pátek 30. května 2014

Pavučina lží - 7. kapitola




„Pořád nic?“

Finn se na mě přes rameno ohlédnul. „Jsou to teprve dvě hodiny, Gin. Trochu trpělivosti.“

Vyplázla jsem na něho jazyk.

Zašklebil se. „Pokud ho nechceš použít, tak ho nevystrkuj.“

Zavrčela jsem. „To by se ti líbilo.“

„Vždycky.“


Potom, co jsem Finna požádala, aby podle účtenky vypátral Vilolet, zašel do kanceláře, aby si vyzvedl laptop a vzal si na zbytek dne volno. Já jsem zatím zavolala sklenáře, aby dal do pořádku výlohu. Pak jsem poslala Sophii domů, zavřela restauraci a odjela do Fletcherova domu. Zabralo to asi hodinu.

Finn se ukázal o třicet minut později. Uvelebil se na gauči v obýváku a mě nechal otáčet se v kuchyni. Při tom všem zmatku přes den jsem neměla čas najíst se v restauraci a měla jsem pocit, že nás čeká dlouhá noc. Nachystala jsem sendviče z bílého chleba s kuřecím salátem a k tomu ještě ovocný salát.

Jídlo jsem naskládala na tác, společně s příbory, ubrousky a džbánem ostružinové limonády, do které jsem přidala dva kusy ledu vytvořené za pomoci magie.

Všechno jsem to odnesla do obýváku a položila na kávový stolek.

Usadila jsem se do jednoho z křesel a zakousla se do sendviče. Celer, jablka, zlaté rozinky, citronová šťáva a zakysaná smetana, kterou jsem odlehčila majonézovou zálivku na kuřecí salát, to všechno vytvářelo skvělý kontrast ke křupavému chlebu.

Sousta sendviče jsem střídala s ovocným salátem z jahod a kiwi ochuceným citronem, vanilkou a troškou medu.

Finn mi s jídlem samozřejmě pomáhal. Obklopovalo nás ticho, jen Finnův laptop tiše předl, když zpracovával biliony bytů dat při pátrání po Violet Fox.

Poté, co Finn spořádal první sendvič, se hned natáhl pro další. Hlavou ukázal na konec stolku, kde ležela obálka od Fletchera – ta, která obsahovala informace o mojí vyvražděné rodině a o Brie, mojí mladší sestře, která byla pravděpodobně pořád naživu. Finn obálku odsunul, když se usadil ke stolku se svým laptopem.

„Už jsi nějak pokročila?“ Zeptal se.

„Ne.“

Krátce po Fletcherově pohřbu jsem se Finnovi svěřila s obsahem obálky, s každým tajemstvím, které obsahovala, včetně mého pravého jména.

Genevieve Snow. Nechala jsem ho probrat se informacemi, aby si mohl udělat svoje vlastní závěry. O tom, co se stalo mé matce Eiře a starší sestře Annabelle, o tom, jak byly zavražděny živlem Ohně. Na chvíli se mi před očima objevily oranžové plameny.

Před očima mi proběhl obraz dvou hořících těl, vzduch byl cítit škvařícím se masem. Odehnala jsem vzpomínku pryč.

„Měla bys mě nechat, abych ti s tím pomohl,“ řekl Finn. „Mám kontakty, které ti chybí.“

Potřásla jsem hlavou. „Ne. Aspoň zatím…ne. Pořád si ještě nejsem jistá, jaký z toho mám pocit.“

„Z čeho?“

„Z toho, že Fletcher celá léta věděl, kdo doopravdy jsem a nikdy neřekl ani slovo. Z toho, že sbíral informace o mé rodině.“

Jizvy v mých dlaních začaly bolet, stejně jako vždycky, když jsem přemýšlela o minulosti, o mé ztracené, mrtvé rodině. Kroužky s osmi tenkými linkami uvnitř. Symbol trpělivosti. Poškrábala jsem se na jedné z jizev v naději, že bolest zmizí.

Nepomáhalo to. Nikdy to nepomohlo.

„Fletcher miloval přehrabávání se v tajemstvích ostatních lidí. Sbírání informací, hledání souvislostí. To z něho dělalo skvělého nájemného vraha a ještě lepšího zprostředkovatele.“ Řekla jsem. „Nikdy jsem si ale nemyslela, že by to udělal mně.“

„Jsi na něho naštvaná.“

„K čertu, samozřejmě, že jsem na něho naštvaná.“ Odsekla jsem. „Fletcher strávil léta tím, že sbíral informace a dával je do téhle obálky, kterou pak uložil u Jo-Jo, místo aby ji dal mně. Proč? Jaký to mělo smysl?“

Samozřejmě, že jsem byla naštvaná. Co víc, cítila jsem se zrazená.

Jako bych pro Fletchera neznamenala nic jiného, než další zajímavý objekt, o kterém je dobré něco vědět. Jako bych nebyla skoro jako jeho vlastní dcera, za kterou jsem se považovala. Jako by mě neměl nikdy rád, tak jako já jeho. Nebo hůř, jako by mi dost nevěřil, aby mi řekl, co dělá.

A byla jsem naštvaná i na sebe, protože jsem neměla ani potuchy, že něco takového dělá, že sbírá informace o mně a o mojí rodině.

Nikdy jsem si ani nepomyslela, že by ho to byť jen napadlo nebo že by takovou možnost zvažoval. Tak nebo tak, všechno, co mi zanechal, byly jen otázky.

„Možná ti to chtěl dát,“ řekl Finn. „Než zemře.“

Před očima se mi objevil další obrázek. Fletcher Lane, v kaluži krve na podlaze Pork Pit, s kůží sedřenou z těla. Jeho tvář, hruď, paže a ruce, změť zkrvaveného masa a kostí.

Potřásla jsem hlavou, abych vzpomínku odehnala. Nefungovalo to. Jako obvykle.

„Já jen prostě nechápu, co tím sledoval. Co ode mě očekával. Myslel si, že se pomstím živlu Ohně? Už jsou to roky a já pořád nevím, kdo ta žena byla. Já jsem jí dokonce ani neviděla. Její gorily mi zavázaly oči, slyšela jsem jen její smích, když mě mučila. Ta mrcha už může být dávno mrtvá.“

„Byla dost silná na to, aby zabila tvoji matku a sestru, dva nejmocnější živly Ledu své doby. Dokázala roztavit tvůj medailon ze stříbrné slitiny tak, že ti zůstal vypálený v dlaních. Pochybuju, že je mrtvá. Takoví lidé jen tak potichu nezmizí.“ Řekl Finn. „Mimo to, je to jen sedmnáct let. Většina živlů se dožívá hodně přes stovku.“

Chladný úsměv mi přeběhl přes rty. „Děvče může mít své sny nebo ne?“

Hleděla jsem na obálku a úsměv zmizel úplně. „Jenom pořád nechápu, proč to Fletcher udělal. Byla jsem tam, zažila jsem to. V té obálce není nic, o čem bych nevěděla.“

„Kromě toho, že tvoje sestra žije,“ řekl Finn mírným hlasem.

Bria. Světlé vlasy. Velké, modré oči. Dětsky jemná, sladká nevinná tvář. Křehký petrklíč, runa zavěšená na jejím krku. Když jsem ji naposledy viděla, bylo jí osm. Když jsem na místě, kam jsem ji schovala, našla jen krvavou skvrnu. Bylo to tu noc, kdy jsem si myslela, že zemřela.

„Co je mi to platné, že vím, že je naživu, když nevím, kde ji hledat. Ta fotka mohla být udělaná kdekoliv a Fletcher nebyl tak laskavý, aby napsal na zadní stranu kde je.“ Emoce mě úplně zahltily. Stáhlo se mi hrdlo. Další slova jsem ze sebe dostala jen násilím. „Já vlastně ani nevím, jestli ji chci najít.“

„Proč ne?“ Zeptal se Finn. „Je to tvoje sestra.“

„Byla to moje sestra.“ Odpověděla jsem zastřeným hlasem. „Nemám nejmenší představu, co je teď. Jestli si mě pamatuje, jestli mě vůbec chce vidět. Ksakru, asi si myslí, že jsem mrtvá, tak jak jsem si to myslela já o ní. A pak je tu taková maličkost – to, co jsem udělala se svým životem. Možná mi řekneš, že jsem blázen, ale kdo by chtěl nájemnou vražedkyni jako starší sestru?“

Finn byl chvíli zticha. Pak se na mě podíval jasně zelenýma očima – byly tak podobné Fletcherovým, až mě píchlo u srdce. „Možná že jsi nebyla jeho biologická dcera, ale táta tě měl stejně rád jako mě. Řekla jsi to sama. Miloval lidská tajemství. Pravděpodobně začal pátrat po tom, kdo jsi v ten moment, kdy tě poprvé uviděl. Nebylo to proto, že by ti nevěřil.“

„A pak?“

Finn pokrčil rameny. „A pak se z tebe stala jeho dcera, jeho schovanka a měl tě rád. Možná, že táta chtěl tu ženu, která byla zodpovědná za smrt tvé rodiny, najít kvůli tobě. Možná, že přišel na to, že Bria tu noc nezemřela. Možná to všechno dělal kvůli tomu, co se stalo tobě a tvojí rodině.“

To všechno už mě taky napadlo. Protože to by odpovídalo tomu, jaký typ člověka Fletcher byl. Jeho heslo bylo ´Žíj a nechej žít´. Konec konců, nájemní vrahové nemají moc morálních zásad, které by se daly tesat do kamene. Ale když se dostal do problémů někdo, na kom mu záleželo, byl ochotný ze sebe vydat všechno. A mě tak vychoval taky. Věrnost, láska, můžete tomu říkat různě, byla jediná věc, stejně důležitá jako přežití- a jediná věc, za kterou stálo za to zemřít. A kvůli tomu jsem pronásledovala Alexis James, živel Vzduchu, která zabila Fletchera a málem i Finna.

Otřela jsem si čelo dlaní. Kov na kůži byl hrubý a studený jako moje srdce. „Nevím, co Fletcher chtěl, abych udělala. Možná to nikdy nezjistím.“

„Ty na to přijdeš,“ řekl Finn. „A já ti pomůžu.“

Promluvil jako pravý bratr. Krev nekrev. Usmála jsem se na něho. „Já vím, že pomůžeš---“

Klik-klik. Klik-klik.

Finnův laptop vydal ještě další zvuk, jakoby se zasekl. Nadzvedla jsem obočí. Finn se natáhl a zmáčkl tlačítko.

Na obrazovce vyskákaly sloupce čísel, společně s něčím, co vypadalo jako fotka z řidičáku. Vlnité světlé vlasy. Tmavé oči. Snědá pokožka. Černé brýle.

„Máme ji,“ řekl Finn. „Violet Elizabeth Fox. Výpisy z kreditní karty, bankovního účtu, školní záznamy. Všechno, co je o ní na síti.“

Přesunula jsem se k němu na gauč a pročítala informace na obrazovce. Violet Elizabeth Fox, devatenáct, rodiče zemřeli. Studentka s výborným prospěchem, plné stipendium, obchodní fakulta na místní koleji.

Na kreditní kartě obrat ve stovkách dolarů, pár tisícovek na spořícím účtu. Malá částka, pravidelně připisovaná na její účet z místa jménem Country Daze. Pravděpodobně práce na částečný úvazek nebo něco takového. Nic neobvyklého, co by napovídalo, proč se objevila v Pork Pit a ptala se po Plechovém mužíkovi.

„Violet Fox dojíždí do školy.“ Řekla jsem.

„Jak jsi to poznala?“ Zeptal se Finn

Poklepala jsem nehtem na obrazovku. „Protože má předplacené parkování. A podívej, kde má stálou adresu.“

„Ridgeline Hollow Road?“ Zeptal se Finn. „To je nahoře v horách.“

„V uhelné pánvi,“ dodala jsem.

Lidé hloubili doly v Ashlandských horách po celá desetiletí a nejbohatší ložiska ležela severním směrem. Práce v dolech byla těžká, špinavá a nebezpečná, rozhodně ne pro typy trpící klaustrofobií nebo zbabělce. Ale byla dobře placená, takže celé generace mužů a žen riskovaly svoje životy při dobývání uhlí. Pro členy některých rodin to byla jediná možná práce a pro mnoho z nich doly představovaly místo posledního odpočinku jejich otců, matek, bratrů a sester. Tmavý, tichý hrob, do kterého nikdy nepronikne paprsek světla.

Klil-klik. Klik-klik. Ozval se ještě jednou počítač a naskočila nová obrazovka, která překryla tu stávající.

„Co to je?“ Zeptala jsem se.

Fin se zašklebil. „Napíchl jsem jí kreditní kartu. Zrovna teď něco koupila v knihkupectví v kampusu.“

„Co si koupila?“

Finn sledoval monitor. „Dva ledové čaje, dvě tyčinky a Tisíc tváří hrdiny od Josepha Campbella.“

„Dva čaje? Vypadá to, že se s někým učí.“ Vstala jsem z gauče. „Tak jdeme.“

„Do kampusu?“ Zeptal se Finn. „Co když mezitím odejde?“

Podívala jsem se na nástěnné hodiny. „Ještě není ani půl paté. Knihkupectví patří k studentskému centru a zavírá až v šest. Myslím, že tam Violet ještě nějakou chvíli zůstane.“

„Na tohle jsi expert ty,“ řekl Finn. „Vzhledem k tomu, kolik času trávíš čtením knih od mrtvých bílých chlápků a na přednáškách na koleji.“

„To máš naprostou pravdu,“ řekla jsem „a nemusíš kvůli tomu vyšilovat. Teď zvedni svůj líný zadek z gauče. Je nejvyšší čas, abys mi předvedl, jak rychlý je tvůj nový aston martin.“

---

„To je ztráta času,“ řekl Finn. „Už tu nebude.“

Dostali jsme se do kampusu něco po páté, procházeli jsme studentským centrem a dívali se po Violet Fox. Dobře jsem to tam znala, stejně jako zbytek kampusu. Docházela jsem tam na různé kurzy a přednášky celá léta. Zdobení dortů, jóga, kresba uhlem, olejomalba. Tyhle a ještě mnohé další lekce byly součástí mé krycí identity – kuchařky a číšnice v Pork Pit a věčné studentky Gin Blanco.

Tenhle semestr jsem měla zapsanou klasickou literaturu, což byl důvod, proč jsem volné chvíle trávila nad Odysseou.

Vždycky se mi líbilo učit se nové věci a neviděla jsem žádný důvod, proč bych měla na přednášky přestat docházet, když jsem přestala zabíjet lidi za peníze. Nakonec, nikdy nevíte, jaké vědomosti se vám můžou hodit. Zvlášť s přihlédnutím k mé minulosti.

Přemýšlela jsem o tom, co si zapíšu příští semestr, abych se na odpočinku tolik nenudila. Přes den jsem pracovala v Pork Pit jako obvykle. Ale v noci jsem nevěděla, co si sama se sebou počít, když jsem nemusela procházet složky, sledovat stopy a vymýšlet nejlepší způsob, jak někoho zabít. Strávila jsem spoustu času sledováním kuchařských show v televizi, ale většinou jsem jen hleděla bez zájmu na obrazovku, dokud nebyl čas jít do postele. Mělo to i výhody. V životě jsem nebyla tak odpočatá jako teď.

Violet jsme s Finnem v studentském centru nenašli. Většina kójí byla obsazená studenty zabranými do knih. Možná se s někým dalším rozhodla studovat spíš v počítačové místnosti nebo některé ze společenských místnosti. Příliš mnoho možností a málo času. Ale existovalo jedno místo, kde se musela dřív nebo později ukázat - parkoviště.

„Věř mi,“ řekla jsem. „Přijde si pro auto. Nikdo s trochou zdravého rozumu by tady auto přes noc nenechal.“

„Nedokážu si představit proč,“ zamumlal Finn a zavrtěl se na sedadle.

Dívala jsem se oknem ven. Ashlandská kolej ležela v centru města. Malý flíček vzdělanosti, skrytý mezi honosnými mrakodrapy ze skla a oceli.

Kolej zabírala několik městských bloků a různé haly a budovy namačkané k sobě se seskupovaly do čtverců s travnatým nádvořím uprostřed. Volné místo bylo v centru vzácností, většina budov byla postavená už velmi dávno. Kvůli tomu všemu studenti nemohli parkovat přímo v kampusu, takže měli svá auta všude možně po okolních ulicích a podzemních garážích ve městě, odkud pak docházeli pěšky nebo přijížděli na kolech.

Parkoviště, na kterém jsme čekali, bylo vzadu za jedním z bloků, přímo na hranici s Jižním městem. Osvětlení nebylo nijak zvlášť dobré. Sem tam osaměle blikala lampa a zabarvovala okolní auta do bledě stříbrného odstínu. Čtyři stopy vysoká betonová zeď pomalovaná runami a symboly, víceméně obklopovala celé vyasfaltované prostranství, plné děr a prasklin, vyzdobené poházenými plastovými obaly od jídla, špačky z cigaret a použitými kondomy.

Podle toho, co Finn zjistil, řídila Violet Fox starou černou hondu Accord. Středně velké, udržované auto stálo uprostřed parkoviště, vedle náklaďáku na obřích kolech, pomalovaném maskovacím vzorem. U zadního okna nad držákem na zbraně vlála konfederační vlajka.

My jsme byli o několik řad dál, vedle volkswagenu s červenou střechou, která se nehodila ke zbytku auta.

„Na kreditní kartě žádné další pohyby?“ Zeptala jsem se.

Finn zmáčkl tlačítko na laptopu. „Za těch pět minut, co ses naposledy ptala, nic. Jak dlouho budeme ještě čekat? Už je skoro šest třicet.“

„Všechny budovy, kromě knihovny se zavírají v šest.“ Řekla jsem. „V knihovně nebyla, takže teď by měla být na cestě sem. Dáme jí ještě pár minut. Má to sem skoro míli, to je ze studentského centra dvacet minut svižnou chůzí.“

Finn se zabořil hlouběji do sedadla. Stáhla jsem okýnko. Pořád ještě mrholilo a závoj deště dělal noc ještě chladnější a zádumčivější, než ve skutečnosti byla. Dokonce přes skvělou izolaci aston martinu jsem mohla slyšet vibrace z rozpraskaného asfaltu a betonové zdi. Ostrý, vyděšený šepot o násilí, krvi a strachu. Tohle bylo místo, kde se i na Ashlandské poměry hodně často přepadalo, kradlo a znásilňovalo.

Na betonovou zeď padl stín.

Malá žena, s plnými křivkami a světlými vlasy vyčesanými do typického jižanského účesu, díky mrholení plnému kudrlin. Violet Fox. Ani dlouhý těžký kabát ji nedokázal úplně ochránit před deštěm. Tašku měla křížem zavěšenou přes hrudník a v pravé ruce se jí leskla malá kovová nádobka. Pokud jsem se nepletla, tak to byl pepřový sprej. Chytré, předvídavé opatření. Asi tudy chodila v noci často.

Nebyla sama. Byla s ní ještě jedna dívka. Modročerné vlasy, světlé oči, štíhlá postava, značkové džínsy. Poznala jsem ji taky.

„To je Eva Grayson,“ řekla jsem.

Finnovi zelené oči se na ni zaměřily. Usmál se a narovnal se. „Opravdu? Owen Greyson se mi nikdy nepochlubil, že má tak hezkou sestru.“

„Zjevně tě zná dost dobře na to, aby věděl, že to nemá dělat.“ Odpověděla jsem.

Zatímco jsem je pozorovala, muž v mém věku následoval dívky přes parkoviště. Otáčel hlavou na strany a zůstával přilepený těsně za Evou. Boule v podpaždí a dávala tušit, že je ozbrojený. Vypadalo to, že Owen Grayson opatřil sestře bodyguarda.

Dívky se zastavily uprostřed parkoviště a řekly si pár slov. Violet řekla něco, co Evu rozesmálo. Pak si zamávaly a Violet zamířila ke své hondě. Muž chytil Evu za loket a nasměroval ji k východu z parkoviště. Ta jeho ruku setřásla a zamračeně se na něho podívala. Pak zašli za zeď a zmizeli nám z dohledu.

„Tak, teď je sama.“ Finn se natáhl po klice od dveří, ale zadržela jsem ho.

„Čekej,“ řekla jsem. „Podíváme se, jestli se tu ještě někdo nepotlouká.“

„Myslíš, že by ten střelec mohl být tady?“ Zeptal se. „To bychom ho už museli vidět.“

Pokrčila jsem rameny. „Možná. To záleží na tom, jak moc je dobrý. Může být schovaný na druhé straně. V Pork Pit promarnil velkou šanci. V kampusu se o nic pokusit nemohl. Příliš mnoho svědků a všude jsou hlídači. Tohle je pro něj další velká příležitost.“

Čekali jsme. Violet Fox byla opatrná. Rozhlížela se kolem sebe a pozorně prohlédla i auto. Nahlédla i za vedlejší auta, jestli tam někdo nečíhá. Chytrá dívka.

Bohužel nebyla chytrá dost. Sáhla do kabelky pro klíče od auta. Nemohla je najít a zůstala stát s rukou zabořenou do tašky a skloněnou hlavou.

A pak jsme uviděli stín, který se k ní blíží zpoza maskovaného náklaďáku.

„Tamhle je,“ řekl Finn při otvírání dveří od auta.

„Čekal tam celou dobu.“

Neodpověděla jsem. Už jsem běžela směrem k Violet.



16 komentářů:

  1. Som zvedavá ako to bude pokračovať- dakujem.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc, nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělé, díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Milujem keď autorka takto zakončí kapitolu :D Ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Dík za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat