čtvrtek 29. května 2014

Černá noc - 3. kapitola 2/2



 „Děkuji,“ řekla jsem a snažila se neznít příliš nevrle. „Určitě jsi dorazil právě včas. A teď – není tu náhodou něco, o čem bys se mnou chtěl mluvit?“
Vypadal, že zvažuje, jestli by nezapřel, kvůli čemu přišel, ale nakonec si to rozmyslel.
„Lord Azazel mě požádal, abych tě doprovázel na vílí dvůr.“ Prohlásil Nathaniel.
Zírala jsem na něj. „Jak ty o tom víš? Vždyť jsem teprve před pár minutami obdržela pokyny od samotného Lucifera.“

Nathaniel pokrčil rameny. „Lucifer se zeptal tvého otce, zda by nedovolil, abych tě doprovázel na tvé diplomatické misi.“
Diplomatická mise. Takhle podané to zní hezky. Měla jsem jít k vílímu dvoru a vyjednat novou půdu a smlouvu jménem padlých. O vílách jsem nevěděla téměř nic, nebo proč je to pro Lucifera tolik důležité – podrobnější informace mi prý budou sděleny, až přijmu úkol. Jediné, co jsem věděla, bylo, že vílí hierarchie je stejně složitá a tajemná jako systém u padlých andělů a od té doby, co jsem měla ten zlozvyk ´co na srdci, to na jazyku´, bylo stejně pravděpodobnější, že selžu, než že uspěju.
Nevím, proč chtěl Lucifer jmenovitě mě. Určitě má nějaký postranní motiv, ne jenom jednoduchou smlouvu. Kdyby měl zájem jen o to, co bylo uvedeno, poslal by lepšího vyjednavače.
A jako třešničku na dortu se mnou poslal Nathaniela. No, možná je na čase začít trénovat diplomatické schopnosti.
„Poslouchej, Nathanieli – nemyslím si, že je nutné, abys mě doprovázel. Bude to stejně nudné, obyčejná formalita.“
V Nathanielových bledě modrých očích zajiskřilo. „Nikdy jsi nepoznala zvláštnost vílího dvora, Madeline. Ujišťuji tě, že vyjednávání bude cokoliv, jen ne nudné.“
Dobře. Čas pro jinou taktiku.
„Myslím, že můj otec má na svém dvoře jiné záležitosti, důležitější, které vyžadují tvou pozornost.“
„Co může být víc důležité, než doprovázet svou snoubenku na potřebnou misi pro našeho nejvyššího pána?“
Frustrovaně jsem vydechla a rozhodla se, že diplomacie půjde stranou. „Co mě bude stát, abys zůstal doma?“
Přimhouřil oči. „Není nic, co bys mohla udělat, nebo mi dát, abys mě přinutila zůstat na Azazelově dvoře. Už před nějakým časem mi došlo, že nebereš naše zasnoubení vážně, Madeline. Musíš s tím začít. Jsme spoutáni Azazelovým slovem před celým dvorem.“
„Nikdy jsem tě nepovažovala a ani považovat nebudu za svého snoubence, tedy pokud bys jím byl mým slovem a ne Azazelovým.“ Odsekla jsem.
Nathaniel přistoupil blíž a já k němu vzdorovitě vzhlédla. „Nesnaž se mě fyzicky zastrašovat. Já se tě nebojím.“
Odfrkl si. „To proto, že tvůj věrný pes je ve vedlejším pokoji?“
„Protože tě dokážu odstřelit dolů ze schodů, pokud budu chtít.“ Jen jsem to dořekla, znovu ve mne magie vystoupala, hladová a divoká, napájená mým hněvem a frustrací.
Část mě věděla, že bych ji měla držet na uzdě, neprozrazovat Nathanielovi své city. Musela jsem být poslední měsíc velmi opatrná a předstírat, že jsem se neotřásla pokaždé, když se dotkl mé paže, nebo mě políbil na tvář. Věděla jsem, že chlad z mé strany by byl mým otcem interpretován jako plachost a on by celou situaci Nathanielovi vysvětlil. Neměla bych mu ukazovat, že jím ve skutečnosti pohrdám.
„Nech mě být,“ promluvila jsem přerývaně, snažíc se udržet svou magii i nervy pod kontrolou. „Nevybrala jsem si to.“
„Ani já ne,“ okamžitě se rozlítil. „Myslíš, že bylo mým přáním vzít si ženu, která mě zřejmě nenávidí?“
Překvapeně jsem na něj pohlédla. V jeho hlase byl náznak bolesti, který jsem neočekávala. Probleskl v jeho očích, ale pak byl potlačen hněvem.
„Tak to není,“ oponovala jsem, lež na mém jazyku chutnala hořce. Cokoliv menšího než pravda by jej podpořilo. Ale musela jsem zůstávat v řádkách, kterými Azazel nalinkoval můj život, aspoň dokud nepřijdu na to, jak se z nich vymanit.
Nathaniel na moment znejistěl. Pak mne překvapil, neboť se nahnul a vypadalo to, že mě chce políbit. Na chvíli jsem ucítila divný, nechtěný plamínek touhy. Ta myšlenka mi byla tak cizí, že jsem si nemohla pomoct a nevědomě jsem ustoupila zpět, až jsem ucítila, jak jsem zadkem zavadila o odpočívadlo. V Nathanielových očích vzplanulo podráždění.
„Pokud to tedy tak není, tak nenávist skvěle napodobuješ.“
„Proč ti na tom tolik záleží?“ zeptala jsem se s trapným pocitem. „Chceš si vzít dceru Azazela, ne?“
„Ano,“ řekl pevně. „To udělám. Za tři dny tě vyzvednu a doprovodím ke dvoru.“
Posměšně se uklonil a pak vylezl zadními dveřmi. Něco mi to připomnělo.
Vyběhla jsem na chodbu a křikla: „Za ty rozbité dveře mi zaplatíš, kamaráde!“
„No, hodně štěstí,“ odfrkl si Beezle, stojící za mnou. Přiletěl k mým zádům a během letu si vytáhl pár sušenek ze sklenice. Zajímalo by mě, kolik toho z mého rozhovoru s Nathanielem slyšel. „Mohla bys použít ty peníze, co ti poskytl Azazel na podnikání. Nathaniel tady koneckonců byl na Azazelův příkaz.“
„Těch peněz se ani nedotknu.“ Opáčila jsem.
Beezle pokrčil rameny a nacpal si do tlamy čokoládu. „Nevím proč.“
„Víš, proč to neudělám. Je to jen bouda a já nechci být součástí Azazelových plánů víc, než už jsem.“
„Nebyla bys víc připoutaná k jeho plánům, pokud bys za ty peníze opravila dveře.“
„Ne, ale cítila bych se mu dlužná. A to přesně chce. Chce, abych přijala, co mi nabízí, aby mnou mohl manipulovat. Lucifer to dělá úplně stejně.“
„No dobrá. Opravdu ti přeju hodně štěstí, pokud se od těch dvou chceš distancovat. Chytali do svých pastí smrtelníky celou věčnost.“
„Ano,“ uznala jsem. Potřásla jsem hlavou, která mě nesnesitelně bolela. Tento den, stejně jako mnoho jiných předtím, mě naprosto vyčerpal. S láskou jsem si vzpomněla na sladké dny, kdy nejtěžší chvílí bylo vyplňování tří formulářů.
Automaticky jsem zamířila do obýváku, přemýšlela nad tím, že bych mohla donutit J.B. nebo Gabriela, aby nám všem objednali pizzu.
„Tak,“ promluvil J.B., když jsem vešla. „Slyšel jsem, že se vydáš na velkou misi.“
Podívala jsem se na Gabriela. „Proč jsi mu to řekl?“
Gabriel vypadal překvapeně. „Protože to je Amaranthin syn.“
„Ten dvůr, kam mám jít.“
„Jo.“ Odpověděl předem J.B.
„Je tvojí mámy.“
„Jo.“
„Nemyslíš, žes mi to mohl říct dřív, že jsi vílí princ?“ řekla jsem znechuceně.
„Nemyslíš, žes mi mohla říct dřív, že jsi dcera padlého anděla?“ odpálkoval zpátky.
„Nevěděla jsem to, dokud… to je jedno.“ Vzdala jsem to, neboť jsem nechtěla sklouznout do dětinských argumentů. „Mohl bys mi pomoci ve vyjednávání s tvojí matkou.“
J.B. pokrčil rameny. „Možná. Možná ne. Jsem její dědic, ale úplně mě nemusí.“
„Úžasné,“ neodpustila jsem si ironický podtón. „Existuje nějaká užitečná informace, kterou bys mi to ulehčil?“
„Ano. Nechoď. Poslední emisar padlých byl sťat před celým vílím dvorem.“
Vykulila jsem oči, ale J.B. to zřejmě myslel naprosto vážně. „Ty si neděláš srandu, viď?“
Zakroutil hlavou. „Velvyslanec od Lucifera tolik otravoval královnu -“
„Tvojí matku,“ přerušila jsem ho.
„- že ho nechala setnout. Po přezkoumání diplomatických postupů Lucifer uznal, že byly překročeny hranice slušnosti – odehrál se trestný čin – a uznal královninu reakci za správnou. Nicméně mu trvalo nejméně rok, než královna přijala dalšího vyjednavače. Má matka má tendenci v sobě držet zášť.“
„To vidím. Nesmírně se na svůj výlet těším. Hej, počkej,“ zarazila jsem se, jelikož mě něco napadlo, „když jsem ti řekla, že jsem Azazelova dcera, hrál si, jako bys o padlých nic nevěděl.“
„Což bylo přesně to, co jsem měl dělat, dokud jsem onu záležitost neprodiskutoval se svou matkou.“
„Proč?“
Gabriel pohlédl na J.B.  „Vílí dvory jsou velice dobře chráněny a to i mezi nadpřirozenými bytostmi. Víly bývají dost…“
„… odtažité a hloupé.“ Dořekl J.B. „Existuje přesný řád a přesný postup snad na všechno.“
„Takže to je důvod, proč jsi v práci taková osina v zadku,“ poznamenala jsem nahlas.
Ignoroval mou narážku a pokračoval. „Kontakt s ostatními nadpřirozenými bytostmi je striktně omezen na nařízení královny. Přišel jsem s tebou do styku v práci, ale to neznamená, že bych ti měl prezentovat své znalosti o padlých, aniž bych neprozradil svou identitu.“
„Pokud je tvá identita tajemstvím, jak tě Nathaniel poznal?“
„Potkal jsem se s ním při vyjednávání o vyslání nového posla. Jsem často matčin poslíček,“ prohlásil a netvářil se příliš šťastně.
Mohla jsem být na J.B. naštvaná, že mi o sobě neřekl dřív, ale jaké jsem měla právo na tuto informaci? Byli jsme přátelé, ale nic víc. Přesto mě to donutilo na něj pohlédnout v novém světle. Vypadal, že se ke svému dědictví staví stejně rozpačitě, jako já.
„A nemáš nějaké užitečné tipy, které by mi to mohly ulehčit? Opravdu bych byla ráda, aby mi po vyjednávání zůstala hlava na krku.“
J.B. prudce vydechl. „Je tolik pravidel, tolik potenciálních přestupků v etiketě…“
„Nejsem si úplně jistý, že je Madeline pro misi ten nejlepší člověk,“ namítl Gabriel.
„Sarkasmus mi nepomůže,“ zoufala jsem si.
„Nejsem sarkastický. Lucifer má určitě na svém dvoře poddané, kteří podrobně znají vílí etiketu a mohli by s nimi vyjednávat lépe než ty.“
„To znamená, že má nějaký speciální důvod, proč chce mě.“ podotkla jsem.
„Jaký důvod?“ zeptal se J.B.
„Zatím nevím.“ Odpověděla jsem zamračeně. „Ale přijdu na to, dřív či později.“
„Doufám, že si do té doby udržíš hlavu na místě.“ Promluvil J.B.
Doslova i obrazně, pomyslela jsem si. Moje nálada se vždy dostala až příliš k povrchu. A když mě ovládaly emoce, bylo pro mne těžké jasně myslet. Z nějakého důvodu tento stav ještě ke všemu podporovala i má magie. Prchlivost, nestabilní emoce – nemluvě o nedostatku znalostí – nebyly zrovna nejlepšími předpoklady posla.
Lucifer zřejmě něco zamýšlel. Měl nějaký plán, který jsem zatím neodhalila. A pokud se na to budu pokoušet přijít, musím se ujistit, že neskončím u Dveří.
J.B. vypadal, že se zvládne dopravit domů a tam si odpočinout, tak jsme mu s Gabrielem pomohli k oknu a on se vydal na cestu. Když J.B. zmizel ve světle vycházejícího slunce, vzpomněla jsem si, že musím vyzvednout další Duši.
„Žádný odpočinek pro unavené.“ Povzdechla jsem si.
Gabriel se na mě podíval. „Nebo pro zlé.“
„Hej, myslím, že jsem jedna z těch dobrých.“ Řekla jsem trošku uraženě.
„Pamatuj, že se zapojuješ do Luciferových machinací.“
Cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek. „Myslíš, že jsem si to vybrala?“
„Vím, že ne.“ Řekl trpělivě. „Ale Lord Lucifer umí volby změnit tak, že vypadají… šedivě.“
Měla jsem sto chutí Gabrielovi říct, že jedním z důvodů, proč jsem souhlasila se spoluprací, byl jeho život, ale neudělala jsem to. Znala jsem ho natolik, že jsem vytušila, že by mě nenechal podniknout cokoliv pouze pro jeho dobro. A vůbec, byla to má volba, i když to někdy vypadalo, že mi byly volby odebrány v okamžiku, kdy jsem se oficiálně stala Azazelovou dcerou.
„Myslím, že se vůči Luciferovi dokážu bránit.“ Namítla jsem. „Znám jeho reputaci.“
„Nedělej si žádné naděje,“ upozornil mě Gabriel. „Lucifer ze své lidskosti zapomněl víc, než ty budeš kdy schopná objevit.“
„To už je podruhé, co mi to někdo říká,“ ohradila jsem se. „Máš ve mně vůbec nějakou víru?“
„Věřím ti, Madeline.“ Řekl Gabriel. „Jen znám Lucifera lépe než ty. Hrál šachy celá století a ví, jak vyhrát. A koho obětovat.“
Pohltil mě chlad. Nějak mi nedošlo, že by mě Lucifer mohl poslat k vílímu dvoru jednoduše proto, že chce, abych zemřela.
„Myslela jsem si, že bych pro něj mohla být víc cenná, když jsem poslední potomek jeho svazku s Evangeline.“
Gabriel koukal z okna. „Nejsem si jistý, že pro Lorda Lucifera rodinná pouta něco znamenají. Jsem jeho vnuk, po tom všem, a jen těsně jsem unikl smrti, už když jsem se narodil.“
„Ale byl na mě naštvaný, když jsem zabila Ramuella,“ podotkla jsem. „Myslím, že je pro něj rodina důležitější, než si myslíš. Nenechal by Grigori, aby tě zabili. Vsadím se, že jen chtěl vidět, jak se věci mají a kdo promluví proti jeho vnukovi. Jsem si jistá, že by je zastavil.“
„To je možné,“ uznal Gabriel, stále duchem nepřítomný.
„Hej,“ řekla jsem a chytla ho za ruku. Ucítila jsem známé mravenčení elektřiny, které námi projelo při každém společném doteku. „Nezáleží na tom, co Lucifer chce, nebo nechce. Já chci tebe, ať už jsi syn Ramuella, nebo ne.“
Sevřel mou ruku, ale ještě pořád se ke mně neotočil. „Vždy budu Ramuellovým synem a proto spolu nemůžeme být. Už jsem ti to řekl a budu ti to říkat tak dlouho, dokud mi nebudeš naslouchat.“
Přitiskla jsem se k němu, donutila ho, aby se na mě podíval. V jeho očích se zračilo trápení.
„A já ti znovu a znovu řeknu,“ promluvila jsem s obličejem blízko jeho tváři, „že se nestarám o žádná pravidla.“
Dal mi, co jsem chtěla, na krátký okamžik přitiskl své rty k mým, ale pak se odtáhl. Jeho obličej byl plný chtíče a lítosti.
„Tohle je šílenství, Madeline, a já to nemůžu udělat. Nechci být zodpovědný za tvou smrt.“
Na to jsem nemohla nic moc říct. Pozorovala jsem ho, jak ode mne odchází přesně tak, jak to dělal pořád.

12 komentářů:

  1. Díky za překlad... mrzí mě, že jim to pořád nevychází, doufám, že se v průběhu knihy změní podmínky =)

    OdpovědětVymazat
  2. Som zvedavá čo má dedko Lucifer za lubom.
    Vdaka za preklad a korekciu.

    OdpovědětVymazat
  3. děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Já děkuju Vám za ohlas. :)
    Protože jsou v tomto díle kapitoly delší, než v předchozím (zhruba 8-9 anglických stránek, což je asi 10-11 v češtině) a já nestíhám překládat každý den, a nepřekládám víc, jak dvě stránky denně (opět kvůli nedostatku času), budou zveřejňovány především půleně. Kratší kapitoly se objeví v celku. :)
    Díky za pochopení a mějte se krásně. :)
    Claire

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji,těším se na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Super,dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat