středa 14. května 2014

Skrytý krví - 1. Kapitola



Brenna Stewartová se nemohla dočkat konce večera. Položila pokroucený kus papíru do klína a obrátila se ke kamarádce sedící vedle ní.
„Díky, Lil, za to, že jsi jela se mnou. Nevím, jestli bych to bez tebe dokázala.“

„Jet zhruba hodinu jihovýchodně od Seattlu je sotva dálka. Navíc bych si to nenechala ujít.“ I když se Lily DeGraffová usmála, ten vzdálený pohled v jejích očích nezmizel. Brenna přemýšlela, jestli má Lily nakopnout, nebo po ní vrhnout praštěným úsměvem, ale na to nebyla dost rychlá a navíc se vedoucí ceremonií chystal oznámit další jména.
Strnule se posadila a doufala, že ještě není na řadě. Lily se natáhla a v gestu uklidnění ji poplácala po ruce.
S Lily se setkala krátce poté, co byla přeřazena k týmu v Seattlu. A ačkoliv měly velmi odlišné zázemí, měly hodně společných zájmů a celé hodiny dokázaly mluvit o knihách či nejnovějších dokumentárních filmech na PBS. Ale poslední dobou byly tak zaneprázdněné, že se nescházely tak často jako dříve. Ale když už se tak stalo, bylo to, jako kdyby vůbec žádný čas neuplynul a snadno vklouzly do role starých kamarádek.
Brenna ztišila hlas. „Jsi si jistá, že nemám na zubech rtěnku?“
„Po sté, ne,“ řekla Lily s dramatickým povzdechem. „Vypadáš skvěle, Bren. Jsi na to dobře připravená. Ne každý den ti někdo udělí plné stipendium, které ti umožní chodit na medicínu. Zaměř se na svůj cíl, ne na tuhle současnou nepříjemnost.“
Brenna pracovala jako upíří medik, což byl ekvivalent lidských laborantů, ale jejím snem bylo pokračovat ve studiu a stát se lékařkou. Chtěla léčit úrazy i nemoci, ne jen dávat obvazy.
„Jsem otrokem zvyků, Lil. Nezvládám novost a odlišnost velmi dobře.“
„Pak bych řekla, že se musíš přizpůsobit, zlato.“
Brenně připadal podrážděný tón její kamarádky lehce uklidňující, ale přesto jí srdce nepřestalo uhánět. Nezáleželo na tom, kolikrát si namlouvala, že je na tu řeč připravena. Byla stále jako uzlíček nervů. Tak to tohle měl Jung na mysli, když mluvil o dynamickém odporu, o srážce dvou protikladných sil? Rozhlédla se po elegantním sále, kde poznávala několik tváří z upíří populace Seattlu, včetně několika členů Rady starších, a srdce jí v uších bušilo ještě hlasitěji.
„Fakt díky, ale-“
„Ticho. Dokážeš se smířit s trochou-“ Lily zmlkla, jak tmavovlasý muž od nedalekého stolu vstal, když bylo zvoláno jeho jméno. Pohyboval se mezi stoly a židlemi s elegancí divoké kočky. Ale stejně rychle pak dokončila myšlenku. „Nepohodlí.“
Bylo by dobré, kdyby se Lily dala s někým dohromady, rozhodla se Brenna. Přivedlo by ji to na jiné myšlenky. Jak se ten muž loudal kolem jejich stolu, dotkl se Lilyiny židle a jeho pohled přetrval na jejích nahých ramenou. Bývaly doby, kdy by to znamenalo, že se ti dva dají dohromady, až bude noc u konce. Ale dnes si tím Brenna nebyla tak jistá.
Stejně jako většina jejich druhu brala její přítelkyně nenasytný sexuální apetit jako přirozený způsob k tomu, jak se zbavit agresivity. Lovení lidí kvůli krvi bylo dnes považováno za barbarství – dělali to jen Temnokrevní, nepoctiví upíři, kteří žili na okraji jejich civilizované společnosti.
Před mnoha staletími, kdy si Starší uvědomili, že dokážou přežít jen na občasných doušcích krve v kombinaci s pravidelnou absorpcí lidské energie, začali upíři žít v míru a tajnosti mezi lidmi. Ale protože se upíři naučili držet jejich potřebu krve pod pokličkou, přebytek energie musel někam jít a tím pádem se zvýšila jejich potřeba sexu. Upíry vlastněné podniky často měly soukromé pokoje, které si jejich zákazníci mohli pronajmout pro sexuální aktivity. Tahle elegantní stará budova nebyla pravděpodobně žádnou výjimkou, pomyslela si Brenna, vzpomínajíc na spoustu dveří ve vestibulu.
„Rozhodně tě okukoval,“ zašeptala.
„Cože?“
„Ten chlap nahoře. Pan Krasavec. Okukoval tě.“
Lily se na pódium ani nepodívala, jen sledovala své červené nehty. „Brenno, nejsem na to připravena. Ne teď.“
„Myslím, že by ti to prospělo. Nemluvím tady o závazku. Jenom, víš, o rozptýlení.“ Bůh ví, že by sama jedno potřebovala.
Před více než rokem byl muž, který byl pro Lily důležitý, údajně zabit v masivní explozi, když Strážci zaútočili na zařízení Temnokrevných, kde se odehrávaly strašlivé experimenty na sladkokrevných, na lidech se vzácnou krevní skupinou, která byla pro upíry velmi návyková. Pracoval v utajení v Alianci Temnokrevných celá léta a Lily byla jeho jediným kontaktem s Agenturou. O několik měsíců později Lily zjistila, že nezemřel. Prostě jen s ní nechtěl dále být. Přijala jeho zradu dost těžce a od té doby nebyla zcela sama sebou.
„A co ty?“ Lilyin kanadský přízvuk byl výraznější, když se chystala říct něco naštvaného. „Možná, že bys ho měla zatáhnout do temného kouta a ohmatat jeho… nádobíčko.“
„Ha. Jsem příliš zaneprázdněna na to, abych se teď s někým zaplétala.“ Ve chvíli, kdy to vyslovila, si Brenna přála, aby ta slova mohla vzít zpět. To byla ta samá slova, která použila, když se rozešla s mužem, kterého kdysi milovala. I když lhala, když je vyslovila.
Než Lily mohla odpovědět, Phillip Creighton, asistent pana Weslfalena, poklepal na mikrofon. Westfalen sám seděl v křesle na pódiu, vlněná deka mu zakrývala nohy, jak nepřítomně zíral do prázdna. Bohatý filantrop, který daroval peníze mnohým lidským i upírským charitám, dnes vypadal už jen jako skořápka jeho bývalého já, zcela nevnímajíc fanfáry kolem.
Brenna si toužebně povzdechla, vzpomínajíc, jak jí starší pacient jednou řekl, že žít po staletí není tak skvělé, jak se zdá.
„A naše další stipendium získává slečna Brenna Stewartová.“
Těžce polkla a vstala, uhladila si hedvábně rudé večerní šaty.
„Nandej jim to, Bren.“
„Díky.“ Podařilo se jí dojít k jevišti, zatímco pan Creighton pokračoval v uvádění.
„Pan Westfalen s potěšením uděluje slečně Stewartové Westfalenovo vyznamenání, aby mohla začít s medicínou. Jejím cílem je otevřít si v této oblasti vlastní kliniku, aby pomohla Strážcům, kteří trpí regeneračními problémy stejně jako její otec, Dutch Stewart – který, jak všichni víme, byl velmi významným mužem.“
Místnost propukla v potlesk a pan Creighton k ní napřáhl v laskavém přivítání ruku. Jeho slova se jí odrážela v mysli, jak šla směrem k pódiu. Pověst jejího otce byla v komunitě legendární. Jako jeden z prvních Strážců z oblasti Seattlu pomohl utvořit mnoho zásad a postupů, které se používaly i dnes. Ale při nájezdu na vězení Temnokrevných byl pobodán neobvyklou čepelí z vysoce koncentrovaného mexického stříbra. Kvůli těžkému zranění se nebyl schopen vrátit do práce a o několik let později na jeho následky zemřel. Vědomí, že potlesk byl hlavně pro něj, to pro ni udělal o něco snesitelnější.
Vyšla pět schůdků na pódium, dávajíc si pozor, aby si nedupla na lem šatů. Ačkoliv byla za vyznamenání vděčná, přála si, aby s ním nepřišla všechna ta pozornost. Pracování s pacienty bylo o mnoho jednoduší.
Prošla svou děkovnou řečí, aniž by udělala mnoho omylů a ulevilo se jí, když byl konečně konec a všichni obrátili svou pozornost k dalšímu příjemci ocenění. Když byl hotov i poslední řečník a byly udělány veškeré fotografie, prošla tanečním sálem francouzskými dveřmi až na terasu. Jakmile byla pryč ode všech, byla schopna se znovu nadechnout. Vytáhla mobil. Její matka se nemohla dočkat, až uslyší, jak probíhal obřad.
Skvělé. Žádný signál. Strčila mobil do kabelky. Zavolá poté, co bude na cestě zpátky.
„Můžete použít telefon uvnitř, slečno Stewartová.“
Brenna nadskočila. Neslyšela, jak se k ní Creighton blíží. Jeho přízvuk jí připomínal to, jak lidé mluvili ve starých hollywoodských filmech – nejasně blahosklonné hlasy s britským přízvukem.
„Bohužel, v této divočině na úpatí pohoří Cascade, často není signál.“
„To je v pořádku, pane. Mohu si zavolat později.“
„Dobře.“ Otočil se a odešel.
Jak dlouho by měla zůstat? Jaký byl protokol? Usmívala se na desítkách fotek a poděkovala starému panu Westfalenovi, i když si nebyla jistá, že ji chápal. Sledovala, jak s ním dnes ostatní mluvili; pokaždé měl ten samý prázdný úsměv, zatímco stále hladil hlavu vodícímu psovi, velkému německému ovčákovi, který nikdy neopustil jeho invalidní vozík. Bývalý člen Rady z dávných časů, kdy se upírům v čele stále ještě říkalo Noční Bratři, měl dnes mnoho vážených hostů, z čehož byla Brenna ještě víc nervózní. Bezvýznamné rozhovory ve společnosti nebyly její silnou stránkou o moc víc, než mluvení před veřejností. Ani společenské oblečení, pomyslela si, když zírala na své šaty. Nemohla se dočkat, až se dostane domů a převlékne se. I v nízkých podpatcích jí umíraly nohy. Oknem zírala do sálu v naději, že zachytí Lilyinu pozornost. Během její krátké děkovné řeči Lily kývala a usmívala se, čímž značně posílila Brenninu důvěru. Ale v této chvíli svou přítelkyni neviděla. Zmizela, zatímco Brenna pózovala s ostatními oceněnými pro fotografy. Možná, že se Lily nakonec dala dohromady s panem Krasavcem.
Obrátila pozornost na působivou anglickou zahradu a velké, majestátní jízdárny za ní, když si všimla několika lidí s mobilem u ucha.
Dobrá. Musel tam být signál.
Zavolá mámě a projde se v okolí stodoly, čímž se vyhne všem rozhovorům. Snad tím dá Lily dostatek času k tomu, aby to s tím chlapem dokončila, a pak mohou odejít.
Změna teploty byla patrná, jak Brenna šla směrem ke stodole. Přitáhla si tenký přehoz přes ramena. O několik minut později otevřela dvojité dveře a byla uvítána řehtáním.
„Omlouvám se, chlapci, ale nejsem tady pro to, abych vás nakrmila.“ Cítila se již mnohem uvolněněji, jakmile vstoupila dovnitř. Napětí večera mizelo.
Moderní domy či auta na ni obvykle nedělaly dojem, ale za celý svůj život neviděla podobnou stodolu. Nad chodníky byly zavěšeny na trámech lustry, křišťálové hranoly vrhaly odlesky světla na dlaždice pod jejíma nohama. Slyšela tichou klasickou hudbu, která se samozřejmě linula z ukrytých reproduktorů a zcela se lišila od country či westernových písniček, které obvykle běžely ve stodolách. Tepelné lampy osvětlovaly každou stáj, na které bylo ručně psané jméno každého koně zlatými klikyháky. V téhle partě nebyl žádný Mo, Švihák či Cvalík.
Znovu zkontrolovala telefon. Stále žádný signál. Lidé v zahradách zjevně neměli stejného operátora.
„Myslím, že zavolám mámě, až budu doma,“ řekla kaštanově hnědé klisně s hříbětem v první stáji.
Poté, co pohladila alespoň tucet sametových nosů, vyšla na druhé straně stodoly, jejíž dveře se za ní zavřely. Zamířila k druhé cestě.
Pokud vše půjde podle plánu, bude chodit do školy a brigádničit v klinice Lilyiny matky v Britské Kolumbii. Dle příkladu jejího otce chtěla Brenna pomoci jejich společnosti, a to stipendium jí k tomu dopomůže. Nebyl by nadšený tím, že přijala peníze k tomu, aby dosáhla svých snů – byl to hrdý a zatraceně tvrdohlavý muž. Ale byl pryč a stejně tak jejich rodinné peníze.
Její pozornost zachytil pohyb za křovím. Snad kůň?
Rozhlédla se kolem, ale neviděla v této části panství žádné koňské oplocení. Mohl by to být jelen?
Nespěchala na návrat, a tak se to rozhodla prozkoumat. Cvrčci cvrlikali ve tmě, když procházela úzkým otvorem v plotě. Za ním měsíční svit osvětloval malou louku, ale nebyl na ní žádný jelen či kůň. Chystala se vrátit do stodoly, když k jejímu chřípí zanesl slabý vánek známý pach.
Zaváhala.
To nemůže být pravda.
Znovu se nadechla a kolem jejích vnitřností se obtočila panika jako oprátka.
Byla to vzrušující vůně. Pro upíry velmi známá.
Dásně ji zabolely, jak se objevily špičky jejích tesáků. Zakroutila pramenem svých vlasů a několikrát se zhluboka nadechla. Nosem nádech, pusou výdech.
Byla to vůně lidské krve. A ne jen tak ledajaké. Sladké.
A bylo jí hodně.

***
Zatraceně. Je zpátky.
Finn musel být v deliriu. Buď, nebo neuměl počítat. V mihotavém světle osamělé svíčky pohlédl za řadu značek, které udělal na kamenné zdi za uplynulý měsíc. Patnáct, dvacet, dvacet pět, dvacet šest, dvacet sedm. Ledaže by se přepočítal, jeho únosce neměl přijít ještě tři dny.
Zvuk kroků na štěrkové cestě však sílil. Zadržel dech a přinutil se myslet jasně.
Ztratil jsem snad pojem o čase?
Zhruba po týdnu se zdálo, že se mu dny slívají do sebe v jednu velkou noční můru. Ten chlap mu vždy odebral krev a odešel, počkal pár dní, aby se Finnovo tělo samo doplnilo, a pak se vrátil, aby sklidil další. Tvrdil, že je Finnova krev sladší, ale nikdy neřekl, k čemu ji používá.
„Takže, ty jsi něco jako drogový dealer upírů?“ Zeptal se ho Finn jednou. „O to tu jde?“
„To sotva,“ byla nevýrazná odpověď. „Sladká je vzácná a pro náš druh velmi návyková. Proto je také cenná, ale neprodávám ji.“
Kroky sílily a vtáhly tak Finna zpět do současnosti. Po tisící si prohlédl malý pokoj v naději, že něco minul – skrytý objekt, obyčejnou věc, která by mohla být použita jako zbraň – ale jako vždy to bylo jen zbytečné plýtvání energie. Nic tam nebylo. Pouze ta mizerná barevná matrace v rohu, malá komoda, slepená krabice, ve které byl týdenní příděl potravy a plastový džbánek s vodou. Srdce mu v hrudi bušilo, když zíral na napůl plnou krabici. Něco bylo špatně. Pokud bylo na čase, aby se ten šílenec vrátil, neměl by být téměř bez vody i jídla?
V záchvatech vzteku po jeho zajetí chtěl Finn vědět, proč ten debil používá jehly místo tesáků, protože zjevně jich měl šerednou sadu. Trpěl snad ten chlap upíří verzí erektilní dysfunkce?
Zároveň s tou myšlenkou se Finn pokoušel znovu štípnout, aby se znovu ujistil, že to není nějaká nechutná noční můra. Před nocí na letišti neměl tušení, že upíři existují a že nejsou jen vymyšlenými darebáky v knihách a filmech. Sakra, když od tety dostal na minulé Vánoce čtečku, stáhl si Draculu s myšlenkou, že by mohlo být zajímavé znovu si přečíst starou klasiku.
Fikce? To tak.
Se znervózňujícím klidem se jeho únosce lehce usmál a okamžik čekal, než odpověděl, jako kdyby opatrně volil slova. Když promluvil, byl jeho hlas slabý, napjatý.
„I když po tom neuvěřitelně toužím, nehodlám riskovat tvou krev. Alespoň ne teď.“
Finn věděl, že den, kdy si to ten hajzl rozmyslí, nakonec přijde. A měl docela dobrou představu o tom, že až ten den nastane, bude jeho poslední.
Změna plánu mohla znamenat jen jedinou věc.
Dnešek byl tím dnem.
Jeho rostoucí obavy nahradil ledový klid, zkrystalizoval jeho myšlenky na jediný cíl. Zůstat naživu.
S nohama rozkročenýma na šířku ramen, si kolem předloktí obtočil řetěz, který měl připoutaný ke kotníku. Každým okamžikem bude tvrdě přitažen malou dírou ve zdi tak, aby zůstal znehybněný v rohu místnosti. A pak do cely vstoupí ten chlap, vymění pracovní rukavice za ty latexové a dá se do práce. Finn se připravil. Neexistovala tady možnost, aby šel bez boje.
Venku zazněly kroky a pak ustaly, dveře se kousek po kousku otevíraly na malou škvírku. Finnovo žilami projel příval adrenalinu – jeho únosce zapomněl přitáhnout řetěz. Tohle byla šance, na kterou čekal – to malé monstrum nakonec zklamalo ve své ostražitosti.
Finn se chystal tuhle výhodu využít, i kdyby ho to mělo zabít. Snažil se nechrastit řetězem, jak se přesouval tak blízko ke dveřím, jak to jen šlo. Natáhl se po džbánu a tiše proklínal skutečnost, že se cítí tak zatraceně slabě. Existoval důvod pro to, proč lidé mohli darovat krev jen jednou za několik týdnů, pomyslel si, když vedl nádobu nad hlavu a snažil se ovládnout závrať.
Omráčí toho chlapa, obtočí nadbytečný řetěz kolem jeho tuhého krku a pak ho pořádně zadusí.
Dveře se pomalu otevřely a na jejich okraji se objevila drobná ruka.
Teď nebo nikdy, zlato.
Vší svou silou hodil džbánem. Jak opustil jeho ruce, zahlédl jednu vyleštěnou botu.
„Co to-“
Džbánek vrazil do zdi, voda vystříkla všemi směry a Finn cítil, jak se mu podlamují kolena.
Poslední věc, kterou si pamatoval, než padl na zem, byl zvuk ženského hlasu… volající jeho jméno.




16 komentářů:

  1. Díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem za preklad a korekciu.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Dík za vaši práci :-)

    OdpovědětVymazat
  9. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc, těším se na pokračování, vypadá to velmi zajímavě...:D

    OdpovědětVymazat
  12. Dík za vaši práci :-)

    OdpovědětVymazat