neděle 18. května 2014

Skrytý krví - 2. Kapitola



Na tom hlubokém mužském stenu bylo něco povědomého.
Brenniny oči se rychle přizpůsobily černočerné tmě uvnitř toho, co očividně kdysi bývalo loveckým srubem, jehož kamenné zdi byly pokryté špínou.
Na zemi byl na všech čtyřech muž, který se třásl, bicepsy se mu napínaly, jak se snažil nespadnout úplně.
Široká, silná ramena. Plavé vlasy jen o odstín tmavší než ty její. Muž zvedl hlavu a jejich oči se setkaly těsně před tím, než padl na zem. Tvrdě.

To nemůže být pravda. Ne, to prostě není možné.
„Finne? Ach můj bože.“ Vrhla se k němu, stěží si vědoma toho, že se šev jejích těsných šatů trhá, jak si klekla vedle něj.
Přitiskla mu tři prsty k vnitřní straně zápěstí. Jeho puls byl stabilní, ale ne moc silný. Pohladila ho po tváři a snažila se ho probrat.
„Co se stalo? Kdo ti to udělal?“ Ptala se, i když nebyl ve stavu, kdy by jí odpověděl. Kromě toho, příšerně se bála toho, že moc dobře ví, co se stalo.
Tento muž, se kterým kdysi chodila, kterého milovala a lhala mu, byl držen v zajetí jako něčí krevní otrok.
Jen při pohledu na něj se vynořily vzpomínky. Na zvuk jeho smíchu. Způsob, jakým jeho kaštanové oči zářily neplechou těsně před tím, než navrhl něco bizardního. Jeho nadšení a podpora pro její sen stát se lékařkou, i když neměl tušení, že je upírka. Tolik toho před ním skrývala, zatímco on netajil nic.
A spolu s jejich vztahem se rozvíjely i její city k němu. Už nešlo jen o dovádění mezi peřinami a ona cítila, že propadá tomu poslednímu muži, kterému by propadnout měla. Měl sladkou krev, zatraceně, a ona pochybovala, že by se kolem něj dokázala dlouhodobě udržet. Před šesti měsíci se s ním rozešla, aniž by to nějak vysvětlila. Řekla jen, že má příliš moc práce na to, aby zvládala vztah.
Ale jak ho tady takhle viděla, uvědomila si, jaký blázen byla, když si myslela, že je jeho jedinou hrozbou. Byl v nebezpečí od jakéhokoliv bezohledného člena upíří rasy. Problémem bylo, že ho nikdy nepovažovala za slabého. Jen samu sebe.
„No tak, Finne, odpověz.“
„Brenno?“ Finn se zvedl na lokty a zamrkal, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co vidí. „Co… co tady děláš?“
Neukázněné pramínky vlasů mu spadaly do očí, propůjčily mu napůl šílený vzhled. Zjevně se několik dní neholil, protože ostrou čelist zakrývala silná vrstva strniště.
„Vysvětlím ti to později. Pojď.“
„Ty… ty, musíš odtud zmizet. Dojdi pro pomoc.“
„Odcházím, to ano, a ty půjdeš se mnou.“
„Ne. Zpomalím tě. Jsem příliš slabý. Kdo ví, co udělá, když tě tady chytí.“
Musel to být upír, otrokář. A Finn měl pravdu. Těžko říct, k čemu by došlo, kdyby je ten parchant tady našel. Rada neměla toleranci pro barbarské praktiky, které zahrnovaly lidské krevní otroky, což bylo zakázáno již ve středověku. Trestem byla smrt. Rozhodně by se to zoufale snažil ututlat.
Čí to vlastně byl majetek? Opustila pozemek Westfalenova panství, když prošla plotem, nebo ne? Byla tohle stále státní půda?
Čas na spekulace bude později, ale nejprve ho odtud musela dostat.
Přehodila si Finnovu ruku přes rameno a snažila se ho postavit, ale bylo to jako tahat za provázek s těžkou hadrovou panenkou. Byl sto devadesát centimetrů vysoký a měl na sobě sto dvacet kilo čistého svalstva. I když byla silnější než lidská žena její velikosti, tohle bylo příliš, aby to zvládla sama. Bude muset odejít pomocí vlastní síly.
„Postav se, vojáku. Rychle!“
Finn se o ni opřel a vytáhl se nahoru. „S tímhle se daleko nedostanu, Brenno.“ Zarachotil dlouhým řetězem, který měl přicvaknutý ke kotníku.
S nadějí, že by ho dokázala rozlomit, ho popadla oběma rukama. Dlaněmi jí projela spalující bolest.
„Do prdele!“
Řetěz se zarachocením dopadl na zem.
„Co se děje? Co to děláš?“
Podívala se na své ruce. „Je… je stříbrný.“
Ačkoliv se řetězu dotknula jen na zlomek vteřiny, její kůži již poznamenaly slabé popáleniny. Zapotácela se a cítila se výrazně oslabeně. Proč by upír používal k zadržení otroka krve stříbrný řetěz? To nedávalo smysl, ledaže…
Těžce polkla, když došla k jedinému logickému závěru.
Ledaže by tady únosce nedržel jen lidi.
„Klid,“ řekl a chytil ji za loket. „O čem to mluvíš? Ukaž.“
Na okamžik zaváhala, než rozvinula zaťaté pěsti. Po celou tu dobu, co byli spolu, mu nikdy neřekla, čím je, a nehodlala to tak učinit ani teď. Zvlášť po tom, co zažil. „Jsem… velmi alergická na stříbro. Moje pleť okamžitě zareaguje, když se ho dotknu.“
Ruce měl teplé, když jí s nimi sklouzl přes zápěstí a jemně jí rozevřel prsty. „Být tebou, tak se na své ruce nedívám. Rány bolí hůř, když je vidíš.“ Což bylo něco, co nepochybně znal z první ruky díky času strávenému tady.
Dávala si pozor, aby mu nevysála žádnou energii, ale bylo těžké to nutkání ignorovat, když se dotýkal jejích rukou. Zaměřila se raději na skutečnost, že jeho přízvuk, který byl obvykle sotva znatelný, byl silnější než kdykoliv předtím. Musel v poslední době navštívit své skotské bratrance a sestřenky. Nebo možná jen byl výraznější z bolesti a vyčerpání.
„Jo, jsou trochu zarudlé, ale-“ chladný vzduch, který jí fouknul na dlaně, byl uklidňující, „-nevypadá to tak zle.“
Jeho starost, nehledě na jeho vlastní utrpení, se jí dotkla. „Budu v pořádku. Hojím se rychle.“ Odtáhla ruce a rozhlédla se po chatrné místnosti. „Je tu něco, čím bychom mohli ten řetěz zničit?“
„Věř mi. Kdyby bylo něco, co bych mohl použít na dosah, tak bych to našel. Znám každý čtvereční centimetr tohohle luxusního apartmá a nic tu není.“ Odmlčel se, na posílení se nadechl. „Podívej, Brenn. Musíš najít pomoc. Ještě chvíli tu budu v pohodě.“
Zatraceně, neexistovala možnost, že by ho tady nechala. „Podívám se, jestli něco nenajdu.“
Sevřela jednou rukou její natrhnuté šaty a vystoupila z cely. Mezi dvěma stromky, asi dvacet metrů od ní, spatřila kopu dříví. Možná by tam mohla najít sekyru.
Vyrazila tam a přemýšlela o Lily, která byla stále v panství. Jako Strážkyně v terénu pro Radu Guvernérů řešila přímo tyto typy trestných činů.
„Zatracený telefon.“ Bude muset Finna dostat ven a doufat, že po cestě chytí signál. Vzhledem k tomu, že byl sladkokrevný, neodvažovala se ho vzít zpět na panství. I dobří upíři mohli udělat chybu.
Pronikavé pištění netopýra ji vylekalo a zrychlila tempo.
A samozřejmě, sekyra byla pohřbena v kuse dřeva. Ale protože byla stále ještě zesláblá stříbrem, chtělo to několik pokusů, než ji uvolnila. Vrátila se do kabiny, kde našla Finna opřeného o zeď, s ustaraným výrazem ve tváři.
„Našlas něco, co bychom mohli použít?“
Ukázala, co našla. „To by mohlo fungovat, nemyslíš?“ Chtěl jí ji vzít, ale ustoupila. „Udělám to. Musíš šetřit síly. Žádné přemáhání se.“
Zamračil se, zjevně nebyl nadšený představou, že by ji měl nechat dělat tvrdou práci, ale vzhledem k jeho stavu oba věděli, že nemá na vybranou. Natáhl řetěz na kamennou podlahu a mírně se otočil. Váhavě si zvedla sekeru na jedno rameno a švihla.
Vypadla jí z ruky, když čepel dopadla na zem a zaslyšela výmluvné trhání.
Sakra. Zcela minula řetěz, ale ještě více si roztrhla šaty.
„Ježíši, Brenn.“ Sípavě se zasmál. „To mělo asi tolik ladnosti, jako Hulk Hogan v sukénce pro baletky.“
„Cože?“
„Ty jsi nikdy předtím nedržela sekyru?“
„Až tak špatné to bylo, co?“
„Ubohé.“ V očích mu zablikaly jiskřičky pobavení, když zvedl zbraň ze země. Brenně se ulevilo, když viděla, že se vší tou krví neztratil svůj sarkastický smysl pro humor. „A teď ustup.“
Využitím dynamiky se jí pokusil zvednout nad hlavu, ale sotva to zvládl do úrovně ramen. Byl příliš slabý.
„No tak, nech mě.“ Postavila se přes něj. „Polož ruce na mé. Já ji budu držet a ty mě povedeš, dobře?“
Nehádal se, jen se postavil za ni jako golfový instruktor, nohy rozkročil přes její. Teplo z jeho těla ji hřálo do zad a ona si matně uvědomila, že to muselo být kvůli roztrženému švu. Odtlačila tu trapnou situaci z myšlenek, zvedla sekeru a držela ji rovně a stabilně nad jejich hlavami.
„Jedna. Dvě. Tři.“ Rychle sekla dolů, čepelí se trefila do jednoho z oček. Až na tři metry řetězu, které mu visely u kotníku, z něj byl svobodný muž.

***

Ve chvíli, kdy se Finn znovu napřímil, pocítil závrať, zatočila se mu hlava. K čertu s tím. Obrnil se proti jakémukoliv fyzickému nedostatku navzdory tomu, co mu namlouvalo tělo.
Vydal se ke dveřím, řetěz táhl za sebou. Natáhl ruku tak, aby za sebou zastavil Brenn, instinkty vojáka se v něm probraly. I když už byla venku, on byl teď ve vedení. Kolem bylo slyšet cvrlikání cvrčků. Dobrá. To znamenalo, že v poslední době nikdo nevyrušil hmyz. Rychle prozkoumal oblast, ale neviděl nic kromě temného lesa. Dost brzy si jeho oči přivykly.
„Dej mi sekeru.“
„Proč? Co je tam venku? Vidíš něco?“ Přišla blíž a sevřela mu předloktí.
„Potřebuju zbraň. Nehodlám se znovu nechat chytit nepřipravený.“ Nehodlal Brenně říct, že jeho únosce je upír. Nejen, že ji nechtěl děsit, ale stejně by si myslela, že je blázen. S tím se vypořádá později. Nejprve se odtud museli dostat.
Vyrazili k hustému podrostu, větve hlasitě praskaly pod jejich nohama. Jejich tempo nebylo zdaleka tak rychlé, jak by mělo být. Řetěz se mu průběžně zachytával o ostružiní a musel každou chvíli zastavovat, aby popadl dech.
Opřel se rukou o kmen stromu. „Takže, kdy se mi chystáš říct, co tady vlastně děláš? Zejména, když na sobě nemáš turistické oblečení.“
„Půl míle tamtím směrem,“ ukázala do leva, „je Westfalenské panství. Byla jsem na slavnostním předávání cen a vyšla ven na čerstvý vzduch.“
„A?“ Měl neodbytný pocit, že mu neříkala vše.
„A rozhodla jsem se projít.“
„Takhle oblečená? A sama?“ Zbláznila se? Copak nevěděla, jak atraktivně vypadá, a jak těžké by bylo pro každého lidského muže, který by ji spatřil, nevrhnout se na ni? Nemluvě o tom, co by jí mohl udělat ten nelidský dravec. Při tom pomyšlení se otřásl.
V posledních několika týdnech měl spoustu času na to, aby přemýšlel o svém životě. A osoba, na kterou myslel nejvíce, byla Brenna. Snil o ní, neustále si vybavoval její tvář. Její prostý úsměv. Krásné linie její čelisti. Hedvábí jejích vlasů. Ten sten, který jí unikal, když se v ní pohyboval.
Jedna z věcí, kterých nejvíce litoval, bylo to, že ji nechal jít. Miloval to, jaké v něm vyvolávala pocity, jak se ho ptala na názory o věcech, kterým rozuměla mnohem více než on. Kolem ní se cítil silný, mocný. Neporazitelný. Když se nyní ohlížel zpět, příliš snadno přijal důvody k jejich rozchodu, aniž by příliš bojoval. Lidé se neustále zamilovávali, zatímco honili své profesní cíle. Měl protestovat, ale místo toho ji jednoduše nechal odejít. Možná, že tohle byla druhá šance k tomu, aby ji získal zpátky nadobro.
„Mají tam dost skvělou stáj pro koně, kterou jsem chtěla vyzkoušet.“ Poškrábala se na nose a pak si kolem ukazováčku namotala pramínek vlasů.
Zjevně mu lhala, i když možná ne o koních, ale přesvědčivě se za všech okolností snažila vyhnout jeho otázce.
„Tak proč nemůžeme jít tam?“ Rýpal se v tom dál.
„Nemohli bychom jen-“ její mobil zavibroval a zdálo se, že se jí víc než ulevilo, když ho vytáhla z kabelky. „Konečně mám signál.“ Bledě modrá záře obrazovky jí osvítila tvář, když si četla sms.
Pohnul se směrem k ní, ale ona se mírně natočila a rychle naťukala odpověď. Když telefon o chvíli později znovu zavibroval zprávou, Brenna zalapala po dechu.
„Co je?“ Zeptal se a snažil se podívat na její telefon, ale držela ho schválně tak, že to nešlo.
„Musíme jít.“ Podívala se pokradmu do lesa za nimi.
„Brenno, co se sakra děje?“
„Má… má přítelkyně, Lily, říká, že se na párty něco opravdu pokazilo. Kolem pobíhá ochranka a hosté byli požádání, aby odešli. Řekla jsem jí o tobě a ona mi řekla, že odtud musíme vypadnout.“
Instinktivně si znovu prohlédl tmu, ale nic neviděl, slyšel jen cvrlikání cvrčků.
Najednou si uvědomil, jak divné bylo, že po něm Brenna nechtěla žádné podrobnosti o tom, jak se sem dostal a proč byl držen v zajetí. Kdyby byla situace opačná a on byl tím, kdo by ji našel, byly by to jedny z prvních otázek, na které by se jí zeptal. Normálně byla jednou z těch klidných typů lidí, kteří v krizích vedli ostatní. Kladla otázky a metodicky si dělala poznámky. Musela taková být, když chtěla pracovat jako laborant – taková profese nebyla pro nervózní a snadno vznětlivé. Ale na nic takového se neptala.
„Setká se s námi na hlavní silnici. Zjevně to je jen za tím kopcem.“ Strčila telefon zpátky do kabelky, ale potřebovala dva pokusy, aby ji zapla.
Když spatřil v jejích očích se zlatými skvrnami hrůzu, ovinul jí ruku kolem ramen a znovu prohledal temnotu. Nic. Pro případ, že by potřeboval sekyru hodit nebo ji použít jako zbraň, ji chytil pevněji.
„Tak pojď. Lily řekla, že tam bude hned, jak to půjde. Opři se o mě, pokud potřebuješ.“ Brenna ho vedla lesem, pro tentokrát se pohybovala trochu rychleji.
V zadní části mysli ho něco hryzalo, jak překračoval poražený strom. Chtěl se znovu zastavit a popadnout dech, ale Brenna ho popoháněla. A pak mu to došlo. Noc znatelně ztichla, nebylo slyšet už ani cvrčky.
Chloupky na předloktí se mu zježily a sekyru chytil ještě pevněji. Měl neodbytný pocit, že už nejsou sami.

A byl si docela jistý tím, že to Brenna také ví.

18 komentářů:

  1. Děkuji za další kapitolu, skvělé.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad a veľmi sa mi páči tmavý design blogu :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za pokračování a nemůžu se dočkat další kapitoly...:)

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Vďaka, som zvedavá ako bude reagovať Finn nato, keď sa dozvie o Brenne, že aj ona je upír.

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za skvelý preklad. :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  12. Dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat