čtvrtek 5. června 2014

Černá noc - 4. kapitola



Rukou jsem šátrala po vystaveném pekáči v pekárně. Sekundu nebo dvě jsem se rozmýšlela, jaký donut je ten pravý. Dva donuty vypadaly jako naplněné nějakým krémem a oba dva měly na vrchu čokoládovou polevu. Vzala jsem si ten vpravo.
„To není ten správný druh,“ zabručel Beezle z kapsy mého kabátu. „Tenhle má uvnitř krém a ne pudink.“
„Jak to sakra odtamtud můžeš vidět?“ zasyčela jsem a vrátila koblihu zpátky.
„Cítím to,“ vysvětlil, jeho hlas byl utlumený vlnou.

„No, já tu odlišnost nepoznám, takže dostaneš, co dostaneš.“ Opáčila jsem.
„Jednoduše vezmi ten druhý,“ poradil mi. Z mého černého kabátu vykoukly jeho krátké šedé rohy i žluté kočičí oči.
Utrápeně vypadající žena s dvěma malými chlapečky právě tlačila vozík kolem nás, aby si mohla vzít několik baget.
„Podívej, mami, v té kapse je krysa!“ křikl jeden z kluků a ukázal na mě. Několik dalších lidí nakupujících v obchodním centru se také otočilo.
Matka se rozšířenýma očima zahleděla na Beezla, popadla pečivo a vložila ho do košíku. Poté ode mě odtáhla svého syna co nejdál.
Mdle jsem se usmála na další nakupující. „Moje morče,“ odvětila jsem a poodstoupila od koblih, strčila Beezla volnou ruku hlouběji do kapsy.
Dokončila jsem nákup potřebného a rozhodla se stavit u Jewel pro pár nutností. Samozřejmě, Beezle měl jiný pohled na to, co je důležité a co ne.
„A co můj donut?“ zakňoural.
„Donuty dostaneš, jenom když zůstaneš inkognito,“ sykla jsem.
„Nejsem snad inkognito? Jsem přece uvnitř tvojí kapsy, nebo ne?“ ozval se nabručeně. „Je tu vedro.“
„Včera ti byla zima, teď je ti horko.“ Poznamenala jsem pohotově.
„Lidi se koukají.“ Zamumlal Gabriel.
„Ach proboha, proč jenom zírají?“ zeptala jsem se ironicky. „Vůbec to nevypadá, že se hádám se svým kabátem, nebo tak něco.“
Lehce povytáhl koutky úst, když jsem do košíku přihodila pár pomerančů.
„To je ovoce a ne donut,“ postěžoval se Beezle. „Nepotřebujeme nic zdravého.“
„Víš, možná by ti prospělo nahradit trochu nezdravého ovocem. Začínáš být čím dál těžší.“
„Chrliči mají být oblí,“ ohradil se Beezle naštvaně. „Jsme strážci domu.“
„Tak se tě zeptám znova; proč sakra nezůstaneš doma, namísto toho, abys mě nutil tahat tvůj těžký zadek po celém městě?“
Byla jsem ušetřena Beezlovy odpovědi, protože jsem ucítila tu samou pulzující vlnu energie, s níž jsem se setkala už o několik hodin dříve. Gabriel se tvářil znepokojeně a Beezle se v kapse celý napjal.
„Vrah vlkodlaka,“ zašeptala jsem, upustila košík na podlahu a zamířila k východu. „Kde?“
Gabriel ke mně došel. „Blízko, ale ne moc. Ten pulz tě tentokrát nevyřadil, nebo ano?“
Magie pod mou kůží zablikala. „Ne. Buď si na to zvykám, anebo je příliš daleko na to, aby mi ublížil.“
„Nebo jsi chráněná budovou.“ Řekl Beezle stále podrážděným tónem. „Dřív jsi byla v oblacích, kompletně zranitelná.“
Tázavě jsem se podívala na Gabriela, který pokrčil rameny. „Tvoje magie je pro mě stále stejně velkou záhadou, Madeline. Vypadá to, že funguje naprosto jinak než ty, které znám.“
Opustili jsme obchod a chvíli jen tak stáli v ranním slunci, pokoušeli se chovat normálně. Bylo těžké najít zdroj nadpřirozené síly, která se už projevila, ale Gabriel měl schopnost stopovat a vidět její příznaky. Rozhlédl se a ukázal na sever.
„Tudy,“ řekl.
Přešli jsme přes parkoviště a přes Wellington. Byla to rušná oblast, se dvěma neustále přeplněnými silnicemi a velkými bytovými zástavbami okolo nich.
„Nemůžu uvěřit tomu, že by ta bytost udělala něco na tak zalidněném místě,“ prohlásila jsem. „Někdo to musel vidět.“
Gabriel se na mě nepodíval. Zaměřil se na sledování magie. „Možná. Možná ne. Lidé mají tendenci vidět jen to, co vidět chtějí.“
Dvě silnice vedly k Ashlandu, který byl hlavní dopravní tepnou, jež běžela přes město. O několik bloků dál byla křižovatka Lincoln-Belmont-Ashland, hlavní střed veškeré dopravy a podniků. Mezi nimi byly bloky plné bytů a domů.
Následovala jsem Gabriela okolo pošty, přes další ulici, až do aleje. Chvíli jsme šli, rozhlíželi se napravo a nalevo, a pak jsem ucítila zápach – ještě dřív, než jsem to uviděla. Spálená skořice a maso.
„Znovu někoho zabil.“ Vydechla jsem.
Otočili jsme se doprava a uviděli téčkovou křižovatku, vedle které byla alej celá pokrytá krví. Jako posledně.
„Další vlkodlak.“ Prohlásila jsem, mělce oddechovala. „Proč Samiel zabíjí vlky?“
„Jak můžeme vědět, že je to Samiel?“ namítl Beezle, vystrčil hlavu z kapsy.
„Snažíš se mi naznačit, že Ramuell má snad nějaké další neznámé dítě?“ namítla jsem, opatrně si volila cestu mezi pozůstatky těla. Gabriel šel mlčky přes alej, hledal stopy, stejně jako já, něco, co by nám řeklo, proč byli cílem právě tito vlkodlaci.
„Nakonec to s Ramuellem ani souviset nemusí,“ naléhal Beezle. „Někdo se také prostě může snažit tě jenom tak nasměrovat.“
„Ale proč?“ opáčila jsem. „Jak by někdo mohl vědět, že budu zrovna v okolí míst, kde se odehrály dvě vraždy? Nemyslíš, že je trochu troufalé předpokládat, že se vše děje kvůli mně? A i kdyby ty smrti byly přirozené, kde je Agent? A kde je Duše?“
„Už mohla odejít, ještě než jsme přišli.“ Namítl Beezle.
„No nevím,“ prohlásila jsem a věděla, co udělám, až se dostanu do kanceláře. Přikrčila jsem se nad něčím, co jsem nakonec určila jako džíny pokryté nánosy krve. Byly na nich kousky plastu, které mohly být částmi kreditní karty nebo dokladů o totožnosti. „Ale ty vraždy stejně nedávají smysl. Myslím, že vlčí smečky zůstávají mimo město.“
„To také děláme, pokud tedy podnikání nevyžaduje, abychom byli zde.“ Zavrčel hlas z okolí. „Kdokoliv tohle udělal, za to zaplatí, Agente.“
Podívala jsem se směrem, odkud se hlas ozýval, a stoupnula si. Gabriel stál okamžitě po mém boku, položil mi ruku na rameno.
Dva muži – nejvyšší, jaké jsem kdy viděla – čekali přímo na rohu křižovatky. Oba dva s jistotou převyšovali šest stop a ten, který stál vpravo, měl na sobě jen obyčejné bílé tričko a vestu přes džíny, navzdory všudypřítomnému chladu. Kamkoliv jsem se podívala, se mu přes látku rýsovaly svaly. Jeho bledá tvář byla pokrytá rudými vousy a tajemné modrošedé oči mě s podezřením sledovaly. Všimla jsem si i vybledlých jizev na bradě.
Muž stojící vedle něj byl Afroameričan, neméně vysoký a svalnatý, ale s mírně rostoucím bříškem a přátelštějším pohledem. Vypadal jako ti, jimž je přirozený úsměv, přestože jsem jasně viděla zármutek v jeho očích, když zkoumal ostatky roztroušené po celé ulici. Na nose měl hranaté, orámované brýle, modré tričko, džíny a černé vousy, lehce protkané stříbrem.
Byl s nimi ještě třetí muž, který se držel o krok dál, nebyl ani tak rozložitý nebo mohutný, jako druzí dva. Jeho tělesná stavba odpovídala vytrvalostnímu běžci. Také mi připadalo, že je o něco mladší, než zbytek skupiny. Neměl vousy, jako druzí vlkodlaci, ani šediny. Ale byly to jeho oči, jež přitahovaly mou pozornost. Byly stříbřitě modré, a plné hněvu, když se na mě podíval. Přemýšlela jsem, co jsem tomuto muži udělala, že mě tak nenáviděl, protože bylo jasné, že právě tak se vůči mně cítil.
 Ten vpravo promluvil a já poznala, že právě jeho hlas jsem slyšela před chvílí.
„Co tady pohledáváš, Agente? Nevidím žádnou Duši, která by potřebovala odvést.“
Ostatní vlci se k nám přiblížili, zatímco on mluvil. Viděla jsem, jak zavětřili a nozdry se jim rozšířily.
„Jsi cítit jako Lucifer,“ podotkl Afroameričan. Měl hluboký, basový hlas. Třetí vlk stále nic neřekl.
Mírně jsem nadzvedla obočí. „To nezní moc jako kompliment.“
„To není,“ zamračil se na mě. „A byla jsi i na místě, kde zemřel Dagan.“
Zrzek přimhouřil oči. „Co tady děláš, Agente? Pokud zjistím, že máš něco společného s Daganovou smrtí…“
Vykročil dopředu a než mohl Gabriel zareagovat, vykouzlila jsem ve vzduchu kouli Nočního ohně. Ocelově jsem pohlédla na vlkodlaka.
„Nenuť mě to dělat, vlku.“
Při pohledu na Noční oheň se mu na tváři objevil úšklebek.
„Nemyslím si, že by schopnosti Agenta mohly vlkodlaky jakkoliv ohrozit.“
Cítila jsem, jak se má magie dere na povrch a věděla jsem, že se mi změnily oči, staly se tmavou noční oblohou, posetou hvězdami.
„Proč si myslíš, že jsem pouze Agent?“ zeptala jsem se.
Ostatní vlci zavrčeli a vzduch zapraskal pod náporem energie. Uviděla jsem, jak se jim pod kůží začínají pohybovat kosti a chvíli jsem se dívala do vlčích tváří, než znovu nabyly lidské podoby.
„Madeline,“ ozval se varovným tónem Gabriel.
„Nech mě to vyřešit,“ promluvila jsem tiše. Něco málo jsem o vlcích věděla a pár jsem jich i jako Agent odvedla ke Dveřím. Respektovali sílu a nerespektovali by mě, ani by mi nedovolili jim pomoci, pokud bych se schovávala za Gabriela.
„Nechceš si ze mě udělat nepřítele, Agente.“ Řekl zrzavý vlk.
„Ne, nechci být tvůj nepřítel.“ Souhlasila jsem pevným hlasem, stále však v ruce držela kouli Nočního ohně.
Menší vlk, který stál za těmi dvěma, vypadal, jako kdyby zvažoval, jak co nejefektivněji přeskočit své společníky a vyrvat mi hrdlo. Doufala jsem, že se Gabriel okamžitě zapojí do boje, kdyby se něco zvrtlo.
Modlila jsem se, ať se nikdo nedívá z okna do zadní uličky, protože kdyby ano, právě by se dívali na nadpřirozenou show. Poslední věcí, kterou jsem potřebovala, bylo video mě, jak házím Noční oheň na vlkodlaky, putující po YouTube.
Druhý vlk zvědavě naklonil hlavu na stranu. „A co tedy chceš?“
„Zjistit, proč ti vlkodlaci zemřeli.“ Odpověděla jsem prostě.
Chvíli si mě prohlížel. Pak chytl prvního za rameno. „Jude, to stačí.“
Uvědomila jsem si, že jsem špatně odhadla jejich vztahy. Zrzek byl pod tím druhým, tedy aspoň v jejich společenské hierarchii. Předpokládala jsem, že ve chvíli, kdy se ujal velení a choval se agresivně, že Jude bude Alfa. Tyto druhy předsudků by mě však mohly zabít. Alfa byl vždycky nejnebezpečnější vlk v celé smečce.
Pozorně mě sledoval, znovu ochutnal vzduch. „Říkáš mi pravdu.“
„Samozřejmě, že ano,“ řekla jsem trochu dotčeně.
„Ale pravda může zakrýt zlé záměry,“ prohlásil třetí vlk, a já poznala, že jsem se nemýlila ohledně nenávisti v jeho očích. „A smrdíš jako Lucifer.“
„Jsem jeho vnučka.“ Vysvětlila jsem. To nebyla informace, kterou jsem ráda sdílela s cizinci, ale oni by se nějak dovtípili i beze mě.
Alfa nadzvedl obočí. „Pak musíš být Madeline Black, dcera Azazela.“
Napodobila jsem jeho výraz. „Zdá se, že jsi mě odhalil.“
Na chvíli přimhouřil oči, ale pak se rozhodl. „Jsem Tyrone Jackson Wade, Alfa Rudé smečky z Wisconsinu. Můžeš mi říkat Wade. En Taro Adun!
Cítila jsem se trochu nesvá, když vyřkl onen podivný pozdrav, ale předtím, než jsem měla možnost se ho na něj zeptat, zvedl obrovskou tlapu, abychom si mohli potřást rukou. Uvědomila jsem si, že stále držím Noční oheň. Rychle jsem ho uhasila a vložila svou malou ruku do jeho.
Wade ji sevřel, přitáhl mě blíž a pečlivě se mi podíval do očí. „Jsi opravdový přítel vlkodlaků?“
Něco na tom, jak se mě zeptal, mě donutilo si pomyslet, že to není jen obyčejná otázka, a pohybovala jsem se okolo kouzel dost dlouho na to, abych poznala, jaká slova jsou závazná. Koutkem oka jsem uviděla Gabriela, jak nepatrně potřásl hlavou.
Zhluboka jsem se nadechla. Neměla jsem nic proti vlkům. Možná že Lucifer a Azazel měli nějaký plán zahrnující vlkodlaky, protože se zdálo, že v každé rase jsou přítomné jejich machinace. Ale nehodlala jsem si nechat Gabrielem diktovat, s kým jsem se mohla a nemohla spřátelit.
„Jsem.“ Odpověděla jsem a ucítila slabé zachvění magie ve vzduchu.
Wade se zazubil, ukázal mi pěkné, bílé zuby. „Pak jsou vlci i tvými přáteli, Madeline Black. Pověz mi, proč chceš najít vraha těch vlkodlaků?“
Zaváhala jsem. Wade vypadal, že ví hodně o padlých andělech, ale byla jsem si jistá, že Samielova existence je přísně střeženým tajemstvím. A jak Beezle poukázal, nebylo jisté, že právě Samiel byl vrahem. I kdybych byla opravdový přítel vlkodlaků, nebylo potřeba, aby byli zasvěceni do každého stínu v Luciferově království.
„Náhodou jsem se dostala na místo první vraždy, poté, co jsem ucítila magický puls v této oblasti.“ Promluvila jsem. Cítila jsem, že je důležité říct pravdu, protože Wade byl schopný poznat, když mu někdo lhal. „Sledovali jsme stopu magie a narazili na tělo. Byla jsem… šokována vraždou a chtěla zjistit, kdo toho vlka zabil, ale nebyli jsme schopni zjistit nic konkrétního.“
„A dnes?“
„Nakupovala jsem u Jewel, když se stala ta samá věc.“
Wade nasál vzduch. Ucítila jsem napětí. Potřebovala jsem, aby mi ten vlk věřil. Už teď mám dost konfliktů a nepotřebuji, aby mi o život usilovala ještě smečka vlkodlaků.
„Správně,“ řekl a napětí mě opustilo. „Ocenili bychom spolupráci Luciferovy vnučky, zvlášť v tomto případě.“
„Jak to, že znáte Lucifera?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Už jsem se s ním kdysi setkal, jako zástupce mého lidu při vyjednávání s padlými.“ Vysvětloval a usmál se. „Vlkodlaci z Wisconsinu jsou Luciferovými zapřisáhlými nepřáteli. Jsem si jistý, že tvůj dědeček bude rád, že se pokoušíš obnovit dobré vztahy.“
Do tváří se mi nahrnula krev. A zase jsem v tom.
„Nikdy, nikdy nehraj šachy s mistrem, Maddy,“ zamumlal Beezle z vlněného kabátu.
Kašlu na šachy. Hraju podle svých vlastních pravidel.
O chvíli později jsme se s mými novými kamarády rozešli, neboť jsme nepřišli na nic užitečného. Wade, Jude a ten třetí vlk, jehož jméno bylo James, proslídili celé místo činu a potvrdili přítomnost anděla, ale také něčeho, co nedokázali identifikovat. Pečlivě jsem se vyhnula Gabrielovu pohledu, když mi to oznámili. Nebylo nutné sdílet se smečkou jakékoliv informace o Ramuellovi nebo Samielovi.
Sebrali ostatky oběti do velkého černého igelitového pytle na odpadky. Potlačila jsem nutkání zvracet, když do něj házeli zcela zmasakrované kousky masa i kostí. Jude zamračeně celou dobu sledoval Gabriela, i mě, sice vázaný příkazy Alfy, ale stále si ponechávající svůj vlastní úsudek. James mě svým pohledem znepokojoval. Je zřejmé, že druzí dva vlci neschvalovali Wadeův přístup.
Když odcházeli, Wade zvolal: „Znovu se setkáme, Madeline Black. En Taro Adun!
„Co to sakra znamená?“ zeptala jsem se Beezla.
„Vypadám snad jako vlčí překladač?“ odsekl nakvašeně. Cítil se rozmrzele, protože mu chyběly koblihy – košík jsem totiž upustila už u Jewel – a také postrádal svou ranní siestu na bidýlku.
„Ne,“ řekla jsem nejistě. „Nezní to jako vlkodlačí jazyk.“
„A co ty víš o vlkodlačím jazyku?“ zamračil se Beezle.
Ignorovala jsem jeho výsměch. Normálně jsem si slovní zápasení s nevrlým Beezlem užívala, ale teď jsem se bála, jak Lucifer zareaguje na zprávu, že jsem obnovila vztahy s vlky z Wisconsinu. Bude potěšený? Bude vzteky bez sebe? I kdyby byl potěšen, stejně bych si dělala starosti, protože zasloužit si chválu Lucifera nebyla zrovna položka, která by byla na vysoké pozici v mém seznamu úkolů. Ale opravdu jsem nechtěla, aby se na mě zlobil. Už tak jsem s Princem Temnoty měla dost problémů.
Gabriel se mě pokoušel varovat. Viděla jsem, jak lehce zavrtěl hlavou a řekl mi, ať to nedělám. Ale já jsem ho neposlechla. Až teď jsem pochopila, že neznám svou cestu tímto světem a stále potřebuji vedení. Přesto mě rozčilovalo, když za mě musel rozhodnutí dělat někdo jiný.
„Samozřejmě, rozhodnutí mi asi moc nejdou,“ zamumlala jsem.
„Co? Co?“ zeptal se hlasitě Beezle. „Musíš mluvit nahlas. Jsem starý chrlič a je mi špatně z nedostatku potravy.“
„Proboha,“ obrátila jsem oči v sloup. „Gabrieli, pojď, jdeme vzít tohle dítě domů, ať se může najíst.“
„Popcorn!“ souhlasil nadšeně Beezle.
„To se uvidí,“ řekla jsem, vyšla směrem, kde se postranní ulička napojovala zpět na Nelson. Podívala jsem se za sebe, abych zjistila, zda mě Gabriel následuje, ale pak jsem se zastavila.
Gabriel tam nebyl.



13 komentářů:

  1. Děkuji za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  3. hůhů...první únos!!! A smečka!!! A záhada!!! A zdá se, že Maddy začíná svou moc jakžtakž ovládat... hustýýýý. Díky moc za kapitolu, je bezvadně přeložená! =)

    OdpovědětVymazat
  4. Prečo Gabriel zmizol? A kde zmizol? A prečo opäť ???
    Taká son zvedavá na pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuju. Úžasné

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuju za komentáře. :)
    Protože toho teď ve škole mám hodně, příští týden pokračování nevyjde, ale hned potom zase půjde všechno pravidelně. :)
    Krásný páteční večer. :)

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem veľmi pekne za pokračovanie :)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad! :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  12. Dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat