neděle 25. května 2014

Studium jedů - 19. kapitola 2/2




Potom, co jsem se rozloučila s Randem, který zasmušile hleděl na nepovedené těsto, když upíjel víno, spěchala jsem zpátky do Valekova apartmánu. Při vstupu dovnitř mě pozdravil zvuk zaklapnutí knihy. Valek běsnil po pokoji a rozkopával hromady knih. Trosky z šedého kamene se válely po podlaze a v místech jejich dopadu, zely ve zdech krátery. V každé dlani svíral kámen.


Chtěla jsem s ním prodiskutovat svou teorii ohledně kávy, ale rozhodla jsem se počkat. Naneštěstí mě Valek zpozoroval. „Co chceš?“ Zavrčel.
„Nic,“ zamumlala jsem a utekla do svého pokoje.
Valekův hněv vydržel po tři dny. Při každé příležitosti ventiloval svou špatnou náladu na mně. Šoupnul mi protijed, mluvil stroze, pokud vůbec, a mračil se na mě kdykoliv jsem vešla do místnosti. Unavená neustálým vyhýbáním se mu a skrýváním se ve svém pokoji, rozhodla jsem se k němu přiblížit. Seděl u svého stolu, zády ke mně.
„Možná jsem zjistila, co jsou ty fazole zač.“ Byl to chabý začátek konverzace. Co jsem doopravdy chtěla říct, bylo: „Co je to sakra s tebou?“ Ale myslela jsem si, že jemnější cesta bude moudřejší.
Otočil se čelem ke mně. Energie jeho hněvu se rozptýlila, byla nahrazena chladem, který by dokázal zmrazit kosti. „Opravdu?“ Jeho hlas postrádal odsouzení. Oheň v jeho očích byl také uhašen.
Ustoupila jsem. Jeho lhostejnost byla ještě děsivější než hněv. „Já…“ polkla jsem, ústa vysušená. „Mluvila jsem s Randem a on se zmínil o kávě. Pamatuješ si kávu? Nápoj z jihu?“
„Ne.“
„Myslím si, že naše fazole by mohly být kávou. Pokud neznáš kávu, možná bych ji mohla ukázat Randovi. Jestli s tím tedy souhlasíš?“ Zaváhala jsem. Můj návrh zněl, jako by malé dítě škemralo o sladkosti.
 „Do toho, poděl se o své nápady s Randem. Se svým kamarádem, nejlepším přítelem. Jsi stejná jako on.“ Ledový sarkasmus zostřil Valekova slova.
Byla jsem ohromená. „Cože?“
„Dělej si, co chceš. Nezajímá mě to.“ Valek se ke mně otočil zády.
Vklopýtala jsem do svého pokoje a pak zamknula dveře třesoucími se prsty. Opřela jsem se o zeď a v mysli si zrekapitulovala poslední týden, abych zjistila, jestli by tam mohlo být nějaké vodítko k Valekovu odstupu. Nemohla jsem si vzpomenout na nic výraznějšího. Sotva jsme na sebe promluvili, a já věřila tomu, že jeho hněv byl namířený proti Veliteli – až do teď.
Možná našel moji knihu o magii. Pravděpodobně mě podezíral, že mám nějaké magické schopnosti. Zmatek najednou nahradil strach. V noci jsem ležela na posteli a zírala na dveře. S pocuchanými nervy jsem čekala na Valekův útok. Věděla jsem, že přeháním, ale nebyla jsem schopná přestat. Nemohla jsem z mysli vymazat způsob, jakým se na mě díval – jako bych už byla mrtvá.
Přišel rozbřesk a já se dnem protloukala jako zombie. Valek mě ignoroval. Dokonce ani Jancova všudypřítomná dobrá nálada mě nemohla vytrhnout z příšerného strachu.
Počkala jsem pár dní, než jsem přinesla Randovi ukázat fazole. Měl mnohem lepší náladu. Velký úsměv zdobil jeho tvář a přivítal mě s nabídkou skořicových šneků.
„Nemám hlad,“ řekla jsem.
„Nejedla jsi už několik dní. Co se děje?“ Zeptal se Rand.
Vyhnula jsem se jeho otázce zeptáním se na Criollo.
„Tvůj plán fungoval. Informoval jsem Velitele, že Vingův recept není v pořádku. Řekl, že se o to postará. Pak se zeptal na služebnictvo v kuchyni: pracují dobře? Potřebuji nějakou pomoc? Jen jsem na něj zíral, protože jsem se cítil, jako bych vkročil do špatné místnosti. Obvykle jsem přijímán s podezřením a propuštěn hrozbou.“
„To nezní zrovna jako dobrý vztah.“
Rand naskládal misky na sebe a srovnal řadu lžící. Jeho úsměv se vytratil. „Moje vzájemná interakce s Velitelem a Valekem by mohla být považována přinejmenším za nejistou. Po převratu jsem byl poměrně mladý a vzpurný, pokoušel jsem se o všechny možné sabotáže. Servíroval jsem Veliteli zkyslé mléko, oschlý chléb, shnilou zeleninu a dokonce syrové maso. V tu chvíli jsem se snažil být co nejprotivnější.“ Zvedl lžíci a poklepával si s ní o koleno. „Přešlo to v souboj vůlí. Velitel byl pevně rozhodnutý, že pro něj budu vařit, a já byl rozhodnutý nechat se zavřít nebo být převelen jinam.“
Ťuk, ťuk, ťuk přicházelo od lžíce, jak Rand pokračoval v příběhu zastřeným hlasem. „Valek pak udělal z mojí matky ochutnávače – bylo to ještě před tím, než zavedli ten zatracený Kodex chování – nemohl jsem snést pomyšlení, že by měla ochutnávat odpadky, co jsem servíroval Veliteli.“ Staré smutky stáhly Randovy rysy. Lžíci protáčel v kruzích mezi prsty.
Zradila mě slova. Hrůza mi přeběhla po zádech, když jsem přemýšlela o osudu Randovy matky.
„Pak se stalo nevyhnutelné, pokusil jsem se utéct, ale chytili mě těsně u jižních hranic.“ Rand si promnul levé koleno. „Rozdrtili mi koleno, omezili mě jak nějakého zatraceného koně. Pohrozili mi, že to samé provedou i s mou druhou nohou, pokud se pokusím utéct znova. A tady jsem.“ Ušklíbl se, shazující všechny lžíce ze stolu. Zaťukaly o kamennou podlahu. „To jen ukazuje, jak moc jsem se změnil. Velitel je ke mně laskavý a já jsem šťastný. Snil jsem o otrávení toho bastarda, o převzetí toho posledního kroku v naší bitvě. Ale mám tuhle hloupou slabinu ohledně ochutnávačů. Když zemřel Oscov, slíbil jsem si, že už se nikdy více starat nebudu.“ Rand vytáhl flašku vína. „Selhal jsem. Zase.“ Ustoupil zpátky do svého pokoje.
Shrbila jsem se nad stolem, litujíc, že můj komentář způsobil Randovi bolest. Mé kapsy se nepříjemně vyboulily fazolemi. Posunula jsem se na svém místě. Liza možná měla pravdu, když mě obvinila z jeho špatné nálady. Valekovo jednání s Randovou matkou se zdálo kruté z Randova pohledu, ale když jsem o tom uvažovala z Valekova pohledu, dávalo to smysl. Jeho prací bylo chránit Velitele.
Další dva dny jsem žila v mlze. Události se rozmazaly do kupy. Ochutnávání, trénování, ochutnávání, trénování. Ariho a Jancovo hromování a pokusy povzbudit mě, zůstávaly bez úspěchu. Zpráva, že můžu začít obranu s nožem, nepřinesla žádné nadšení. Mé tělo bylo jako dřevěné bo, které jsem svírala v ruce.
Když se Margg zjevila po jednom z mých tréninků, aby mě informovala, že setkání s jejím kontaktem bylo naplánováno na následující večer, bylo velmi obtížné sebrat dostatek síly a vzchopit se.
Promyslela jsem si každý možný scénář, a každou kombinaci událostí, ale stále mě vedly k jednomu závěru. Kdo by mi uvěřil, kdybych to setkání nahlásila? Nikdo. Potřebovala jsem svědka, který by zároveň mohl hrát mého ochránce. Ariho jméno se mihlo mou myslí. Ale nechtěla jsem, aby k němu vedla nějaká podezření, kdyby se náhodou něco pokazilo. Bylo možné, že kontakt Margg měl šéfa nebo celou síť informátorů, a já to mohla vzít všechno na svou hlavu. Mohla jsem tancovat, jak jsem chtěla, stejně tady byl jen jeden směr, kterým se vydat a vedlo to k jediné osobě: Valekovi.
Setkání jsem se děsila. Naše interakce klesla pouze na tiché trapné podání protijedu každé ráno. Ale po ochutnání Velitelovy večeře, jsem Valeka vyhledala, můj žaludek metal kotrmelce. Jeho kancelář byla zamčená, tak jsem zkusila jeho pokoje. Nebyl v obývacím prostoru, ale slyšela jsem ho z patra. Tenký proužek světla pronikal zpod dveří Valekova řezbářského studia. Zvuk broušení kovu mi vytvořil husí kůži na těle.
U vchodu jsem zaváhala. Tohle byl pravděpodobně nejhorší čas, kdy bych ho měla vyrušit, ale měla jsem se setkat s Margginým kontaktem už další den. Nemohla jsem plýtvat časem. Shromažďujíc odvahu, zaklepala jsem a otevřela dveře, aniž bych počkala na odpověď.
Valekova lucerna zablikala. Přestal brousit. Kolo se v tichosti točilo, odráželo prasátka, která prolétala podél stěn a stropu.
„Co je?“ Zeptal se.
„Dostala jsem nabídku. Někdo mi chce zaplatit za informace o Veliteli.“
Otočil se. Jeho tvář se zpola skrývala ve stínu, ale byla stejně kamenná jako kámen, který držel. „Proč mi to říkáš?“
„Myslela jsem si, že to budeš chtít sledovat. Může to být ten, kdo o mně vypouštěl informace.“
Zíral na mě.
Přála jsem si, abych taky držela těžký kámen, protože jsem měla náhlou potřebu praštit jej jím po hlavě. „Špionáž je nezákonná. Možná budeš chtít provést zatčení nebo možná nakrmit toho, kdo vypouští informace nějakými dezinformacemi. Znáš to, špionážní věci. Vzpomínáš? Nebo už tě tohle znudilo taky?“ Vztek naplnil má slova.
Zhluboka jsem se nadechla, připravená na útok, ale vzduch proklouzl neslyšně přes mé zaťaté zuby. Ve Valekově tváři se objevila jemnost. Vycházel z něj obnovený zájem, jako by držel každý sval napjatý a teď je povolil.
„Kdo?“ Zeptal se konečně. „A kdy?“
„Margg se na mě obrátila a zmínila kontakt. Setkáme se zítra v noci.“ Zkoumala jsem jeho výraz. Byl překvapen nebo raněn Margginou zradou? To jsem nemohla říct. Čtení Valekovy pravé nálady bylo jako pokoušet se rozluštit cizí jazyk.
„Dobře, pokračuj podle plánu. Budu tě sledovat až na schůzku a uvidím, s kým se musíme vypořádat. Začneme tenhle kontakt krmit nějakými přesnými informacemi, abychom tě učinili důvěryhodnou. Možná Velitelova změna nástupce bude fungovat. Je to neškodná informace, která bude stejně zveřejněna. Pak uvidíme, co bude dál.“
Nastínili jsme si detaily. I když jsem svůj život postavila do nebezpečí, cítila jsem se vesele. Měla jsem zpátky svého starého Valeka. Ale na jak dlouho? Přemýšlela jsem, když se ostražitost zase vrátila zpátky.
Když jsme skončili, obrátila jsem se k odchodu.
„Yeleno.“
Zastavila jsem se ve dveřích, ohlédla se přes rameno.
„Jednou jsi řekla, že nejsem připraven uvěřit tvým důvodům pro zabití Reyada. Teď už ti věřím.“
„Ale já nejsem připravena ti o nich říct,“ odpověděla jsem a opustila pokoj.


16 komentářů:

  1. Moc moc díky za pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za pokračování v překladu.Lvice

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  6. děkuju už se nemůžu dočkat na pokračování . ¨:)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji mnohokrát a netrpělivě vyhlížím další kapitolu...:)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuju za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  10. Bude sa prekladať aj ďalej? :)

    OdpovědětVymazat