pondělí 9. června 2014

Dračí válečník - 4. Kapitola



Probralo ho tiché cinkání kovových nástrojů a zavírání skříněk. Ale Kestrel zůstal v klidu, s očima zavřenýma, dýchal pomalu a vyrovnaně. Prostor prostupovaly pocity, od monotónního šumění ošetřovny až po otírání se prostěradla o jeho kůži, což ho nyní uklidňovalo i přes to, že ho to dříve znepokojovalo. Dny, které uběhly, pro něj byly překvapivě snadné i přes to, že byl upoután na lůžko a zacházeli s ním jako s mládětem.

Ačkoliv chtěl i nadále spát, otevřel oči a zamrkal proti fluorescenčnímu světlu, které k němu pronikalo z vedlejší místnosti. Jeho vidění se zaostřilo a zaměřilo na ženu, která pracovala ve vedlejší místnosti. Nebyla to doktorka. Jedna ze starších žen, která byla od hlavy až k patě pokryta bílou, se posouvala po místnosti a poslušně uklízela.
Místo toho, aby byl zklamaný, cítil, jak se mu koutky úst zvedají v úsměvu. Cítil lékařku, ó ano. Věděl, že je blízko. Jakoby na povel prošla dveřmi, s očima sklopenýma, jak psala něco do složky v ruce. Světlo procházející oknem ji zalilo v éterické záři. I když přimhouřil oči, nedokázal rozeznat rysy její tváře. Jen oči vystupovaly jako tmavé indigo proti bledosti obličeje i vlasů.
A pak, když se na něj podívala a usmála se, cítil tíhu na hrudi. „Dobré ráno, Kapitáne.“
„Ahoj, sluníčko.“
Vyřkl tu něžnůstku dřív, než se dokázal zarazit. A podle výrazu její tváře byla překvapená stejně jako on. Přesto ve srovnání s dny, kdy ho nenavštívila a nezkontrolovala, to byl přesný popis toho, jaká byla její přítomnost. Osvěžující, teplá jako sluneční svit. Poklidně zdobené stěny jeskyně a houf starých slepic, chodících sem a tam nedokázaly rozjasnit prostředí tak jako ona. Zdály být se stejně sterilní jako ošetřovna, a to včetně jejich osobností.
„Uh.“ Usmála se a zastrčila si uvolněný pramen blond vlasů za ucho, než z rohu vytáhla stoličku. „Můžete se posadit, prosím?“
Kestrel se na posteli poslušně napřímil, což ho pořádně naštvalo. To on rozdával rozkazy, neřídil se jimi. Přesto, pouhé pomyšlení na to, že by její již tak náročnou práci ještě ztížil, ho přimělo mlčet. Nemluvě o tom, že se stále cítil jako pitomec vzhledem k tomu, co se stalo tu noc, kdy ho uzdravovala. Byla pravda, že neměl jak vědět, že je doktorka empatičkou. Nebo že sedativum, které dostal, zapůsobí tak, že v něm rozproudí dostatek feromonů na to, aby se rozpálil pářícím šílenstvím. Ale přesto se nemohl zcela přimět litovat toho polibku.
I když jí namluvil, že si to nepamatuje.
V jakési praktické rutině si natáhla pár rukavic a přitáhla blíž kovový stolek. Vůně antiseptik mu naplnila chřípí, štiplavá a ostrá. Postel mírně poklesla na jednom konci, když se tam posadila. Sledoval, jak její malé ruce svírají deku, jak přehnula její okraj, utvářejíc tak pečlivý záhyb, než ji začala stahovat dolů. Jak se blížila k jeho pasu a níž, rozpačitě se zavrtěl. Neměl na sobě oblečení, jen skromnou látku kolem boků. Nervy mu poskočily všude, kde se ho dotknula, jeho smysly byly kolem ní zvýšené a nadměrně citlivé. Dokonce i něco tak všedního jako otření rukávu o jeho kůži mu vyslalo šimrání přes pas, které se mu usadilo až v rozkroku.
„Omlouvám se, jestli to bolí.“ S doktorskou péčí odtáhnula gázu na jeho zranění, nepochybně s ní vytrhla pár chloupků.
Přikrčil se. „Kdo řekl, že to bolí,“
Plné rty se stáhnuly do vědoucího úsměvu. „Před empatikem ve skutečnosti nic neukryjete,“ řekla a natřela mu na ránu nějaký lektvar.
„Aha,“ řekl a snažil se všechny otázky, které v něm její prohlášení vyvolalo, shrnout do jedné. „Myslel jsem, že tak dobře cítíte pouze tehdy, když někoho uzdravujete.“
Modré, pronikavé oči se setkaly s jeho. Příliš krátce, naříkal v duchu, než se zaměřil na stolek za ní. „No, nedokážu to vždy vypnout.“ Kovová židle zaskřípala, jak se posunula a přitiskla jehlu k jeho noze. „Znovu se omlouvám.“
Kestrel zasyčel při pálivém bodnutí. Ignoroval to a podíval se na ni. Hlavu měla skloněnou, kobaltové oči zaměřené na jeho nohu. Dlouhé blond vlasy si stáhnula do těžkého ohonu na šíji. Ta špinavá blond ho nutila přemýšlet, jestli by se lesknuly, kdyby jim věnovala alespoň poloviční pozornost a dobře je myla. Sklouzl pohledem níž a všiml si, že celá její postava je kostnatá a vyhublá, jako kdyby neustále zapomínala jíst. Obě lícní kosti jí vyčnívaly z kůže a v jeho mysli se vznášela představa toho, jak snadno by je voják mohl rozdrtit až na prach pouze jedinou rukou.
Velké orámované brýle, které někdy nosila, pokazily její vzhled supermodelky. Ale nedokázaly skrýt krásu jejích očí. Byly jasně modré, hluboké, ale stejně tak divoké, surové a nezkrotné. Čím víc do nich zíral, tím více si uvědomoval proužky zlata, které se v nich proplétaly. Odstíny přelétaly přes duhovku jako blesky, bouřily se proti nudné a fádní existenci. Po několika dnech na ošetřovně těm proužkům rozuměl. Cítila se stejně.
Skončila s jeho nohou a se stejnou intenzitou se zaměřila na jeho břicho. Kestrel se podíval dolů na svá žebra a její prsty, které pečlivě vtíraly jakousi bylinkovou mast do jeho těla. Mráz mu přejel po zádech, zanechávajíc za sebou jen uklidňující teplo. Její léčebné schopnosti ho ohromovaly. Na břiše neměl žádné pozůstatky, žádnou jizvu. Jeho kůže měla nažloutlý odstín, který jak ze zkušeností věděl, se promění v symfonii modré a fialové, než vybledne. Přesto necítil žádné nepohodlí, ani píchnutí. Žádnou bolest.
„Pořád nechápu, jak tohle děláte,“ řekl v úžasu.
Usmála se. „Říká se, že za starých časů byly ženy zručné magičky.“
„Opravdu?“
Přikývla. „Ve svitcích se mluví o tom, že si svou magií utvořily krásné tělo a vstoupily do lidského světa. Některé se zamilovaly do lidských mužů, obdarovaly je částí naší moci a vytvořily tím rasu, jíž dnes jsme.“
Kestrel se zarazil. „Náš druh je potomstvem pouhého člověka? Pouze poloviční draci? To si nemyslím,“ odfrkl si. „Ne.“
„Ne. Samozřejmě, že ne,“ řekla a utáhla obvaz tak pevně, že sebou škubl. Na vteřinu by mohl přísahat, že slyšel její smích.
„Kde jste četla takový nesmysl?“ zeptal se.
„Nesmysl?“ Hmmm,“ zabručela, rty se jí prohnuly v úsměvu. „Zajímalo by mě, jestli by členové rady rádi zjistili, že Kapitán jejich legie chodí kolem a nazývá posvátné svitky Starobylých nesmyslem?“
Rozesmál se. „Ne, myslím, že ne.“
Zvuk jejich tichého smíchu nahradilo mlčení. Bylo zvláštní, že dřív si ten klid vychutnával. Umožňovalo mu to soustředit se bez rozptylování. Přesto s ní se ticho zdálo být napjaté, trapné a on nedokázal zjistit proč. Jen věděl, že se mu nelíbilo.
„No, ať už to děláš jakkoliv, děkuju ti.“
Její ruka ztuhla, velké oči na něj šokovaně zamrkaly a skromně sklonila hlavu. Otevřela ústa a zase je zavřela, než je roztáhla do sebevědomého úsměvu, který mu připadal naprosto okouzlující. Nemohl si pomoct a napodobil ho.
„Rádo se stalo,“ zašeptala a submisivně sklopila oči.
Tváře se jí rozpálily. Při tom pohledu jeho srdce zrychlilo. Dříve, než se mohl zeptat či pochopit proč, lahodně sladká vůně se obtočila kolem něj, škádlila jeho smysly. Kestrel zavřel oči a zhluboka vtáhl dech do plic. Vůně ho vhodila zpět do noci, kdy ji políbil. Vzpomínal na ty rty, které proti jeho byly vlhké, horké a hedvábně hladké a jeho tělo se ocitlo v plamenech. Z krku mu unikl tichý sten a prsty sevřel okraj matrace.
Bohové, vrazila do něj prvotní potřeba oslepující silou. Nečekal, že to přijde, takže se na to nedokázal připravit. Bylo to něčím v ní, v této křehké lékařce. Zaujala ho. Způsob, jakým se její oči nikdy zcela nesetkaly s jeho, a pokud ano, začervenala se tím nejlákavějším odstínem růžové, jaký kdy viděl.
Kestrel přemýšlel, co by se stalo, kdyby se jí dotkl, jen na rameni. Nebo níž, kdyby táhl prsty po klíční kosti, nebo ještě níž, přes její prsa. Jakou barvu by měla pak? Přemýšlel nad tím, co by udělala, kdyby se toho odvážil. Pokud by ji políbil na rty, vrněla by, svíjela by se a vydávala znovu ty tiché zvuky?
„Proč jsi tady?“ Zeptal se napjatě a modlil se, aby nepředpokládala proč. Nebo ještě hůře, aby nečetla jeho myšlenky.
„Promiň?“
„Proč jsi tady s těmi starými ženami?“ Kývl směrem k dalšímu pokoji a rozšířil tu myšlenku, když neodpověděla. „Namísto toho, abys byla se zbytkem hejna ve vnitřním městě.“
Místo toho, aby byla s druhem.
Ať se propadne, ale ten růžový odstín se po jeho dotazu znovu objevil na jejím obličeji. Kestrel sevřel čelist, protože si uvědomil, že pravděpodobně četla jeho myšlenky. Při tom pomyšlení se odvrátil a zaměřil se na různé kovové nástroje na stolku vedle, na barvu odlupující se ze stěn jeskyně, na cokoliv jiného, než byla ta lákavá žena, vyvolávající v jeho těle bouřlivý chtíč.
Lékařka se rozesmála a obrátila svou pozornost zpět k protéze. „Otázkou je spíš co tady děláš ty.“
Zamračil se. „Co tím myslíš?“
„Jsi v kupoli magie.“
Otevřel ústa do kořán. „Jeskyně magie,“ řekl, sotva byl schopen zakrýt úžas v jeho hlase, když se po fádní místnosti rozhlížel novýma očima. „Myslel jsem, že je to pouhá ošetřovna.“
„Je to obojí. Nejde léčit bez magie.“
„Opravdu? No, zdá se, že to lidé zvládají,“ řekl suše.
„Lidé nepřežijí, pokud ztratí více než osmdesát procent jejich krve a jednu končetinu.“
Unikl mu překvapený smích. „Touché,“ řekl. Docela se mu líbila její divoká stránka.
„Kromě toho,“ řekla, odložila jeden krvavý nástroj a natáhla se pro jiný, „strávila jsem tu celý život.“
Kestrelovi zmizel úsměv z tváře. „Nikdy jsi horu neopustila?“
„Nikdy.“
„Až na chvíle, kdy ses musela přeměnit, samozřejmě,“ řekl věcně.
Štíhlé prsty jí sjely i přes její obvykle přesné pohyby při ladění mechanické nohy.
„Přeměnila ses přece,“ řekl spíše jako fakt než jako otázku. „Nebo ne?“
Po chvíli zavrtěla hlavou. „Ne. Nikdy.“
„Proč ne?“
„Znovu. Nikdy jsem to nepotřebovala,“ odpověděla úsečně.
Její odpověď zněla dost uvěřitelně, přesto Kestrel cítil, že mu neříká vše. „Cožpak netoužíš po životě mimo tyto zdi?“
„Proč? Abych mohla žít stejným životem mezi jinými zdmi jen pár set metrů odtud?“ Řekla a ukázala směrem k centru města.
Dobře, teď mu připadala její divokost otravná. „Víš, co tím myslím.“
Pokrčila rameny. „Myslím, že jo. Přesto, jak sis určitě všiml, tohle je místo, kam chodí starší ženy jako ke svatyni. Když už nejsou plodné a vystoupí z hejna, přestěhují se sem, aby cvičily magii a učily se panenské způsoby Starobylých.“
Kestrel tohle všechno samozřejmě věděl. Slyšel ty tradice a příběhy. Ale myslel si, že byly přesně tím. Jen příběhy. „Počkej, takže pokud jsi tady dole, znamená to, že jsi…“
Tváře jí zrudly jako jeho zkrvavený obvaz, čímž odpověděla na otázku, než se stihl zeptat.
„Samozřejmě,“ řekl a přečetl si jméno na její jmenovce.
Sparrow Rose.
„Rose,“ zopakoval nahlas. „Byla jsi dcera léčitele v rezidenci.“
„Jo.“ Vyštěkla to slovo a odhodila nástroj, který dopadl se zařinčením.
„Byl to statečný člen rady.“
„Byl to šílený vědec.“ Svaly v její čelisti sebou škubnuly. „Vrah.“
Kestrel polkl, nejistý si tím, jakým směrem tento rozhovor povede. „Ne všichni ho z toho ten den obvinili.“
S trhnutím vzhlédla, její oči byly ve své intenzitě neochvějné, když na něj zírala. „To ale měli.“

Sundala si latexové rukavice a narovnala se, židle zavrzala proti linu na podlaze, když se postavila. „Tady jsme skončili.“

19 komentářů:

  1. Skvělé, díky moc za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakunem za ďalšiu kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za další skvělou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  7. Knihomolka.3659. června 2014 14:25

    Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Knihomolka.3659. června 2014 14:25

    Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Veľmi pekne ďakujem za skvelý preklad. :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  13. Ďakujem za ďalšiu kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  14. Dík za další kapitolku :-)

    OdpovědětVymazat