pátek 2. května 2014

Pavučina lží - 3. kapitola






Uběhla sotva minuta, když se přední dveře znovu otevřely a rozezněly zvonek. Vzhlédla jsem, zvědavá, jestli detektiv nezměnil svůj názor na, no vlastně na cokoliv.

Na všechno.

Muž, který vstoupil do Pork Pit, ale nebyl Donovan Caine. Nebyl to ani další policista. Na to měl moc hezký oblek. Černá látka napjatá přes ramena zvýrazňovala jejich šířku, pevnost a sílu. Vzhledem k jeho stavbě těla bych si mohla myslet, že je to trpaslík. Ale mohl mít něco málo přes šest stop, takže byl na trpaslíka moc vysoký. Hlavu měl hustě porostlou až modro-černými, lesklými vlasy, zatímco jeho oči měly světle fialkovou barvu. Tvář mu šikmo protínala bílá jizva, která doplňovala přeražený, trochu křivý nos.


Byly to jediné dvě chyby na pevně řezaných rysech, ale nějakým způsobem dodávaly jeho tváři na osobitosti a přitom ho nijak nehyzdily.

Každým coulem osobnost. Výrazný, sebejistý, agresivní, silný. Někdo, kdo se dožaduje pozornosti.

Někdo, kdo stojí za povšimnutí. Zvlášť, když mi připadal nejasně povědomý.

Skoro jsem čekala, že ho do Pork Pit bude následovat párek obrů jako osobní stráž. Většina z bohatých obyvatel Ashlandu by je sebou měla a tenhle muž určitě bohatý byl, soudě aspoň podle jeho obleku a chování.

Muž byl ale sám. Světlýma očima se rozhlédl po restauraci, chvíli prodlel u krvavých skvrn na podlaze. Pak se pohledem obrátil k dívkám, které vstávaly ze židlí a chystaly se k odchodu.

„Evo,“ řekl hlasem, který burácel jako hrom.

„Jsi v pořádku?“

Eva si právě zapínala tašku. „Nic mi není, Owene.“

Muž se pohnul směrem k ní. Šel ztuhle, ale jistě, jako buldozer, když se prodírá přes louku.

„Řekni mi, co se stalo.“

„Řekla jsem, že mi nic není,“ opakovala podrážděným hlasem, který naznačoval, že podobnou debatu vedli už mockrát. „A taky jsem ti říkala, že sem nemusíš chodit. Nikdy mě neposloucháš.“

„Jsem tvůj starší bratr,“ řekl. „Musím na tebe dávat pozor.“

Starší bratr? Jistě, mělo mi to být jasné. Eva byla muži kolem třicítky hodně podobná. Modro-černé vlasy, světlé oči, mléčná pleť. Ona byla krásná. On koneckonců taky, aspoň svým způsobem.

„Teď mi řekni, co se stalo.“ Naléhal muž.

Eva obrátila oči v sloup a vysypala ze sebe rekapitulaci událostí. Když mluvila, muž si založil ruce na prsou. Svaly se mu napjaly a prstem si začal poklepávat po protilehlém lokti.

Až na ten nenápadný pohyb byl plně soustředěný na svou sestru. Jako by to pro něj byla nejdůležitější osoba na světě. Možná že byla. Hleděl na červený šrám na její tváři a ruce se mu zatínaly v pěst. Měla jsem z něho silný pocit, že by rád strávil pár chvil o samotě s Jakem McAllisterem.

Když Eva domluvila, její velký bratr obrátil svou pozornost ke mně. Pocítila jsem sílu jeho pohledu. Přísný, bystrý, hodnotící. Jako bych se dívala do vlastních očí. Popošel ke mně a natáhl ruku.

„Owen Grayson.“

No, další překvapení. Napřed se rozhodl svou přítomností poctít mou restauraci Jake McAllister a teď si přišel vyzvednout svou sestru Owen Grayson.

Už jsem o něm samozřejmě slyšela. Byl to jeden z nejbohatších podnikatelů ve městě. Dolování, dřevařství, zpracování kovů.

Měl prsty v mnoha výdělečných obchodech. Ve svém decentním obleku a s výraznými rysy, neměl ten okázalý, arogantní výraz jako Mab Monroe, která se svým statusem městského zlatého děvčete ráda chlubila. Ale i tak, když vidím sílu, tak ji poznám – živelnou i jinou. A Owen Grayson měl obou na rozdávání.

Rozhodně stál za pozornost.

„Gin Blanco.“

„Gin?“ Zeptal se.

„Jako to pití,“ dodala jsem.

Jeho oči se nad mým hořkým tónem zaleskly, ale stále držel mou ruku. Jeho prsty se obtočily kolem mé kůže jako liána. Stisk měl pevný, silný, takřka nezlomný. Možná nebyl trpaslík, ale určitě mu v žilách kolovala nějaká jejich krev. Jedině to mohlo vysvětlit takový stisk. Grayson se podíval dolů na naše spojené ruce a ztuhnul, jako by dostal zásah elektrickým proudem. Možná dostal, protože jsem v dlani ucítila píchnutí.

Ten pocit rychle zmizel a já jsem zesílila svůj stisk, jen abych mu ukázala, že mě tak snadno nezastraší. Ústa mu zvlnil úsměv, jako by ho moje ukázka síly pobavila. Chladně jsem na něho pohlédla. Musel si všimnout nepřátelství v mých očích, protože povolil jako první.

Eva Greyson se zájmem sledovala náš střet. Stejně tak její přítelkyně Cassidy. Sophia byla vzadu a chystala se zavřít restauraci na noc.

Owen Grayson mě ještě chvíli pozoroval a pak se obrátil k sestře. „Stejně jsem tady poblíž měl dnes večer nějakou práci. Odteď tě bude do školy vždycky někdo doprovázet.“

Eva znovu obrátila oči v sloup. Vypadalo to, že to v přítomnosti svého bratra dělá často. „Ne. Jen ne žádní bodyguardi. Je mi devatenáct, Owene. Jsem na vysoké. Dokážu se o sebe postarat.“

„Tak jako dnes večer?“ Odpověděl.

„Dnes to byla jen bláznivá náhoda a ty to víš.“ Odporovala.

„Nenechám tě to použít jako záminku. Mimo to, celou dobu jsem byla v naprostém bezpečí.“

„Ten šrám na tvé tváři říká něco jiného.“

Owen se na svou sestru mračil, ale nepřátelství se z jejího pohledu vypařilo jako voda. Moc si z jeho mračení nedělala, místo toho se na něho zadívala klidným, vypočítavým pohledem.

„Chceš, aby mě někdo hlídal? Tak najmi ji.“

Dívka ukázala prstem na mě. „Protože sejmula živla Ohně jakoby nic. A ještě navíc dobře vaří.“

Owenovi světlé oči přejely po mém těle. Pravděpodobně zvažoval, jestli mám sílu nebo jestli to byla jen šťastná náhoda.

Svého času jsem častokrát dělala různou špinavou práci, ale dělat bodyguarda studentce? Sice jsem práci nájemného vraha pověsila na hřebík a ještě jsem nezešílela. „Je mi líto, ale můj taneční pořádek je už plný.“

Owen přikývnul. “Dobrá, práci vám nenabídnu, ale zachránila jste mé sestře život. Jsem vaším dlužníkem. Řekněte si co za to.“

Teď byla řada na mě, abych protočila panenky. „Nechci vaše peníze, nepotřebuju je.“

Jeho fialkové oči přejely po restauraci. Zastavily se na stopách prasečích kopýtek na podlaze, prostorných boxech, židlích, stolech. Obličej mu zaplnila nedůvěra, ale byl příliš džentlmen na to, aby mi do obličeje řekl, že jsem lhářka. Nemohl tušit, že říkám pravdu. Měla jsem peníze – hodně peněz – za všechny nájemné vraždy, které jsem za poslední roky spáchala a taky celé jmění, které mi odkázal Fletcher ve své poslední vůli. Mohla jsem utrácet celé roky a vůbec by mě to nebolelo.

Ale místo, aby mi znovu nabídl peníze, vytáhl Owen z náprsní kapsy vizitku. Vzala jsem si ji. Pod jménem a telefonním číslem bylo stříbrně vytištěné kladivo – Graysonova osobní runa. Velké, těžké kladivo, symbolizující sílu, moc a tvrdou práci.

„Pokud byste něco potřebovala, neváhejte zavolat, ve dne nebo v noci.“ Řekl.

Prsty jsem přejela přes runu a zapamatovala si číslo. Nemuselo by být na škodu mít k dobru laskavost od někoho jako je Owen Grayson. A kromě toho, můj nevlastní bratr a partner ve zločinu, by mi nikdy neodpustil, kdybych odmítla. „Dobře.“

Naše pohledy se střetly. Chladný, vypočítavý, bystrý, na obou stranách. Graysom mi pokynul hlavou. Udělala jsem to samé. Měli jsme dohodu.

Owen se obrátil k dívkám. „Tak pojďme, už je načase.“

Podržel jim dveře a dívky vyšly ven.

Owen Grayson se zastavil a ohlédl se přes rameno.

Ještě chvíli se na mě díval a vyšel za dívkami do tmavé noci.



------



Zamkla jsem za nimi přední dveře a cedulku na nich jsem otočila nápisem Zavřeno nahoru. Bylo teprve chvíli po sedmé, ale dnes večer už žádní zákazníci nepřijdou.

Tady, v jižní části města dokázali lidé vycítit násilí líp než honicí psi. A kromě toho, ještě jsem se necítila na vytírání Jakeovy krve.

Zašla jsem dozadu a popřála Sophii dobrou noc.

Trpaslice něco zabručela, schovala si sklenici s fazolemi a zadními dveřmi odešla domů. Ujistila jsem se, že sporák, trouba a fritéza jsou vypnuté a následovala jsem Sophii ven, do uličky za restaurací.

Stála jsem v inkoustově černé tmě vedle kontejnerů na odpadky a pozorně jsem naslouchala zvukům a sledovala okolí. Kromě krys a koček honících se v odpadcích nebylo nic slyšet, ale i přesto jsem se prsty lehce dotkla zdi vedle zadního vchodu, abych si poslechla, co říkají kameny.

Cihly pomalu monotónně, tlumeně šeptaly o potěšení – o plných žaludcích a uspokojení, které cítili zákazníci nacpaní k prasknutí šťavnatými sendviči. O pocitech, událostech, které se v průběhu času vsákly do kamenných zdí. Moje živelná magie mi pomáhala cítit všechny ty vibrace, rozumět jim, proniknout do nich, pokud jsem o to stála. Krátký závan násilí z dnešního večera nezanechal ve vědomí kamenných zdí trvalou stopu. Byla jsem ráda.

Pro jistotu jsem ještě chvíli stála ve stínech a sledovala okolí, jestli se tam něco nehýbá. Ale Jake McAllister ani nikdo jiný na mě nečíhal. Pravděpodobně ho právě teď tatík vyplácel z vězení. McAllister se tu dříve nebo později ukáže. Byla jsem lepší a on to věděl. Nebude spokojený, dokud mi svoje ponížení neoplatí. Doufala jsem, že to zkusí. Mohlo by to rozptýlit nudu, která na mě poslední dva měsíce doléhala.

Aspoň na pár minut. Takoví jako Jake McAllister si o sobě často mysleli, že jsou tvrdší, než odpovídalo skutečnosti.

S jistotou, že na mě dnes večer nikdo nevystřelí, jsem odlepila ruku od zdi a namířila si to domů. Pomalým tempem jsem v mrholení obešla tři bloky, několikrát přešla na druhou stranu ulice a ohlédla se přes rameno, abych se ujistila, že mě nikdo nesleduje. Sice jsem byla nájemný vrah na odpočinku, ale to neznamenalo, že by se nenašli takoví, kteří by mě radši viděli mrtvou.

Ve své bývalé profesi jako Pavouk jsem se zasloužila o smrt mnoha významných lidí a důchod nic nezměnil na mých zvycích. Bezpečnostní opatření jsem nikdy nepodceňovala.

Po dvaceti minutách jsem nastoupila do stříbrného Benze, kterého jsem si nedávno koupila a namířila jsem si to směrem k Fletcherovu domu.

Doprava na ulici, která vedla kolem Pork Pit nebyla nijak hustá. Bankéři, obchodníci a další firemní žraloci už dávno zmizeli z vysokých mrakodrapů v obchodní čtvrti do svých luxusních domů v Severním městě.

Jejich sekretářky a podřízení bydleli na předměstích kolem centra, zatímco údržbáři, uklízečky a nekvalifikovaní dělníci žili v bytech na drsných ulicích Jižního města.

Město Ashland leželo na území tří států – Tennessee, Virginie a Severní Karolíny. Oficiálně to bylo jedno město, ale ve skutečnosti se skládalo ze dvou striktně oddělených částí. Severního a Jižního města. Pozůstatky Občanské války nikdy úplně nezmizely. Rozlehlá kruhová hranice rozděluje město na dvě zcela odlišné části. Pracující chudé obyvatelstvo, většinou dělníci, žijí v jižní části ve společnosti prostitutek, gangů, feťáků a dalšího společenského odpadu. Většina z nich žije ve zchátralých domech a činžácích připomínajících pevnosti. Pork Pit stála na okraji Jižního města.

Zatímco Jižní město připomínalo usazeninu ze dna hrnku s kávou, Severní bylo jako kopeček šlehačky na čokoládovém dortu. Na to, abyste tam mohli žít, jste museli mít spoustu peněz. Už jenom na pořízení velkého domu v koloniálním stylu. Známosti a nekonečná řada známých předků taky nebyly na škodu. Ale navzdory všemu pozlátku, obyvatelé Severního města nebyli o nic lepší než jejich chudší protějšky na Jihu. Byli nebezpeční. Jediný rozdíl byl v tom, že na severu vám předtím, než vás podrazili a okradli, naservírovali chlebíček s plátkem okurky.

Zločinci na Jihu byli taky mnohem efektivnější. Podřízli vám krk, sebrali peněženku a než jste dopadli na špinavou dlažbu, byli schopní celou akci zopakovat.

Cesta na severní předměstí, kde jsem žila mi zabrala dvacet minut. Projížděla jsem přes místa s názvy, jako Davisovo Náměstí nebo Broskvové Lány, ale ve skutečnosti jsem jela po špinavé, prašné cestě přes jeden z horských hřebenů protínajících město.



Přejížděla jsem hrboly a výmoly s pocitem, že brzo vytřesu duši, ale byla jsem si vědomá výhod a soukromí, které Fletcherův dům skýtal. Byl přilepený k příkré skalní stěně, na kterou se nedalo vyšplhat.

Řídila jsem auto hustou alejí stromů a šplhali jsme se nahoru. Když se nakonec můj Benz přehoupl přes vrchol kopce, byla jsem u domu.

Kromě toho, že mi ve své závěti odkázal Pork Pit, mi Fletcher zanechal taky svůj dům – tři patra se šindelovou střechou, z doby po Občanské válce. Během let k domu přibývaly různé přístavky z toho, co bylo zrovna po ruce. Šedý kámen, červené a hnědé cihly, dřevo a ještě mnoho dalšího. Společně s plechovými stříškami, černými okenicemi a modrými okapy tvořil dům nedefinovatelnou směsici stylů.

Zaparkovala jsem auto před domem a pomalu obhlížela průčelí. Zhruba sto stop nad domem se zvedaly zubaté stěny Apalačského pohoří a ještě o něco výš byla sametově modrá noční obloha pokrytá blýskavými střípky hvězd a ubývající měsíc. Výhled k nezaplacení. Obzvlášť v noci.

Vystoupila jsem z auta a vydala se směrem k domu.

S obvyklou opatrností jsem se sehnula, jako bych si zavazovala tkaničku u bot a položila ruku na kamením vysypanou cestu.

Skrze kamení jsem cítila šumění stromů, větru a stopy malých živočichů z okolního lesa. Obvyklé, klidné zvuky. Dnes tu žádní nezvaní hosté nebyli. Ani jsem žádné nečekala, ale opatrnost ještě nikdy nikoho nezabila. Kvůli ní jsem navzdory všem rizikům své bývalé profese byla stále ještě naživu.

Když jsem se ujistila, že je všechno tak, jak to má být zamířila jsem ke dveřím. Ale ještě předtím, než jsem vsunula klíče do zámku, pohladila jsem prsty kamenné průčelí domu.

Krásná černá žula, pevná a silná tak, že by si s ní neporadil ani obr, protkaná žilkami stříbrné slitiny, která pohlcovala všechny druhy živelné energie, byla víc než dekorací. Bez ohledu na to, že by pohltila magii každého, kdo by se chtěl bez dovolení dostat dovnitř, jsem na ni umístila ještě své osobní ochranné značky. Dodávaly mi pocit jistoty. Mohla jsem pak klidně spát.

Žula vydávala stejně spokojené, klidné zvuky jako kamení na cestě. Poblíž dveří se dnes nikdo nepotuloval. Tím líp. Vzrušení už jsem dnes měla dost.

Odemkla jsem dveře a vešla dovnitř. Díky neobvyklé konstrukci připomínal dům králičí noru. Malé místnosti, krátké chodby, podivné prostory, které se otevíraly do dalších částí domu. Když jsem tu žila jako dítě, nakreslila jsem si dokonce mapu, abych trefila od předních dveří nahoru ke své ložnici. Odložila jsem klíče do misky na stolku za dveřmi, skopla boty a namířila si to do zadní části domu, kde byla kuchyně.

Fletcher Lane žil v tomhle domě sedmdesát sedm let. Narodil se tady a pravděpodobně by tu i zemřel, kdyby se nestal obětí zákeřné vraždy.

Starý muž za léta svého života nasbíral spoustu věcí. Nábytek, talíře, nářadí, podivné kusy kovu, dřeva i skla. Ještě jsem se necítila na to, abych cokoliv z toho vyhodila. Vzduch v domě byl také cítit jako on – po cukru, koření a vinném octu, všem smíchaném dohromady.

Ale kuchyně, kuchyně byla moje. Vždycky byla, už od chvíle, kdy jsem se nastěhovala jako teenager bez domova a stejně tak i teď, když jsem dům převzala po Fletcherově smrti. Vešla jsem dovnitř a rozsvítila světla.

Kuchyně byla nejrozlehlejší místnost v domě. Dlouhý úzký kuchyňský ostrůvek, doplněný odpočinkovou částí s pohovkou, televizí a knihovnou. Nad kuchyňským ostrůvkem byly zavěšené měděné pánve a hrnce. Velký nový sporák s digestoří, lednička přes půlku zadní zdi a série zarámovaných obrázků. Na ostrůvku řeznický špalek se sadou nožů ze stříbrné slitiny. Nikdy nemůžete mít dost nožů, pokud vaříte tak rádi jako já – nebo jste bývalý nájemný vrah tak jako já.

Nalila jsem si sklenici limonády, obtočila kolem ní ruce a soustředila se na chladnou sílu v mém nitru. Jako přídavek k živelné síle Kamene jsem dokázala ovládat i další prvek – Led. Moje magie Ledu byla mnohem slabší. Jediné, co jsem s ní dokázala, byly malé tvary, kostky a hranoly. Příležitostně paklíče nebo čepele, když to bylo nezbytně nutné. Byly to maličkosti, ale už mi zachránily život. Před pár týdny v bitvě s Alexis James. Zabila by mě, stáhla by mě z kůže zaživa, kdybych nedokázala v dlani zformovat zubatý rampouch, kterým jsem jí prořízla hrdlo.

Natáhla jsem se po chladivé ledové síle a za chvíli mi z prstů a dlaní padaly ledové krystalky. Zmrazily okraj sklenice a napadaly do limonády. Pak jsem zvedla dlaň a natáhla se po síle znovu.

Uprostřed jizvy ve tvaru pavoučí sítě zablikalo stříbrné světlo a vylouply se dva malé ledové krápníky, které jsem hodila do sklenice s nápojem.

Vzala jsem si limonádu do obýváku, svalila se do křesla a nohy si položila na stolek. Jako obvykle jsem očima zabrousila k sérii kreseb na krbové římse. Tři perokresby, které jsem vytvořila během lekcí kreslení na místní koleji a jedna, kterou jsem dokončila nedávno.

První tři byly nákresy run – symboly mé mrtvé rodiny. Sněhová vločka, runa celé rodiny a hlavně mé matky Eiry, symbolizovala ledový klid. Elegantní loubeník pro mou starší sestru Annabellu a komplikovaný, jemný petrklíč, symbol krásy pro mou mladší sestru Briu.

Čtvrtá kresba byl náčrtek čuníka, držícího tác s jídlem, podle neonu visícího nad vchodem do Pork Pit. Ve skutečnosti to nebyla runa, ale nakreslila jsem to na počest Fletcheru Laneovi. Pork Pit byla mým domovem posledních sedmnáct let od smrti mé matky a mých sester. Pork Pit a Fletcher pro mě znamenali to samé.

Pozvedla jsem limonádu v tichém pozdravu směrem k runám rodiny, kterou jsem ztratila už dávno a k Fletcherovi, jehož smrt byla ještě čerstvá, bolavá rána v mém srdci.

Ale nakreslené runy na krbové římse nebyly jediné v domě. Já jsem měla runu také. Vlastně dvě – vypálené v mých dlaních.

Položila jsem limonádu, otevřela dlaně a dívala se na jizvy vyplněné stříbrnou slitinou v mých dlaních. Malý kroužek kolem osmi tenkých linek, na každé ruce jeden. Moje runa, představující pavouka, symbol trpělivosti.

Kdysi to býval medailon, nevinné kouzlo zavěšené na řetízku – dokud ho živel Ohně, žena, která vyvraždila mou rodinu, nedala mezi moje spoutané ruce a nerozžhavila ho svou magií. Roztavený kov ztuhnul a už navždy zůstal zatavený v jizvách v mých dlaních. Už navždy jsem byla označkovaná Pavoučí runou.

Nebyla jsem jediná, kdo se nedokázal přenést přes minulost.

Natáhla jsem se a zvedla jsem ze stolku tenkou složku a vytáhla z ní fotografii. Dívala se z í na mě žena. Krásné rysy, blond vlasy, chrpově modré oči, růžová pokožka. Ale chladné, tvrdé oči a pevně stisknuté rty, krásné rysy narušovaly. Na krku měla pověšený runový náhrdelník. Petrklíč. Symbol krásy.

Bria. Moje mladší sestra.

Celých dlouhých sedmnáct let jsem si myslela, že Bria zemřela tu noc společně s mou matkou a starší sestrou. Myslela jsem si, že ji rozdrtily trosky našeho hořícího domu. Že to byla má vina, protože jsem použila příliš mnoho magie, když jsem se pokoušela uniknout mučení a zachránit ji.

Ale dostala jsem od Fletchera ze záhrobí poslední dárek – fotografii, na které byla Bria. Důkaz, že je pořád naživu, někde na tomhle světě. Fotografie nebyla jediná hezká věc, kterou jsem ve složce našla. Zbytek byly důkazní materiály z vyšetřování vraždy mojí rodiny. Policejní zápisy, pitevní protokoly a všechny spekulace, které se objevily po nenadálé vraždě rodiny Snowových.

„Proč jsi to udělal, Fletchere?“ Zamumlala jsem. „Proč jsi mi nechal všechny ty informace. A co ta fotka? Kde je Bria? Jak jsi ji našel? A proč jsi mi o tom nic neřekl?“

Ticho.

Fletcher byl pryč a už se nikdy nevrátí, už jsem se ho nemohla na nic zeptat. Všechno, co jsem měla, byla obálka s informacemi a fotografie Brii – nic, co by mi pomohlo zjistit, kde by mohla být.

Fotka ale nebyla jediné překvapení z obálky. Byl tam i samostatný list papíru se jménem. Úhledným Fletcherovým rukopisem tam bylo napsáno Mab Monroe. A víc už nic. Pořád jsem si nebyla jistá, proč tam ten papír byl. Byla to Mab Monroe, která zavraždila moji matku a sestru? A jestliže ano, tak proč? Proč by to dělala?

Mab Monroe byla velmi mocná žena, ale také si během let nadělala spoustu nepřátel. Když jsem ještě pracovala jako nájemný vrah, dostával Fletcher nabídky na zakázku na Mab poměrně často. Pokaždé ale odmítl.

Oba jsme si uvědomovali, že by to bylo nad moje možnosti. Mab měla kolem sebe příliš mnoho lidí a její magie byla příliš silná, než aby si s ní dokázal poradit jeden člověk. To ale Fletchrovi nebránilo sbírat o ní a o její organizaci informace. Někdy mi připadalo, jako by její smrt byla ve Fletcherově osobním zájmu. Nikdy jsem se nepokoušela zjistit proč – nebo jestli to má něco společného s mou vyvražděnou rodinou.

Všechno to byly jenom spekulace. Neměla jsem odpovědi vůbec na nic a ani jsem netušila, jak je získat. Znechuceně jsem odhodila obálku a vyskočila na nohy.

Trochu jsem zavadila o krbovou římsu a kresba s čuníkem spadla. Chvíli jsem se na ni dívala.

Pak jsem si povzdychla.

Všechny ty informace sesbíral z nějakého důvodu. Jenom mi o tom prostě neřekl. A nebyla jeho chyba, jestli jsem nebyla dost chytrá na to, abych zjistila co a jak nebo našla Briu. Což bylo něco, o čem jsem si nebyla tak úplně jistá, že to chci udělat. Během let jsem smrt své rodiny nechala za sebou a nevěděla jsem, jestli se chci k minulosti vracet, případně jak by Bria reagovala, až by zjistila, co jsem všechny ty roky dělala.

Dnes večer jsem ale nic z toho řešit nemusela. A možná ani nikdy jindy.

Povzdechla jsem si, zvedla obrázek a postavila ho zpátky na římsu. Pak jsem se otočila a zamířila do koupelny, abych ze sebe smyla celodenní špínu, pot a krev.



20 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Diky moc za preklad i za korekci! :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Super, moc děkuji za překlad i korekci. A taky za to, že nás nenecháváte dlouho čekat na další díl!

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc, nemůžu se dočkat pokračování...:D

    OdpovědětVymazat
  8. Super preklad a korekcia - som zvedavá kde je Bria ???

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad a korekturu .-D

    OdpovědětVymazat
  14. Pěkné,dík za vaši práci :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Díky moc za překlad!!! Mirka

    OdpovědětVymazat