čtvrtek 26. června 2014

Černá noc - 5. kapitola 1/2


„Gabrieli?“ zvolala jsem. Možná je jenom pryč z dohledu, pořád ještě na rohu u křižovatky. „Gabrieli, kde jsi?“
„Toho blázna možná něco upoutalo a vytratil se. Myslíte si, jací nejste vyšetřovatelé,“ brumlal Beezle. „Třeba našel stopu.“
„To by mi řekl,“ opáčila jsem za pochodu a podívala se o několik ulic zpátky. Nebyl tam.
„Možná sledoval vlky.“ Navrhl Beezle. Jeho tón naznačoval, že ho naprosto nezajímá, kde Gabriel může být.

„To by mi řekl,“ zopakovala jsem, začínala jsem být naštvaná. „Neopustil by mě, ani na sekundu. Pořád cítil vinu, když se mnou nebyl při Antarově útoku. A Azazel by mu setnul hlavu a postavil si ji na polici, kdyby zjistil, že ode mne odešel, a mně se něco stalo.“
Proběhla jsem alejí, přímo k Belmontu, pořád volala Gabrielovo jméno. Jak by se jen tak mohl vypařit do vzduchu? Vždyť jsme tady postávali s vlky. Pokud by se mu něco stalo, určitě bychom to zaregistrovali.
„Neopustil by mě,“ zopakovala jsem, zatímco jsem běhala okolo bloků, otáčela hlavu všemi směry. „Gabrieli! Gabrieli!“
Musela jsem vypadat šíleně, protože dvě maminky s kočárky už na rohu ulice přešly, aby kolem mne nemusely projít.
„Děsíš kolemjdoucí.“ Podotkl Beezle.
Zastavila jsem se a podívala se na něj. „Možná jsou vyděšení, protože mi z kabátu kouká ošklivá malá příšerka.“
Beezle se urazil. „Jsem velmi pohledný chrlič.“
„To záleží -“ promluvila jsem, ale hned vzápětí mi něco velkého a temného vyrazilo dech z plic.
Útočník mě strhl s sebou, až jsme narazili do kovového kontejneru. Vykřikla jsem bolestí, když se mi vyčnívající kus kovu probodl skrz kabát a záda. Po lopatkách mi stékala horká krev a byla jsem oslepená bolestí, protože mě někdo neustále mlátil do obličeje.
Neměla jsem čas přemýšlet, nebo se pokusit bránit. Nabyla jsem dojmu, že mne ničí velmi mocná síla, něčí svalnaté paže, horký dech, šílené zelené oči… a křídla. Bílé peří poletovalo všude kolem nás, když jsem se snažila ho odstrčit, kopala do něj nohama, kousat, cokoliv. Ale sotva jsem viděla a nemohla jsem dýchat. Krev mi stékala do očí, jak do mě znovu a znovu mlátil.
Snažila jsem se myslet, soustředit na svou magii. Musím to monstrum dostat pryč, než mě ubije k smrti. Magie zablikala a pak zařvala vztekem. Neměla jsem čas, ani chuť ji formovat do něčeho jako byl Noční oheň. Jen jsem ji nechala projít skrze mě, nahoru a ven, aby šla svou vlastní cestou.
Výbuch energie mi vysál dech z plic, záblesky oslnivého světla připomínaly ohňostroj. Útočník byl odhozen od mého těla a jako dělová koule vystřelen do vzduchu. Pokoušela jsem se na něj podívat, ale moje oči byly plné krve a potu, a můj pohled nebyl o nic jasnější, než předtím.
Cítila jsem se, jako by mě někdo pořádně proklepal paličkou na maso, zejména můj obličej. Pohnula jsem čelistí a ke své hrůze ucítila několik uvolněných zubů, v místě, kam mě nepřítel opakovaně udeřil.
Překulila jsem se na bok, pomalu, bolestně a vykašlala trochu krve.
„Super,“ zamumlala jsem. „Tenhle den už nemůže být lepší.“
Pak jsem si vzpomněla, že Beezle je stále v kapse kabátu. Sáhla jsem na místo, kde se obvykle ukrýval, ale neucítila nic, než vlnu a cupaninu. „Proboha. Beezle.“
Donutila jsem se posadit, přestože se mi okamžitě udělalo mdlo. Pokoušela jsem se zaostřit svůj mlhavý pohled na alej a zjistila, že vidím celkem obstojně, pokud i na krvácející čelo přitisknu rukáv. Opodál ležela malá šedá hromádka, trochu mi připomínala Beezla, vypadalo to, že dýchá.
„Už jdu, Beezle,“ řekla jsem a položila se na břicho. Chození vůbec nepřicházelo v úvahu, takže jsem se k němu plazila, táhla nohy (které vypovídaly službu) za sebou jako slimák, sunula se po loktech.
Když jsem se pro Beezla natahovala, obličej se mi zkřivil bolestí. Všechno mě bolelo, ani jsem nevěděla, zda se útočník nevrátí mě dorazit. Musela bych se zvednout, dostat pryč, ale nedokázala jsem své tělo přinutit udělat jediný normální pohyb.
Beezlova oční víčka zamrkala, posadil se mi v dlani a držel si jednou tlapou hlavu, na níž měl pořádnou bouli.
„Co se stalo? To nás smetl šílený traktor?“
Vlepila jsem mu pusu na čelo. Beezle dokázal být nepříjemná osina v zadku, ale byla to moje osina a já ho milovala.
„Myslím,“ prohlásila jsem, když jsem si vzpomněla na pár šílených, jasně zelených očí, „že na nás zaútočil Samiel.“
„Samiel?“ Zopakoval Beezle a soustředěně si prohlížel mou tvář. „Když si uděláš nepřítele, Maddy, uděláš si vždycky pořádného. Vypadáš, jako by ti někdo namlátil kladivem.“
Otřásla jsem se při pomyšlení, jak asi musím vypadat. Nikdy jsem se nevnímala jako velká krasavice, ale doufala jsem, že tahle zranění nijak neovlivní moje randění. Podložila jsem si hlavu pažemi a zhluboka se nadechla pusou. Bolelo to. Bolelo mě i myšlení.
Musela jsem na chvíli odpadnout, protože další věc, kterou si pamatuji, byl Beezle, křičící mi těsně nad uchem.
„Země volá Maddy! Ležíš uprostřed aleje a každou chvíli by tě mohl někdo přejet!“ křikl.
Překulila jsem se na záda a zakňučela bolestí. „Nemyslím si, že když mě někdo přejede, že to bude velký rozdíl.“
„Proč tady okolo nejezdí žádná auta?“ zamyslel se Beezle. „Už tu nějakou chvíli jsme, hledali jsme stopy po vrahovi vlkodlaka a dostali nakládačku.“
Věděla jsem, že Beezle říká něco důležitého, ale pozastavila jsem se nad důležitou stopou, jež v tom byla ukrytá. Bylo divné, že se nikdo v aleji nepohyboval, nebo neviděl, jak ze mě chce Samiel vymlátit duši. Bylo divné, že nikdo neviděl vraždu vlkodlaka, či nezavolal policii, když se okolo místa činu potulovalo několik zvláštních osob, zvlášť během běžného dne v týdnu. To bylo důležité. Musím si to zapamatovat, abych o tom později mohla přemýšlet, až nebudu mít čtyřicet bušících kladiv v mozku.
Ale nejprve se budu muset zvednout a vyhledat lékařskou péči. Lékařská péče. Prohledala jsem si bundu a našla svůj telefon, stále fungující. Doma jsem si vždycky nechávala několik nepříliš moderních mobilů pro případ, že bych některý ztratila, jako se to stalo nedávno, takže jsem si prostě jen vzala jiný.
Podařilo se mi být při vědomí dost dlouho na to, abych zavolala Agentský Medi-Team a řekla jim svou lokaci, pak jsem však zavřela oči a na chvilku usnula.
Moje poslední myšlenka patřila Gabrielovi. Kde je?
Probudila jsem se do temnoty ve své posteli a vedle mě seděla na kuchyňské židli jakási postava. Na moment mi poskočilo srdce, neboť mě napadlo, že by to mohl být Gabriel. Pak se ale oknem přikradl kradmý paprsek světla a já zjistila, že je to J.B.
Opatrně jsem se v posteli nadzvedla. Celé tělo jsem měla stále bolavé. Na zádech jsem cítila velký kus gázy, připevněný v místě, kde jsem narazila na hranu kontejneru. Obvaz jsem měla omotaný i okolo čela. Dotkla jsem se prsty tváře a zasténala bolestí. Obličej jsem měla kompletně napuchlý a oteklý.
J.B. se posunul blíž ke mně. „Nejsem si jistý, že bys ve svém stavu měla sedět. Vlastně si nejsem jistý, jak vůbec můžeš dýchat, při všech těch zraněních.“
Opřela jsem se o čelo postele, vyčerpaná z chvilky sezení a přehodnotila svůj stav. „To je to tak špatné?“
Protřel si oči. „Už jsi vypadala i líp. Třeba když ses vydala do práce, neosprchovaná a na nohou pořád domácí papuče.“
Nadzvedla jsem obočí. „Ty ale dokážeš být taktní, J.B. Naprosto chápu, že tě každá žena chce. Co tu vůbec děláš?“
„Tvá vděčnost je taky vážně super, Blacková. Dorazil jsem s Medi-Teamem a odnesl tě domů, když skončili s tvým ošetřováním.“
„Vážně? Tohle je vyléčené?“ řekla jsem.
„No, neumí léčit pomocí magie, jako tvůj ochranářský pes, ale zalepili tě, jak nejlépe dovedli. Kde je tvůj stín?“ zeptal se J.B. na Gabriela.
Ucítila jsem bolestné bodnutí v hrudníku, když jsem na Gabriela pomyslela. „Pryč.“
„Jak pryč?“
Pověděla jsem mu o tělu, které jsme našli v aleji a jak Gabriel beze stopy zmizel a o pár minut později jsem byla napadena.
„Myslíš, že jeho zmizení souvisí s tím útokem?“ otázal se J.B.
„Mohlo by,“ odpověděla jsem pomalu. „Ale taky by to mohlo souviset s těmi vlkodlaky. Nebo s Antarem.“
A když jsem na to pomyslela, Antares byl asi nejpravděpodobnější možností. Měl v rukávu celou zásobu ukradených magických triků a mizení bylo jeho oblíbeným kouskem.
„Říkáš, že Antares spolupracuje se Samielem?“ nadhodil J.B. „Nestačí, že máš nepřátele, kteří na tebe útočí téměř neustále? To se spolu ještě musí vždycky spiknout?“
„Neříkám, že se spikli. Antares mohl Gabriela unést a brát to jako součást nějakého svého plánu a Samiel se prostě jen za pár minut objevil.“
„Nevím,“ zapochyboval J.B. „Náhoda zní ještě hůř, než spiknutí.“
„No, stejně na to nakonec přijdeš. Já se teď cítím trochu špatně.“
„Nemusíš být mrzutá, Blacková.“
„Och, proč bych se taky měla cítit mrzutá, že ano, Bennette? Vůbec to nemá nic do činění s tím, že jsem dostala nakládačku a málem umřela, že ne?“
J.B. si povzdechl. „Ano, ale proč?“
„Proč mě někdo zmlátil? Protože jsem zabila Samielova otce, proto.“
„Ne, proč tě zmlátil? Proč nepoužil magii?“
Jakmile to J.B. vyslovil nahlas, uvědomila jsem si, jak moc bizarní bylo, že Samiel použil metodu smrtelníka, aby se mohl pomstít. Ramuell oplýval magickými schopnostmi, které byly děsivé a Ariell měla svá andělská kouzla. Proč Samiel použil pěsti místo schopností?
„Možná, že je bez schopností, jako Antares.“ Navrhla jsem, ale připadalo mi to nepravděpodobné. Zcela bezmocné bytosti, jako můj nevlastní bratr, byly vzácné, zvlášť když pocházely z tak pozoruhodné magické linie. Koneckonců, Ramuell byl Luciferův syn. Zdálo se nepravděpodobné, že by Samiel postrádal magii.
J.B. potřásl hlavou. „To zní dost hloupě – vážně si myslíš, že by se proti tobě spikli dva tví nepřátelé, z nichž ani jeden nemá schopnosti?“
„Moc mi nepomáháš,“ ozvala jsem se mrzutě.
Zvedl ruce v obranném gestu. „Jen říkám, co si myslím.“
„A já jen říkám, že do konverzace nepřispíváš ničím užitečným.“
Vypadal, jako by chtěl ještě něco říct, ale pak si jen povzdechl. Měsíční světlo se slabě odrazilo od stříbrných obroučků jeho brýlí. „Nehledě na to, jak moc se snažím, vždycky sklouzneme k hádkám, jako předtím.“
To mě donutilo se odmlčet. „Máš pravdu. Nevím, proč vždycky skončíme tím, že po sobě štěkáme.“
„Protože máš neuspokojené sexuální pnutí?“ ozval se Beezle, jenž právě vlétl do pokoje a posadil se mi na klín. Založil si ruce v bok – tedy v něco, co boky připomínalo. Bylo by těžké tvrdit, že má nějaký pas, od té doby, co se jeho bříško o tolik rozrostlo.
„Hmm,“ zavrněl, kriticky si prohlížel můj obličej. „Vypadá to, že svoje čelisti budeš moct používat zhruba někdy o Vánocích.“
„Jsem nesmírně potěšená, že jsou všichni tak pozitivní, a že mě tak podporují, když potřebuju.“ Prohlásila jsem a pohlédla na chrliče.
„Hej, my se snažíme,“ ohradil se Beezle. „Co uděláme se zmizením Gabriela?“
Nepokojně jsem přesunula své ruce do klína. „Nevím. Ani nemáme žádnou stopu, kde bychom mohli začít.“
„No, pokud tě zajímají mé dva centy…“
„Které se obvykle změní na dva dollary,“ podotkla jsem.
Beezle krátce stiskl rty, povzneseně přešel mou vsuvku, a pak pokračoval, jako bych nic neřekla. „Myslím, že bys měla začít s těmi vlky. Byli na scéně a měli určitou motivaci ho unést.“
„Jakou motivaci? Jejich alfa zrovna začal považovat Maddy za svou přítelkyni. Jestliže opravdu chtějí obnovit vřelé vztahy s Luciferem, tak proč by to ničili únosem Gabriela?“ argumentoval rozumně J.B.
„Předpokládáš, že se opravdu zajímají o Lucifera, o čemž pochybuji.“ Podotkl Beezle ponuře. „Vlci udržují s padlými jen minimální kontakt.“
„Proč jsi vždycky tak podezřívavý, když jde o motivaci druhých?“ zeptala jsem se. „Možná vlci chtějí smír a jednoduše se rozhodli využít příležitosti.“
„´Využít příležitosti´ je v tomto případě dost diskutabilní.“ Nedal se Beezle. „Musíš přestat věřit všemu, co kdo řekne, jinak tě padlí sežerou zaživa.“
„A taky víly,“ přidal se J.B. „Věř mi, není nic, co by má matka tolik milovala, než zneužívat naivity druhých.“
Cítila jsem se otráveně. Ano, potřebovala jsem trochu pomoc s mezirasovými vztahy, byla jsem překvapivě dobře hlídaná, na ženu na prahu třicátého třetího roku života, ale nebyla jsem hloupá. A nesnášela jsem, když se se mnou tak zacházelo.
„Myslím, že to zvládnu sama.“ Odsekla jsem.
Nic neřekli, jen se mi dívali přímo do tváře, na má nehezky vyhlížející zranění.
„Co, vy si myslíte, že jen proto, že mě Samiel použil místo boxovacího pytle, se o sebe nedokážu postarat, až budu na vílím dvoře?!“
Jejich mlčení mi bylo odpovědí. Zhluboka jsem se nadechla a tiše si říkala, že by nebyl dobrý nápad je zabít.
„Nemluvme jen o mně,“ navrhla jsem, snažila se vykouzlit zářivý úsměv, ale pak jsem sebou škubla. Bolelo to, stejně jako cokoliv víc namáhavého, než mluvit opatrně skrze zuby. „Pojďme přijít na to, co se stalo Gabrielovi.“
„Proč to jednoduše neřekneš Azazelovi? Má lepší prostředky, aby ho našel.“ Zeptal se J.B.
Zakroutila jsem hlavou. „Možná má lepší prostředky na jeho nalezení, ale jakmile by ho našel, nechal by ho zabít.“
J.B. se zatvářil užasle. „Za to, že ho unesli?“
„Nesplnil svou povinnost, neochránil mě. Jeho život už teď visí na vlásku.“ Vysvětlila jsem ponuře. „Jestli Azazel přijde na to, že je Gabriel pryč, pak ten vlásek přesekne. Musíme se ujistit, že můj otec nebude mít ani ponětí, co se stalo.“
Zavřela jsem oči, zničená množstvím problémů, které se v posledních dnech vyskytly. Byla jsem donucená souhlasit s fraškou na vílím dvoře a Nathaniel mě ke všemu bude doprovázet. Pak se ukázal Antares se Samielem, s cílem mě rozsekat na kousky. Stala jsem se prostředníkem v dlouhotrvajícím sporu mezi Luciferem a vlkodlaky a Gabriel zmizel. Bylo naprosto nezbytné, aby se Azazel nic nedozvěděl. Nemohla bych se sebou žít, kdyby se kvůli mně Gabrielovi něco stalo.
„A jak se ujistíš, že Azazel nic neví?“ zeptal se Beezle. „Únosci už ho mohli kontaktovat kvůli výkupnému. A i kdyby ne, Azazel ho může zkontaktovat, aby mu řekl, jak se ti vede.“
„Jak to víš?“ otázala jsem se.
„Mám uši,“ řekl Beezle. „Žije v dolním patře a někdy má okna otevřená.“
Znechutilo mě, že Azazel sleduje můj život tak zblízka a Gabriel mi o tom nic neřekl. Ale dalo se to očekávat. Znovu jsem si připomněla, že Gabrielova loajálnost náleží nejprve mému otci, a až pak mně.
Měla bych o Gabrielovi přestat přemýšlet jako o svém potenciálním partnerovi – což se zřejmě nikdy nestane – ale jako o svém potenciálním nepříteli. Možná měli Beezle a J.B. pravdu. Možná jsem naivní. Musím upustit od holčičích snů a soustředit se na to, co se okolo mne opravdu děje.
A nyní Gabrielova loajalita nebyla hlavním předmětem diskuzí. Jeho život ano. Musím ho najít, než budu řešit cokoliv jiného.
„Co budeš dělat, když se blíží čas odjezdu k vílímu dvoru?“ zeptal se J.B. „Neměl tě Gabriel doprovázet? Jak ho během dvou dnů najdeš, aniž by se o tom Azazel dozvěděl a navíc ve svém stavu?“
J.B. měl pravdu. I bez stopy, vodítka k dalším krokům, byla jsem znevýhodněná svými zraněními. Potřebovala jsem andělské léčení a bylo jen jedno místo, kde se mi ho mohlo dostat. Ale bylo to riskantní – extrémně riskantní. Pokud byla něčí loajalita pochybná, byla jeho. Ale možná by to mohlo fungovat. Možná bychom mohli uzavřít dohodu.
„Myslím,“ začala jsem pomalu, hluboce se nadechla a doufala, že nedělám další strašlivou chybu, „že potřebuju zavolat svému snoubenci.“

12 komentářů:

  1. Paráda, díky moc za další kapitolu. Hrozně se těším na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  5. No to som faktbzvedavá kam Gabriel zmizol. Vđaka.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Dík za další kapitolku:-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuju moc za Vaše komentáře. :)
    Užijte si léto, a všem školou povinným - doufám, že Vám vysvědčení vyšlo, jak jste si přáli a užívejte prázdniny! :)

    OdpovědětVymazat