úterý 6. května 2014

Práce pro Ďábla - 14. kapitola






Ležela jsem na zádech, držela si na prsou meč a hleděla na tmavý strop. Oči mě pálily.

Spala jsem s nasazenými prsteny a po stropě klouzající modro-zelená záře mi říkala, že jsem rozrušená.

Jako bych to nevěděla, prolétlo mi hlavou a moje prsty sevřely meč ještě pevněji.

Démon seděl v přízemí před krbem. Mí domácí strážci blikali a bzučeli. Jaf přidal ještě jednu vlastní ochrannou vrstvu. Dokonce už ani můj vlastní dům nebyl jen můj. Samozřejmě to mělo i klady, když vezmu v potaz lepší zabezpečení.
Kdybych se narodila jako mág, tak bych možná měla nějakou představu o tom, jak sdílet vlastní dům s démonem. Možná bych dokonce byla nadšená. Mágové pracovali s kruhy a školili se celé roky, aby byli schopní navázat kontakt s Peklem, poté, co projdou závěrečnými testy na Akademii a dokážou přivolat raracha. Nájem jim platí konzultantská práce a vytváření štítů pro různé společnosti, třeba Šamany. Hodně jich najde uplatnění i v učilištích a v magickém výzkumu. Většina Mágů byla až pedanticky zaměřená na detaily; ale když jednáte s démony a dělí vás od nich jen ochranný kruh, je perfekcionismus na místě. Nejvyšší démoni byli něco jako loa (astrální bytosti, výraz používaný při voodoo), jenom mocnější a nezatížení lidskou morálkou. A zatímco vás loa mohli uvést v omyl, základním pravidlem v čarodějnické praxi bylo, že démoni občas lžou jen tak pro zábavu nebo proto, že jejich představa o pravdě neodpovídá té vaší.

Vzdychla jsem a zabořila záda hlouběji do postele. Znova a znova jsem si v hlavě omílala všechny svoje znalosti o démonech, v naději, že přijdu na něco nového, na něco, co mě přiměje cítit se líp.

Kdybych byla křesťan, lezla bych teď strachy po zdi, pomyslela jsem si zatrpkle. Někteří normálové se pořád hlásili ke křesťanství, navzdory Probuzení a odporu proti evangelíkům z Gieladu; katolické sekce, samozřejmě, a pokoušeli se zbavit svět démonů za pomoci svěcené vody a starých knih. Občas to i fungovalo, dokonce i normálové byli schopni víry, jenom ji nemohli použít jako zbraň, tak jako Šamani a Nekromanti. A křesťané stejně věřili, že démon dokáže člověka posednout, že se dostane do něj. Nepochopili příliš dobře mechanismus ochrany, ani psychického prostoru.

Nic z toho mi nepomohlo.

Jak se to k čertu stalo? Jak jsem mohla skončit jako zaměstnanec zasraného Ďábla?
Neměla jsem potuchy. Nic mě nevarovalo. Žádný náznak v kartách, runách nebo při nějakém jiném věštění. Jenom klepání na dveře uprostřed deštivého odpoledne.

To byl tak nenápadný nebo už moje instinkty zrezivěly?

Nebo obojí?


Zírala jsem na pohybující se stíny na stropě, můj mozek pracoval a spánek byl v nedohlednu.

Dýchej, Danny. Tak jak ses to učila. Nosem dovnitř, ústy ven. Nadechni se zhluboka, znovu a znovu.

Rituál byl uklidňující, procvičený během mnoha bezesných nocí. Za okny pomalu bledla šedá a rodil se nový den. Zívla jsem a pohodlněji jsem se zavrtala mezi bílé povlaky.

Přemýšlela jsem, jestli už Dakea navštívili policajti nebo jestli v panice zlikvidoval všechny svoje zásoby. To bych čekala, když si vzpomenu, co máme oba za sebou. Riggar Hall.

Nemysli na to.

Praskavý šepot Mirovitchova hlasu, tři ohnivé čáry po biči na mých zádech, zápach mého sežehnutého masa.

Nemysli na to. Převalovala jsem se v posteli po zmačkaném prostěradle, prsty křečovitě zaťaté kolem rukojeti meče. „Nemysli na to.“ Šeptala jsem s pevně zavřenýma očima. „Když nemůžeš utéct, musíš bojovat. Když nemůžeš bojovat, musíš vydržet. Teď, když už nespíš, přemýšlej o něčem užitečném.“

Nic tě nevarovalo, protože to nepřipravovali, najednou zašeptal najednou hluboký hlas z mého podvědomí. Tohle nevypadá na předem připravovanou akci.

Byla to úleva, mít na přemýšlení něco jiného. Takže dokonce i Ďábel se usilovně snaží udržet krok s vývojem událostí. Možná to Vejce chtěl použít nebo se na něj jen podívat a zjistil, že je pryč. Peklo zabírá obrovský prostor, těžko může mít pod dohledem každý artefakt a každého démona.

Což znamená, že Santino má pravděpodobně Lucifera v hrsti. A jak do toho zapadá Japhrimel? Je Luciferův zástupce. Proč se o to nepostará Lucifer osobně?

Zbytečně jsem se nad tím trápila. Jednoduše jsem do toho spadla.

Zavřela jsem řezající, pálící oči a přenechala otázky svému podvědomí. Při troše štěstí mě brzy odpověď praští přímo do čela.

Ani Japhrimel neví přesně, o co jde, přemýšlela jsem. Možná ani Lucifer. Hrají naslepo. Proto mě potřebují.

Potřebují mě, toho by se dalo využít.

Ta myšlenka stačila, aby se mi na tváři usadil lehký úsměv. Moje dýchání se při čekání na svítání prohlubovalo. Když jsem konečně usnula, šedá noční obloha už byla minulostí.

Dům byl plný démonova pachu, pižmo a pálící se skořice se rozpínaly všude. Po dlouhé sprše a v čistém oblečení jsem sešla dolů, abych zjistila, že se vzduchem plazí jeho vůně a atmosféra je obarvená zlatou temnotou.

Podal mi hrnek kávy. Vypadal stejně jako včera v noci, jen v tváři měl trochu míň bezvýraznosti. Teď vypadal zamyšleně. Zelené oči měl o odstín tmavší a vyhýbal se mi pohledem.

Se zíváním jsem foukala do hrnku a namířila si to do kuchyně. Pozdně odpolední slunce proudilo oknem dovnitř. Přestalo pršet a zlaté sluneční paprsky svítily na obraz Židů putujících do Země zaslíbené, který visel nad dřezem. „Dobré ráno,“ řekla jsem a proklouzla kolem něho k opékači topinek. „Jak je?“

„Jde to,“ odpověděl. „Spala jsi dobře?“ Znělo to, jako by ho doopravdy zajímalo.

„Ani ne, moc jsem toho nenaspala. Díky za kafe.“ Strčila jsem dva krajíčky chleba do topinkovače a zmáčkla jsem tlačítko „na uhel“.

„Kde máš meč?“

Pokrčila jsem rameny. „V domě chráněném démonem ho snad nepotřebuju nebo ano?“ Znovu jsem zívla. „Až půjdeme na lov, tak si meč vezmu a nepustím ho, dokud Santina nedostanu. Zatím jsem se ještě ani nezačala chystat.“ Moje prsteny zase zajiskřily. Tentokrát byly sprška jisker oslnivě zlatá.

A už i smrdím jako démon, proběhlo mi hlavou s ponurým pobavením. O to by to mohlo být veselejší.

„To jsem si všimnul.“ Pořád zněl zamyšleně. Od kuchyňských dveří se nepohnul.

„Než půjdeme,“ pokračovala jsem, „mohl bys mi říct, co přesně znamená démonský důvěrník? Zeptala bych se Dakea, ale nějak neměl včera v noci čas. Takže se musím zeptat tebe.“

„Udělám všechno, co bude v mých silách, abych tě nezklamal,“ řekl ironicky

Prudce jsem se k němu otočila, až mi káva vystříkla z hrnku. Ze zásuvky vedle sušáku na prádlo jsem vytáhla nůž na máslo. „Začíná se u tebe projevovat smysl pro humor,“ řekla jsem. „Bod pro tebe.“

„Ve skutečnosti nepůjdeme nikam, dokud se neshodneme,“ upozornil mě. „Jsem zodpovědný za tvou bezpečnost a můj osud je závislý na Princově milosti. Jestli tě nedokážu ochránit, bude to pro mě velmi nepříjemné.“ Výraz na jeho protáhlé mrzuté tváři se nezměnil, ale v hlase se mu objevil lehký úšklebek.

„Mmh.“ Můj toust vyskočil a já jsem si ho namazala burákovým máslem. „Smůla se ti lepí na paty, co?“ Po malém usrknutí, které mi spálilo pusu, jsem hrnek odložila. Aspoň že to byla dobrá káva.

„Naopak,“ odpověděl „Velké štěstí. Zdá se, že potřebuješ důvěrníka a já potřebuju svou svobodu. Ty působíš celkem přijatelně, když pominu tvoji nevymáchanou hubu. Občas jsi nerozvážná, ale nejsi úplně blbá.“

Ohlédla jsem se přes rameno. Zase měl ruku za zády, ve vojenském postoji, dlouhý černý kabát zapnutý až k bradě. „Díky,“ odpověděla jsem tak suše, jak jsem jen dokázala. „Už jsi snídal?“

Pokrčil rameny. „Lidské jídlo je příjemné, ale není pro mě nezbytné.“

Zrovna jsem se chystala říct něco uštěpačného, když zazvonil telefon. Zvedla jsem ho a zavrčela do něj. „Co?“ Mým dobré-ráno hlasem.

„Taky ti přeju zatracené dobré ráno, Danny,“ zacvrlikala Trina. Byla zástupcem Parapsychické Zprostředkovatelské a Záznamové Agentury; většina psioniků v Saint City jejích služeb využívala. Od té doby, co pro mě odměna neznamenala totéž co zjevení, se mi Trina starala o pracovní rozvrh a působila jako nárazník mezi mnou a podivíny, kteří bombardovali psioniky praštěnými telefonáty. Neměla jsem ani čas ani energii na to, udržovat si přehled o tom, kdy a kde mám být, takže Trina aktualizovala můj osobní diář a koordinovala moje zakázky, když jsem byla za prací. Magie byla práce na celodenní úvazek. Někteří nekromanti si dokonce pořizovali sekretářky, protože je to vyšlo levněji než smlouva s agenturou. „Můžeme si promluvit?“

„Co, další práce?“ Prohlížela jsem si toust a znovu jsem sáhla po kávě. „Za kolik?“

„Padesát tisíc. Jako obvykle.“

To by mi stačilo na zaplacení hypotéky na pár měsíců. „Co je to za práci?“ Kroužila jsem tekutinou v hrnku. Proud se rozléval a zvedal až k hraně.

„Pozůstalostní záležitost. Nemělo by to zabrat víc než pár hodin. Jeden stařík jménem Douglas Shantern zemřel a jeho závěť byla napadena. Celkový majetek patnáct milionů, tvůj plat jde z toho.“

Zívla jsem. „Dobrá, beru to. Kde je tělo? Jak dlouho je po smrti?“

„Právnická kancelář na Dantolské ulici má jeho popel. Zemřel před dvěma týdny.“

Udělala jsem obličej. „To nesnáším.“

„Já vím,“ soucitně odpověděla Trina. „Ale jsi jediná osoba na kontinentu, která si dokáže poradit i se zpopelněnými ostatky. Nikdo jiný nemá tolik talentu jako ty. Napíšu ti to na půlnoc, ano?“

„To zní dobře. Dáš mi adresu?“

Nadiktovala mi ji. Věděla jsem, kde to je – dole ve městě ve čtvrti, kde se uzavíraly legální finační obchody. Holovize představovala Nekromanty jako osoby potulující se po hřbitovech a brodící se v krvi, ale většinou se naše práce odehrávala v právnických kancelářích a v nemocničních pokojích. Na hřbitově nebo na pohřebišti se Nekromanti zdržovali zřídkakdy.

Neměli jsme je rádi.

„Fajn,“ řekla jsem. „Vyřiď jim, že budu mít asistenta.“

„Nevěděla jsem, že někoho zaučuješ.“ Zněla docela šokovaně. Nikdy jsme se nesetkaly osobně, ale vždycky jsem si ji představovala jako mateřsky vyhlížející ženu, která přežívá na kafi a na koláčích.

„Ne, nezaučuju,“ řekla jsem. „Díky, Trino. Ještě se uslyšíme.“

„Není zač,“ odpověděla se sotva znatelným zaváháním. „Sbohem.“

„Ahoj.“ Zavěsila jsem. „Tak to by bylo. Jen taková malá prácička.“

Démon se znepokojeně pohnul. „Čas nás tlačí, Nekromantko.“

Jen jsem mávla rukou. „Musím platit účty. Santina jen tak nevyčenicháme. Utekl před pěti lety; vy jste do toho, hoši, taky neskočili rovnýma nohama. Tak proč bych měla já? Mimoto musíme zajít Abrou a až budu s tou prací hotová, Gabe bude mít pro mě všechno nachystané. Pak můžeme vyrazit na lov. Pokud za mě tenhle měsíc nezaplatíš všechny účty, musím i pracovat.“

„Jsi hrozná.“ Chladně mě upozornil. Z démonského zápachu mě přepadala závrať.

„Radši mlč, Japhrimele.“ Pevně jsem sevřela prsty hranu pracovní desky a upírala jsem na něho pohled, abych mu připomněla, že znám jeho Jméno. „Já tady mám zatraceně hodně co ztratit a ty jsi právě promrhal šanci předvést se v lepším světle.“

Zíral na mě jasnýma laserově zelenýma očima. Myslím, že je naštvaný, běželo mi hlavou, oči mu svítí jako vánoční stromek. Nebo za to můžu jen já?

Talíř s mým toustem se třásl na desce. Oplácela jsem mu pohled a přemýšlela jsem, jestli mě Síla proudící vzduchem spálí. Moje prsteny prskaly a jiskřily a mí strážci se přesouvali v reakci na nabitou atmosféru.

Nakonec sklopil oči a účinně uvolnil napětí. „Jak paní poroučí.“

Sarkastičtěji už to ani znít nemohlo.

Pokrčila jsem rameny. „Nejsem tvoje paní, Japhrimele. Čím dřív tě dostanu ze svého života, tím líp. Jediné, co chci je, abys mi nestál v cestě, rozumíš? Potom, co mi vysvětliš.co to znamená démonský důvěrník.“

Přikývl, oči přibité k podlaze. „Kdy budeš chtít svoje vysvětlení?“

Otřela jsem si zpocenou ruku do trička a moji strážci bzučeli, jak se vraceli na svá místa. „Nech mě dopít si to kafe.“

Přikývl a prohrábl si vlhké naježené vlasy. „Jak si přeješ.“

„A taky si něco udělej. Kávu, čaj nebo tak něco,“ znechuceně jsem dodala. Mohla jsem být zdvořilá, i když on nebyl.




18 komentářů:

  1. Dík za skvělý překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu, těším se na pokračování :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. ďakujem za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc, těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. pěknýýý, dokonce jí udělal snídani, teda aspoň kafe, díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat