok a otázky.
„Proč jste se zeptal?“
„Zmínila jste se předtím o čtení starých textů a svitků. Víte o našich tradicích víc, než jakýkoliv starší, ať už žena či muž.“
„A?“
„A je tady něco, v čem bych potřeboval tvou pomoc dnes večer poté, co mě propustí.“


21 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji mnohokrát za další kapitolku a také za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za skvelý preklad. :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za další skvělou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování :) - (P.S. uvěznila v téhle kopuly - kopuli)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat