pondělí 19. května 2014

Dračí válečník - 1. Kapitola



Tuto bitvu prohrají.
„Zpátky!“ Dračí kapitán zařval varování do chaotické noci. Ale v koutku jeho nesmrtelného srdce už věděl, že je příliš pozdě. Ve tmě se ozýval stálý zvuk střelby. Upíři se vrhali na jeho dračí válečníky ze všech stran. Shora i zdola, ze všech stran bylo vidět nespočet požárů a vzduchem se šířil pach spáleného masa. Běžně klidné přímořské útesy a pláže se hemžily stovkami upířích vojáků, vychovávaných a cvičených za jediným účelem: zničit druh Kestrela Greye.

A zatím měli úspěch.
Kestrelovo mocné dračí tělo se chvělo potřebou bojovat, létat, soustředit se. Vířil všemi směry a sledoval písek pod sebou. Dával pozor na své legionáře a ze všeho nejvíc na krále a královnu. Jeho životním úkolem a zodpovědností bylo chránit svého krále a královnu. A právě teď byli obklíčeni na kamenném výběžku asi třicet stop nad ním, obklopeni upíry.
Sakra! 
Kestrel zaryl paty do spár na útesu římsy. Nabral vzduch svými mohutnými křídly, jednou máchnul, pak podruhé, tryskem vzlétl do nebe a přistál v hustě seskupené hordě.
„Zemři, Derkeine!” Křičel někdo po jeho levici.
Kestrel se otočil, křídly si kryl své boky. Avšak když se podíval přes své stříbrné šupiny, s ochromující hrůzou si uvědomil, že ta upíří slova nebyla pronesena k němu.
Ale ke králi. 
Ležel bezmocně na zemi a spěchali k němu dva vojáci. Jeden již držel meč nad hlavou, aby mohl tvrdě udeřit dolů. Kestrelovy rty se roztáhly zavrčením přes jeho jako žiletky ostré zuby. V jeho krku vzplanul žár a chuť popela mu pokryla jazyk. Bez zaváhání je pronásledoval a z otevřených čelistí vypustil na toho krvesavého bastarda tu nejvíce nebezpečnou zbraň, kterou vlastnil. Dračí oheň. Bílý a horký proud vystříkl z jeho úst a pokryl vojáka plameny. Během několika vteřin se změnil v louži roztaveného masa a spálených kostí.
Kestrel zavřel své čelisti a zaměřil své soustředění na druhého vojáka. Měsíční svit se odrážel od jeho černých slunečních brýlí a rozzářil jeho nakrátko ostříhané blonďaté vlasy. Když pozvedl stříbrnou bojovou sekeru, Kestrel sjel zoufalým pohledem dolů na krále. Jeho tělo
leželo příliš blízko útočníka, aby na něj znovu mohl použít dračí oheň a když se podíval do tváře toho upíra, věděl, že to ví. Jeho rty zkřivil výsměšný úšklebek, když zvedal svoji zbraň zpátky. Skončil se svou smrtelnou ránou. 
Kestrel ignoroval ten očividný strach proudící jeho žilami a bil se ve slepém běhu dopředu.
Pod jeho těžkýma nohama s drápy praskla skála, paty se mu s každým rázným krokem bořily do kamenů, ale jeho dračí oči nikdy nespustily pohled z upíra – jeho kořisti. Vojákovi zmizel z tváře sebevědomý úsměv a nahradil ho panický křik. Zuřivě bojoval, aby se prodral dolů ke zbrani dřív, než ho Kestrel mohl zastavit.
Všechno probíhalo zpomaleně. Třpytivé stříbrné ostří se pohnulo ladným pohybem ke králově hlavě. Kestrelovo srdce bušilo. Z jeho úst se vydral výkřik, jak pumpoval křídly, využívajíc jakékoliv páky, které mohl, aby se tam dostal včas.
Jen jediná, zásadní věc se stala v pravý čas. V momentě, kdy Kestrel zjistil, že nemá čas dostat krále pryč z cesty. Uvědomil si, co musí udělat.
S odhodlaným výkřikem Kestrel zvedl své mohutné tělo ze země. Otočil se ve vzduchu a
nastavil svá obrněná záda upírovi, aby zaštítil krále. Využil momentu točení a máchl svým silným ocasem v útočném oblouku. Jeho palicovitý konec se zabořil do vojákova trupu jednou stranou dovnitř, druhou ven. Když Kestrel padl na zem, dříve než mohl vyrvat ocas ven z upírovy dutiny, něco ostrého a mocného ho udeřilo přes svaly.
Sekera.
Její prvotřídní rána ho praštila s takovou silou, že ho odhodila směrem ke skalní římse. Nad ním se skláněl inkoustově černý stín, když mířil přes okraj a padal ze skály dolů na pláž. Cítil, jak chladný mořský vzduch chladí jeho záda, zatímco jeho nohy zachvátila spalující bolest.
Kestrel padal a zdálo se mu, že je to jen moment, než jeho tělo narazilo proti písečné zemi.
Po dopadu nadskočil a pak se jeho tělo zabořilo do hlubokého písku. Zrníčka zarývající se do jeho citlivé lidské kůže byla jako skleněné střepy. Jeho ramena byla poraněná a pulsovala bolestí v místech, kde se zubaté výčnělky skály střetly s jeho tělem místo s brněním. Všiml si, že jeho prsty, už ne drápy, svírají to, co zbylo z jeho stehna. Nepamatoval si, že by se přeměnil ze své dračí formy. Muselo se to stát na cestě dolů, což znamenalo, že jeho rána musela být horší, než si myslel.
Mnohem horší.
Srdce mu bušilo ve frenetickém, téměř hysterickém tlukotu v jeho uších. Kestrel zvrátil hlavu, pevně zaťal zuby a sevřel oči, když mu prudká bolest v palčivých vlnách drásala a tepala skrz jeho poraněné maso až do útrob. Naprostá muka bolesti, která jím proudila, téměř přehlušila zvuky bitvy na nejnižším útesu asi tři sta stop nad ním.
Prudce se nadzvedl a rukama se zapřel o koleno. Těžký, kovový zápach krve ho udeřil do nosu chvíli před tím, než jeho zrak vyplnil pohled na šlachu a kost. Žaludek mu divoce poskočil a svět se s ním zatočil kolem své osy, až si pomyslel, že není jen zraněný, ale i nemocný. Jeho bicepsy se zachvěly i pod nepatrnou váhou, kterou nesly, pak zeslábly úplně. Kestrel padl zpátky do písku a vydechoval něco mezi kvílením a pláčem.
Oh, bohové, zasténal v duchu. Svíral písek mezi svými prsty, po tvrdém dopadu se snažil zbavit proudů bolesti, která jím probíhala. Ta se pořád zvyšovala a snižovala, jedna vlna na vrcholu té druhé, takže si od ní nikdy neoddechl. Pulsující, pálící teplo prýštilo s každým výdechem z jeho těla ven, jen aby je s novým nádechem znovu vdechl dovnitř a vybojoval si další kousek své duše, stravované olizujícími plameny. Dokud necítil oheň spalující ho zaživa, který ho vyprazdňoval zevnitř ven. Dokud si nemyslel, že nepřežije další chvíli.
„Bohové, bratře.“
Uslyšel jemně pronesená slova chvíli před tím, než ucítil něčí přítomnost vedle sebe. Citlivé ruce na jeho ramenech se ho snažily posadit.
„Co ti to udělali?“
Kestrel se natáhl zpátky a sevřel svého bratra ve slepé panice. „Král…a královna,” vzdechl, skoro už nevnímal kvůli pulsujícím vlnám agónie, které se přes něj přelévaly. „Jdi za nimi.”
Ale místo toho, aby ho jeho mladší bratr poslechl, klesl vedle něj na kolena. Jeho ruka tvrdě stlačila jednu Kestrelovu nohu.
„Musíme zastavit to krvácení,” řekl Falcon, když mu sahal na patu a stlačoval ránu.
„Řekl jsem jdi,” Kestrel zaskřípal zuby a odstrčil ho od sebe. Jeho pohled se zastavil na krvavém otisku ruky, který zanechal na obnažené hrudi svého mladšího bratra. Výrazná rudá skvrna vynikala, zaujímala a ovládala každou myšlenku v Kestrelově hlavě. Ve tmě vypadala černá, jako talisman smrti, která přichází, aby si ho nárokovala. Hlas jeho bratra na něj znovu zavolal, ale on od otisku nemohl odtrhnout oči, soustředil se pouze na něj.
Jeho tvář sevřel pár silných dlaní, mazlavých a teplých krví a vnucoval mu tak pohled na tvář, kterou znal už od malička.
„Už je pozdě! Už je zajali,” křikl Falcon a tentokrát Kestrel slyšel každé slovo.
Oh bohové, slyšel. 
Nadechl se vzduchu a zadržel ho v plicích. Falkonova slova ho udeřila ještě bolestivější silou, než ta upíří sekera, která mu téměř usekla nohu. Uvědomil si holou pravdu, příliš oslnivou a mocnou, než aby ji mohl ignorovat.
Unesli je.
Selhal.
On, kapitán dračí legie, odpovědný za bezpečí hejna a jejich misi, udělal nemyslitelné. Dovolil, aby král a královna padli do zajetí.
Jeho plíce hořely, prosily o vzduch. Ale zdálo se, že se nemůže nadechnout. Další záblesk bolestivé agónie zkroutil jeho střeva.
„Nech mě,” vzdechl, jeho oči byly najednou těžké. Popravdě, všiml si, že celé jeho tělo najednou ztěžklo. Jeho víčka se sklouznutím zavřela, jako stažena dolů provazem.
„Promiň, bratře.” Falcon pustil jeho tvář z dlaní a rychle se stáhl. Kestrel přinutil své slabé oči otevřít se a pozoroval, jak se tvář jeho bratra mění na kosti a šupiny. Lesknoucí se zelené šupiny, skoro moc zářivé na pohled, vyplnily Kestrelův rozmazaný pohled. Během sekundy se Falcon, nyní ve tvaru zeleného draka, tyčil nad ním.
„Dnes v noci jsi mi zachránil život. Ať se ti to líbí nebo ne, splácím ti tuto laskavost.”
Ruka s drápy se obtočila kolem jeho pasu, dlouhé prsty se mu pevně, ale zároveň jemně utahovaly kolem trupu a chystaly se ho zvednout.
„Falcone, ne…” zasípal Kestrel.
„Nemluv. Jen se pevně drž.”


20 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. díky, vypadá to moc zajímavě, už se těším na pokračování

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za novou knihu, skvělý překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  4. Teším sa na ďalšie kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad a korekci,těším se na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc, vypadá to skvěle, nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za ďalší skvelý príbeh. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad - zaujal mě, určitě si přečtu další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuju za překlad.

    OdpovědětVymazat