úterý 13. května 2014

Práce pro Ďábla - 15. kapitola






„Ashton Hutton,“ řekl právník s pevným stiskem a profesionálním výrazem. Necukl sebou při pohledu na tetování na mém krku, ani když jeho pohled zabloudil Japhrimelovým směrem. V dnešní parapsychologické době je těžké právníka vyděsit. „Rád vás poznávám, slečno Valentine. Je od vás hezké, že jste si na nás udělala čas tak brzy.“

„Já také, pane Huttone.“ Usmála jsem se. Ty zasraný žraloku. Měl trochu psionického talentu, tak akorát, aby ho to kvalifikovalo pro jeho profesi, ale ne zas tolik, aby měl výhodu v soudní síni. Blond vlasy měl sčesané dozadu z širokého čela a modré jiskrné oči. Měl odzbrojující široký úsměv. Byla z něj cítit mokrá krysí kůže. Asi měl na těle schovaný nějaký tajný fetiš. Odtáhla jsem ruku a znovu si naplnila plíce. Tentokrát jsem ucítila něco odporného a suchého.
Nic ti po tom není, řekla jsem si a rozhlédla se po vkusně zařízené místnosti. Okna byla tmavá, ale po všude se rozlévalo příjemné světlo. Stůl byl starožitný, z leštěného mahagonu, tak velký, že by na něm šla naporcovat velryba.

Rodina už byla na místě: na kost hubená, vysušená starší žena, pravděpodobně manželka, v broskvovém, velmi vkusném kostýmku a jednoduchou šňůrou perel kolem krku; pak dva chlapci, jeden zakulacený, s vlhkýma očima a mastnými vlasy, ne starší než třináct let, s kůží poďobanou od akné. Druhý byl vysokoškolák, s módním účesem podle holovizní hvězdy Jaspera Dexe. Zakláněl se na své židli dozadu a na vyleštěném stole nechával upatlané otisky prstů.

Na druhé straně stolu byla žena, zhruba pětatřicetiletá, černé vlasy natužené do nepropustné helmy, v uších rubínové náušnice. Milenka, probliklo mi hlavou. Pak mi oči zavadily o dva policisty v civilu stojící za ní. Celá situace mi hned dávala větší smysl.

Podívala jsem se na právníka. „Co ti policisté?“ Zeptala jsem se a úsměv se mi vypařil z tváře.

„Zatím nevíme,“ odpověděl Hutton. „Slečna Sharpley požadovala přítomnost policie a protože to neodporuje podmínkám závěti, tak...“ Odmlčel se a doširoka rozpřáhl pěstěné ruce.

Přikývla jsem. Jinými slovy, policajti tady byli, protože někdo někoho z něčeho podezíral nebo vztah mezi manželkou a milenkou nebyl příliš srdečný. Další věc, po které mi nic nebylo. „Dobře,“ řekla jsem, zašátrala v tašce a vstoupila do místnosti. „Jdeme na to.“

„A váš společník?“ Zeptal se Hutton. „Nepostřehl jsem jméno.“

„Neřekla jsem vám ho,“ odpověděla jsem kousavě. „Jsem tady, abych vám vzbudila mrtvého, ne abychom si povídali o mém společníkovi.“ Už jsem si přála, abych tu práci nebrala.

Uprostřed stolu stála těžká, ocelová schránka s ostatky muže, kterého jsem měla dnes večer probudit ze spánku mrtvých. Lehce jsem se otřásla. Nesnášela jsem kremace, mnohem líp se mi pracovalo s těly, ale když musíte platit hypotéku, nemůžete být moc vybíraví. Divila jsem se proč drahého manžílka, který po sobě nechal padesát milionů, nedali aspoň do pořádné urny. V duchu jsem pokrčila rameny. Není to má věc. Nebyla jsem tu, abych kladla otázky, ale přivedla mrtvého zpátky.

Poprvé se mi podařilo vyvolat ducha mrtvého jen z popela a kostí už na Akademii; na ticho které se rozléhalo po učebně, když jsem to udělala, jsem nebyla připravená. Většina Nekromantů potřebuje celé tělo. Čím čerstvější, tím lepší; zřídkakdy se objeví někdo s takovým talentem a Silou, aby dokázal vyvolat zemřelého jen z kousků těla. Pro mě to znamenalo mít zajištěný stálý přísun práce. Byla jsem široko daleko jediná, kdo to dokázal, ale taky jsem se tím pádem dostávala k nejhrůzostrašnějším ostatkům. Jeden z nejhorších zážitků jsem měla u Choyne Towers, když selhal Putchkin transport a naboural se do tří věží. Celé dny jsem strávila mezi ostatky a vyvolávala mrtvé kvůli identifikaci. I tak se deset lidí pořád pohřešovalo. Museli se při nárazu jednoduše vypařit.

A to byla mimořádně nepříjemná myšlenka. Myslím, že to mou pověst nepoškodilo. Moje reputace jako Nekromantky, byla od doby, co jsem v podstatě nedopatřením přivedla zpět čaroděje ze Saint Crowley, skálopevná. Původně to měl být reklamní trik holovizního Kanálu 2004, ale já jsem to k všeobecnému překvapení opravdu udělala. Vlastně to překvapilo i mě samotnou.

Většinou na mě ale zbývaly ty nejhorší zakázky. Zpopelněné ostatky a psionici. Bylo to nařízení Hegemonie, že mrtví psionici musí být zpopelněni, zvláště čarodějové a kněží. Kvůli riziku, které hrozilo od Požíračů.

Otřásla jsem se.

Už jsem měla svíce rozmístěné po stole, kdy manželka najednou začala vzlykat. „Musíme to dělat?“ Zeptala se utrápeným, zastřeným hlasem. „Je to opravdu nezbytně nutné?“

„Uklidni se, mami,“ vyštěkl starší chlapec. Na svůj věk měl překvapivě vysoký hlas. Zhoupl se na židli dozadu. „Kouř a zrcadla, to všechno, jen aby si mohli něco naúčtovat.“

„Slečna Valentine je akreditovaná Nerkromantka s licencí,“ řekl pisklavě Hutton, „ a nejlepší v zemi, pokud ne na světě, paní Shantern. Jestli máte nějaké dotazy..“

Ústa vyhublé ženy se semkla. Z druhé strany stolu, upírala milenka tmavé oči na kovovou schránku. Byla chladná a neproniknutelná jako skála. Její jemně vymodelované tváře se lehce zabarvily, když zvedla oči a její pohled se střetnul s mým.

To bude tvrdý oříšek, pomyslela jsem si a podívala jsem se přes ni na detektivy. Nevypadali povědomě.

Pokrčila jsem rameny. Když byly svíce pevně ve svícnech na svých místech, vymrštila jsem prsty, moje prsteny zajiskřily, modré plameny se dotkly knotů a rozzářily je jasným plamenem.

Za tohle bych si vždycky nejraději nakopala.

Manželka zalapala po dechu a nohy chlapcovy židle se zaduněním dopadly na podlahu pokrytou kobercem.

„Buďte tak hodny, pane Huttone, a zhasněte světla,“ řekla jsem a vytáhla meč z pochvy. „Bude to trvat jen chvilku.“

Právník byl asi zvyklý na Nekromanty pracující v šeru. Vydal se ke dveřím, nervózně se protáhl kolem démona, který stál těsně za mnou. Vyhoupla jsem se na stůl, sedla jsem si se zkříženýma nohama, v jedné ruce meč a druhou jsem se dotýkala ocelové schránky. Hlavu jsem měla výš než všichni ostatní s výjimkou démona a vyššího policisty v civilu. Proč tady jsou? Pomyslela jsem si, ale nezeptala jsem se.

„Dante?“ Ozval se démon. Poprvé mi řekl jménem.

„To je v pořádku,“ řekla jsem. „Jenom čekej. Kdybych tě potřebovala, dám ti vědět.“

Jsem tvůj důvěrník,
řekl mi předtím démon, můžu tě ochránit. Veškerou bolest, se kterou se setkáš, ucítím, jako by byla moje vlastní. Dokud poneseš značku, jsem s tebou svázaný a musím tě poslouchat. Dokážeš udělat cokoliv, co bych dokázal udělat já. Na rozdíl od tebe ale nemám volnost v jednání.

Teď jsem tomu rozuměla o trochu víc. Není divu, že mágové tolik stojí o důvěrníky. Bylo to jako vlastnit otroka, aspoň podle toho, jak mi to vysvětlil, magického otroka a bodyguarda v jednom. Problém byl, že jsem otroka nechtěla. Chtěla jsem, aby mě nechal být.

Zavřela jsem oči. Opakované hluboké nádechy, meč vybalancovaný na kolenou. Po vší té nejistotě posledních dnů jsem při činnosti, kterou jsem dobře znala a které jsem rozuměla, cítila úlevu. Ponořila jsem se do podvědomí, s rukou volně položenou na kovové schránce. Kolem se rozprostřela modrá záře.

Z mého nejhlubšího nitra se vydrala na povrch slova. „Agara tetara eidoeae nolos, sempris quieristek osmael“

Pokud byste měli zapsat nekromantské zpěvy, získali byste jenom shluk nesmyslných slabik bez jakékoliv reálné Síly. Nejsou součástí Kánonů, ani nejsou v nějakém tajném magickém jazyce. Je to jenom klíč. Osobní klíč, za pomocí kterého se Nekromant dostává k svému osobnímu průvodci světem mrtvých. Každou chvíli se někdo snaží zapsat je a spoutat gramatickými pravidly. Problém je, že zní pokaždé jinak.

Obklopilo mě světlo z modrých krystalů nade mnou. Z mých prstenů vycházely spršky jisker. V levém rameni mě píchalo. Usměrňovala jsem Sílu, křišťálové zdi kolem mě zpívaly. Sáhla jsem do místa, kde odpočíval popel. Číhala jsem. Malé kousky rozbitých kostí a popela na mém jazyce chutnaly hořce.

Ochutnat smrt, nasát smrt, to je hořká záležitost. Taková hořká chuť se u čehokoliv živého nenajde. Rozhořela se ve mně a překryla bolest v rameni z démonské značky.


Viděla jsem třepotající se vlákna Síly. Zatímco jsem zpívala, hlava se mi zvrátila dozadu a Síla vířila ve směru hodinových ručiček. Kolem těla nebo toho, co bylo tělem, se objevil ovál světla. Vlasy se mi rozletěly, i když byly spletené do copu. Smaragdy na mé tváři se blýskaly a pulsovaly v souladu s oválem světla, který se přede mnou zformoval a vytvořil trhlinu do míst, kam jsem přiváděla mrtvé k rozhovoru.

Ruka se mi ponořila do ocelové schránky a druhá se sevřela kolem jílce meče. Ostří na kolenou mě pálilo, po čepeli běžely runy jako po vodě, tetování se začalo zběsile hýbat. Hadi se obtáčeli kolem hole a tiše šustili suchou kůží.

Z modrých krystalů se rozlévalo světlo. Bůh mě zkoumal, cítil skrze mě ostatky a tenká nitka, kterou jsem natáhla mezi světem mrtvých a živých se chvěla. Stala jsem se mostem, tenkým jako ostří žiletky, přes který byla přetažena duše, aby odpověděla na otázky. Zvon, kterého se boží ruka dotkla, se rozezněl, z ticha vytvořil zvuk.


Něco sotva slyšitelně prasklo a manželka zalapala po dechu. „Douglasi!“ Bylo to jen slabé, šokované zašeptání.

Držela jsem oči zavřené. Bylo to těžké, udržet zjevení pohromadě. „Ptejte se,“ řekla jsem do napjatého ticha.

V prstech na rukou i nohou se mi začal rozlézat chlad. Slyšela jsem ženin hlas, pak se slova ujal právník. Pokládal rychlé otázky. Šustění papíru. Milenčin chraplavý hlas. Zavřeštění staršího chlapce. Čekala jsem a udržovala Sílu v rovnováze, chlad postoupil k zápěstí. Nohy už jsem měla zkřehlé.

Další otázky od právníka. Duch odpovídal. Douglas Shantern měl vážný hlas, zněl monotónně a smířlivě, tak jak je to u mrtvých obvyklé. V hlasech duchů nebývají žádné nuance, jsou jako rovná linka, taková, jaká se ukáže na displeji po mozkové smrti.

Byl tam ještě další mužský hlas, trochu nosový. Jeden z policistů. Necitlivost se rozlila přes paže k loktům. Meč na mých kolenou pálil a pálil. Levé rameno jsem měla v jednom ohni.

Duch chvíli odpovídal, něco vysvětloval. Víčka se mi zachvěla. Síla se do mých paží zakusovala jako ostrá břitva.

Byla tam nějaká potyčka, něco se pohnulo. Právníkův hlas nabral na síle. Nevšímala jsem si toho, držela jsem ducha pohromadě.

Pak právník řekl moje jméno. „Slečno Valentine. Myslím, že jsme skončili.“ Hlas měl ztěžklý, už zdaleka ne tak zdvořilý.

Lehce jsem přikývla, zhluboka se nadechla a mezi zuby vyrazila proud vzduch v ostrém hvizdu, který přerušil třepotající se proud síly. Chlad ustoupil.

Modré krystalové zdi se rozšířily, bůh přitiskl bledou kouli ve tvaru vejce, která byla duší mrtvého, na odhalený nahý hrudník, psí hlavu tichou a nehybnou. Bílé zuby zářily, výmluvné tmavé oči mě vážně zkoumaly.

Přišel čas, abych také zůstala? Něco ve mně, možná má duše se na tu myšlenku upjalo. Pohodlně si položit hlavu na Jeho širokou hruď, odevzdat se klidu v jeho náruči, odejít...


„Dante?“ Hlas jako tmavý, tekutý karamel. Alespoň se mě nedotkl. „Dante?“

Moje oči se namáhavě otevřely. Meč se zablýskal mezi mnou a bledým, rozmazaným oválem ve vzduchu. Čepel se rozezněla, zazvonila a světlo se stáhlo zpátky do ocelové schránky, krátce se zatřepotalo proti plochému povrchu a ostré hrany se na chvíli rozmazaly.

Ochabla jsem a volnou rukou jsem se opřela o naleštěný mahagonový stůl. Ostrý dráždivý pach mé Síly plnil vzduch. Mohla jsem cítit démonovu ostražitost.

Když jsem se konečně rozhlédla po temné místnosti, jeden z policistů držel mladšího, od akné zjizveného chlapce s vlhkýma očima a mastnými vlasy v poutech. Chlapec mrkal a naprázdno otvíral pusu. Zatraceně, pomyslela jsem si lítostivě, kdybych věděla, že jde o kriminální případ, řekla bych si o dvojnásobnou taxu. Musím Trině říct, aby si na tohohle právníka dala pozor.

Manželka pořád seděla upjatá a narovnaná, jako předtím, ale oči měla rozšířené šokem a na tvářích červené skvrny. Milenka vypadala chladnokrevně. Starší chlapec hleděl na svého mladšího bratra, jako by poprvé viděl hada.

Podařilo se mi sklouznout přes hranu stolu, dát nohy dolů a zasunout meč do pochvy. Démon překvapivě zvedl ruce, chytil mě kolem ramen a pomohl mi dolů. Prsty jsem měla bez citu. Jak dlouho? Pomyslela jsem si tupě.

„Jak dlouho?“ Přinutila jsem svůj jazyk k práci.

„Hodinu a něco,“ odpověděl Jaf. „Máš modré rty.“

Přikývla jsem a zakymácela se. „To za chvíli přejde, budu v pořádku. Co se stalo?“ Úmyslně jsem přešla do šepotu. Jaf pochopil náznak, předklonil se a prsty mi zaťal do ramene.

„Milenka byla obviněná z vraždy toho muže,“ řekl potichu. „Duch prohlásil, že to byl jeho syn. Že ho umlátil kusem železa.“

„Slečno Valentine?“ Celkem zdvořile nás přerušil právník. Policisté odváděli kulhajícího chlapce. Visel mezi nimi a zíral na mě. Menší policista s tmavými vlnitými vlasy a tmavýma očima, který vypadal, že má italské předky, načrtl směrem ke mně ochranný znak - dáblovo oko, asi si myslel, že si toho nevšimnu.

Zaplavila mě letargie. Zakymácela jsem se. Držela jsem ducha pohromadě déle než hodinu?Z hromádky popela? Není divu, že jsem unavená. Zhluboka jsem se nadechla. Dech byl z přítomnosti ducha chladný. Z plic mi vyšel ven bílý obláček a kapky mlhy narazily na Jafovu kůži. „Nesnáším ty zpopelněné,“ zamumlala jsem a obrátila se k právníkovi s nečitelným výrazem. „Asi vám nějak vypadlo z paměti, že jde o kriminální případ?“

„Uvažuji o, hm, ztrojnásobení vaší odměny?“ Oči měl doširoka rozevřené a světlé vlasy trochu rozcuchané. Možná jsem ho vyděsila.

Tím líp. Aspoň si to příště pořádně rozmyslí, než se pokusí ošidit nějakého psionika.

„Díky,“ řekla jsem a mrkla na něho.

Potil se a tvář měl voskově bledou. „Neměl jsem v úmyslu..“ Právník se zakoktal. Povzdychal jsem si. Požitek z toho, jak jsem ho vyděsila se někam vytratil.

„Já vím. Teď půjdu. Předpokládám, že vyprovodit se můžu sama?“

„Och, doprovodím vás...“

„To je v pořádku.“ Najednou jsem cítila silné nutkání vypadnout z téhle perfektně zařízené, nóbl kanceláře a být co nejdál od tohohle ustrašeného koktajícího muže. Využití Nekromanta asi nebylo tak snadné, jak si představoval.

Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla být vděčná za démona. Japhrimel ale zjevně neměl dost trpělivosti na to, aby počkal až přinutím právníka poklonit se až k zemi, protože mě vzal kolem ramen a pomohl mi odlepit se od stolu. Trochu jsem klopýtla, ale démonova ruka byla teplá a pevná.

Hned, jak jsme se dostali do haly a pomohl mi ven kolem prázdného pultíku pro recepční, jsem vyklouzla zpod jeho paže. „Díky.“ Řekla jsem tiše. Kolena se mi pořád ještě trochu třásla, ale už jsem se cítila líp. „To bylo trochu vyčerpávající. Neměla jsem tušení, že budou chtít celou hodinu jen z hromádky popela.

„Vypadá to, že jsi výjimečná.“ Japhrimelova ruka klesla zpátky k jeho boku. Oči měl přivřené a zářily tak jasně, že kůže kolem nich získala nazelenalý odstín. V jejich hlubinách se míhaly runové střípky.

„Já ti nevím,“ řekla jsem. „Jsem jenom děvče, které se snaží splatit hypotéku.“

„Omlouvám se, že jsem pochyboval o tvém talentu,“ pokračoval a srovnal se mnou krok. Namířila jsem si to ke schodům. Výtah zacinkal, zvuk se mi přelil přes pokožku. Japhrimelova ruka se sevřela kolem mé paže. Měl ocelový stisk, jeho prsty se mi zaryly do kůže. „Klid, Dante. Nic to není.“

„Výtahem ne.“ Vyrazila jsem ze sebe. Pokud bych měla být zavřená v takovém stísněném prostoru…

Alespoň měl svoje vlastní štíty a mohl si udržet svoje myšlenky jen pro sebe. Kdyby byl člověk, v tom stavu v jakém jsem byla, bych mu mohla utrhnout ruku, abych se dostala z jeho sevření a unikla náporu cizích emocí. Tak jak to bylo, jsem ho mohla nechat, aby mě nasměroval ke dveřím vedoucím na šedě vymalované schodiště. „Takže ses rozhodl, že nejsem až tak slabá?“ Pokusila jsem se o odlehčený tón. Ozvěna duchova hlasu mi pořád zněla v hlavě. Těsně za hranicí mého mentálního dosahu se ozýval zastřeným, chvějícím se hlasem. Budu ho slyšet ještě pár hodin, dokud se moje duše nevyrovná se šokem z tak blízké přítomnosti někoho jiného. Trénink pomáhal šok zmírnit, ale neodstranil ho úplně.

„Rozhodl jsem se, že potřebuješ důvěrníka,“ řekl rozhodně. „Zdá se, že jsi nerozumná.“

„Jsem opatrná,“ protestovala jsem. „ Zatím jsem vždycky přežila.“

„To vypadá spíš na štěstí než na opatrnost.“ Poznamenal. Zavrávorala jsem, nohy jsem měla jako kusy studeného betonu. Pomalu jsme se vydali ze schodů a ticho rušily jen naše kroky.

„Nemám tě moc ráda.“

„Myslím až tak moc.“

Během cesty dolů mi nohy zase začaly připadat jako moje vlastní a ne kusy jako betonu. Příšerný chlad se pomalu vytrácel. Značka na levém rameni pořád žhnula a rozpouštěla led. Vracela se mi energie. Stejně jako po Saint City mě znovu zaplavila Síla, kterou jsem vynaložila na přivolání mrtvého. Přízemí bylo pusté a tiché, voda vytékala z vkusné fontány. Prsty jsem měla obtočené kolem jílce meče, taška mi narážela do boku. Hned, jak jsem byla schopná jít sama, jsem jeho ruku odstrčila. Ještěže slabost nikdy netrvala dlouho. „Díky.“

„Nemusíš mi děkovat.“ Otevřel bezpečnostní dveře, světlo ze sodíkové výbojky se odráželo ode dveří. Parkoviště bylo skoro prázdné, dlažba byla suchá a flekatá. Noční vzduch pohladil mou tvář, chladný větřík se opřel do uvolněných pramenů mých vlasů. Jeden jsem si zastrčila za ucho a očima zkontrolovala oblohu. Po večerní spršce jako vymetená. To bylo dobré.

„Hej.“ Zastavila jsem a podívala se na něho. „Potřebuju něco udělat. Ano?“

„Proč se mě ptáš?“ Tvář měl naprosto bez výrazu.

„Protože na mě budeš muset počkat,“ odpověděla jsem. „Leda bys zvládl jízdu na slicboardu.“




20 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. díky, konečně jsme se dozvěděly co a jak vlastně Dante dělá

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Dík za skvělou práci :-) vypadá to, že se démon dobrovolně nabízí jako důvěrník na trvalo ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. ďakujem za preklad, super kapitola :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Vďaka za vašu prácu,
    a som zvedavá na odpoveď na poslednú otázku :-))

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad :o)

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za další překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za další skvělou kapču, těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat