úterý 20. května 2014

Práce pro Ďábla - 16. kapitola






„Zdar, smrtihlave,“ řekl Konnie a odhrnul si střapaté odbarvené vlasy z širokého těstovitého obličeje. „Jak je?“

V Heavens Arms znělo New Reggae. Ze zadní místnosti dovnitř pronikal sladký zápach syntetického hašiše, filtrovaný přes věšáky plné helem, kožených chráničů loktů, holení a žeber v jasných barvách. „Ahoj Konnie,“ odpověděla jsem a odložila si tašku. Démon zachytil popruh. Ucítila jsem lehký záchvěv nepohodlí, když jsem nahoru na tašku položila meč. „Potřebuju prkno, tak na hodinku.“
Konnie zaklonil hlavu a jeho bezvýrazné oči si mě měřily zpoza pultu. „Máš otevřený účet?“

„Vyser se na to.“ Zněla jsem znechuceně i sama sobě. „Dej sem prkno, Konnie, nejlíp nějaké černé.“

Pokrčil rameny. „Nepředpokládám, že máš chrániče.“

„Ve složce máš můj podpis, právníci tě honit nebudou.“ Poklepávala jsem prsty po pultu na piktogram namalovaný na skle. Pod ním se leskly vodní dýmky z foukaného skla. Byly tam i nějaké dřevěné a kovové fajfky, vonné tyčinky a vykuřovací soupravy. Zdi byly pomalované graffiti a tagy, ověšené prkny a znaky gangů. „No tak, Konnie. Mám práci.“

„To je mi jasné.“ Mávl rukou plnou prstenů. Nehty měl černě nalakované a pečlivě zarovnané – hrál v Neo-neopunkové skupině a potřeboval na svoje prsty na strunách v pulsujících světlech nočního klubu vidět. „Máš zase ten pohled. Koho teď honíš, baby?“

Dej mi to zatracené prkno.“ Zavrčela jsem přes zaťaté zuby. Můj smaragd se rozzářil a prsteny začaly jiskřit. Démon vedle mě ztuhnul. „Za hodinu jsem zpátky.“

Konnie se svižně předklonil a zpod pultu vytáhl slickboard. Stáhl z něj kožený obal a odhalil černou, hladkou Valkýrii. „Zrovna sem ji doladil. Nedávno tu byl nějakej čaroděj a žvanil něco o úctě k poslům smrti; nesnáším tyhle předpovídací sračky. Jsi z branže jediná, kdo si na tohle troufne. Proč si vlastně jedno nedržíš doma?“

Chňapla jsem po prknu. Ruce se mi třásly. Okolní Síla města pomáhala, nasávala jsem ji do sebe, abych nahradila to, o co jsem přišla při přivolávání Douglase Shanterna. Pořád ještě jsem si ale nebyla příliš jistá, že jsem naživu. „Fajn. Díky.“

„Hej a co mám dělat s támhletím?“ Volal na mě Konnie, když už jsem byla ve dveřích.

„Zkus ho nenakrknout,“ utrousila jsem přes rameno a zabouchla dveře. Rozběhla jsem se. Chladný noční větřík mi čechral vlasy. Stiskla jsem startér a v momentě, kdy prkno naskočilo, jsem se odrazila. Skvěle vyladěný motor tiše vrněl.

Dopadla jsem podrážkami bot na Valkýřin hladký povrch, prkno se pode mnou zhouplo. Přesunula jsem váhu dopředu a prkno s hučením začalo klouzat ulicí.

Ne, dneska žádná klidná jízda. Pomyslela jsem si. Dneska chci letět. Dneska potřebuju letět.

Zaklonila jsem se dozadu, antigravitační motor zabral. Jezdit na slickboardu je jako klouzat se po jezdících schodech. Tělo vyvážené, kolena uvolněná, rozpažené ruce. Z toho, čeho může lidské tělo se v gravitačních podmínkách země dosáhnout, je to letu nejblíž.

Nad ulicí svištěly slickboardy sem a tam. Vzdušná doprava byla něco jako staromódní surfing. Chytnout správnou vlnu a pokračovat do nekonečna, zvednout se do vzduchu, ponořit se do tmavé, pokřivené duše města pod sebou a nasávat jeho kouzelnou moc.

Ale když se spletete, zaváháte nebo jednoduše nemáte štěstí, skončíte na kaši po celé dlažbě. Vznášedla a náklaďáky mají zařízení, která mají zabránit kolizi a jejich řízení je jen otázka toho, zda dokážete udržet joystick ve správné poloze, sledovat linku na obrazovce a poslouchat hlášení o dopravě. Slicky jsou ale moc malé na to, aby je mohly radary zachytit. Složitý systém vytyčených pruhů, založený na sledování hustoty dopravy a aktualizacích řízenými Hlavní Pozemní Centrálou v reálném čase dokáží zabránit zácpám a kolizím, ale slicky tuhle pomoc využít nemůžou. I kdyby existoval informační kanál určený pro slicky, kurýři na prknech by jím stejně pohrdali a nevyužívali by ho.

Přitlačila jsem na levou nohu a přenesená váha mě katapultovala mezi dvě těžká vznášedla. Jedno z nich jsem minula sotva o půl palce. Spousta místa. Adrenalin se v mém krevním řečišti bouřil, zaplavoval mi mozek. Když jsem se protahovala mezi vznášedly, Valkýrie sténala. Nemyslela jsem, jen jsem instinktivně reagovala, skláněla jsem se, přenášela váhu, nechala vítr, aby mě bičoval. Potápěla jsem se nahoru a dolu mezi dráhami pro osobní a nákladní dopravu a vytvářela jsem mezi jednotlivými pruhy složitý vzor.

Jízda v pruhu pro dopravní vznášedla je jiná, jsou mnohem větší, těžší, pomalejší, mají jinou reakční dobu a ve vzduchu vypadají tak trochu směšně. Vyžaduje to mít určitý druh chladnokrevné rozvahy, aby vás nerozmázly jako mastný flek. Chce to obrovské soustředění, každá nerozvážnost vás může stát život. Smrtící zóna je tři stopy před a šest stop za vznášedlem. Nikdy nemáte jistotu, že vás vzdušný vír nesrazí dolů nebo že vám prkno nevyletí zpod nohou.

Sleduj tu velkou plošinu, dohoň ho. Nehty skřípající po plastu, kvílející antigravitační polštáře. Prkno se kymácí, pozor, náklon dozadu, přišlápni ho, rychle nahoru, nacpi se pod ten náklaďák. Tak, tak jsem se stihla sklonit. Vlasy se mi otřely o plast, z prstenů padal déšť zlatých jisker, kabát za mnou vlál, poletovala jsem mezi vznášedly jako moskyt mezi albatrosy. Takové to je cítit se naživu, naživu, naživu.

Srdce mi bušilo a na jazyku jsem cítila měď, Valkýrie skřípala a naříkala. Zuby vyceněné, dech zkrácený. Balancující nohy. Drsné podrážky mých bot byly to jediné, co stálo mezi mnou a dlouhým pádem na tvrdou dlažbu dole.

Zavěsila jsem se za hlídkový vůz, který kličkoval mezi dopravními vznášedly s vypnutými sirénami. Policisté mě určitě zaznamenali, ale jízda bez helmy není zločin. Sice by rádi věděli, kdo je ten sebevrah, ale kličkování v turbulencích jim za to nestálo. Užívala jsem si jízdu v zákrytu, dokud se mi neztratili v rušné dopravě. Ještě chvíli jsem skoro líně poletovala mezi vzdušnými proudy, otírala se o překážky a nechala se unášet vzad.

Když jsem konečně přistála s rozhoupanými boky a zpívajícím tělem, nechala jsem Valkýrii opřenou před Heavens Arms a vešla dovnitř. Vlasy jsem měla rozčepýřené, volné prameny spadlé do tváře. Ramena uvolněná poprvé od doby, co se v dešti ozvalo klepání na moje dveře.

Japhrimel byl opřený o zeď u okna. Světlo z neonů dopadalo přes sklo na jeho vlhké černé vlasy. Držel mou tašku a meč. Kotníky prstů, kterými svíral jílec, byly úplně bílé.

Vtáhla jsem prkno dovnitř. Sundala jsem pohonnou jednotku a prudce vydechla. „Hej,“ řekla jsem.

„Přišla jsem o něco, zatímco jsem byla venku?“

Zíral na mě se zaťatými zuby.

Zabalila jsem slick a podala ho zpátky Konniemu. Zaplatila jsem mu a vyšla zpátky do noci s mnohem lepším pocitem. Jen tak pro sebe jsem si broukala jeden starý hit od Phen Fighters. Po každé nekromantské práci jsem jezdila na slickboardu. Zvykla jsem si na to už před lety, když jsem zjistila, že mě při tom adrenalin zaplaví skoro stejně rychle jako při sexu; let nebo taky zápas vyplaví napětí a pocit, že mě tíží olověná závaží smrti. Vrátí mě zpátky do života. Někteří jiní Nekromanti používají kofeinové náplasti nebo tantru, boj v ringu, certifikované veřejné domy nebo i levné pouliční bordely.

Japhrimel mi podal tašku a meč. Pořád mlčel. Když jsem se podívala pozorně, mohla jsem vidět svislou linku mezi jeho obočím. „Co?“ Zeptala jsem se dotčeně. Ulicí se prohnal deštík. Vyčistil vzduch, zmáčel mi rozlétané vlasy a jemu přilepil rozevlátý kabát k nohám.

Je to démon, běželo mi hlavou. A ty neječíš a neutíkáš, Danny. Zacházíš s ním jako s každým jiným. Jsi normální?

„Byl bych radši,“ řekl tiše, „kdybys to už nedělala.“

„Co nedělala?“

„Bylo to nebezpečné a bláznivé, Dante.“ Nedíval se na mě; prohlížel si dlažbu, která byla očividně mnohem zajímavější.

Pokrčila jsem rameny. Nemohla jsem démonovi vysvětlovat, že slickboard byl momentálně jediná věc, která mě dokázala přesvědčit, že jsem pořád naživu. Poté, co jsem na tváři cítila dotek smrti a trpkou chuť popela na jazyku. Stejně jako se mi nechtělo mu vysvětlovat, že to musel být buď slick nebo zápasnická klec. A klece jsem neměla ani trochu ráda. A navíc nebyla to démonova starost, že potom, co jsem převedla duši přes most z krajiny smrti a na vlastní kůži pocítila její chlad, jsem si potřebovala dokázat, že ještě žiju. „Pojď, máme před sebou návštěvu u Abry.“

„Rád bych měl tvoje slovo, že už mě víckrát neopustíš,“ řekl tiše. „Jestli o to můžu požádat, má paní.“

„Neříkej mi tak.“ Otočila jsem se od něho, přehodila si tašku přes rameno a už jsem měla nakročeno, když mě chytil za paži.

„Prosím, Dante. Nechci přijít o svou jedinou šanci na svobodu kvůli lidské pošetilosti. Prosím.“

Chtěla jsem mu ruku vytrhnout, když jsem si uvědomila, že mě zdvořile žádá. Že dokonce řekl prosím. Hleděla jsem na něj se sevřenými rty a přemýšlela nad tím. Na hladké čelisti mu vystupovaly svaly.

„Dobře,“ řekla jsem nakonec. „Máš moje slovo.“

Zamrkal. Bylo to podruhé v životě, co jsem viděla démona v rozpacích.

Bylo to asi nejdelších dvacet sekund v mém životě, když jsme tam stáli, démon mě držel za paži a zíral na mě. Pak jsem se mu vytrhla a zvedla oči, abych zkontrolovala počasí. Bylo většinou jasno, jen ve výšce se prohánělo pár mraků,neúprosně ozařovaných oranžovými odrazy městských světel.

Přikývnul. Představovala jsem si to nebo byla svislá linka mezi jeho obočím hlubší? Vypadal zmateně.

„Co?“ Zeptala jsem se.

Nic neříkal, jen rozpřáhl ruce v bezmocném gestu. Když jsem se vydala ulicí dolů, srovnal se mnou krok, ruce za zády a v obličeji tak zamyšlený výraz. Napůl jsem čekala, že se začne

vznášet pár stop nad dlažbou.

„Japhrimele?“ Ozvala jsem se.

„Hm?“ Nezvedl oči. Jen se neskutečně ladným pohybem vyhnul rozbité láhvi na zemi. Upravila jsem si popruh tašky, který se mi zařezával do ramene. Nechala jsem ho samotného se svým mečem a taškou a on mi je bez řečí ohlídal.

„Víš, na démona nejsi tak špatný. Vlastně vůbec nejsi špatný.“

Vypadalo to, jako by se trochu pousmál. A kupodivu se mi ten úsměv líbil.






16 komentářů:

  1. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za pokracávanie.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za pokračování a těším se na další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  7. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. jo Jaff je prostě frajer a začíná mu na ní záležet, už teď se těším na nekromantsko- démonský sex :-))))

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Ďakujem za ďalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za překlad! :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat