pátek 16. května 2014

Pavučina lží - 5. kapitola




Kulka proletěla výlohou.

Ostrý, nenadálý zvuk přitáhl dívčinu pozornost.

Cukla hlavou směrem k přední části místnosti.

„Co to bylo---„

To bylo všechno, co stihla Violet říct předtím, než jsem oběhla pult a srazila ji na zem.

„Prásk!“
Tvrdě jsme dopadly na podlahu. Vyrazila jsem jí dech, ale to bylo to poslední, co by mi dělalo starost. Zajímalo mě, co chtěla po Plechovém mužíkovi a byla jsem pevně odhodlaná jí udržet naživu aspoň do té doby, než to zjistím.

O Finna jsem si starost nedělala. Stejně jako já, věděl naprosto přesně, co ten zvuk znamená, takže mu věnoval patřičnou pozornost. Schoval se pod stůl a dokonce před sebe stihnul vyrovnat pár židlí jako štít.

Sophia byla vzadu a dál se věnovala salátu. Při zvuku výstřelu dokonce ani nezvedla hlavu.

Kulky jí nemohly nijak ublížit. Trpaslíci měli svaly dokonce ještě tužší než obři a Sophie už párkrát nějaké ty kulky schytala. Vždycky uvízly ve svalech, aniž by se dostaly k vnitřním orgánům. Živelná magie byla v podstatě jediná věc, která mohla proniknout tvrdou trpasličí slupkou. A ani ta většinou nedokázala nadělat nějakou podstatnou škodu.

Plesk!

Plesk! Plesk!


Další tři kulky pronikly výlohou do restaurace.

Vystrčila jsem hlavu, abych zjistila směr, odkud se střílí, ale neměla jsem z podlahy dobrý výhled.

Viděla jsem sice výlohu, ale už ne to, co bylo za ní.

Očima jsem našla aspoň otvory po kulkách. Velký kalibr, pravděpodobně padesát, aspoň od oka. A ten, co střílel, věděl, co dělá. Přestože byly poměrně velké, zůstaly po kulkách díry velikosti mojí pěsti. Smrtící zásahy. Všechny do jednoho.

Výlohu zasáhly čtyři střely. Sklo bylo zničené. Kolem otvorů po kulkách se sklem rozbíhaly praskliny jako jemná pavučina.

V dlaních jsem pořád držela jílce nožů. Doufala jsem, že střelec přijde blíž, aby dokončil svou práci. Čeká ho ošklivé překvapení. Takové, z jakého se hned tak nevzpamatuje.

S každým nádechem jsem čekala nárazy dalších kulek do výlohy. Nebo že se otevřou dveře a někdo vejde dovnitř. Třeba Jake McAllister, aby zkusil naplnit svoje výhružky.

Místo toho jen ticho.

V hlavě mi odtikávaly vteřiny.

Dívka se zavrtěla a pokusila se zpode mě vysoukat. Nebo aspoň zvednout obličej z podlahy. Svalila jsem se z ní, aby se mohla nadechnout, ale pořád jsem jí držela ruku na zádech, abych ji udržela na místě.

„Zůstaň dole,“ přikázala jsem jí. „Mohl by číhat v záloze a znovu vypálit.“

Violet přikývla. Zůstala ležet na podlaze a lapala otevřenými ústy po dechu.

Když se příštích pár minut pořád nic nedělo, klekla jsem si na kolena a opatrně vyhlédla. Přes rozbité sklo toho nebylo moc vidět, ale vypadalo to, že v okolí restaurace je prázdno. Žádná podezřelá zaparkovaná auta ani žádná běžící postava.

Vstala jsem a prohlížela si kulky. Kalibr padesát, pravděpodobně kulovnice. Nic, co bych očekávala od někoho jako Jake McAllister. Přišel mi spíš jako typ na Uzi. Něco nápadného, okázalého, co nadělá hodně škody.

Taky jsem si všimla, že kulky neprošly sklem přímo.

Byla vystřelené v úhlu směrem dolů, to znamená, že se střílelo odněkud z výšky. Hmm . Stoupla jsem si na stranu vedle okna a přes kousek nepopraskaného skla jsem se podívala ven.

Tam. Přes ulici plápolala záclona z otevřeného okna v druhém patře.

V létě by to nebylo nic neobvyklého. Ale teď byl listopad. Pár stupňů nad nulou, studený vítr a déšť. Bezdůvodně by nikdo okno neotvíral. Ledaže by chtěl střílet do mé výlohy.

„Zůstaň tady,“ řekla jsem Finnovi.

„Kam jdeš?“ Zeptal se Finn zpod stolu.

Pevněji jsem sevřela svoje nože. „Jdu najít toho bastarda, co mi prostřílel výlohu.“

Pokoušela jsem štěstí, ale vyšla jsem dveřmi na ulici. Pro střelce by teď nebyl problém našít do mě pár kulek.

Ale byla jsem naštvaná a spoléhala jsem na svou magii.

Natáhla jsem se pro Sílu, nasála ji do sebe a nechala jí prostoupit celým tělem. Netrvalo to ani vteřinu a z mé kůže se stala nepropustná tvrdá kamenná ulita. Dokud jsem byla schopná soustředit se a udržet magii, nemohla mi žádná kulka ublížit.

Stála jsem přede dveřmi a očima prohledávala protější blok. Nic. Žádná běžící postava, žádná zaparkovaná auta, žádný lesklý odraz hlavně v okně protějšího domu.

Když se nic nedělo, lidé, kteří byli venku na ulici během střílení začali pomalu zvedat hlavy.

Jeden po druhém se vynořovali zpoza zaparkovaných aut a z průchodů a vydávali se za svými záležitostmi.

Když střelec nevyužil šanci na snadný zásah, kterou jsem mu poskytla, přešla jsem přes ulici k protějšímu bloku domů. Byla to stará stavba s malými špinavými okny a opadávající omítkou, která nebyla udržovaná ani opravovaná od doby, co jí před čtyřiceti lety postavili. Přitiskla jsem dlaň na zeď vedle vchodu a zaposlouchala se do mumlání studených mokrých cihel. Zaplavil mě mišmaš emocí. Radostné dětské výkřiky, vážnější tón dospělých hlasů. Ostré varovné zvuky. Nesrozumitelná míchanice angličtiny a španělštiny. Zvuky odpovídaly typické bytovce. Nic, co by se vymykalo normálu.

Staré budovy většinou nebývají moc dobře zabezpečené a ani tahle nebyla výjimkou. Na prosklených dveřích byl jen jednoduchý zámek, sotva aby udržel bezdomovce venku. Dveře vedly do úzké chodby se schodišti stoupajícími na obě strany a s výtahem na konci. Vydala jsem se k západním schodům, které byly schované ve stínu. Celá budova páchla jako bělidlo smíchané s česnekem a močí.

Vystoupala jsem do druhého patra a našla další prázdnou chodbu. Už během cesty přes ulici jsem trochu vychladla. Moje kůže sice byla jako kámen, ale ztráta i chvilková ztráta soustředění mohla znamenat smrt. Fletcher Lane mi to neustále opakoval. Jake McAllister sice byl spratek, ale to neznamenalo, že by nemohl mít štěstí. Nechtěla jsem mu dát ani tu nejmenší šanci. Zastavila jsem a naslouchala.

Ticho. Většina obyvatel domu byla za svou denní prací, aby měli čím zaplatit nájem na další měsíc. Prsty se mi pevněji sevřely kolem nožů v dlaních. Pohnula jsem se z místa. Když po mně nikdo nevystřelil, zatímco jsem přecházela ulici, byla tu už jen minimální šance, že Jake McAllister bude ještě vevnitř. Ale i tak jsem se pohybovala tiše a velmi opatrně.

Okna do ulice měly jen tři byty. Po špičkách jsem přeběhla kolem dvou předních a zastavila se až u toho posledního – toho, který mě zajímal.

Přitiskla jsem se ke zdi vedle bíle natřených dveří a zaposlouchala se. Jen ticho. Přitiskla jsem dlaně ke stěně, ale šum byl tlumený a ospalý.

Byt byl prázdný, nikdo tam nežil. To byl asi důvod, proč si ho střelec vybral.

Položila jsem ruku na kliku. Studený kov mě šimral na zjizvených dlaních. Zmáčkla jsem ji a dveře se otevřely.

Rozrazila jsem je botou dokořán, ale sama jsem opatrně zůstala stát stranou. Vyčkávala jsem a odpočítávalas vteřiny. Deset…dvacet…třicet. Vnímala jsem zvuky z ostatních bytů. Televizní pořady pro děti, hádající se pár. Ralph moc pije a nechal se vyhodit z práce.

Stála jsem nehybně asi tři minuty. Ten byt byl prázdný. Nikde nic. Kdyby byl Jake McAllister vevnitř, nevydržel by to a šel by se podívat, co se děje. Nevydržel by čekat, stejně jako většina lidí. Pohnul by se moc rychle, moc brzy, a pak by byl mrtvý.

Minuta úplně stačila, aby většina lidí ztratila nervy. Po třech minutách by pod přílivem adrenalinu zešílela i většina profesionálů. Jako by se během těch tří minut mohlo něco stát. Ale to byl důvod, proč mi Fletcher dal přezdívku Pavouk – protože jsem byla nekonečně trpělivá. Protože mi trpělivost byla vlastní. Protože jsem byla schopná čekat mnohem, mnohem déle než pouhé tři minuty. Zvlášť, když to znamenalo rozdíl mezi tím, jestli dostanu svou kořist nebo se sama stanu kořistí.

Vklouzla jsem do bytu a zavřela za sebou dveře.

Byl to stísněný prostor. Malé propojené místnosti mi připomínaly bludiště pro krysy. Procházela jsem místnost po místnosti a pečlivě je zkoumala.

Prázdné. Všechny do jedné byly prázdné.

Žádný nábytek, žádné vybavení. Dokonce ani prázdné kelímky od kávy pohozené na podlaze. Nic jsem necítila, kromě vlhkého, studeného vzduchu z otevřeného okna. Žádné jídlo, čisticí prostředky, nic. Ztuhla jsem. Tohle bych od Jakea McAllistera nečekala. Nepřipadal mi jako pečlivý a opatrný člověk – tím méně jako někdo, kdo by po sobě uklidil. Pokud tady někdy v poslední době byl, musel by tady po něm zůstat nějaký důkaz. Plechovka od piva, nedopalek cigarety, zmačkaný papír. Místo toho – nic. Dokonce ani štěnice v koutě.

Propustila jsem magii a moje kůže se vrátila do normálu. Prošla jsem poslední místností k oknu, ze kterého střelec pálil na Pork Pit.

Na nic jsem nepřišla. Ani náznak něčí přítomnosti. Podívala jsem se z okna.

Střelec po sobě uklidil i nábojnice. Další věc, kterou bych od Jaka McAllistera nečekala.

Přitiskla jsem ruce ke špinavým obnaženým cihlám vedle okna. Zavřela jsem oči a znovu se natáhla po své magii. Nechala jsem sílu procházet tělem a soustředila se na vibrace vycházející ze zdi.

Ticho a klid. Soustředila jsem se a ponořila se ještě hlouběji, dokud jsem zeď nevnímala jako část sebe samé. Mohla jsem jí zkoumat jako špičky svých prstů. Cítila jsem klid a ještě závan něčeho jiného…pocit něčeho …. Čekání. Nebyla v tom nuda, ale ani potěšení. Prostě jen čekání…na správnou chvíli, na správný okamžik, který už za chvíli přijde. Čekání na akci. Ten pocit jsem dobře znala.

Otevřela jsem oči a odlepila ruce od zdi. Ještě jednou jsem přelétla místnost kritickým pohledem a dávala si skutečnosti dohromady.

V bytě nebylo vůbec nic. Nic, za čím by se dalo ukrýt, žádné odpadky, žádné emoce. Jake McAllister tu rozhodně nebyl. Na takovouhle akci neměl dost disciplíny ani trpělivosti. Ať už tu byl kdokoliv, byl to profesionál.

Nájemný vrah. Jako já.

Takže Jake nebo spíš Jonah McAllister si někoho najal, aby uklidil po chlapečkovi nepořádek.

Teď jsem byla doopravdy naštvaná.

Ale stejně…Měla jsem pocit, že mi něco uniká. Něco důležitého. Podstatného. Zřejmého.

Moje interpretace vibrací, které jsem cítila ze zdí, byla správná. Tím jsem si byla jistá. Tuhle schopnost jsem měla už od útlého dětství a nikdy jsem se nespletla. Doufala jsem, že mi vydrží po celý život. Do nějakých sto padesáti, jestli budu mít štěstí.

Podle toho, co jsem z vibrací vycítila, střelec tady čekal zhruba hodinu a půl. Možná o něco déle.

Sophia chodila ráno jako první. Obvykle kolem deváté a pekla denní dávku chleba na sendviče. Já jsem přicházela kolem desáté a oficiálně jsme restauraci otvíraly v jedenáct. Výstřely se ale ozvaly až před polednem.

Proč? Proč by profesionál čekal tak dlouho? Pohybovala jsem se po restauraci celé dopoledne. Vařila jsem, utírala stoly, otáčela jsem cedulku na dveřích na OTEVŘENO. Byla jsem snadný cíl. Tak proč čekal tak dlouho? Na co?

Znovu jsem si v hlavě promítla události. Stála jsem za pultem, když střelec vypálil. I pro profesionála jsem stála ve špatném úhlu, i kdyby měl sebelepší zbraň. Možná chtěl, aby u toho byli svědci. V restauraci byl ještě Finn, stál vlevo. Byla tam ještě ta dívka. Stála více méně přede mnou-

Spletla jsem se. Nebyla jsem cíl.

Kulka byla určená té dívce.










17 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za překlad!! Mirka

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Vdaka za pokracovanie.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Dík za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc a těším se na pokračování :) Mimochodem pěkný vzhled ;)

    OdpovědětVymazat