pátek 9. května 2014

Pavučina lží - 4. kapitola






„Já toho člověka zabiju,“ řekla jsem ledovým tónem.

„Pomalu, bolestivě, tak, aby to doopravdy cítil.“

Odhodila jsem ranní vydání Ashlandského hlasatele na prázdné místo vedle pokladny.

Bylo to tam, nahoře na straně B. Detailně vylíčený zmařený pokus o loupežné přepadení Pork Pit, spolu se záběrem na přední stranu restaurace. Titulek „Majitelka a kuchařka se vypořádala se zloději“ se táhl velkým písmem přes celou šířku stránky.
Zhluboka jsem se nadechla, ale dnes mě vůně koření a horkého oleje neuklidnila tak jako obvykle. Znovu jsem se podívala na noviny a přemýšlela jsem, jak jsem mohla dopustit, aby se moje restaurace objevila na předních stránkách novin.

O publicitu jsem vážně nestála. Byla to ta poslední věc, po které jsem toužila. Když jsem ještě pracovala jako nájemný vrah, nikdy jsem svoje služby neinzerovala a teď na odpočinku bych se bez pozornosti obešla úplně. To by mi tak ještě scházelo, aby si mou krycí identitu věčnou studentku, Gin Blanko, někdo spojil s renomovaným zabijákem jménem Pavouk.

Paranoia mi pomohla udržet se po celou dobu mé předchozí kariéry naživu. Neexistoval důvod, proč bych od ní teď měla upouštět.

„Ale no tak, Gin, vždyť to není tak strašné.“ Přerušil moje chmurné úvahy mužský hlas. „Aspoň že tě vylíčili jako hrdinku a ne jako padoucha. Jak často se něco takového stává?“

Přenesla jsem pohled na Finnigana Lanea, který seděl u protějšího stolu a popíjel svoji cikorkovou kávu. Finn vypadal každým coulem jako uhlazený, zámožný investiční bankéř, kterým taky ve skutečnosti byl. Slušivý šedý oblek obepínal jeho pevnou postavu, košile s naškrobeným límečkem dodávala jeho zeleným očím na jasnosti. Jiskřily jako bublinky ve sklenici limonády. Oříškově hnědé vlasy se kroutily kolem límce kabátu. Kudrliny vypadaly sexy a stylově rozcuchaně. Musel strávit před zrcadlem aspoň deset minut, než si je patřičně upravil.

Kromě toho, že se mi Finn staral o peníze, byl taky synem mého mentora, Fletchera. Finn byl něco jako můj bratr a taky jeden z mála lidí, kterým jsem po Fletcherově smrti důvěřovala. Byl teď taky můj prostředník a z mého rozhodnutí vzdát se kariéry nájemného vraha neměl příliš velkou radost. Připravila jsem ho o jeho patnáct procent za zprostředkování, ale chápal důvody, které mě k tomu vedly. Byl to můj způsob, jak uctít Fletcherovu památku. Navíc, Finn měl mnoho dalších – legálních i nelegálních zájmů, které vyžadovaly jeho pozornost – pokud se zrovna nehonil za nějakou sukní nebo se neúčastnil nějaké veledůležité společenské události společně s dalšími záludnými, křiváckými a nebezpečnými členy místní smetánky.

„A mimo to,“ pokračoval Finn přesvědčivým hlasem, „nemůžeš zabít reportéra. Nikdo by ti za to nezaplatil. Nezapomeň, co tě táta učil – nikdy nepracuj zadarmo.“

Finn si znova usrkl kávy. Nadechla jsem se a nechala jsem vůni kávy, aby mi naplnila plíce. Dokud byl Fletcher naživu, pil tu samou kávu a známá vůně mě uklidňovala jako pevné objetí. Finn měl pravdu. Nemohla jsem zabít reportéra za to, že dělal svou práci. A nezáleží na tom, kolik problémů mi jeho práce způsobí.

„Dobře, nezabiju ho,“ řekla jsem. „Co takhle ho místo toho zruinovat? Zrušit mu hypotéku nebo tak něco?“

„Hypotéky,“ ušklíbl se Finn. „ Za pár drobných. Nestojí za pozornost.“

Dopil kávu a upřeně se na mě díval.

„A co ten mládenec, ten rádoby lupič? Věděla jsi, že je to syn Jonaha McAllistera, když jsi mu lámala zápěstí a hrozila vykucháním?“

„Neublížila jsem mu tak moc, jak jsem vyhrožovala.“ Pokrčila jsem rameny.

„A ne. Nezáleželo mi na tom, kdo je jeho taťka předtím a nezáleží mi na tom ani teď.“

Finn se otočil od svého stolu a rozhlédnul se po restauraci. Bylo úterý před polednem. Přestože bylo venku nevlídno, měla bych tam mít přinejmenším dvacet zákazníků a každou minutou by se měli objevovat další, všichni natěšení na moje jídlo. Telefon by měl zvonit kvůli objednávkám na donášku do domu. Místo toho v zadním boxu u výlohy seděla osamělá žena, asi studentka, která vypadala tak na osmnáct, maximálně devatenáct let.

U pultu a v ostatních boxech bylo prázdno.

Nikdo nestál přede dveřmi, ani nikdo nevolal kvůli objednávce. Nebylo to tak, jak by to v úterý dopoledne mělo být. Kromě dívky za celé dopoledne nikdo nepřišel. Dokonce ani pošťák. Ten jenom strčil obálky s účty do schránky a pelášil pryč, jako by se bál, že by tu mohl něco chytit.

„A pak se divíš, že nemáš žádné zákazníky,“ zamumlal Finn. „Jonah McAllister tě prohlásil za personu non grata. A ten článek v novinách asi taky moc nepomohl. Nikdo netouží obědvat na místě, kde sotva smyli krev z podlahy.“

„A čeho si McAllister myslí, že dosáhne?“ Zeptala jsem se. „Nemůže odtud držet lidi navěky. Na to se tady moc dobře vaří. A i kdyby se mu to náhodou podařilo, tak já kvůli tomu na buben stejně nepřijdu.“

„Díky tomu, jak skvěle se celá léta starám o tvoje peníze.“ Neodpustil si Finn.

Protočila jsem panenky. „Ano, samozřejmě jen díky tobě. Jestli si Jonah McAllister myslí, že kvůli pár dnům špatných obchodů stáhnu svědectví proti tomu utřinosovi, tak to se plete.“

„Jonah McAllister neví, s kým má tu čest,“ odpověděl Finn. „Kdyby věděl, že pracuješ jako nájemná vražedkyně, tak už je tady zpátky spolu s pár obry z ochranky Mab Monroe a snažil by se tě umlčet na věky.“

„Bývalá nájemná vražedkyně,“ opravila jsem ho. A klidně mi sem může pár obrů poslat. Oba víme, jak to dopadne.“

Finn si odfrkl. “Jo, další krev na podlaze.“

Zašklebila jsem se. „Ale no tak, musíš uznat, že odvádím dobrou práci.“

„Smrtící práci, možná. Víš, jaký mám vztah ke slovu dobrou.“ Finn se otřásl.

Stejně jako já, byl Finnegan Lane pevně zakotvený ve stínech, s morálkou ohebnější, než je mokrá tráva. Bankovní předpisy, vdané ženy, nemravné chování. Finn byl odhodlaný vždy a ke všemu a u ničeho se nenechat přistihnout. A i když se to náhodou stalo, tak si našel cestičku, jak se z maléru vyvléknout. Finn byl kluzký jako horký tuk na pánvi. Dával přednost řešení problémů oklikou. Většinou to obnášelo natahování kalhot během útěku před rozzuřeným manželem se zbraní v ruce.

A já? Já jsem svoje problémy řešila rovnou – s nožem v ruce. Byl to jeden z důvodů, proč místo svého syna vytrénoval Fletcher Lane jako nájemného vraha mě, přestože Finn byl o dva roky starší.

Finn odložil svůj prázdný šálek od kávy a jemně zapískal. O chvíli později vyšla ze dveří vedoucích do zadní části restaurace Sophia.

Trpaslice držela v silných prstech stříbrnou konvici s kávou. Jednu z těch, které měla pro Finna vždycky připravené.

Stejně jako Fletcher, předtím než zemřel. Jako vždycky měla na sobě Sophia svůj obvyklý outfit- černé džínsy, černé tričko, černé pracovní boty. Dnes měla jako doplněk náhrdelník plný srdíček. Při chůzi o sebe cinkaly jako činely.

„Sophie? Pěkně prosím? Finn se usmál a zvedl prázdný šálek.

Trpaslice zabručela, ale koutky dnes karmínově červených úst měla otočené vzhůru v lehkém úsměvu.

Finnegan Lane dokázal okouzlit kteroukoliv ženu a nezanedbal žádnou příležitost, při které mohl uplatnit svůj šarm. Bylo mu jedno, jestli byla mladá, stará, krásná nebo bezzubá, hlavně když to byla žena.

Finn si užíval svou roli staromódního, okouzlující jižanského gentlemana, ať už ho někdo sledoval nebo ne. Dokonce ani nevrlá, neoblomná Sophia nebyla vůči jeho neodolatelnému úsměvu imunní.

I když, měl na to dvaatřicet let, aby ji obměkčil.

Finn upil z čerstvého šálku kávy a zamrkal na Sofii zelenýma očima. Ta se na něj znovu usmála a vrátila se do kuchyně, kde chystala salát z těstovin. Normálně, během rušných hodin kolem oběda by na nic takového neměla čas.

Normálně by tu s námi byly dvě nejméně číšnice, které by roznášely objednané jídlo, ale dnes jsme tu byly jen my dvě. Servírky jsem pustila domů, když bylo jasné, že se tu dnes moc lidí neukáže.

„A co Owen Grayson?“ Zeptal se Finn mezi dvěma doušky kávy. „Jak si vybereš tu laskavost, co u něj máš?“

Graysonovu návštěvu v novinovém článku nezmínili, ale Finnovi jsem o ní řekla, když jsem mu včera večer telefonicky referovala o nejnovějších událostech. Byl mnohem nadšenější z toho, že mi Owen Grayson dluží laskavost, než z toho, že se nám se Sophií podařilo přemoct lupiče.

„Nijak,“ řekla jsem. „Udělala bych to samé, i kdyby tu místo Evy Grayson byli dva bezdomovci. To, že jsem jí možná zachránila život na věci nic nemění.“

Finn potřásl hlavou. „Gin, Gin, Gin. Měla by ses naučit popadnout příležitost za pačesy, když se ti nabízí.“

„A jaká příležitost by to měla být?“

Věnoval mi vypočítavý pohled. „Už jsem měl s Owenem Graysonem co dočinění. Je svojí sestře velmi oddaný. Jejich rodiče zemřeli mladí a on jí v podstatě vychoval. Je to jeho jediná rodina. Dokážu si představit, že kdybys teď chtěla modré z nebe, tak bys ho dostala.“

„Ještěže o modré z nebe nestojím.“

„Ale—„ začal Finn.

„Zapomeň na to. „Nebudu ho o nic žádat. Jediné, co chci, je si tady v klidu připravovat grilovací omáčku, řídit restauraci, držet se u země a ujistit se, že Jake McAllister dostane, co si zaslouží.“

„I když budete s tím děvčetem obě svědčit, nikdy se to k soudu nedostane,“ odtušil Finn. „Jonah McAllister nepřipustí, aby jeho chlapeček strávil byť jen den ve vězení, bez ohledu na to, co provedl a co si zaslouží.“

„A co když požádám Owena Graysona, aby mi oplatil laskavost, kterou mi dluží?“ Zeptala jsem se. „Víš, kdybych využila tu výhodu, kterou mi tahle příležitost dává? Aby mi pomohl dostat ho za mříže?“

Finn si odfrkl. „Pak tu laskavost promrháš a dobře to víš. I když ti bude Owen Grayson krýt záda, tak Jakea McAllistera za mříže stejně nikdy nedostaneš. Protože Jonah pracuje pro Mab Monroe. Dokonce i někdo jako Owen Grayson si musí dvakrát rozmyslet, než přeloží Mab stéblo přes cestu. Zvlášť, když musí myslet na svou sestru. Určitě bude radši se svou sestrou, pomáhat jí než úplně dospěje a postaví se na vlastní nohy, místo aby skončil zmlácený a mrtvý někde v příkopu u cesty.“

„Já vím, ale stejně je to hezká představa, která mě hřeje u srdce.“

Finn se zašklebil. „Ty nejsi normální.“

Oplatila jsem mu úšklebek. „A to se ti na mně líbí.“

Finn se znovu zašklebil, pak zvedl oči k Sophii, aby mu znovu doplnila šálek. Poté, co mu vyhověla, zabořil oči do finanční stránky Ashlandského hlasatele. Já jsem se opřela lokty o pult, prohlížela jsem fotku Pork Pit u článku a přemýšlela o nechtěné publicitě. Možná by reportér mohl mít malou nehodu. Něco hodně nepříjemného, ale ne nutně smrtelného—

Padl na mě stín, někdo přede mnou stál. „Ehm.“ Tichý, zdvořilý zvuk.

Vzhlédla jsem. Můj dnešní, osamělý zákazník, mladá dívka, stála přímo přede mnou. Očima jsem zaletěla k nádobí na jejím stole, jako obvykle. Dělalo mi dobře, když zákazníkům chutnalo a neexistoval lepší důkaz, než prázdný talíř.

Ale jídlo bylo téměř netknuté. Ze sendviče s grilovaným sýrem sotva uzobla a hranolky a čokoládový koktejl byly netknuté. Opravdu škoda. Protože Sophiinin domácí chleba, do kterého jsem dávala grilovaný sýr, byl nejlepší v Ashlandu. A koktejl? Pro chuťové buňky něco jako ráj.

Dívka si odkašlala a podávala mi lístek, na který jsem zapsala její objednávku.

„S jídlem není něco v pořádku?“ Zeptala jsem se.

„Protože to vypadá, že jste z něho moc nesnědla.“

„Ne, bylo to dobré.“ Zašoupala nohama. „Asi jsem neměla takový hlad, jak jsem si myslela.“

Ztuhla jsem. V Pork Pit dostane hlad každý. Tady na jihu nikdo nedokáže odolat kořeněné, tučné cévy ucpávající kombinaci. A to děvče nebylo žádný Yankee. Ne s tím táhlým měkkým přízvukem. Spíš bych si myslela, že za tím bylo něco jiného než jídlo, když uvážím, že měla dost odvahy, aby sem dnes přišla. Nikdy jsem Jonaha McAllistera nepotkala, ale i tak jsem ho neměla ráda.

Spočítala jsem její účet. „Bude to $7,97.“

Dívka sáhla do peněženky a podala mi kreditní kartu. Nadzvedla jsem obočí.

„Promiňte,“ zamumlala. „Nemám s sebou žádnou hotovost.“

Mrkla jsem na jméno na kartě. Violet Fox. Protáhla jsem kartu čtečkou a podala dívce účet k podpisu. Podpis byl holčičí, samá kudrlinka.

Položila jsem její útržek na pult a vykouzlila svůj obvyklý těším-se-na-viděnou úsměv. „Hezký den přeju.“

Pak jsem se vrátila k novinám.

Dívka se ale nehnula. Stála před pokladnou, jako by chtěla ještě něco, ale nevěděla, jak si o to říct. Nechala jsem ji, ať se ještě chvíli trápí, čistě kvůli tomu, že nesnědla sendvič. Deset…dvacet...

V hlavě mi odtikávaly vteřiny. Třicet… čtyřicet—

„Ehm, možná to zní divně, ale kde je ten starý pán, co tady pracuje?“ Zeptala se. „Není třeba vzadu nebo někde?“

Fletcher. Ptá se na Fletchera. Není to zase až tak neobvyklé.

Vlastnil a provozoval Pork Pit víc než padesát let. Odešel teprve před dvěma měsíci a lidé se na něj pořád ještě ptají. Kde je. Jak se má. Kdy se vrátí. Zadívala jsem se na výtisk knížky Kde roste červené kapradí, zarámovaný na zdi vedle pokladny. Fletcher měl tuhle knihu rozečtenou, když zemřel a její stránky byly potřísněné jeho krví.

„Ne,“ řekla jsem potichu. „Už tady není.“

„Jste si jistá?“ Naléhala. „Možná, že by si mohl říkat nějak jinak. Plechový mužík, myslím.“

Plechový mužík. To upoutalo moji pozornost. Dost na to, aby mi z rukávů vyklouzly do dlaní nože.

Každý nájemný vrah má přezdívku, podle které ho znají jeho zákazníci a které občas dává najevo způsob, jakým se vypořádává se svými oběťmi. Fletcherova přezdívka byla Plechový mužík, protože pracoval jako robot, nikdy nedával najevo emoce. Když se mě ale ujal a začal mě trénovat, vzdal se kariéry nájemného vraha a věnoval se jen restauraci. Už dlouho se nikdo na Plechového mužíka nevyptával.

Až teď ta dívka.

Poprvé jsem se na ni pořádně podívala. Dívka vlastně nebylo správné označení. Měla plná prsa, široké boky, křivky na správných místech, byla to už dospělá žena. I když stále mladá. Osmnáct, možná devatenáct. Určitě si myslela, že má aspoň deset kilo navíc, ale nebylo to na škodu. Kila navíc jí zakulacovala tvář a vyplňovala hruď.

Hranaté černé brýle podtrhávaly inteligentní výraz. Pískově zbarvené vlasy měla nakrátko ostříhané, zvlněné od deštíku venku. Tmavě hnědé oči a pokožka barvy pekanových ořechů dávaly tušit o předcích mezi původním obyvatelstvem nebo Mexičany. V horách kolem Ashlandu pořád žila skupina Cherokeeů a každé léto do města přijížděli z Mexika sběrači jahod, rajčat a dalších plodin. Někteří se po sezóně vraceli zpátky, ale hodně jich tu zůstávalo a zapouštělo kořeny.

Dál jsem si ji důkladně prohlížela. Měla oblečené obyčejné džínsy, nic značkového, a černý rolák, díky kterému se její oči zdály být ještě hlubší.

Okopané tenisky, důkladný kabát, v uších stříbrné kruhy. Nic, co by stálo víc než padesát babek. Nic, co by naznačovalo, že si může dovolit najmout si zabijáka s takovým renomé jako měl Plechový mužík.

Slova Plechový mužík nepřitáhla jen moji pozornost.

Finn po dívce pokukoval přes okraj novin a Sophia zvedla oči od salátu, který právě míchala.

„Plechový mužík?“ Zeptala jsem se. „To je ale legrační jméno.“

Dívce, Violet, pod mým pohledem zmizel úsměv ze rtů. „Jo, to jsem si taky myslela.“

„Nikdo s takovým jménem tady není. A ani žádný starý pán.“

Už ne.

Pod pultem, mimo dosah jejích očí jsem palcem přejížděla po rukojeti nože. Violet Fox vypadala asi tak nebezpečně jako čerstvě narozené slepé kotě, ale nemohla jsem vyloučit, že pro někoho pracuje. Třeba pro někoho, kdo si chce najmout legendárního Plechového mužíka.

Nebo pro někoho, kdo se chce pomstít. Případně pro policii.

Nezáleželo na tom, pro koho. Pokud usoudím, že by mohla být nebezpečná, umře tam, kde zrovna stojí.

Violet se kousala do dolního rtu. Na chvíli se mi zdálo, že se chce na Fletchera zeptat ještě jednou, ale po chvíli ji poraženě klesla ramena.

„To je jedno,“ řekla tichým, unaveným hlasem. „Stejně by mi nepomohl. Promiňte, že jsem vás obtěžovala.“

Otočila se k odchodu. Podívala jsem se na Finna, ten pokrčil rameny. Taky nevěděl, co to mělo znamenat. Sophia zabručela a vrátila se zpátky k salátu.

„Nepomohl by vám s čím?“ Zavolala jsem za ní.

Zvědavost. Něco, co jsem zdědila po Fletcherovi. Fletcher vždycky chtěl vědět všechno o všem a o každém a mě naučil totéž.

Dívka, Violet, ke mně obrátila pohled. „Hm, no, je to tak trochu osobní---„

Bylo jediné, co z ní vypadlo předtím, než po nás začal někdo střílet.






15 komentářů:

  1. Díky moc, opravdu napínavá část, nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za další kapitolu. Naprosto profesionální překlad i korekce, těším se na další.

    OdpovědětVymazat
  4. Ten koniec- fakt napínavý. A strašne nedočkavo očakávam pokračovanie.
    Vďaka za prekad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. To bylo zakončení,dík za vaši skvělou práci a móóóc se těším na další kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad :o)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  10. Vďaka - opäť skvelá kapitola :-))

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat