úterý 27. května 2014

Práce pro Ďábla - 17. kapitola






Abřin obchod byl na Klondel Avenue, v opravdu nepříliš hezké části města. Zastavárna Abrakadabra. Dokážeme zázraky! Bylo napsáno na výloze pozlacenými písmeny. Vyjímečně všímavý pozorovatel by zaznamenal, že na omítce nejsou žádná graffiti a chodník před krámem je víceméně čistý, bez odpadků.



Uvnitř soupeřil zápach prachu a lidského zoufalství, s kořeněnou vůní hovězího bifteku s čili papričkami. Pod nohama lhostejně křupala podlaha z tvrdého dřeva. Abra seděla na třínohé stoličce na svém obvyklém místě za pultem. Měla dlouhé, tmavé vlnité vlasy a černé oči v nevýrazné tváři. Oblečený měla modrostříbrný kaftan a v uších se jí houpaly velké zlaté kruhy. Jednou jsem se jí zeptala, jestli je cikánka. Zasmála se a odpověděla. To jsme přece všichni.

Musela jsem jí dát za pravdu.

V regálech bylo úhledně vyskládané zboží, slickboardy a kytary visely na zdi za proskleným pultem, ve kterém se pod nánosem prachu blýskaly šperky. Vypadalo to, že zboží se na skladě dlouho neohřeje, ale nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by si do Abřina obchodu přišel koupit něco hmatatelného.

Ne, Abra byla Pavouk, který měl svými sítěmi protkané celé město. To, co prodávala, byly informace.

Jace mě s Abrou seznámil už hodně dávno. Svým způsobem se z nás staly přítelkyně. Sem tam jsem jí, když to šlo, něco přihrála a ona zase neprodávala příliš informací o mém soukromém životě. Balancovaly jsme na hraně. Taky jsem musela připustit, že mě mate. Zjevně nebyla člověk, ale zároveň ani nebyla registrovaná v žádné ze tří skupin nelidských obyvatel, které byly po Parapsychickém aktu legalizovány a získaly občanská práva. Taky mi bylo jasné, že existovala i další neregistrovaná nelidská stvoření, která svoje zájmy prosazovala za pomoci úplatků nebo různými oklikami.

Když jsem vcházela, nade dveřmi zazvonil zvonek. Démon se protlačil dovnitř hned za mnou.

„Ahoj, Abro,“ začala jsem, když jsem uslyšela cvaknutí.

Do ramene se mi zatnula démonova ruka. Koutkem oka jsem zahlédla rychlý pohyb a najednou stál přede mnou, dvě stříbrné zbraně namířené na Abru, která ho měla na mušce ručnice.

Tak tohle bude zajímavé, pomyslela jsem si.

„Skloň tu pušku, s´daroku, zahřměl démon, „nebo tvoje sítě zůstanou opuštěné.“

„Cos to Danny, k čertu, s sebou přivedla?“ Zasyčela Abra. „Zatracené bláznivé ženské a jejich zatracení domácí mazlíčci!“

„Japh“ zarazila jsem se, než jsem stihla doříct celé jeho jméno. „Co to děláš?“

„Má na tebe namířenou zbraň, Dante,“ řekl a celý krámek se otřásl. „Vypálím tvoje hnízdo, s´daroku. Odlož zbraň.“

„Do prdele,“ Abra velmi pomalu odložila pušku a dala ruce nahoru. „Bláznivé ženské s jejich mazlíčky. Nadělají v tomhle městě spoustu zmatků.“

„Potřebuju informace, Abro,“ řekla jsem co nejmírnějším hlasem. „Jafe, klid, ona ti neublíží.“

„Já vím,“ jeho hlas se pohyboval v nejnižším rejstříku. „Ale tobě by ublížila, kdyby mohla.“

„Není až tak chutná,“ Abra svraštila tvář, ve tmavých očích jí zazářily rudé tečky. Pod silou jejího hlasu se okenní tabulky prohnuly. Zvířený prach sedal zpátky ve složitých geometrických vzorech. Vnitřní obrana Abřina obchodu byla jedinečná; nikdy jsem nic takového neviděla. „Dante, uklidni si ho nebo za sebe neručím.“

„Ach, pro lásku...“ byla jsem na nejlepší cestě ztratit trpělivost. „Japhrimele, odložila zbraň. Teď jsi na řadě ty.“

Napjatá chvíle pominula a Japhrimel pomalu sklonil svoje zbraně. Švihl rukama a zmizely úplně. „Jak si přeješ.“ Řekl chraplavě a závan ambry a hořící skořice najednou zaplnil celý obchod. Rychle jsem si na vůni zvykala. „Jestli se ale jen pohne, aby ti ublížila, bude toho litovat.“

Myslím si, že jsem schopná si s Abrou promluvit, aniž by kdokoliv kohokoliv zabíjel,“ řekla jsem suše. „Už to tak děláme roky.“ Kůže mě pálila od Síly obsažené ve vzduchu. Vůně bifteku a papriček mi připomněla, že jsem ještě nejedla.

„A proč měla vytaženou zbraň?“ Zeptal se.

„Ty taky nejsi žádné neviňátko,“ odsekla jsem mu a zapřela se podpatky do podlahy, aby mě nesmetl poryv Síly. „Všichni se zklidníme, ano? Je to možné?“

„Ať počká venku,“ ne příliš nápomocně navrhla Abra.

„V žádném případě,“ začal Japhrimel.

„Můžete toho oba nechat?“ Zasyčela jsem. Budu mít velké štěstí, jestli mi teď Abra pomůže. „Čím víc se budete dohadovat, tím déle tady zůstaneme a bude to čím dál tím nepříjemnější pro všechny zúčastněné. Takže oba prostě sklapněte!“

Po obchodě se rozhostilo ticho. Pach hovězího, zoufalství a prachu soupeřil se silnou pižmovou vůní démona. Japhrimel nespouštěl oči z Abřina obličeje, ale pomalu ustoupil, takže jsem na Abru viděla, aniž bych musela vykukovat zpoza něj.

Vytáhla jsem z tašky papír se Santinovým jménem. „Potřebuju informace o tomhle démonovi.“ Řekla jsem potichu. „A potřebuju vědět všechno o Dakonu Whitakerovi. Jsem si jistá, že se najdou další věci, o kterých si můžeme promluvit.“

„Čím platíš?“ Zeptala se Abra a z přivřených očí jí probleskávaly purpurové jiskry.

„To teď nebudeme řešit. Dlužíš mi, Abro. A pokud budu spokojená s tím, co mi řekneš, budu já tobě dlužit laskavost.“ Dlužila mi víc než dost, potom, co jsem jí loni donesla drby, které vedly ke konci rodiny Cheryů. Informace o tom, kdo rodinu okrádal, byly hodně cenné a byla jsem si jistá, že je prodala nejvyšší nabídce. Samozřejmě bez toho, že by zmínila, že jsem to byla já, kdo jí dodal podklady. Já jsem potom jen sledovala ohňostroj, který vypukl, když rodina přišla o svou pozici v mocenských strukturách. Vždycky mě zahřeje u srdce, když má mafie problémy.

Její tmavé oči přeskočily na Japhrimela. „Ty nepatříš k Mágům, Dany. Co jsi dělala, že ses spřáhla s pekelnou smetánkou?“

Takže poznala, že je démon. A taky jaký druh démona. To je zajímavé. „Považuj mě za společensky obratnou,“ řekla jsem. „Podívej, oni přišli za mnou, nic víc v tom nehledej. Neprosila jsem se o to, ale jsem v tom teď až po uši a potápím se čím dál rychleji. Potřebuju každý střípek informací, abych se mohla aspoň nadechnout.“ Hlas jsem záměrně ztlumila, skoro do šepotu. „Pracujeme spolu už hodně dlouho a během té věci s rodinou Cheryů jsem ti pomohla k dost penězům, takže bych teď moc ráda dostala nějaké užitečné informace. Ok?“

Hodnou chvíli si mě měřila. Démon se ani nepohnul, ale cítila jsem, jak za mnou napjatě stojí. Značka na mém rameni pulsovala, reagovala na jeho pozornost.

„Dobře,“ řekla. „Ale raději mi sem tu věc víckrát nevoď.“

On není věc. Neřekla jsem to nahlas, spíš jsem se divila, proč mě to vůbec napadlo. „Kdybych měla na vybranou, tak bych tady s ním vůbec nebyla,“ odsekla jsem. Probublával ve mně vztek. „No tak, Abro.“

Rychlým pohybem schovala pušku pod pult. Démon se nepohnul, ale z ramene jsem cítila nával vzteku. Bylo to jen o chlup. „Dobře,“ řekla Abra. „Dej mi všechno co máš.“

Položila jsem papír na pult, lícem dolů. Řekla jsem jí o všem, o Santinovi/Vardinalovi, Vejci ukradeném z Pekla, Daconově závislosti na Ledu a o nedobrovolné práci pro Prince temnot. A jako bonus jsem přihodila informaci o tom, že Douglase Shaterna zavraždil jeho syn. Než jsem jí všechno odrecitovala, Japhrimel se ke mně těsně přiblížil. Ruce mi položil na ramena a jeho dlouhý černý kabát se mi otíral o džínsy. Bylo to trochu divné, ale zase ne tolik, jak bych si myslela.

Abra mě poslouchala, prst přitištěný ke rtům. Po dlouhé tiché chvíli spustila ruku dolů a opatrně se dotkla papíru ležícího na pultu. „Takže,“ řekla. „Máš stopaře, Spocarelli ti dala povolenky a připojení a jediné, co ti ještě chybí, jsou kontakty a drby.“

Přikývla jsem. „Tak nějak.“

„Taky máš ochočeného démona, který tě má udržet naživu, dokud nezabiješ Santina. Už stačí jen uzavřít sázky.“

Japhrimel znova ztuhnul.

„Tak nějak vypadá můj pohled na situaci,“ řekla jsem opatrně.

Abra si odfrkla. Byla to taková její verze sarkastického smíchu.

„Děvče, jsi nahraná.“

„Copak to nevím? Něco mi dej Abro, mám dnes večer ještě nějakou práci.“

Přikývla. Tmavé vlasy jí přepadly přes ramena. Zlaté kruhy v uších se zaleskly. Otočila papír a studovala kroutící se runu. „Ach,“ překvapeně vydechla. „Tohle, Dante, ach ne.“

Do tmavých tváří se jí nahrnula barva. Natáhla ruce nad papír, nedotýkala se ho, ruce se jí třásly. „Jih,“ řekla pisklavým bezdechým hlasem. „Jih, je tam teplo. Schovává to na teplém místě. Něco schovává, nemůžu říct co. Ženu ne, dívku.“

Japhrimel vedle mě znovu ztuhnul. Myslela jsem si, že už není možné, aby byl ještě napjatější. Přiblížil se ještě víc, cítila jsem, jak z něho sálá teplo a obklopuje mě. Kdyby se posunul ještě o kousek, byl by ke mně úplně přimáčknutý.

„A co to Vejce?“ Vydechla jsem. Abra měla oči doširoka rozevřené, kolem rozšířených zornic jen tenký proužek duhovky. Na náhle bledých tvářích jí naskákaly fleky.

„Rozbitý, mrtvý popel, popel ve větru.“ Abřiny ruce sebou škubly a spadly na pult. Nadskočila jsem. Japhrimelovy prsty se mi zaťaly do ramene. Nemívala takové záblesky často, ale když se to stalo, bývaly přesné. Bohužel ale ne natolik jasné, aby přinesly nějaký užitek.

Měla jsem ještě jednu, nejdůležitější otázku. „Jak ho můžu zabít, Abro? Jak můžu zabít Santina?“

Oči jí zakmitaly. „Ne démonským ohněm, ani muž, ani démon ho nemůže zabít, voda...“ Zhluboka se nadechla, vycenila zuby. „Vlny. Vlny na pobřeží, led. Vidím tě, Dante, tváří dolů, plaveš, voda tě nese...“

Natáhla jsem se přes pult, chytila Abru za ramena a zatřásla jsem s ní. Když to nefungovalo, trochu jsem jí pleskla, jen tak, aby to ucítila. Otevřela oči a Japhrimel mě stáhnul zpátky, něco syčel, nízkým, ostrým tónem, asi v jeho jazyce. Abra se rozkašlala, zkroutila se a chytla se odkrvenými prsty pultu.

Něco řekla, tiše a hrubě, nerozuměla jsem jí. Pak se na mě podívala. „Tohle tě Danny, zabije,“ řekla bez obvyklého žvanění kolem. „Rozumíš mi? Tohle tě zabije.“

„Pokud vydržím tak dlouho, abych mu udělala to, co on udělal Doreen, tak budu spokojená,“ řekla jsem unaveně. „Informace, Abro. Kde sakra je?“

„Kde jinde?“ Vyštěkla Abra, ale třásla se jí brada a byla bledší než kdykoliv předtím. „Nuevo Rio di Janeiro, Dante Valentine. Tam najdeš svou kořist.“

Schovala jsem papír zpátky do tašky. Abra na mě hleděla, třásla se, zuby zaťaté do spodního rtu. Bylo to poprvé, co jsem ji viděla takhle.

Vypadala vyděšeně.

„A co Dacon a Led?“ Zeptala jsem se. „Jak se k čertu k tomu dostal?“

„Whitakera má v hrsti Owenova rodina. Už to bude rok, co jim začal dělat prodejce. Krátce odpověděla a dotkla se rukou tváře, kde se jí objevila červená skvrna. „Tys mě praštila!“

„Začalas mě nudit,“ řekla jsem, aniž bych o tom přemýšlela. „Kontakty v Nuevo Rio?“

„Něco mám,“ řekla. „Ale až tam dorazíš, možná budeš chtít vidět Jaceho Monroea. Před nějakou dobou se tam přestěhoval. Dělá tam nějakou práci pro Corwinovu rodinu. Vrátil se zpátky k mafii.“

To jsem nevěděla. Na druhou stranu, proč bych taky měla. Nikdy jsem se Abry na Monroea neptala, i když mě s ní seznámil. Věděla jsem, že pracoval pro mafii a měla jsem podezření, že se vrátil do její náruče, ale slyšet to na vlastní uši bylo něco úplně jiného. Zašklebila jsem se. „Radši bych si promluvila s geneticky upravenou lasičkou s plasmovou puškou.“ Zamumlala jsem. „Dobře. A nějaké drby?“

Abra pokrčila rameny. „Po ulicích se povídá, že jedeš v něčem velkém. Taky se ozývá varování. Nepleťte se Danny Valentine do cesty.“

„To je myslím všeobecně známá věc.“

„Danny, máš na vodítku démona. S tím nechce nikdo nic mít.“ Udělala na mě obličej a třela si tvář. „Dokonce ani já. Můžeš teď prosím odejít?“

Frustrovaně jsem přikývla. „Díky Abro, máš to u mě.“

Hořce se zasmála. „Nebudeš naživu tak dlouho, abych si to mohla vybrat. Teď už sakra vypadni a tu věc si vezmi s sebou.“ Ruka jí vystřelila směrem k pušce ležící pod pultem. Japhrimel mě popadl a táhl mě po dřevěné podlaze ven. Teplota v krámku stoupla aspoň o deset stupňů.

On není věc, Abro. „Příště ho nechám doma háčkovat,“ moje pusa byla zase jednou rychlejší než mozek. „Díky, Abro.“

„Jestli umře, s´daroku,“ vyštěkl Jaf přes rameno, „tak si pro tebe přijdu.“

„Přestaň. Co je to stebou?“ Snažila jsem se bezúspěšně vyprostit z jeho sevření. Nepustil mě, dokud jsme nebyli venku a o půl bloku dál. „Co k čertu...“

„Předpovídala tvou smrt, Dante,“ řekl znechuceně a držel mě na vzdálenost paže od sebe. Cítila jsem, jak mi od jeho sevření naskakují modřiny. Zapřela jsem se o podpatky a se vzrůstajícím podrážděním se mu vytrhla.

„Co je ti vlastně po tom?“ Vyrazila jsem ze sebe. „Naděláš víc škody než užitku! Mohla jsem dostat dvakrát tolik informací, kdyby ses nechoval jako magor! Jsi mi jen na obtíž!“

Svaly na tváři mu zacukaly. „To doufám ne,“ odpověděl celkem klidně. „Ty jsi vlezla do s´darokova doupěte bez jakékoliv ochrany. Pokoušíš smrt, aniž bys myslela na následky a na mě svaluješ vinu za svoje ztřeštěnosti.“

„Svaluju na tebe vinu? Vždyť to ani nedává smysl! Kdybys nebyl takový psychotik, mohli jsme od ní získat o hodně víc informací! Ale ne, ty sis musel hrát na velkého démona, jako bys všechno věděl! Jsi tak arogantní, že bys nikdy...“

„Ztrácíme čas,“ přerušil mě. „Nedopustím, aby se ti něco stalo, Dante, dokonce navzdory tvým protestům. Od teď už ti nedovolím, aby ses vystavovala takovým pošetilostem.“

Nedovolíš? Co to znamená, že ‘nedovolíš‘? Co to s tebou sakra je?“ Jak moc jsem naštvaná, jsem zjistila, když pouliční lampa před námi vybuchla a skleněné střepy se rozletěly po zaprášené dlažbě.

Musím se zklidnit, letělo mi hlavou. Horší je, že to asi nebude moc brzy.

Neodpověděl mi, jen na mě zíral laserově zelenýma očima a pod kůží na tvářích se mu převalovaly svaly. Studený vítr se začal oteplovat, ve vzduchu praskaly jiskřičky statické energie.

Nekromanti a kněží mají tendenci ve vypjatých chvílích přecházet do šepotu. Jsme zvyklí prosazovat svou vůli slovy naplněnými Silou a vztekle křičící Nekromant může napáchat hodně škod. Při výcviku čarodějů se často používal výrok: Slovo vyslovené Mágem se stává pravdou. A pro výcvik Nekromantů, kteří se pohybují mezi světy je disciplína víc než nutná.

Zhluboka jsem se nadechla. Byl cítit ozón. Moje štíty podrážděně blikaly tmavě modrou barvou. Byl v tom nevole i ryzí čistý vztek. „Dobře,“ pokusila jsem se zmírnit tón. „Podívej, myslím, že můžeme udělat nějaký pokrok, když mi jednoduše řekneš, co máš za problém. Ano? Děláš to takhle mnohem těžší, než by to mohlo být.“

Čelisti mu tiše pracovaly. Jestli se takhle bude šklebit ještě chvíli, tak už mu to zůstane. Dusila jsem v sobě nervózní hihňání.

Třela jsem si paži. Bolelo to a stejně tak i levé rameno. Úporná pálivá bolest mi připomínala, jak rychle se mi obrátil život vzhůru nohama. „Kéž bych tě nikdy nepotkala,“ řekla jsem bezvýrazně. „Bolí to, ty kreténe.“ Byla jsem moc naštvaná, než abych přemýšlela o tom, že říkat kreténe démonovi, který by mě spořádal k snídani, není zrovna nejchytřejší.

Znovu se natáhl po mé paži. Ucukla jsem. Jeho ruka zůstala viset ve vzduchu a pak mu spadla zpátky k tělu. Vypadal opravdu mrzutě. Jako by kolísal mezi mrzutostí a vztekem. Už jsem ten výraz viděla dřív, ale jenom u Jaceho.

Nechtěla jsem o Jacem přemýšlet.

Masírovala jsem si nejnovější modřiny. „Podívej,“ řekla jsem nakonec. „Jdu zavolat Gabe domluvit si schůzku kvůli vybavení. Pak si zapakuju a chytíme ranní spoj do Ria. Nebudu ztrácet čas vysvětlováním takovému tupanovi, jako jsi ty, jak se v našem světě chytá zatracený démon. Přestaň mi kazit lov, OK?“

Z mého smaragdu vyletěla do noci osamělá jiskra a z jeho stažených zornic se zeleně blýskalo. „Najdu Santina a zabiju ho. Je to pomsta. Až mu budu skrz nos vytahovat slezinu, můžeš si vzít svoje zasrané Vejce, odnést si ho zpátky do svého zasraného pekla a vypadnout z mého života. Ale do té doby, přestaň mi kazit můj lov! Je to jasné?“

Zíral na mě dalších deset vteřin. Svaly ve tvářích mu škubaly. „Jak si přeješ.“ Vysoukal ze sebe.

„Tak,“ řekla jsem. „Teď pojď za mnou. A drž tu svou zatracenou pusu zavřenou.“




19 komentářů:

  1. Děkuji moc za překladw

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Diky mockrat za prekad! :-) tesim se na dalsi kapitolku! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Jé, ta se ale umí rozčílit, škoda, že nevidí, že mu na ní záleží. Vůbec bych se nedivila, kdyby nakonec přiznal, že ji sledoval už dávno a vždycky se mu líbila, nebo, že se spolu už setkali. Super kapitola, díky za překlad

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. tak tenhle typ romantiky fakt nečej :-)

      Vymazat
  5. Moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc, docela by mě zajímalo, co měla na mysli tou dívkou, snad se to vysvětlí. Těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  8. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuju. Skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  11. Úžasná kapitolka.... moc děkuji za překlad! :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  12. Dík,skvělá práce :-)

    OdpovědětVymazat